„Elo! Elenooo!“ zněl domem hlas Eleniny matky. „Eleno, už jsou tady! Pojď je dolů přivítat!“
Elena obrátila oči v sloup. Knížky, které držela v ruce, položila na poličku nad postelí a rozhlédla se po pokoji. Poslední dva týdny se ho snažila alespoň trochu přetvořit k obrazu svému. Na celé tři měsíce teď bude obývat pokoj starší sestry Natálie, která na podzim odjela pracovat jako au-pair do jihoanglického Britonu. I když už byla napůl přestěhovaná v Anglii, stále měla polovinu skříně plnou oblečení a dalších osobních věcí. Eleně s nimi přesto zakázala hýbat. Vzhledem k tomu, že Natáliin pokoj byl o polovinu menší než ten její, musela si Elena dát část věcí i do skříní na společné chodbě. Nemohla říct, že by z toho byla dvakrát nadšená.
Za normálních okolností se na studenty výměnných pobytů, kteří u nich doma čas od času pobývali, těšila. Ale nikdy se kvůli nim nemusela stěhovat z vlastního pokoje! A nejen to. Musela sundat i všechny plakáty, které měla nalepené na jedné ze zdí. A to jí dalo tolik práce je sehnat a rozvěsit tak, aby vzájemně ladily! Jenže podle jejího otce byly příliš holčičí, a on chtěl, aby se u nich návštěvníci cítili pohodlně, prostě jako doma. I na úkor vlastních dětí, jak sarkasticky poznamenala.
Elenin otec učil na soukromém mezinárodním gymnáziu v Praze, kde většina výuky probíhala v anglickém jazyce. Za léta svého působení si škola zásluhou kvalitní výuky a profesionálního přístupu vybudovala velmi dobrou pověst a o studium tam byl velký zájem nejen mezi dětmi zahraničních diplomatů či cizinců pracujících v Praze. Elena s Jakubem měli svým způsobem štěstí, že jejich otec byl jedním z kantorů gymnázia, a díky tomu Novákovi nemuseli platit tak vysoké školné jako rodiče ostatních studentů.
Škola se snažila podporovat své postavení a skvělou reputaci, a tak každý rok pořádala výměnné pobyty studentů ve spolupráci se středními školami v zahraničí. Právě Elenin otec byl pověřen organizací těchto pobytů. Jeho dlouhodobým cílem bylo navazovat kontakty s těmi nejlepšími školami v co nejzajímavějších lokalitách. Za poslední léta se mu podařilo zprostředkovat pobyty studentů pražského gymnázia na školách v Německu, ve Švýcarsku a také v Anglii.
Dlouho se snažil získat kontakty i ve Spojených státech. Konečně na konci předchozího školního roku mohl předložit svému nadřízenému návrh na smlouvu o vzájemném výměnném pobytu studentů s jednou z nejprestižnějších středních škol v New Yorku. Byl to obrovský úspěch, na který byl pan Novák oprávněně pyšný. Celá jeho rodina byla. I Elena.
Novákovi ve své pražské vile častokrát sami ubytovávali zahraniční studenty. V prvním patře měli k tomuto účelu zřízený pokoj pro hosty. Sousedil s Jakubovým pokojem a Elenin pokoj byl hned naproti. Na opačné straně chodby, nalevo od schodiště, se nacházel Natáliin pokoj a ložnice rodičů. Novákovi se zároveň snažili dodržet zásadu jednoho studenta na pololetí. Jen jednou udělali výjimku a tři měsíce u nich strávily hned dvě německé studentky najednou, Nadja a Petra. Elena si s nimi dodnes dopisovala. Ostatně jejich pobyt zdaleka považovala za ten nejvydařenější.
Naopak už s takovým nadšením nevzpomínala na studenta z Londýna. Jmenoval se Paul a nic pro něj nebylo dost dobré. Nic ho nezajímalo, s nikým se nechtěl bavit a celé dny trávil zavřený v pokoji. Kdyby nebylo školy, snad by z něho ani nevycházel. Elena nechápala, proč se vlastně do výměnného programu přihlásil, a jen děkovala bohu, že se po měsíci rozhodl odjet domů. Ostatně nebyla sama, komu Paul lezl na nervy. „Já ho snad pojedu doprovodit až na to letiště, abych se přesvědčil, že opravdu odletí,“ pronesl tenkrát Jakub, když mu snášel ze schodů poslední kufr.
