Léto zlomených srdcí – Marta

4.

„Překvapení!“

Od branky plotu na Martu mává štíhlá blondýnka s vysoce vyčesaným culíkem, v růžovém tílku a bílými šortkami, ze kterých jí vykukují dlouhé nohy v bílých teniskách.

„To tedy je. Překvapení.“ Marta se zazubí. Nato si uvědomí, že má nejspíš fialové zuby od borůvkového koláče, který chvíli předtím dojedla, a rty spěšně semkne do úzké čárky. Roztáhne ruce a se Soňou se teatrálně obejme.

„Vypadáš báječně. Ten jihočeský vzduch ti svědčí! Že jo, Libore?“ Soňa se usměje na přítele, který s ní přijel autem. Má na sobě šedé polotričko a tříčtvrteční letní kalhoty v námořnické modré. Kaštanové vlasy má teď delší než během školního roku, vzadu mu dosahují téměř na krk. Se Soňou vypadají jako pár z obálky magazínu Sport a fitness.

„Ahoj,“ špitne Marta. Jako by teprve nyní zaregistrovala jeho přítomnost. Když mluví, snaží se příliš neukazovat zuby. Poodstoupí od Soni a zastrčí ruce do kapes šortek. „Jak dlouho se zdržíte? Jste tu jen na otočku, nebo jste si tu naplánovali romantický víkend a máte ubytování v nějakým ultra roztomilým hotýlku u náměstí a odpoledne se chystáte do lázní na aromatické masáže? I takový slatinový koupele dokážou divy. Jednou mi je předepsal sportovní doktor na natažený sval.“

„Ehm…“ Soňa zalapá po dechu. „Na to jsem vůbec nepomyslela. Zní to ale fantasticky! Co myslíš, Libore? Omrkneme wellness nabídku místních lázní? Schválně, jestli najdu nějakou proceduru, kterou nemají u nás ve Varech.“

„U vás ve Varech. Aha. Už nejsi Pražačka, ale slečna z Varů.“ Marta udělá významný obličej a Liborovi zacukají koutky. Jakmile se na něho Soňa otočí, okamžitě zpozorní.

„No co, už to mám za pár! Tak co říkáš? Zdržíme se?“

„Jo, zní to skvěle,“ odpoví indiferentním hlasem.

„Oki a co že jste se tu objevili takhle najednou?“ Nepsala jsi něco o příštím víkendu? dodá Marta v duchu. Ráda Soňu vidí, ale přijde jí přinejmenším podezřelé, že jí nedala vědět předem, zvlášť když jsou v pravidelném kontaktu.

„Původně jsme se tu chtěli jen zastavit na cestě do Krumlova, ale když jsi zmínila ty lázně a vůbec. V Třeboni jsem ještě nikdy nebyla a bylo by fajn projít si město a okouknout okolí, do Krumlova můžeme zajet jindy, co ty na to?“ Soniny čokoládové oči se upnou na Libora.

„Tyhle dny jsme si naplánovali pro sebe, tak…“

Jeho neurčité krčení ramenou jí stačí jako souhlas. „Jsi zlatíčko,“ usměje se na něj, načež se opět obrátí na Martu. „Dneska nás máš na krku!“

„Skvělé! Tak pojďte dovnitř,“ pobídne ty dva.

Soňa zamkne auto a jeden za druhým projdou brankou plotu, za kterým se rozkládá pozemek s jednopatrovou chalupou. Marta je zavede do prostorné kuchyně a ukáže na poloprázdný pekáč s koláčem.

„Předevčírem jsme byly s babi na borůvkách. Neupejpejte se a dejte si. Je výborný. Jako bonus získáš přírodní rtěnku v barvě monokla.“ Marta namíří ukazováky na svoje rty a zeširoka se usměje. Tihle dva už stejně dávno vědí, jaký je občas šašek.

Soňa zavrtí hlavou s tím, že jedla před cestou. Zato Libor se nenechá dvakrát přemlouvat, zakousne se do velkého obdélníku, načež udělá labužnické gesto. Marta se spokojeně usměje.

„Dejte mi pár minut a můžeme vyrazit.“

„Nespěchej. Nenarušili jsme ti doufám nějaký plány?“

„Kdepak,“ ujistí kamarádku. Dojde si vyčistit zuby a z vedlejšího pokoje si přinese věci. Pro jistotu ještě zkontroluje, zda má v tašce vše, co by během dne venku mohla potřebovat. Mobil, sluneční brýle, krém na ruce, kapesníčky, peněženka, deštník. Marta se zarazí a deštník vyndá na stůl. Předpověď hlásila slunečno.

