15. leden 1706 – Grodno (od našeho zvláštního zpravodaje)
Již šestým rokem zuří na sever od nás válka, v níž udatní Rusové spolu se statečnými Dány vyrazili do boje proti švédskému králi Karlovi, jenž ve svých patnácti letech jest naprosto nezpůsobilý vykonávati panovnické povinnosti!
Velký Hospodin se však odvrátil od svaté aliance, neboť nedomrlý kralevic ukázal se býti výjimečným stratégem. Nevíme, kde se to v onom holobrádkovi béře, ale hned roku 1700 po překvapivém dánském vpádu do Holštýnska zaútočil Karel ještě překvapivěji na Kodaň, jež se po krátkém obléhání vzdala. Následně porazil na hlavu ruská vojska u Narvy a vybojoval vítěznou bitvu také se spojeneckou sasko-polskou armádou.
Po dalších dílčích vítězstvích Švédů se zkraje letošního roku arcisatan Karel rozhodl vytáhnout i na slovanského medvěda. Už tak silná švédská armáda, posílená nyní o vždy bojovné a proradné Poláky, překročila řeku Němen a podařilo se jí obklíčit ruská vojska u města Grodno.
Pochválen budiž generál Menšikov, osobní přítel cara Petra Velikého, jemuž se povedlo velkou část jednotek z obklíčení vyvést. Také generál mráz pomohl převelice, neboť z tří tisíc padlých Švédů jich jen pouhá stovka jde na vrub bojovým akcím, zbytek… pánbůh zaplať… pomrzl. Ztráty Rusů a jejich saských spojenců jdou bohužel do desetitisíců, což je nepotvrzená informace a ruská vojenská cenzura to neuslyší ráda a každopádně to popře.
Další události by byly věštěním z křišťálové koule a za to by našemu rádiu mohlo hrozit upálení na hranici celuloidových pásků z nahrávacích magnetofonů… Nicméně své naděje obracíme k Poltavě, kde by k další bitvě a možnému obratu mohlo dojít možná už napřesrok. Pokud Ruské impérium nezvrátí průběh severní války, mohli bychom i my ve střední Evropě být nuceni jíst nechutné masové koule a smradlavého sledě surströmming na židlích östanö u stolu mörbylånga.
A to by bylo k nepřežití!
16. leden 27 př. n. l. – Řím
Nervosní tik objevil se odpoledne v nejednom oku zaměstnanců římské matriky.
Náš milovaný První občan si totiž opět změnil jméno a na jeho osobním svitku už pomalu dochází k nepřehledné situaci.
Právě dnes totiž římský Senát udělil Imperátorovi čestné jméno Augustus a tím zaokrouhlil počet jeho doposud užívaných jmen na šest. Zlí jazykové tvrdí, že v civilizovanějších zemích by byl takový člověk minimálně podezříván, že je sňatkovým podvodníkem.
Podařilo se nám do Augustova svitku nahlédnout.
Narodil se jako Gaius Octavius v roce 63 minus. Jeho taťka byl voják, který v nějaké díře jménem Thuria porazil vzpouru otroků, a tak mu na památku hodil za jméno ještě Thurinus. Pak byl Gaius Octavius Thurinus adoptován svým prastrýcem Gaiem Iuliem Caesarem, jo, tamtím. Bylo to trochu nestandardní, jelikož k adopci došlo až v závěti po Caesarově vraždě. Tu si ještě mnozí z nás živě pamatují, pro mladší čtenáře připomínáme, že se psal rok 44, když hnusní spiklenci vedení Gaiem Cassiem Longinem a Markem Iuniem Itybrutem ubodali našeho drahého diktátora přímo v Senátu.
V závěti tedy Caesar Octavia adoptoval a věnoval mu dvě třetiny svého majetku, načež se Octavius přejmenoval a byl z něj Gaius Iulius Caesar, ale aby se to nepletlo s mrtvolou, zněla celá verze Gaius Iulius C. f. Caesar. Pro mladší čtenáře připomínáme, že to „f.“ neznamená, že si rapper C. přizval do tracku zpěvačku jménem Caesar. To „f.“ znamená „filius“, tedy syn, tedy Gaius Iulius C., syn Caesarův, ok?
