Lehce turbulentní časy

"Až ti bude 26, přijde velká pandemie, s přestavkami na pár měsíců budeš dva roky zavřený doma. Po dvou letech Rusko celou svojí armádou napadne Ukrajinu. Miliony lidí se dají na útek, Ukrajina ustojí, začne Rusy vytlačovat, boje budou velmi těžké a po dvou letech část lidí u nás i EU bude volat po novém Mnichovu."

Kdyby mi tohle někdo před pěti letdy řekl, tak by mu odpověděl, že je dobrej blázen. Ale jsme v roce 2024 a tím vším si procházíme. Zdálo by se, že při bezprecedentním ohrožení naší bezpečnosti se členové Evropské unie semknou a budou táhnout za jeden provaz. Víte jak, abychom celou tuto situaci přežili, pokud možno celí a zdraví.

A téměř se tak i stalo. Dlouho pacifistické Německo zbrojí. Poláci budou na obranu ku poměru k HDP dávat nejvíce ze všech členských států Evropské unie i NATO. Rumuni nakupují jako o život. Do NATO vstupují Finsko a hlavně Švédsko, které se tak rozhodlo pro narušení dvou století trvající neutrality. A pak je tu Maďarsko. Orbánovo Maďarsko.

Země, o které jsem popravdě docela unavený psát. Formálně jde o našeho spojence. Dokonce by se zdálo, že bude sdílet podobný osud v NATO a Evropské unii. A je to také země, se kterou jsme ještě z nějakého (pro mě nepochopitelného) důvodu stále v uskupení zvané Visegradská čtyřka. Jenže čeho je dost, toho je příliš.

Neustálé maďarské boty

Až příliš často o Maďarsku píšu na svém Twitteru a zde na svém blogu. Tu jednou Maďarsko zablokovalo pomoc Ukrajině. A pak zase. A pak znovu. Tu se Maďarsko rozhodlo, že nebude na Ukrajinu dodávat zbraně a ani přes své území zbraně pro Ukrajince nepustí. Tu se maďarský ministr vydává na Moskvy, tu do Minsku. Naposledy se Orbán vydal na „mírovou misi“ za Kremlu a Pekingu. Předtím sice byl v Kyjevě, ale Zelenskému se zřejmě neobtěžoval říct, že pak vyrazí za hlavnínm kremelským fašistou (což mimochodem ukrajinského prezidenta poněkud rozladilo).

Výsledkem tohoto jednání byl cynický ruský útok na dětskou nemocnici v Kyjevu, odsouzení zneužití značky společné zahraniční politiky Unie a nářky naších europoslanců z frakce Patrioti pro Evropu, kteří se svůj (ne)proruský postoj rozhodli dokázat zdržením se hlasování o rezolucí na další podporu Ukrajiny. Samozřejmě kromě Filipa Turka, tomu bylo dobře po boku komunistů a SPD, kdy hlasoval proti.

Prý Orbána za snahu o mír nesmíme odsuzovat. Prý dělá suverénní politiku a my bychom to měli respektovat. Jenže jakmile Ukrajině uvalila sankce na ruský Lukoil, kvůli čemuž Orbánovy rafinérie nemají kde brát ropu, přiskákal suverén za Evropskou komisí, aby si Kyjev srovnala. Ano, sám velký suverén se šel domáhat spravedlnosti u instituce organizace, kterou démonizuje a kterou se snaží vykreslit jako někoho, kdo ve skutečnosti na Ukrajině nechce mír.

Je fuk, že v Orbánových očích mír představuje kapitulaci Ukrajiny a třeba i ukousnutí malého kousku Zakarpatí, protože přece to je ta real-politika, jak by se nás jali přesvědčovat někteří v „realitě ukotvení politici“. A nejnověji se Orbán rozhodl, že mu je v zásadě jedno, že když už od spojenců něco bere, tak by měl spojencům i něco dávat. Tak například, že když už ho nenutíme k tomu, aby s námi byl v otázce Ukrajiny solidární, tak by aspoň nemusel ohrožovat naši bezpečnost. O čem to mluvím?