Soňa vykoukne z otevřeného okna a ukáže k nedaleké hrázi.

„Super, že to nemáš k vodě daleko. To je jako mít na zahradě vlastní bazén, o který se nemusíš starat.“

„Leda pokud se vyžíváš v plavání s kapry a jinými obyvateli stojatých vod a žabinec a pijavice považuješ za součást lázeňských procedur.“

„Fuj,“ zašklebí se Soňa.

„Jop. Asi tak,“ otřese se Marta zhnuseně. „Koupat se chodím jinam. V tomhle možná plave tvoje štědrovečerní večeře. A já jsem ready a můžeme vyrazit mezi lidi!“

„A kam nás vezmeš jako první, slečno průvodkyně?“ zeptá se Soňa.

„Zřejmě na zámek. Tuhle jsem se seznámila se sympatickým psem. A jeho páníčkem, který pracuje v tamní kavárně. Můžeme prohlídnout interiéry a pak si projít obchůdky na náměstí, vzít to kolem Zlatý stoky a nakonec něco zdlábnout v pivovaru. Dělají tam skvělý pečený pstruhy a je to jen kousek od náměstí. Pokud nám zbyde čas a energie, dojdeme až ke Schwarzenberský hrobce.“

„Jsem pro,“ přitaká Soňa.

„Nějaká konkrétní přání, případně námitky?“ Marta se zadívá z jednoho na druhého.

Po dvojitém zakroucení hlavou zavelí k odchodu. Neujde jí přitom, jak Libor narychlo zasouká zbytek koláče do pusy a spěšně hrábne pro další kousek na cestu.

„Ahoj. Dvě malinovky a jednu chlazenou kolu. Prosím.“ Marta se zaculí na Radka, který je přišel obsloužit ke stolečku na nádvoří zámku. „Jak to dneska jde?“

„Spousta lidí. Před hodinou se tu vystřídaly tři dětské tábory,“ odvětí Radek.

„Vypadáš ztrhaně.“

„Děkuji. Není nad upřímnost.“

„Že jo!“ zakření se Marta. „Jo, a tohle je Soňa a Libor. Přijeli se na mě podívat. Jsou v Třeboni poprvé, tak je tu tak trochu provázím.“

„Marta je náš poklad.“ Soňa obejme kamarádku kolem ramen a přitiskne si ji k sobě.

„Taky jsi mi chyběla,“ vrátí jí Marta láskyplně. Nato se obrátí zpátky na Radka.

„V kolik končíš?“

„Za čtyři hoďky.“

„To ještě budeme v okolí. Tak pak písni a můžeme dát spicha.“

„Jasně,“ usměje se Radek. Mávnutím ruky se s nimi rozloučí a chopí se dopitých sklenic na vedlejším stolku.

Soňa udělá na Martu velké oči a významně se zadívá na Libora. „Písni a dáme spicha. Sympaťák.“

„Velký. A tos ještě neviděla jeho bernského salašnického psa jménem Astor. A taky přítelkyni. Jmenuje se Anička a tráví léto na rakouské farmě.“

„Jinými slovy, sympaťák se psem je na léto osiřelý.“

„Jsou zamilovaný. Posílají si mezi sebou vtipný videa.“ Marta drbne do Soni loktem. „A i kdyby. Nejsem taková. Nikdy bych si nezačala s klukem, o kterým vím, že má někde holku. Nikdy,“ řekne důrazně a napije se malinovky.

„Byli jste už na zámku?“ zeptá se Radek poté, co donesl objednávku k vedlejšímu stolku.

„To je náš následný bod programu,“ odpoví mu Marta.

„Počkejte, zavolám mámě a někam vás vmáčkne. Myslím, že je teď na řadě prohlídka Rožmberských renesančních interiérů.“

„To fakt není třeba.“

Radek však nelení a rovnou vytahuje mobil. Za dvě minuty jim dává instrukce, kdy, kde a u koho se mají hlásit.

Po prohlídce zámeckých interiérů a následné procházce po přilehlém anglickém parku je Marta provede kolem Zlaté stoky, vodního kanálu, jenž od 16. století pomáhá udržovat stojaté vody rybniční soustavy v Třeboňské pánvi. Třeboň zná jako svý boty. Když byla malá, babička ji každé léto brávala do zámku a jeho okolí. Z velké části si tak pamatovala, který pokoj následuje po kterém, i historky, které povídají průvodci při prohlídkách. Za chůze se proto Soňu s Liborem snaží upozornit na různé zajímavosti, ale jak sama uznává, její projev rozhodně není tak plynulý, faktický a vůbec ultra zajímavý jako ten jejich zámecké průvodkyně. U Bertiných lázní se na chvilku zastaví a Soňa si se zájmem prohlíží jejich nabídku léčebných procedur.