Tentokrát však nic nebylo jako obvykle. Podle původní dohody měli do Prahy přijet dva studenti. Avšak newyorská škola zaslala na poslední chvíli změnu a ohlásili příjezd hned tří studentů, a to s podmínkou, že všichni musí být ubytováni ve stejné rodině. Na jednu stranu to byla skvělá zpráva. Dala tak možnost hned třem studentům pražského gymnázia odletět na tři měsíce do Ameriky. Na druhou stranu přidělala vrásky Eleninu otci, který tak musel narychlo sehnat vhodné ubytování. Najít rodinu pro jednoho studenta nebyl žádný problém. Pan Novák měl poměrně dlouhý list žadatelů a většinou to bylo tak, že i v případě, kdy přijeli dva studenti ze stejné školy, byli podle předem domluvených podmínek ubytováni odděleně. Tohle byl ovšem jiný případ. A jak se ukázalo, byl to téměř nesplnitelný úkol.
Když se blížil termín příjezdu amerických studentů, Elenin otec svolal rodinnou radu. Dětem vlastně už jen oznámil to, na čem se předtím dohodl se svou ženou. Tedy, že nově příchozí studenty ubytují u nich doma. Pro pana Nováka to bylo řešení, kterým zabil dvě mouchy jednou ranou.
„Bude to skvělá příležitost pro nás pro všechny! Procvičíme si americkou angličtinu a poznáme zase novou kulturu,“ snažil se povzbudit své děti kantorskou řečí. Elena tyto hovory nesnášela. Bylo to jako domácí kázání třídního učitele. Vždy je tiše přetrpěla, obvykle otci vše odkývala a posléze se snažila co nejdříve někam zmizet. Když jim rodiče oznámili, že tentokrát přijedou hned tři studenti najednou, to první, co Elenu napadlo, byla ranní koupelna. Už tak bylo složité, že se o ni musela dělit se sourozenci, natož když měli zrovna nějakého zahraničního návštěvníka. Ale hned tři najednou? Své obavy také vyjádřila nahlas.
„Hmm, což o to, koupelna, ale jak se tři vejdou do pokoje pro jednoho?“ namítl pro změnu Jakub. Elena musela uznat, že i on měl velmi dobrý postřeh, a spokojeně se usmála.
Na Jakuba se mohla vždycky spolehnout. Měla pocit, že ani on nebyl nadšený z představy přeplněného domu. Již z předchozích zkušeností oba moc dobře věděli, že ať se všichni snaží sebevíc, není to to samé, když je v domě cizí osoba.
„Na to jsme samozřejmě mysleli a řešení je jednoduché,“ řekl pan Novák a na chvíli se odmlčel. Rodiče se na sebe podívali, jako kdyby se chtěli navzájem ujistit, že jsou zajedno. „Elena se na tři měsíce přestěhuje do Natáliina pokoje…“
„Cože?“
Elena nechtěla uvěřit tomu, co právě slyšela.
„Samozřejmě, že tím pádem použiješ naši koupelnu,“ snažil se ji uklidnit mírně zvýšeným hlasem otec. Jako vždy, měl na všechno připravenou odpověď. Aby zabránil dalším protestům, dodal rychle: „Do Elenina pokoje přidáme jednu postel, takže se všichni pohodlně vejdou. Už jsme to s maminkou prodiskutovali.“
„Hm, takže o nás bez nás. Jako vždy,“ procedil mezi zuby Jakub.
„Nebuď drzý!“ podíval se pan Novák na syna napůl přísně a napůl v žertu.
„Já jen cituju z dějin. Copak nevíš, že teď probíráme první světovou?“ odpověděl mu Jakub.
„Když, tak druhou!“ opravil ho otec. Elena s Jakubem věděli, že by další protesty neměly smysl. Jejich rodiče se už rozhodli.