Budapešť jako brána pro ruské agenty

O nejnovějším rozhodnutí Budapešti, kterým se zjednodušily podmínky pro vstup občanů Ruska a Běloruska na maďarské, resp. unijní území. Jak? Na tak zvanou národní kartu. Na tu doteď mohli do země za prací vstoupit občané třetích zemí (mimounijních) například z Bosny a Hercegoviny, Severní Makedonie, Černé Hory nebo například Ukrajiny. Na začátku července nicméně Orbánova vláda rozhodla, že o toto povolení mohou zažádat také občané Ruska a Běloruska.

„Krásou“ tohoto povolení je fakt, že není omezen ani počet lidí, kteří o něj mohou žádat, ani tu nejsou stanovena striktní bezpečnostní kritéria a kontroly, díky kterým by se podařilo vyloučit vstup různých ruských a běloruských agentů. Dalo se něco takového čekat? Samozřejmě, že dalo.

Na Maďarsko si totiž v minulém roce došláply Spojené státy, které na sankční seznam zapsaly Mezinárodní investiční banku. Ruskem ovládanou banku, jejíž ruským pracovníkům Orbánovo Maďarsko poskytovalo diplomatické krytí. Jinými slovy Budapešť měla krásné krytí pro ruské agenty. Po stažení banky tak Orbán s Putinem zřejmě museli vymyslet, jak ruské zpravodajce v zemi udržet.

Stávající program pro zahraniční pracovníky totiž omezoval počet těch, kteří mohli do země přicestovat. Kromě toho tito lidé měli poměrně přísná kritéria na to, jestli Maďarsko vůbec mohli opustit a kolikrát o takové povolení mohli žádat. S národní kartou tato „zbytečná byrokracie“ odpadá. Tisíce Rusů a Bělorusů se tak mohou nahrnout do střední Evropy, být tu dva roky a po uplynutí doby o další takové povolení znovu požádat a mezitím si po Evropě, a zejména Schengenu hezky cestovat. No neber to, že jo?

Je zcela očividné, kam tím Orbán směřuje. Není žádným tajemstvím, že jeho zpravodajských složkám v Evropě málokdo důvěřuje (hůř je na tom s důvěrou snad jen Rakousko, kdy je jeho hlavní město považováno za hnízdo ruských tajných agentů, kteří působí nejen tam, ale i v sousedních zemích).

A teď přichází ta zásadní otázka, kterou mi kladete pokaždé, kdy o Maďarsku a nějakém tom jeho proruském kroku napíšu právě tady nebo na Twitteru. Upřímně řečeno, už nějakou dobu jsem čekal na vhodný okamžik, abych k tomu napsal pár slov a myslím, že nyní je vhodná příležitost. Takže co bychom s tím Maďarskem měli dělat?

Co s Orbánem dělat?

Párkrát jsem to už naznačil, když jsem mluvil o využití unijních právních nástrojů. Proti Maďarsku samozřejmě stále běží řízení o porušení unijního práva a hodnot dle čl. 7 Smlouvy o EU i podle dalších ustanovení SFEU. Komise Orbánovi dlouhou dobu nechtěla uvolnit zmražené prostředky z kohezních fondů, a to kvůli nedostatkům ve vládě práva a korupci, se kterou se země potýká (vzpomeňme si například na to, jak si Orbán nechal z unijních peněz postavit železnici k rodné vesnici).

Jenže Orbán je chytrý. A cynický. Prostě pochopil, že může mít různé páky. Tak například pro něj nebyl vůbec žádný problém brzdit proplacení vojenské pomoci Ukrajině (a nám tím zvyšovat náklady). Neměl problém brzdit přijetí nových sankcí. A samozřejmě neměl problém ani s tím, aby si za svůj hlas nechal vyplatit právě nějaké ty peníze z fondů. Komise na tuhle hru na konci minulého roku přistoupila. Nějaké peníze se vyplatily v domnění toho, že Budapešť konečně začne držet lajnu a přestane neustále všem ostatním házet klacky pod nohy. Jenže co se nestalo? Orbánovi to bylo málo.