„Možná bych se sem mohla hlásit na praxi,“ zauvažuje nahlas. „Líbí se mi tu.“

„Je tu krásně. A měla bys to blíž k Liborovi,“ mrkne na ni Marta.

„Rozhodně bod k dobru!“ zazubí se Soňa. Přitulí se k příteli a ten ji líbne do vlasů. Podle Marty jsou sladcí.

U dalšího můstku zabočí doprava a projdou Hradeckou branou na malebné renesanční náměstí. Místo jeho projití je Marta nasměruje do postranní Rožmberské uličky, kterou se dostanou nejprve na Žižkovské náměstí a následně až k místnímu pivovaru. Na terase tamní stylové restaurace si pak dají pozdní oběd v podobě pstruha na másle. Po vydatném jídle zasednou na lavičku u Mariánského sloupu vedle kamenné kašny a jen tak rozjímají.

„Dvě malinovky s ledem a jedna kola!“

„Ó můj bože! Tady jsou tak hodný lidi,“ zvolá Soňa s údivem a se široce rozevřenýma očima převezme od přicházejícího Radka donesené kelímky s barevnými brčky.

„Jsme z Prahy,“ utrousí Marta na půl pusy.

„Jaká byla prohlídka?“ zjišťuje hned Radek.

„Inspirující,“ zahlásí Libor.

„Už jsem slyšel různé zpětné vazby. Inspirující je premiéra.“

„To povídání o obyvatelích zámku bylo náhodou hodně zajímavý. Kdo by to byl řekl, že v Třeboni žila upírka!“ pronese Soňa.

„Myslel jsem, že o té se zmiňují pouze při okruhu v soukromých apartmánech Schwarzenbergů. To jste stihli oba dva?“ podiví se Radek.

„Kdepak. Tuhle historku měli ode mě jako přídavek,“ ozve se Marta.

„Já bych si ten další okruh klidně dala, ale tihle dva se už nemohli dočkat, až sundají z bot prohlídkový papuče,“ postěžuje si Soňa naoko.

„Páč se v nich nedá chodit.“ Liborovu poznámku doplní Martino přitakání.

„To protože v nich nemáš chodit, ale šoupat nohama. Hrady a zámky mě bavily už jako malou holku. S rodiči jsme projeli celou Moravu a střed Čech. Kdo ví, proč jsme se nikdy nestavili tady,“ přizná Soňa.

„V tom případě by tě mohla zajímat letošní prázdninová bojovka pro celou rodinu aneb Po stopách Rožmberské růže.“

„Má to nějaké webovky?“

„Jasně, tady.“ Radek ukáže Soně příslušný odkaz a ta z něho začne předčítat.

„Prázdninová hra pro celou rodinu je inspirovaná legendou o Dělení růží. Ta vypráví o slavnostním aktu z konce 12. století, při kterém Vítek I. přidělil svým pěti synům znak s pětilistou šípkovou růží různé barvy a s ním i část svých jihočeských držav. Prvorozený Vítek II. obdržel erb se zelenou růží na stříbrném poli a stal se předkem pánů z Krumlova. Druhorozený Jindřich získal erb se zlatou růží na poli modrém a stal se prvním pánem z Hradce. Vítek III. obdržel červenou růži na stříbrném poli a založil rod pánů z Rožmberka. Nejmladší Vítek IV. si odnesl růži stříbrnou na červeném poli a jeho potomci byli označováni za pány z Landštejna a Třeboně.  A do pětice, Vítkův levoboček Sezam získal černou růži na zlatém poli a založil Sezamovo Ústí. A všichni dohromady se nazývali Páni z Růže. To je ta legenda, co je vyobrazena na obraze v zámku, že jo?“

„Přesně. Jednu kopii mají taky v Krumlově a Jindřichově Hradci,“ přitaká Radek.

„Tohle bychom rozhodně měli podniknout!“ Soniny oči se rozzáří jako polední sluníčko.

