Není to naše válka?

Informační doba má svá pro a proti. Na jedné straně máme všechny potřebné informace na dosah ruky. Můžeme si v reálném čase zjistit cokoli, v podstatě o čemkoli. Můžeme se podívat, co se děje v Indii, aniž bychom se tam museli vydat. Můžeme si přečíst o migrační vlně na jihu Ameriky. Můžeme se podívat na to, jak se Rusové snaží dostat migranty do Finska. Nebo jak bojuje Ukrajina a o co bojuje.

Tato výhoda, kterou nám dnešní svět přináší, ale přináší i některá úskalí. Informací je obrovské množství a není vždy jednoduché se v nich vyznat. K jedné události jsou tisíce zdrojů. Někdy velmi kvalitních, jindy vyloženě manipulativních a lživých. Lidé tak vyhledávají informace nejen podle toho, aby si skutečně zjistili, co se děje, ale i pro to, aby si potvrdili svůj pohled na svět. V jistém ohledu to zřejmě děláme všichni. Chceme totiž, aby svět, který se vyvíjí velmi dynamicky, nakonec dával alespoň nějaký smysl.

Jedním z takových pohledů je i tvrzení, že válka na Ukrajině ve skutečností není naší válkou. Opakovaně to vykládá například wanna be fašista Tomio Okamura. Podobnou rétoriku má například nově zvolený slovenský premiér Robert Fico či třeba slovenský soused a maďarský premiér Viktor Orbán. Tyto hlasy v poslední době zaznamenávám stále častěji, a to spolu s tím, jak se Ukrajincům nedaří vytlačit Rusy z velmi dobře opevněných pozic a získávat tak zpět části svého území.

Jak Okamura, tak například Orbán druhým dechem dodávají, že by válka na Ukrajině nemusela trvat tak dlouho, pokud by Západ přestal Ukrajinu podporovat svými zbraněmi. Nebudu se teď rozčilovat nad tím, jak příšerný je to argument (a věřte mi, že mě něco takového vždycky tak trochu nadzvedne už jen pro amorálnost takového přístupu). Pojďme se podívat na něco tak trochu jiného, ale přeci jen s těmito řečmi spojeného. Chci se podívat na dva důležité aspekty, které by s sebou potenciální ruské obsazení Ukrajiny mohlo přinést a také na to, jaké jsou další plány Ruska ve vztahu k východní a střední Evropě.

Na jednu stranu je totiž velmi jednoduché „být morálně nadřazený“, když vykládáte o tom, že chcete mír a nechcete válku. Pominu-li to, že takový přístup je extrémně manipulativní (jako kdyby kdokoli z nás, kdo Ukrajinu podporuje, tuto válku opravdu chtěl), zároveň to ukazuje, jak málo těmto lidem záleží na životech ostatních. Pojďme tedy popořadě.

Genocida

Já jsem o tom psal už bezpočet článku a upřímně považuji za velmi nešťastné, že k tomu musím psát další řádky. Na druhou stranu si myslím, že právě tyto řádky vám mohou poskytnout argumentační munici pro to, abyste mohli své blízké a známé, kteří se dali na „druhý břeh“, přesvědčit o tom, že volání po ukončení podpory Ukrajiny je ve skutečností podporou ruských genocidních snah ve vztahu ke svému sousedovi. Vysvětlím proč.

Znovu, psal jsem o tom opakovaně, ale nikdy ne v úplně strukturované formě, ze které byste si mohli vytáhnout určitý argument a ten následně ihned použít. Proč mluvím o tom, že Rusové budou páchat genocidu? Vycházím ze dvou předpokladů.

Tím prvním je, že Rusové už nyní genocidu páchají. Navzdory tomu, co se snaží tvrdit někteří politici a proruští spoluobčané (včetně některých politiků a političek), na Putina a jeho pomocnici Belovu byly vydány zatykače. Nebyly vydány pro nic za nic, ale právě pro podezření ze spáchání genocidy ve vztahu k ukrajinských dětem. Mezinárodní trestní soud, který zatykač vydal, si ho nevycucal z prstu, ba naopak. Musel mít dostatečně velkou důkazní základnu pro to, aby vydal zatykač na lídra země, jež je stálým členem Rady bezpečnosti OSN.