„Skvělý. Už se fakt těším,“ neodpustila si s ironií v hlase Elena, ale to bylo asi tak všechno, co proti tomu mohla říct nebo udělat.
„No nekecej? U vás budou bydlet hned tři Američani? To je paráda! Budu tě muset často navštěvovat!“ Tereza, nejlepší Elenina kamarádka, byla naopak nadšená z novinky, kterou se právě dozvěděla. Co na tom, že se Elena tvářila spíše zoufale než natěšeně. Její otec předchozí den obdržel detaily o přijíždějících studentech.
„Jo. Všichni z bohatých rodin z New Yorku. Takže asi další snobové. Jako kdyby jich ve škole nebylo dost!“ utrousila Elena na jejich adresu a demonstrativně zvedla oči v sloup. Na rozdíl od ní, Jakub byl zjevně potěšen představou třech nových parťáků. Původně sice tajně doufal, že přijedou tři dívky, ale na druhou stranu kluci znamenali větší možnost zábavy. Jakub byl, jak se anglicky říká, „easy going“ a vždy si na každé situaci našel něco pozitivního. Další vlastnost, kterou mu Elena záviděla a která jí evidentně chyběla.
„Jsou to prý nejlepší studenti z ročníku…“
„Snobové a šprti. Super. Místo jednoho Paula tu budeme mít hned tři!“ neodpustila si Elena, když jim otec sděloval další informace o amerických studentech. Už předem si o nich udělala jasný obrázek.
„Vůbec nevím, co je na tom špatného, že někdo ve škole dosahuje vynikajících výsledků.“
Pan Novák zněl opět jako učitel a varovně se na Elenu podíval. „Kdyby sis vylepšila známky, mohla jsi teď i ty letět na tři měsíce do New Yorku. Třeba jako Darina Pavelková.“
„Bože, Pavelková, už zase. To už tu dlouho nebylo,“ pomyslila si otráveně. Na základní škole byly s Darinou nejlepší kamarádky. Jakub se jim smál, že se chovají jako dvojčata. Jedna bez druhé ani ránu! Vše se změnilo, když společně přešly na mezinárodní gymnázium. Vzájemně se odcizily. Už si neměly tolik co říct. Elena si daleko víc rozuměla s Terezou a Darině se to nelíbilo. Nepohodly se, a přestaly se spolu bavit úplně. A právě Darina byla jedním ze tří studentů, kteří získali stipendium do New Yorku. Ode dne, kdy byly zveřejněny výsledky konkurzu, chodila po školních chodbách nafoukaně a všem neustále vyprávěla, jak strašně se těší na nákupy na Manhattanu a na divadla na Broadwayi. Od každého hned chtěla vědět, na který muzikál by měla jít nejdřív.
„Vždyť je to úplně jedno,“ utrousila pro sebe Elena, když ji takhle jednou zaslechla od vedlejšího stolu.
„Tebe se taky nikdo neptá,“ ohrnula nad ní tenkrát Darina nos, když zaslechla její štiplavou poznámku, a dál se věnovala svému kroužku kamarádek. Proto Elenu navýsost vytáčelo, když ji otec srovnával právě s Darinou a předhazoval jí její studijní úspěchy.
Elena seděla na posteli v Terezině pokoji. Ta jí zrovna ukazovala nejnovější rtěnku své mámy. Na rozdíl od paní Novákové, která pracovala jako praktická lékařka, Terezina matka byla v domácnosti. Nechtěla být nečinná a finančně zcela závislá na svém manželovi, a tak se z domova zabývala tím, že prodávala svým přítelkyním kosmetiku. Jednou z jejích stálých zákaznic byla i Elenina máma. Tereza ráda zkoušela matčiny produkty a tajně si půjčovala líčidla. Otec pracoval na Ministerstvu zahraničí. To byl také jeden z důvodů, proč si přál, aby jeho jediná dcera studovala cizí jazyky. Mezinárodní gymnázium mu proto připadalo jako ideální volba. Pokorní bydleli v poklidné pražské čtvrti sousedící se čtvrtí, kde bydleli Novákovi. Jejich dům byl o poznání menší, ale Eleně vždy připadal mnohem útulnější.