Jak jsem psal výše, má nás všechny natolik na háku, že si na grafiku své „mírové cesty“ přilepil značku unijního předsednictví a snažil se to prezentovat jako naše společné pozice (i když se pak jeho mluvčí snažil tvrdit, že ne). A jako reakci dostal možný bojkot zasedání Komise v zemi, která má pravidelně jedno zasedání v předsedající zemi. Celkem slušná diplomatická facka. Jenže není to málo, když vezmeme v potaz, že Orbán může udělit povolení ke vjezdu a pobytu desítkám či potenciálně stovkám ruských agentů? Není to málo, když zpravodajské služby varují, že Rusko plánuje sabotáže a útoky napříč kontinentem? Můžete dostat diplomatickou odpověď – jsme znepokojení a budeme chtít znát odpovědi (tady parafrázuji reakci Evropské komise na dopis Manfreda Webera, jehož lidovecká frakce tuto otázku dnes zvedla). Anebo můžete dostat nediplomatickou odpověď – samozřejmě, že je to málo. Proboha, co je to vůbec za otázku.

Žijeme ve světě, kdy Rusko napadlo svého souseda, my mu vyhostíme agenty, zavřeme přístupy k získání našich víz, protože tady prostě agenty nechceme a Orbán udělá to, že je naveze zpátky? V jakém vesmíru bychom něco takového my jako republika, i my jako EU měli tolerovat? Z jakého důvodu by měl Orbán či jeho suverenita požívat jakéhokoli respektu, když z jeho strany není ani ten nejmenší náznak respektu k nám?

„Ale on dělá suverénní zahraniční politiku,“ čtu stále dokola od apologetů wanna be totalitáře, který bez jakéhokoli studu prosazuje ruské mocenské zájmy ve středoevropském regionu. Pardon, ale naše republika, jakožto suverénní země, má také nějaké zájmy. A jedním z nich je třeba nemít na svém území agenty, kteří nám odpalují muničáky. Nebo tady nemít lidi, kteří budou našim (ne)proruským politikům platit peníze za proruské komentáře. Nebo třeba, já nevím, mít se svými spojenci vztah, ve kterém se budeme navzájem respektovat. To je náš suverénní zájem. A na ten Orbánův, jinými slovy Putinův, kašlu.

A teď co dělat. Protože to je to hlavní. Je tady špatná i dobrá zpráva. Špatnou zprávou je, že Orbánovi v uvolnění vízové politiky ve vztahu k Rusům a Bělorusům těžko zabráníme. Koho si země na své území pustí, je čistě na rozhodnutí té dané země. Špatnou zprávou je také to, že za tohle Orbánovi zkrátka nemůžeme vzít hlasovací práva na radě podle procesu dle článku 7 Smlouvy o Evropské unii (byť řízení běží kvůli jiné věci a tohle může být impuls k dotažení řízení dokonce, byť je tu další problém, viz níže).

Jsou to přinejmenším dva důvody. Tím prvním je ten, že jen těžko budeme v otevření hranic Rusům a Bělorusům spatřovat porušení základních principů Evropské unie dle článku 2 Smlouvy o EU. Ale i kdyby se nám nakrásně nějakým zázrakem povedlo najít nějaké právní odůvodnění (a já bych v tomto případě právo skutečně neohýbal, protože právo má platit na všechny stejně a za stejných podmínek), jen těžko dojdeme k jednomyslnému rozhodnutí na Evropské radě.

Jsem přesvědčen, že Orbána podrží Fico, protože chtě nechtě, tito dva se teď budou navzájem podporovat, protože zkrátka sdílí podobné geopolitické názory (jakkoli smutně by tohle neznělo, promiňte, Slováci). A pokud na Evropské radě k takovému jednomyslného schválení nedojde, nemůže hlasovat ani Rada Evropské unie o pozastavení některých hlasovacích práv. A já si upřímně ani nejsem jistý, že bychom dosáhli potřebného efektu, protože by se práva nemohla omezit například v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Stále jde totiž o mezivládní spolupráci a tato část unijní politiky stojí tak trochu mimo integrační rámec EU.

Špatnou zprávou je také to, že tato pravidla nemůžeme nijak změnit a definici naších společných principů dle článku 2 SEU rozšířit. To by byl zásah do primárního práva, vyžadovalo by to reformu a schválení všemi členskými státy. A Orbán by byl blázen, kdyby na něco takového přistoupil.