Kromě výše zmíněného zatykače, existuje řada důkazů o tom, že Rusové skutečně genocidu na ukrajinských dětech páchají jejich násilnou deportací do Ruska, jejích nuceným adoptováním do ruských rodin (navzdory tomu, že řada těchto dětí má své příbuzné na Ukrajině, kteří by se o ně dokázali postarat), ale i jejich násilnou rusifikací a převýchovou. Podívat se můžeme na změnu školních osnov, násilné mazání „ukrajinství“, násilné začleňování do ruských paramilitárních kroužků a organizací (jakkoli šíleně by to neznělo).

Rodiče ukrajinských na okupovaných územích čelí velkému tlaku, aby své děti pustili do škol, kde jsou právě ruské osnovy. Okupační správy vyhrožují těmto rodičům, že jim děti odeberou a pošlou do Ruska a dají je tam k adopci. Proč k tomuto dochází? Odpověď na tuto otázku není vůbec složitá, nicméně se zde dostatečně neakcentuje a tím pádem ani není v mainstreamové diskuzi tolik vidět. Tím se samozřejmě usnadňuje práce různým „nacionalistům“ a dalším antisystémovým silám (dokonce i těm u moci, jakkoli bizarně by to neznělo).

Po celou dobu války, kterou Rusové proti Ukrajincům rozpoutali v únoru roku 2014, ruská propaganda tvrdila, že Ukrajinci nejsou samostatným národem a Ukrajina není samostatným státem. Majdan prý byl dílem Západu, jak odtrhnout Kyjev od Moskvy. V Krymu údajně nebyli ruští vojáci. A na Donbase taky nepůsobili. Putin to samozřejmě časem popřel, vždy si však hledal takovou výmluvu, která by zapadala do ruského vidění světa (o tom trochu později).

Ve vší té změti ruské propagandy, která se snažila démonizovat Ukrajince, označovat je za nacisty a Západ strůjce všeho zla, bylo patrné, že Rusko myslí vážně to, co říká. Ruská propaganda se nevzala někde sama od sebe. Jde o dobře promazaný stroj, který se jen málokdy zasekává. Je jedno, že se tam občas tvrdí a podporují kontradiktorní věci, je jedno, nakolik bizarně občas zní. Propaganda měla svůj efekt na ruskou populaci, stejně jako nemalé množství tamních narativů (které byly vyloženě nepřátelské vůči nám na Západě) získalo svoji podporu u nás i v západě Evropě.

To, co vidíme v televizi, je zakázkou a odrazem toho, jak smýšlí Kreml. V Rusku prakticky nezůstala relevantní, nezávislá a opoziční média. Všechno bylo buď zlikvidované anebo se muselo přizpůsobit klimatu války (například Dožď a jeho přešlapy ve vztahu pomoci Ukrajině). Informačnímu prostoru prakticky dominují státní (ne veřejnoprávní) kanály. Kreml vydává miliardy dolarů (stovky miliard rublů) na podporu a protlačení svého světonázoru uvnitř ruské populace. Jak jsem říkal, vidět jsme tam mohli stovky a tisíce různých bizarních myšlenek a výstupů, řekl bych však, že nic nebylo formulováno tak koherentně a jasně jako článek RIA Novosti z dubna minulého roku.

Tento článek byl strašidelný hned v několika aspektech. Jednak v přímočarosti, kterou Kreml ústy (či spíše prsty) jednoho z propagandistů dal nahlédnout do svých plánů. Jednak v tom, jak strašidelné tyto plány jsou a jednak v tom, že Kreml přesně naznačil, jak bude postupovat dál nejen ve vztahu k Ukrajincům.

O tomto článku se napsala řada různých příspěvků, i já jsem o něm opakovaně mluvil. Pokusím se proto pro účely tohoto článku, sepsat několik hlavních bodů, které ukážou na obludnost dnešního ruského režimu a jeho dalších plánů. Zde jsou klíčové body:

• Ukrajina jako stát je inherentně nacistická a z toho důvodu musí dojít k její „denacifikaci“
• ukrajinský nacionalismus musí být zničen represivními prostředky, včetně cenzury a likvidace nejvíce odbojné části populace
• pro implementaci tohoto plánu se navrhuje vytvořit vlastní „vojenský tribunál“, na základě kterého se budou tyto nepohodlné osoby likvidovat (tento tribunál nebude respektovat mezinárodněprávní závazky Ruska)
• má dojít k úplně rusifikaci ukrajinské populace, včetně úplně rusifikace ukrajinských dětí s využitím příslušných školních osnov
• Ukrajina jako samostatný stát s vlastními národními a politickými zájmy nemá právo na existenci

Zde tak můžete vidět, že důvod, proč Rusko unáší děti na své území, adoptuje je do ruských rodin a zároveň provádí silnou protiukrajinskou kampaň ve školách a na okupovaných územích, dává z ruského pohledu perfektní smysl. Zároveň to podporuje tezi, že článek není výmyslem pouze jednoho chorého propagandisty. Dochází k systematickému naplňování bodů, které v daném článku stojí.

