Nedělej nic a všimni si, že žiješ. Pak možná dokážeš velké věci (ale není to povinné)

Kniha americké umělkyně Jenny Odell s názvem How To Do Nothing nám neradí, jak strávit 21 minut denně zíráním do zdi s pocitem, že je to zábava, a být pak dramaticky výkonnější. Připomíná obrovskou hodnotu naší pozornosti.

Je sobotní ráno, slunce je ještě nízko, řeka voní jako nakrájený meloun a magnólie v blízkosti pražského památníku Josefa Mánesa člověka přiměje myslet na Schrödingerovu kočku – a taky říši elfů. Její osluněná strana, polovina koruny přibližně natočená k blízké koncertní síni, má nasazené pupeny: pevné, plné, bílo fialové svíce vztyčené do nebe jako ukazováky, které kolemjdoucím připomínají, že teď už opravdu přijde jaro, a s jarem je třeba leccos přehodnotit. Třeba s tou radostí ze života, nedalo by se něco udělat?

Druhá půlka koruny, vymezená se zarážející symetrií, je v plném květu; je to neurvalá růžová extravaganza, bílá a fialová se do sebe vpíjejí, okvětní plátky se rozevírají a vzájemně si kradou paprsky. Ty, které se energií nasytily, možná opily, padají k zemi, a pod magnólií se táhne růžový koberec: hebký, hustý a kýčovitý. Tam by měl ležet elf. Nebo jednorožec.

Střih, konec idyly: fotka – Facebook – frustrace

Za normálních okolností bych si magnólii vyfotila. A nejspíš několikrát, protože by mi záleželo na tom, aby snímek učinil zadost barvám, které jsou ve studeném ranním slunci ostré a osvěžující. Pak bych fotku sdílela na sociálních sítích: zčásti proto, že o takovou krásu se člověk upřímně touží s někým podělit, zčásti proto, abych se pochlubila, jaké mám ráno. A pak bych se před svými známými podivila, jak je možné, že půlka stromu čeká na probuzení a druhá už se poklonkuje.

Vsadím se, že během pár minut by se na mém profilu na Facebooku objevil někdo, kdo by mi tu záhadu vysvětlil.

Místo toho jsem nechala magnólii dál kvést jen ve své představivosti – a po třech dnech se z ní stal strom, ke kterému se chci každé jaro vracet. Nechci přitom rozumět tomu, jak je možné, že se nacházela téměř „ve dvou stavech najednou“, protože tak dramatický rozdíl na žádném jiném stromě v blízkosti vidět nebyl. Výjimečně se za svou nevědomost necítím provinile, což je v mém případě setrvalý stav; nevědět je tentokrát nesrovnatelně zajímavější, protože mi to dává příležitost myslet. Napůl obezřetně rozkvétat a napůl definitivně uvadat – není to, koneckonců, skvělá definice mé vlastní životní situace?

Po návratu z procházky jsem rozečetla knihu How To Do Nothing od americké umělkyně a kritičky Jenny Odell, která se v textu často vrací do sanfranciské růžové zahrady. S úlevou jsem si uvědomila, že nic neprodukovat je občas nejen v pořádku, ale taky cenné. Když už pro nic jiného, tak aspoň proto, že naše (ne)soustředění zrovna nevydělává peníze někomu jinému.

Dobré jitro (a vítej ve stroji)

Ekonomika pozornosti, systém vytěžování jednoho z nejcennějších zdrojů dneška, tedy naší ochoty si něčeho všimnout, a pak na to reagovat – koupit, kliknout, rozčílit se, něco si myslet – není nový pojem. Teoretikové z řad vědců, obchodníků i tvůrců moderních technologií se dolováním a monetizací naší pozornosti začali zabývat už v 70. letech 20. století, tedy přibližně v době, kdy na Západě na lidské pozornosti parazitovalo – nebraňme se troše hořké blahosklonnosti –, hlavně bobtnající portfolio reklamních formátů a televizních programů.