Tak jaká teda ta dobrá zpráva? Slíbil jsi přece dobrou zprávu. Ano, já vím. Jdu na to. V minulosti už máme zkušenost s tím, jak reagovat na zemi, která má tak nějak v paži veškeré naše principy a naše zájmy (ať už kolektivní nebo vyloženě naše jako České republiky). Hádám, že pro širší publikum nepůjde o úplně známý případ, nicméně v roce 2000 se zbylých 14 zemí Unie rozhodlo uvalit sankce na Rakousku kvůli tomu, že tam tehdy do vlády přišlo FPÖ. Ano, to FPÖ, se kterým dneska Babiš s Orbánem sedí ve frakci. To FPÖ, které teď řeší další špionážní skandál a jehož ministryně zahraničí se na vlastně svatbě klaněla Putinovi.

Proč se o tomto případu (pro lidi, co by to zajímalo, vyhledejte Haider case) píšu? Protože ani tehdy neexistovaly žádné nástroje, jak se s možným ohrožením dodržování základních hodnot EU vypořádat pomocí unijního práva. Stejně jako tehdy, ani dnes nemáme žádný UNIJNÍ (a to chci podotknout) nástroj, jak se maďarskou bezohledností vůči nám a našim legitimním bezpečnostním zájmům vypořádat.

V čem spočívalo tehdejší řešení? V tom, že každý stát uvalil na Rakousko bilaterální sankce. Koordinovaně, jeden po druhém. Omezení diplomatických styků. Omezení podpory kandidatury rakouských kandidátů do mezinárodní institucí. Žádné pozvání na neformální jednání. Pokud to bylo před 24 lety proti poměrně zavedenému členovi EU jen kvůli obavě, co může FPO přinést, proč se bojíme něco takového udělat proti Maďarsku, které nám plive do tváře, na svém zastupitelském úřadu přijímá Rajchla a sabotuje naše snahy o porážku Ruska?

Proč bychom stejně neměli přistupovat k Maďarsku. Rád bych slyšel alespoň tři, čtyři validní důvody. Že je to spojenec? No, nejdřív by se tak musel chovat. Že má nějaké národní zájmy? To my máme taky. Že to dělá pro Maďary, kteří ho volili? Ať si tedy Maďaři řeší následky své volby. Nikdo v Unii tu není od toho, aby se podřizoval maďarským zájmům. Ani tu nejsme od toho, abychom lízali Putinovu podrážku, protože nám dodává ropu nebo staví jadernou elektrárnu.

Přestaňme se neustále bát

Jestli to myslíme s našim zájmy skutečně vážně, tak se za ně konečně pojďme postavit. My jako Česko můžeme opustit Visegradskou čtyřku, další unijní státy mohou podpořit kontroly na maďarských hranicích (ano, Schengen dočasně zapláče, ale kodex dočasné kontroly z důvodu bezpečnosti připouští), nebudeme Maďarsku dávat žádné významné portfolio v nově se rodící komisi a tak nějak ho v rámci postavit za skleněnou zeď, za jakou bylo před lety Turecko, když se rozhodlo, že nejlepší možnou cestou fungování v NATO bude nakoupit ruské S-400 jako své systémy protivzdušné obrany.

Tuhle hru můžeme hrát všichni, nemusíme pouze koukat na to, co udělají autoritáři a pak zareagovat, ale jen tak trochu, abychom je náhodou nenaštvali. Nebudu psát, abychom byli asertivní, protože mi přijde, že se na to dneska příliš neslyší. Takže vám to řeknu na plnou hubu – jsme mocenský blok, tak se podle toho chovejme. Orbán měl dost času na to, aby si rozmyslel, s kým chce být v partě, teď přišel času mu ukázat, jaká je vůle většiny.

Líbí se Vám mé články a chtěli byste mě podpořit například "pozváním na kafe"? Pokud ano, klikněte na ikonku [$] dole pod textem. Kdybyste mě chtěli pozvat na "dvě kafe" a podporovat tvorbu pravidelně, zvažte předplatné na mém profilu zde na forendors. Všem mockrát děkuji!

Andrej Poleščuk

Velký fakáč naší bezpečnosti