Jedním z dalších bodů, které v článku stojí za zmínku, je totální destrukce Ukrajiny jak z hlediska vojenského, tak z hlediska infrastrukturního. Tím se má podle slov autora zjednodušit proces „denacifikace“. Denacifikace je v tomto případě rovna zničení ukrajinské národní identity.

Tento článek tak přímo a zcela jasně říká, jaké má Kreml plány s jednou z největších zemí Evropy. A těmito plány jsou fyzická a kulturní genocida.

Je to naše válka

A teď se vraťme k otázce, jestli je tato válka skutečně naší válkou. Pokud vám není jasná odpověď, zkusím to ještě více polopatě. Základy naší civilizace stojí na tom, že naše spory řešíme mírovou cestou, že se hranice nemění silou a že za žádných okolností nemůžeme dopustit opakování zločinů proti lidskosti (koneckonců, proto jsme zasáhli v bývalé Jugoslávii). Ruský přístup, tak jak je popsán a samotnými Rusy vykonáván, jde proti těm nejzákladnějším hodnotám, které jsme si jako Západ nastavili a zavázali se je vyznávat a vynucovat. Když už ne v Africe, tak alespoň v Evropě, kde jádro západní civilizace leží. Lidé, kteří volají po tom, abychom Ukrajinu nechali na pospas svému osudu a nechali se tam Rusy vyřádit, je přímým upuštěním hodnot, na kterých jako Západ stojíme. Ta kontradiktornost rádoby nacionalistů, kteří vyznávají tzv. tradiční hodnoty (tedy západní) je zcela očividná.

Odmyslíme-li si však ty nejzákladnější hodnoty (jejíchž ztrátou se ztrácí i podstata naší civilizace), jde i o čistě pragmatické otázky, kterým budeme muset čelit. Zaprvé, pokud bude Rusko úspěšné, setkáme se s masivní migrační vlnou, kdy ta z února minulého roku bude ničím oproti té, která nás čeká. Jsou lidé, kteří volají po kapitulaci Ukrajiny, připravení na tuto masivní migrační vlnu? Jak ji chtějí čelit? Budou vraždit lidi na hranicích? Budou jim odepírat přístup? Pochybuji. A i kdyby nám tvrdili, že tito lidé sem přijdou pouze dočasně, tak budou znovu lhát. V situaci, kdy Rusko bude páchat genocidu, se jen sotva bude kdokoli z Ukrajinců, kteří sem emigrují, chtít vracet. Nápor na náš systém bude natolik enormní, že se neodvážím tvrdit, že vydrží.

Naše, již tak napnuté, veřejné finance, se zhroutí pod náporem lidí, kterým budeme muset pomoct. To samé se bude dát očekávat i v jiných evropských zemích, ve kterých můžeme vidět podobné chcimíry, kteří nedomýšlí důsledky svého vyjadřování a chování. I kdybychom si však úplně odmysleli masovou migraci a nápor na náš sociální systém, je tu další nebezpečí, před kterým tito lidé nevarují a to ten, že se Rusko na slovenských hranicích nezastaví.

Investováno toho bylo příliš mnoho a neoimperiální politika Kremlu nejednou naznačila, že pro ní není přípustné, aby ve střední a východně Evropě existovaly západní bezpečnostní struktury (tedy zejména NATO a EU). To, mimochodem, pochopilo i dříve (až škodlivě) pacifistické Německo. Policy paper německého DGAP mluví poměrně jednoznačně – máme šest let na to, abychom se připravili na válku s Ruskem. Straším válkou? To může tvrdit pouze někdo, kdo se rozhodl záměrně ignorovat inherentní vlastnosti nynějšího ruského fašistického režimu.