Dva roky po hrdlořezu ovšem senát prohlásil mrtvého Caesara za boha, a tak se šlo na matriku znova, neboť teď se Octavius jmenoval pro změnu Gaius Iulius Divi filius Caesar (Gaius Iulius, syn božského Caesara). Po dalším sběru funkcí si GIDFC přidal do jména slovo Imperator, takže nová verze zněla Imperator Caesar Divi filius, neboli něco jako Imperátor Caesar, syn boha. A po dnešním dopoledním senátním zasedání tedy přišlo i přízvisko Augustus, Vznešený, a na matriční svitek tak přibylo jméno Imperator Caesar Divi filius Augustus, neboli Vznešený imperátor Caesar, syn boha.
Jestli to půjde tímhle tempem, nepochybujeme o tom, že za pár let bude jeho jméno znít Imperator Caesar Divi filius Augustus Pater patriae, čili Vznešený imperátor Caesar, syn boha a otec vlasti, a pokud i jej po smrti Senát prohlásí za boha, konečná verze Octaviova jména by mohla znít Divus Augustus Divi filius, česky Božský vznešený syn boha. Fakt boží.
Pokud to tedy Gaius Octavius dotáhne po smrti až na tu osmičku, překoná pravděpodobně v počtu pseudonymů i zpěváka Prince, který skončil na sedmi (Prince Rogers Nelson, Prince, The Artist Formerly Known as Prince [TAFKAP], Symbol, Joey CoCo, Alexander Nevermind a Christopher). Džugašvili Koba Stalin se může akorát tak trapně krčit v koutě, mačkat čepici a šoupat nohama.
18. ledna 1967 – New York
Dnes večer se v amerických kinech objevil film, který by měl rozčílit každého milovníka pravého westernu. Jmenuje se „Pro hrst dolarů“ a je to nechutná napodobenina našeho národního žánru, kterou natočil italský režisér Sergio Leone. Film je plný násilí, krve a cynismu, jež nemají nic společného s duchem Divokého západu.
Americký western je žánr, jenž má hloubku, význam a kvalitu. Americký western je žánr oslavující naše hrdiny, naši historii a naše hodnoty. Americký western je žánr, jenž má kladné charaktery, jako je John Wayne, který je symbolem odvahy, čestnosti a spravedlnosti. Americký western je žánr, jenž má skvělou hudbu, která vyjadřuje atmosféru a emoce Divokého západu. Americký western je žánr, jenž má naše uznání a respekt.
Jak tedy může Sergio Leone – Ital – ITAL!!! – rozumět americkému westernu? Jeho film nemá žádnou uměleckou hodnotu, ale jen využívá popularitu žánru, aby vydělal peníze. Vznikl doslova „pro hrst dolarů“.
Nízký rozpočet, slabý scénář, samoúčelné násilí, hektolitry krve, špatní herci a hudba, která NAPROSTO nerespektuje pravidla našeho milovaného westernu. Do hlavní role obsadil italský patlal zcela neznámého amerického herce Clinta Eastwooda, přičemž označení „herec“ je zřejmý eufemismus, neboť Eastwood má pouze dva herecké výrazy – s kloboukem nebo bez.
Film „Pro hrst dolarů“ přichází do Ameriky až tři roky po své italské premiéře. A fakt, že za ty tři roky získal v Evropě spoustu úspěchů a pochvalných recenzí, svědčí pouze o mizerném vkusu Evropanů a absolutním opovrhování našimi tradicemi a způsobem života.
Leone by se měl jako správný Ital zdržovat raději v kuchyni, než aby se snažil o jakési upocené „spaghetti westerny“, neboť už teď je zřejmé, že jak on, tak ani autor hudby Morricone či Clint Eastwood to ve filmové branži nikdy nikam nedotáhnou.