Marta drbne do Libora. „Zdá se, že máte další dny co dělat.“

Soňa na ni namíří ukazovák. „Tebe se to týká taky, Marto Zlatá. Nebo snad máš jiný program?“

Marta se zamyslí. Pokud nepočítá sběr borůvek, vajíček a jiných plodů z babiččiny zahrádky a přilehlého lesa, běhání kolem rybníka, nákupy v blízké samoobsluze a možné koupání u maličké pláže, tak... Našpulí pusu a zakroutí hlavou ze strany na stranu. Ve skutečnosti je vděčná za každé rozptýlení, které ji odvede od tupého civění do kopií s maturitními otázkami a pocitu viny z kolosálního selhání. Jenže, když se ráno probudila a vykoukla z okna, neřekla si: Dneska je ideální den na to hrát křena! Soňa patří k jejím nejoblíbenějším lidem a Libor je fajn. Ale…

„Co ty?“ Soňa se obrátí na Radka. Ten překvapeně vykulí oči.

„Já?“

„Jasně. Nebo ti v kavárně nedávají žádné volno?“

„Úterky a středy.“

„Super. My dva máme prázdniny, Marta pseudoprázdniny, tak do toho jdeš s námi.“ Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Nemůžu nechat Astora celý den bez dozoru.“

„Může tvůj pes cestovat autem?“

„Předpokládám…“

„Tak domluveno. V úterý vyrážíme!“

Při pohledu na Sonin rozzářený obličej Marta spolkne vlastní námitku. Nechce jí kazit radost a malé rozptýlení a vyjetí ze zažitých kolejí jí přece taky nemůže uškodit, ne?

„Napíšu holkám. Třeba se k nám budou chtít přidat,“ pronese. Protože čím víc lidí, tím víc legrace. A žádný křen.

MARTA: Se Soňou jedeme omrknout hrady a zámky na jihu Čech, chceš se přidat?

TINA: To bych moc ráda, ale jsem švorc. Můžu si dovolit maximálně tak cestu městskou po Praze a nejbližším okolí.

MARTA: :(

MARTA: Vsadím se, žes ještě nikdy nebyla v Krumlově!

ANET: Českým, nebo Moravským?

MARTA: V Českým.

ANET: Vyhrála jsi (nebyla jsem ani v tom druhým).

MARTA: Vsadím se, že by ses tam hrozně ráda se mnou podívala. (Mrk. Mrk.)

ANET: Tvoje nabídka přichází pět minut po dvanáctý. Už výletuju! Ale užij si to! A udělej pár fotek s bezhlavými rytíři!

Poté, co společně s Radkem vyzvednou Astora u jeho sousedky, rozhodnou se zajít k nedalekému rybníku, ve kterém se na rozdíl od toho u jejich chalupy dá také koupat. Ani jeden na sobě ale nemá plavky. Marta se Soňou dřepnou do trávy na rozložené Liborovo tričko a probírají jedno téma za druhým, zatímco jejich mužští společníci se věnují velkému chlupáči.

„Umí plavat?“ zeptá se Libor a Radek přikývne. Než však stačí v nádechu cokoli dodat, hozený míček pleskne o hladinu. Astor sice popoběhne k vodě, ale smočí si akorát tak tlapky. Nato se otočí na ty dva a zaštěká.

„… ale musí na to mít náladu,“ dořekne Radek, co měl předtím na jazyku.

Libor si dá ruce v bok. „A předpokládám, že pro ten míček teď někdo musí doplavat.“

„Je to jeho oblíbený,“ glosuje Radek s povytaženým obočím. Astor se ochomýtne kolem jeho nohou, načež otočí hlavu tím směrem.

Marta vyskočí na nohy a popojde k nim. Dlaní si zastíní pohled a zadívá se na vodní hladinu. „No, hodně štěstí. Dneska se nekoupu,“ poznamená.

„Jinak řečeno, je to na mně.“ Libor si s hlasitým povzdechem sundá boty a kalhoty. Nato všichni sledují, jak jeho štíhlé tělo po ladné šipce zapluje pod zčeřenou hladinu. Po vynoření si nejprve rukou sčísne vlasy z obličeje. Následně mu stačí pár temp, hrábne pro žlutý míček a vydá se zpátky ke břehu. Jakmile dosáhne nohama na dno, napřímí se a zvedne ruku s míčkem do výšky.

„Marto, chytej!“ zvolá.

Marta okamžitě zpozorní. Míček nasáklý vodou ji po zachycení do obou dlaní ocákne. Zkřiví obličej.

Libor po vylezení z vody zamíří k Soně, která se může potrhat smíchy.

„Jaká byla koupel?“ dobírá si ho, načež zapiští, když ji mokrý Libor pevně obejme.

„Bude to veselej výlet,“ pronese Marta spíš pro sebe a míček předá čekajícímu Astorovi.

„To nebyla doufám ironie,“ špitne k ní Radek.

„S Astorem je každý den veselej,“ zazubí se Marta a podrbe psa za ušima.

5. kapitola >>>