Jenny Odell, rodačka z kalifornského Cupertina, kolébky společnosti Apple, což je paradox, jenž autorka zábavně pojednává v pasáži o dospívání ve městě, kde „vůbec nic není“, vydala svou knihu o vzdorování ekonomice pozornosti v dubnu roku 2019. Tedy o 50 let později. Titul se přesto vyšvihl do čela žebříčku amerického deníku New York Times a v žánru populárně naučné literatury si vysloužil skvělé kritiky napříč spektrem. Můžeme si klást otázku, je-li to tím, že je kniha objektivně tak dobrá, anebo prostě tím, že se Odell trefila do místa, kde nás to všechny bolí – sama se trochu kloním k druhé variantě. Shrneme-li však převažující reakce na knihu, která je méně seberozvojovou příručkou a více politickým a uměleckým manifestem, text přinesl čtenářům zejména jednu emoci: úlevu.

Snaha odolávat vyrušování, přesměrovávání pozornosti a rozkladu disciplíny se totiž podobá situaci, kdy hrajeme šachy se superpočítačem, ovšem my o hře víme zhruba to, že „koněm se táhne do el“.

Jinými slovy, člověk je zodpovědný za to, jaké informace o světě vyhledává, co s nimi dělá, a zdali si nechává prostor k tomu, aby se staral o sebe a ostatní. Jenže už v předpandemických časech, které nás zahnaly do fyzické samoty a hluboko do digitálu, se o to snažil navzdory systému, který má navrch. S jednou rukou na cukajícím víčku navíc touží způsobovat tik ostatním, protože vnímá, že se to vyplatí. Odell si také všímá, že naše ochota nechat se zaplavovat podněty je navíc v mnoha ohledech problémem osobní etiky nesené přesvědčením, že zodpovědný občan v 21. století musí neustále všechno vnímat a o všem si něco myslet, aby nebyl nařčen z lhostejnosti. Naše rozhořčení, emoce nakažlivá podobně jako virus, přitom má měřitelnou finanční hodnotu. Většinou ne pro nás, samozřejmě.

Výsledkem přehlcení podněty, které si nezvládáme vybírat, je vyčerpání, kterému čelíme vyhledáváním jiných podnětů: takových, které nám pomohou utéct před tím, co jsme právě pocítili. Chronická reaktivita a odpojení od smyslů, tělesnosti a plynutí času podle Odell a jí citovaných autorů přispívá ke konektivitě – pocitu, že jsme ve světě se všemi, kdykoliv se nám zachce. To, co obětujeme pobytu v digitálním prostředí, kde objekty nemají váhu, strukturu ani vůni, a naše komunikace postrádá kontext i naléhavost, jakou si vyžaduje blízkost těla jiného člověka, je citlivost, empatie i ochota se domluvit.

„Musíš odejít ze sítí“ je přitom pokyn, který se v knížce vůbec nevyskytuje. Přesto, že jejím výchozím bodem je v jisté části americké společnosti rozšířená paralýza, prázdnota i žal, který Odell popisuje v souvislosti s rokem 2016 a zvolením Donalda Trumpa prezidentem. Ten žal přitom, podle všeho, nepramení jen z rozdílností ve světonázoru, nýbrž z globálního monstrcirkusu, který volbu provázel. Ze smršti podivností, nectnosti a iracionality, jejíž příval se nejenže v nové éře nemá zastavovat, ale má se živit, ba dokonce je vhodné vybírat, co by ta žumpa měla spláchnout příště. No a zatímco se v žumpě snažíme přežít, vylovit z ní to, co je a není důležité, jako společnost obětujeme energii i způsoby, jak si v opravdu důležitých tématech dohodnout společný postup.

Založ si komunu, držím ti palce

Jedním z důvodů, proč je kniha How To Do Nothing úspěšná, je nejspíš fakt, že se opravdu nejedná o sadu doporučení, jak se odpojit Facebooku, Twitteru nebo Instagramu. O tom jsme už toho namluvili tolik, že bychom četbou dalšího podobného textu nejspíš jen zvýšili svou civilizační úzkost, pocit selhání a podezření, že „tam venku je nepřítel“. Což možná je.