19. leden 1983 – Severní Karolína
Dnes jsme ztratili jednoho z nejvýznamnějších průkopníků kosmického výzkumu. V Severní Karolíně zemřel astronaut Troglo Ham. Bylo mu pouhých 26 let.
Ham se narodil v roce 1957 v Kamerunu. Po přestěhování do USA vyrůstal v Novém Mexiku. Díky své vysoké inteligenci byl ze šesti kandidátů vybrán do kosmického programu Mercury. Do vesmíru se podíval v rámci suborbitální výzkumné mise Mercury-Redstone 2 (MR-2) 31. ledna 1961.
Hamův let trval 16 minut a 39 sekund a dosáhl výšky 253 kilometrů. Během letu Ham úspěšně a excelentně splnil všechny zadané úkoly. Po přistání byl Troglo v dobré kondici a dostal jablko a půl pomeranče jako odměnu. Dřina na trenažéru Mercury, kde byl cvičen na přepínání páček podle světelných signálů, přičemž za správné reakce dostával banán a za špatné elektrošoky, se vyplatila. Troglo Ham se stal prvním šimpanzem ve vesmíru. Pro šimpanze byl tedy něčím jako pro nás Vladimír Remek, akorát že Ham nebyl komunista.
Nesmrtelnou se stala jeho věta, kterou pomocí morseovky odeslal z oběžné dráhy po prvním spatření Země: „Je to moc pěkná planeta, Heston s Wahlbergem se budou jednou divit.“
20. leden 1961 – Washington, D.C.
Na schodech Kapitolu, pokrytých tenkou vrstvou lednového sněhu, přísahal dnes John Fitzgerald Kennedy, ve věku pouhých 43 let, na rodinnou bibli a stal se 35. prezidentem Spojených států, čímž se zapsal do historie jako nejmladší zvolený prezident.
Tento den přináší nejen změnu vůdce, ale i naději a očekávání nového směru pro naši zemi. Kennedy, oslavovaný hrdina druhé světové války, přináší do Bílého domu svěží vítr mladistvé energie. Jeho inaugurační projev, vyzývající Američany k jednotě a akci – „Neptejte se, co může vaše země udělat pro vás – ptejte se, co můžete vy udělat pro svou zemi“ –, rezonuje v srdcích jako symbol odvahy a inovace.
Kennedy, oblečený do elegantního tmavě modrého saka, představoval obraz odhodlání a síly i navzdory lednové zimě. Jeho manželka Jacqueline Kennedyová stála po jeho boku v šik šedých šatech z vlny od Olega Cassiniho, doplněných šedým kabátem s kožešinovým límcem a rukávy, šedým kloboukem s černou stužkou, černými rukavicemi, punčochami a lodičkami. Na krku jí zářil perlový náhrdelník a na prstě zásnubní prsten s diamantem a smaragdem, dodávající celému vzhledu nádech grácie a sofistikovanosti.
Inaugurační ceremoniál byl plný symbolických momentů – od Kennedyho pevného stisku ruky s Eisenhowerem až po jeho projev, plný rozhodnosti a vizí. Tyto okamžiky symbolizují nastávající transformaci v srdci Ameriky. Když Kennedy a jeho rodina procházeli Pennsylvania Avenue, bylo cítit, že tento den nejde jen o inauguraci jednoho muže; jde o celou zemi obracející list k nové kapitole svého příběhu.
Není dokonalejšího symbolu Ameriky nežli vzdělaný a dynamický válečný hrdina pocházející z rodiny, jež zbohatla na pašování alkoholu za prohibice. John Fitzgerald Kennedy je vzorem a miláčkem celé země, od Seattlu až po Dallas. A vzhledem ke Kennedyho mládí a energii jsme si jisti, že nám nový prezident v Bílém domě vydrží klidně i dvě volební období.
A to je z dnešního Fosiletteru vše. Hezký zbytek týdne přejí Wasyl & Mrzout.