„Cože jsi tak nesoustředěná?“ podívala se Tereza nechápavě na Elenu, když zjistila, že ji poslouchá jen na půl ucha. „Takhle jsem tě naposledy viděla po prázdninách. Pořád myšlenkami v oblacích,“ zakroutila hlavou. „Nejsi náhodou zamilovaná?“ Elena na ni hodila zlostný pohled. „No dobrá, jako bych nic neřekla,“ mávla jen rukou.
Tereze se na rozdíl od Eleny dařilo vše, na co sáhla. Po letních prázdninách přišla do školy jako vyměněná. Tatam byla ta nesmělá holka, která před rokem přišla s pláčem k Eleně domů. „Můj život skončil!“ vyhrkla tenkrát, a Elena si už představovala to nejhorší.
„Byla jsem u doktorky,“ zalykala se, „musím nosit brejle!“
Elena po jejích slovech vyprskla smíchy: „Proboha, a já myslela, že umíráš!“
„Tohle je horší. Brejle! Můj společenský život skončil,“ propukla v ještě větší pláč. Elena v tu chvíli chtěla prohodit něco ve smyslu „jaký společenský život?“, ale naštěstí si včas uvědomila, že by to bylo ke kamarádce dost netaktní. Namísto toho ji soucitně objala a snažila se ji lehce povzbudit.
„Co blbneš, tak hrozné to nebude.“
Za týden přišla Tereza s brýlemi na nose. Měly velké plastové obroučky okrové barvy. Elena se jí skoro lekla. Horší obroučky si snad nemohla vybrat, napadlo ji okamžitě. Nahlas raději nic takového neřekla.
„No vidíš, není to tak špatný. Vypadáš teď jako intelektuálka. To se klukům líbí!“ snažila se namísto toho kamarádku trochu nemotorně povzbudit. Celý měsíc ji pak nemohla o přestávkách dostat na chodbu. Tereza nikam nechtěla chodit, nic nechtěla dělat. Ani na oběd do školní jídelny ji Elena nemohla donutit. Raději si nosila oběd z domova. Chodila stále se sklopenou hlavou. Když si někam sedla, otevřela knížku nebo časopis a předstírala, že si čte.
První školní den po letních prázdninách však do třídy vešla zcela nová Tereza. Elegantně oblečená jak z módního časopisu, se vztyčenou hlavou vplula do třídy a hlasitě všechny pozdravila. Elena ji vůbec nepoznávala.
„Zkrátila sis vlasy a…“
„Jsou z Barcelony,“ nenechala ji Tereza dokončit větu. „Zamilovala jsem se do nich hned, jak jsem je uviděla ve výloze. No nejsou úžasný?!“ Tereza položila oba ukazováčky na kovové fialovozelené obroučky nových brýlí. „A to si představ, že tahle značka má zastoupení i v Praze! Našla jsem si to na internetu a hned po příjezdu jsem tam zašla. Mají obchod na Smíchově. Koupila jsem si další troje obroučky, takže je teď můžu kombinovat s oblečením! Super, že jo?“ sypala ze sebe nadšeně. „A co ty? Co Itálie? A co Italové… Vyprávěj! Přeháněj!“ Tereza se posadila na lavici a s očekáváním se podívala na Elenu.
„Ále, ani to nestojí za řeč. Itálie byla nuda,“ mávla rukou Elena a raději pobídla Terezu, ať vypráví ona. Neměla chuť ani náladu vracet se ve vzpomínkách k pobytu v Itálii. Nikomu o Antoniovi neřekla. Styděla se. Připadala si hrozně hloupě. V jednom týdnu se bláznivě zamilovala, dostala první polibek a pak musela rychle vystřízlivět. Byl to tvrdý pád. Připadala si, jako kdyby tu facku dostala ona, a ne Antonio. Když pak seděla ve zpátečním letadle a dívala se z okénka, jak se letadlo vzdaluje od italského pobřeží, přísahala si, že už žádného sebekrásnějšího kluka nenechá, aby ji takhle ranil. Co tě nezabije, to tě posílí, mohla si říkat do nekonečna, ale nějak to nefungovalo. Ještě po tolika měsících se jí při vzpomínce na Itálii sevřel žaludek.