Základy ruskéko fašismu

Nejednou jsem ve svých článcích psal o dvou důležitých postavách Ruska – Alexandru Duginovi a Ivanu Iljinovi. Ten první je ruský fašisticko-pravoslavný ideolog, v minulosti člen nacionalistického a antisemitského uskupení Pamjať. Ten druhý je fašistický filosof z první poloviny minulého století, jehož myšlenky nyní v Rusku zažívají renesanci. O tom prvním už bylo řečeno velmi mnoho (a taky mu zlikvidovali dceru, která byla podobnou propagandistkou jako jeho otec), ten druhý už není tak známý. Není však o nic méně důležitý. Skvělé vlákno k tomuto člověku napsal Tomáš Crhonek  a já bych vypíchl pasáž, ve které se tvrdí, že Rusko nepovažuje svoji expanzi za útok, nýbrž za akt sebeobrany, kterým se Rusko brání „rozpínavé Evropě a Spojených státům“.

„Všechny války, bez výjimky, které byly vedeny Rusy, byly obranné. Rusko je vždy obětí „kontinentální blokády“ ze strany Evropy. Rusko nedělá nic špatného. Zlo, to je to, co všichni činí Rusku. Fakta nehrají žádnou roli,“ řekl v jednom ze svých děl Iljin.

A jsou to právě myšlenky ruského fašisty Iljina, kterého Putin, Surkov, Lavrov či třeba patriarcha Kirill citují a které vyznávají. Kromě toho, že Rusko není nikdy agresorem, se v jeho dílech můžeme setkat se samým jádrem nynějšího kremelského šovinismu. Iljin mluví o tom, že území, které je před Ruskem, si zaslouží být obsazeno, protože je k tomu dotlačeno.

Ve spojené knize Tymothy Snyder o Iljinových pohledech píše:

„Ruská kultura, jak psal Iljin, automaticky vytváří „bratrské pouto“, a to všude, kde by nebyla ruská moc. Iljin dával slova „Ukrajinci“ do uvozovek, protože odmítal jejich samostatnou existenci mimo „ruský organismus“. Přemýšlet o Ukrajině znamená být nepřítelem Ruska. Iljin předpokládal, že po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina stane součástí Ruska.“

A nyní se od Ukrajiny dostaneme i k jiným zemím, protože ruský imperialismus nekončí na hranicích Ukrajiny a Běloruska.

„Stará nenávist mezi Ázerskými Tatary a Armény vyžadovala přísné územní rozdělení, nicméně toto rozdělení se ukázalo jako nemožné, protože v těch místech byla složitá klubka, kde bylo smíšené obyvatelstvo a pouze přítomnost sovětských vojáků odvrátila masakr.. Až po pádu bolševiků bude světová propaganda křičet „Národy bývalého Ruska, rozdělte se!“, pak budou pouze dvě možnosti – buď se v Rusku objeví nacionalistická diktatura, která vezme otěže pevně do svých rukou a zničí tyto prázdné výkřiky, povede Rusko k jednotě a zničí separatistické tendence, anebo taková diktatura nebude a v zemi nastane naprostý chaos, lidé se dají do pohybu, budou se mstít, budou pogromy, zničení dopravy, hlad, zima a bezvládí.“

A nyní se ptejme, nepřipomíná vám v něčem dnešní Rusko? Protože by připomínat mělo. A to jak slova o rozpadu SSSR jakožto největší geopolitické tragédie 20. století (jak sám řekl Putin), tak jeho agresivní činy ve vztahu k Ukrajině, Bělorusku, Gruzii či třeba Estonsku. Ruský revanšismus je naprosto zřejmý a netýká se pouze Ukrajiny. Putinův požadavek na návrat hranic NATO před rok 1997 není dílem nějaké náhody nebo náhodně vybraného data. Putin se nedokáže smířit s myšlenkou, že nynější Kreml není tím, kdo vládne ve východní a střední Evropě, kterou považuje za svoji výlučnou sféru vlivu. A tyto jeho pohledy nápadně kopírují to, co říkal jeden fašistický filosof, kterého právě za vlády Putina v roce 2005 pohřbili v Rusku.