Kniha Jenny Odell je, jak bylo zmíněno, souborem politicko-uměleckých esejů osvěžovaných postřehy z autorčina života, z nichž jsem si oblíbila zejména historky o pozorování ptáků. To je činnost, která mě pokorně, leč upřímně nezajímá – stejně jako před pár lety nezajímala Jenny Odell. Autorka s číháním na ptactvo pracuje jako s metaforou domnělé neužitečnosti, přičemž člověk může jen těžko ovlivnit, jestli nakonec oblíbeného opeřence spatří. Jak se však ukazuje, hodnota této takzvaně zbytečné činnosti se nakonec vyjevuje v knize – mě, cizího člověka na druhém konci světa, její zážitky autenticky těší.

Odell postupuje tématem revolučního nicnedělání v šesti kapitolách, z nichž první je právě pojednáním o hodnotě onoho „nic“. Je zamyšlením nad užitností našeho jednání a prožívání, o redukci hodnoty lidské bytosti na výstupy a projekty, přičemž v některých sférách lidské činnosti – například ve vědě – je možné měřit náš přínos lidstvu až na dvě desetinná místa.

Další kapitola pojednává o unikání z vyčerpávajícího systému: probírá se odchody definitivními, tedy fyzickými, i duševním exilem a zvyšováním vlastní odolnosti. A ano, přátelé, Odell kritizuje kapitalismus, což ovšem není dobrá výmluva, proč knihu nečíst.

Mimořádně zábavný je její exkurz do historie různých typů komun, které ve Spojených státech vznikaly v 60. letech 20. století v reakci na válku ve Vietnamu. Odell v této souvislosti zmiňuje, že pokud máme dojem, že věci jsou v 21. století poněkud v kýblu, dekáda, kdy byl prezidentem Nixon, přišel o život JFK i Martin Luther King, Jr., mohla být o fous horší.

Odell tedy kritizuje kapitalismus, ale zároveň čtenářům nepodsouvá utopické vize a nenutí je, aby si vyčítali, že nepřijímají nesplnitelné závazky – s jízlivým humorem líčí scény o snahách lidí uniknout světu, který je děsí i zneužívá, a po čase propadají návykům, které je ze systému vyhnaly. Vůle opustit vše politické je přivádějí k organizačnímu kolapsu, jiné k rozkladu prostou leností, ještě jiné dovedou k novým druhům tyranie.

Další kapitola knihy o nicnedělání zkoumá umění protestu, nepřepjatého, leč zásadového prosazení vlastních preferencí ve světě, kde možnost něco odmítnout také není dána každému. Odell se závěrem věnuje i otázkám lidské identity v časech, kdy to, co jsem já, je častěji můj osobní brand, další schrána na výrobu hodnoty, a nikoliv proměnlivá entita, která se obrozuje při každém opravdovém setkání s druhým člověkem.

Podívej, tady je svět, je to docela zajímavé

Nedá se vyloučit, že někteří čtenáři se přes politický tón knihy, která se nezabývá ani hygge, natožpak lykke, propracovaným systémům poživačné vyzívanosti, nepřenesou, protože to, co se otírá o systém, je z principu „levicové“. Jde o můj předpoklad formovaný zkušeností s českým prostředím – ráda se budu mýlit. Možná se budou trochu bránit prodlévání u pojednání o interpretaci uměleckých děl, digitálních i konceptuálních, což jsou pasáže, které jsou pro autorku-umělkyni zřejmě skoro nejpodstatnější. V mém případě však platí, že nejvýznamnějším a poněkud nečekaným darem této knihy, která zaznamenává, jak si někdo jiný všímá a jak myslí, přičemž jeho myšlení je bohaté a autentické, jsou následující věci:

Už dlouho jsem si tak dobře nepamatovala a neužila několik posledních dní. Dávala jsem totiž pozor. Vnímala jsem, co a jak žiju, i když se nic zvláštního nedělo. Nesmírně mě to osvěžilo. Navíc jsem mimoděk nabrala dostatek soustředění na to, abych tento text napsala za tři hodiny bez přerušení – s výjimkou jedné pauzy na přípravu kávy.

Nedostatky, nelogičnosti a nedopracovanosti, které s sebou taková spontaneita psaní nese, přijímám, a nehodlám se z nich hroutit. Můj osobní brand to bude muset přežít.