„Eleno, tak už pojď! Už jsou tady! Pojď je dolů přivítat!“
Elena se zhluboka nadechla a podívala se na sebe do zrcadla. Tak snad to nebude tak hrozný, Eleno! Vzmuž se! snažila se sama sebe povzbudit. Třeba budou sympatický. A kdo ví, třeba díky jednomu z nich zapomeneš na to, co se stalo v létě s Antoniem. Při té myšlence se trochu zamračila. Nechápala, proč si zrovna teď na něho vzpomněla. Znovu se na sebe podívala do zrcadla. Nasadila široký úsměv, vyšla ze dveří pokoje a pomalu je za sebou zavřela. Na tři měsíce teď bude její pokoj patřit někomu jinému. Nostalgicky se ještě podívala ke dveřím svého původního pokoje a nahlas si povzdychla.
Když scházela po schodišti z prvního patra do přízemní haly, všimla si dvou velkých černých kufrů, které stály uprostřed prostorné předsíně. Také zahlédla svou matku v družném hovoru se dvěma mladíky. Znenadání jí začalo bušit srdce. Z ničeho nic strašně znervózněla. Scházela pomalým krokem po schodech a dívala se na ty dvě postavy, které k ní stály zády. Chvíli trvalo, než si jí matka všimla.
„No konečně!“ zvolala. „Pojď, představím vás,“ vykročila Eleně vstříc. Oba američtí studenti se naráz ohlédli. Elena rychle sklopila oči. Raději se na ně nedívala.
„Taky sis na sebe mohla vzít něco elegantnějšího,“ šeptla jí matka do ucha, aniž by ztrácela úsměv z tváře. Elena nechápala, co bylo na jejím úboru špatného. Džíny a tričko nosila každý den a ani ji nenapadlo vzít si něco jiného. To už ji ale máma popostrčila směrem k novým hostům. „Boys, this is our younger daughter Elena,“ představila v angličtině svou dceru. Teprve teď Elena zvedla oči.
„I’m Jerry Luis,“ podal jí ruku sympaticky vyhlížející blonďák s delšími vlasy a s oříškovýma očima. Elena se na něho usmála. To nezačíná špatně, pomyslela si. Musela se moc snažit, aby se nezačala červenat.
„A tohle je David, že?“ neváhala máma a představila jí také středně vysokého kluka s brýlemi.
„Nice to meet you,“ usmál se na ni.
Elena si viditelně oddychla. „Jak jsem jen mohla pochybovat,“ řekla si pro sebe a její nálada se otočila o 180 stupňů.
„Skvělé. Ukaž klukům pokoje. Jakub s tátou vynesou kufry,“ začala celá rozzářená vše organizovat paní Nováková.
„Nahoru a první dveře vpravo,“ pobídla Elena anglicky ty dva, aby ji následovali. „Tenhle pokoj je pro dva,“ podívala se na Jerryho, „a hned naproti pokoj pro jednoho, támhle je koupelna.“
Byl to však David, kdo vzal za kliku jejího pokoje. Jerry vešel do pokoje pro hosty. Překvapilo ji to. Podle informací, které obdrželi, byli dva z kluků dvojčata, a tak nějak předpokládala, že oni budou sdílet stejný pokoj. No jo. Jeden stále chybí, vzpomněla si. Druhý Jerry Luis… Schválně, jak hodně si jsou podobní? Hlavně ať to nejsou jednovaječná dvojčata, pak by bylo těžké je rozeznat. Poťouchle se usmála. Bylo by to jako dva v jednom!
Nechala ty dva vybalovat a běžela zpátky po schodech dolů do přízemí. Ten třetí tam musí ještě být, pomyslela si. Měla pravdu. Zrovna když sbíhala ze schodů, vešel do dveří pan Novák a za ním tmavovlasý mladík. O něčem anglicky diskutovali.
„Michaele, seznam se s naší mladší dcerou Elenou,“ zaslechla říkat otce. „Ale nezapomeň, co je v domě, není pro mě!“ ohlédl se na Michaela napůl varovně a napůl s úsměvem. Aniž by se zastavil, vzal jeden z kufrů, prošel kolem Eleny a směřoval vzhůru do prvního patra.