Dodám vám ještě trochu více kontextu v tom, jak se například Iljin stavěl k Lotyšsku. Psal se rok 1937, ve kterém Iljin píše dopis svému známému:

„V první polovině března jsem čtyřkrát přednášel v Rize a měl tam dva uzavřené reporty. Atmosféra byla velmi napjatá. Rusové se tam cítí být doma, nikoli jako migranti.“

Říkáte si, co to má společného s tím, jak smýšlí dnešní Rusko? Zopakuji, Putin našel část ruské státní ideologie právě v tomto fašistickém filosofovi, kterému mimochodem v roce 2009 sám zaplatil náhrobek. V roce 2014 ho nakonec citoval ve svém poslání na Federálním shromáždění:

„Rusko není lidský prach, ani chaos. Je to především veliký národ, který nemarní svoji moc a neklesá duchem kvůli svému poslání. Tento národ je hladový po svobodném pořádku, po mírové práci, po vlastní identitě a národní kultuře. Nepohřbívejte ho předčasně.“

Toto není nic jiného než hledání národní ruské identity ve fašistické ideologii. V tomto kontextu je jasné, že Ukrajinou Rusko zdaleka neřekne poslední slovo a rozhodně se nebude vzdávat toho, na co si myslí, že má historický, jazykový a kulturní nárok. Tyto myšlenky a důvody k válce jsou přitom jak vystřižené z historie 19. a především první poloviny 20. století. Kreml nám ukazuje celkem jasně a zřetelně, že nemá zájem se zastavit. A proč by to také dělal?

Podívejme se do listopadu tohoto roku. Putin podepsal nový vojenský rozpočet, který je o 70% vyšší než ten v předchozím roce. Jeho skrytá mobilizace dokáže generovat desítky tisíc nových vojáků měsíčně. Po prezidentských „volbách“ se čeká nová vlna mobilizace. Na druhé straně se Ukrajině nepovedlo provést protiofenzívu v Zaporožské oblasti (dílem nedostatečné pomoci, dílem nekompetentnosti velení). Rusové částečně přešli na válečnou ekonomiku a zvyšují objemy produkce munice, dronů, zařízení pro elektronickou válku a dokáží relativně efektivně obcházet sankce.

Naproti tomu strnulost Západu je velmi negativním překvapením (pro mě osobně). Za dva roky velké války jsme nedokázali zásadně navýšit naši vojenskou produkci. Podpora Ukrajiny v očích veřejnosti již nemá takovou prioritu, nebo se stává vyloženě nepřátelskou. A finance se daří shánět čím dál složitěji (vizte například problémy ve Spojených státech, problémy při získávání prostředků v EU či neschopnosti zafinancovat zbrojní průmysl, aby dokázal produkovat dostatečné množství všeho, co Ukrajina potřebuje).

Zatímco nás v zásadě pomoc stojí pouze peníze, Ukrajinci za ní platí krví a otázkou je, jak dlouho to dokáží vydržet, pokud zásadním způsobem nepřidáme.

Na základě všeho toho, co dnes víme, na základě toho, co píšu, nějak nedokážu pochopit, kde se v některých vzal pocit, že s Ukrajinou toto všechno skončí. Znovu opakuji, kolektivní Putin dal jasně najevo, co chystá pro Ukrajince a co chystá pro nás. Strčením hlavy do písku se problém řešit nebude. Pokud padne Ukrajina, budeme čelit stovkám tisíc ruských vojáků, kteří budou mít bojové zkušenosti, budou mít dostatek munice, budou vědět, jak válčit. Pokud vám to nenahání hrůzu, pak vám závidím. Nepřál bych nikomu z vás (ani sobě), abychom skončili v zákopu někde v Estonsku, Polsku nebo, nedej Bože, na Slovensku.

Ti z vás, kdo chcete mír (a kdo ho také nechce), byste se měli začít připravovat na variantu, že namísto míru dostanete starý vzor 58, horko těžko budete shánět pětkovou neprůstřelnou vestu a aspoň nějaké teplé oblečení. K ničemu jinému totiž vaše volání nepovede. Co hůř, vaše výroky, které ovlivňují veřejné mínění na podporu kapitulace Ukrajiny, budou mít na svědomí obrovskou migrační vlnu a genocidu. Nečekám, že se zamyslíte, nebo s tím přestanete, ale já i mnozí další na to nezapomenou, to si zapamatujte.

Líbí se Vám mé příspěvky a chtěli byste mě podpořit například "pozváním na kafe"? Pokud ano, klikněte na ikonku [$] dole pod textem. Kdybyste mě chtěli pozvat na "dvě kafe" a podporovat tvorbu pravidelně, zvažte předplatné na mém profilu zde na forendors. Všem mockrát děkuji!