Elena se v tu chvíli cítila trochu trapně. Tohle si táta mohl odpustit, blesklo jí hlavou. „Promiň za tohle,“ ukázala směrem, kterým odešel. „Já jsem…“ nedořekla. Teprve teď zvedla oči a podívala se na kluka před sebou. Co by za to v tu chvíli dala, kdyby byl Jerryho jednovaječné dvojče. Evidentně nebyl. Zkoprnělá, neschopná slova se zpříma dívala do hlubokých modrých očí. A ony se bez hnutí dívaly na ni.
Svět kolem se na chvíli zastavil. Z nesnesitelného ticha je vyrušil až hlas Davida, který z horního patra zavolal jméno svého spolubydlícího. Ten rychle sklopil oči, spěšně prošel kolem Eleny a rozběhl se do schodů. Nahoře se ještě zastavil a otočil se zpět za Elenou, která pořád stála pod schody. Jako by se chtěl přesvědčit, zda se mu jen nezdálo to, co právě viděl. Bylo navýsost zřejmé, že nezdálo. S vážnou tváří pak vešel do svého nového pokoje.
Elena zůstala ještě chvíli bez hnutí stát pod schodištěm. Také si nebyla jistá tím, co se právě přihodilo. Vyschlo jí v krku. Musela se jít něčeho napít. V kuchyni pak naráz vypila půllitrovou sklenici vody.
„To jsou ale sympaťáci!“ uslyšela za sebou mámu. Musela se zhluboka nadechnout. Měla pocit, že každou chvíli omdlí.
„Prosím tě, můžeš jim nahoru zanést tohle pití? Určitě musí mít po cestě žízeň.“ A aniž by čekala na odpověď, postavila před ni tác se třemi sklenicemi. Elena chtěla protestovat, ale stále nebyla schopná slova. Jen tiše vzala podnos a odevzdaně vyšla ze dveří.
Nejprve zanesla sklenici Jerrymu. Ten ji s vděkem přijal a pokračoval ve vybalování. Chvíli váhala, zda zaklepat na dveře druhého pokoje. Ty se však nečekaně otevřely a v nich se objevil David. V ruce držel menší tašku. „Koupelna tímto směrem, že?“ usmál se a prošel kolem ní. Elena se tak ocitla ve svém původním pokoji. Stále držela tác. Chtěla ho někam položit a rychle zmizet. Uvědomovala si přítomnost Davidova spolubydlícího, bála se však rozhlédnout kolem.
„Tak Elena?“ uslyšela vedle sebe jízlivý hlas, který jako břitva rozsekl nastalé ticho. Zostra se za ním podívala.
„Oh, to mi připomíná, neříkal jsi, že se jmenuješ Antonio? Z Itálie, že?“ oplatila mu stejnou jízlivostí. Stáli teď proti sobě jako dva kohouti připravení k boji.
„Anthony je mé druhé jméno. A v Itálii jsem se narodil,“ pronesl suše. Sehnul se pro pár kousků oblečení a položil je na postel.
„A co se stalo s Julií?“ neodpustil si dodat. Aniž by na ni znovu pohlédl, pokračoval ve vybalování kufru.
Elena se nadechla, než ale stačila odpovědět, vešel do dveří jeho spolubydlící. Raději se obrátila na něho.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se a položila tác na stolek u postele.
„Jo, super,“ ujistil ji David.
„Kdybyste cokoli potřebovali, dejte vědět!“ nenechala se vyvést z míry. Oplatila Davidovi úsměv a vyšla na chodbu. Šla rovnou do svého nového pokoje a rychle za sebou zavřela dveře. Sedla si k Natáliině toaletnímu stolku a zírala na sebe do zrcadla. Pořád tomu nemohla uvěřit. Bylo to jako probudit se ze zlého sna do ještě většího pekla. Nic nedávalo smysl.
„Milá holka,“ prohodil David poté, co Elena odešla.
„Hm,“ pokračoval Michael ve vybalování.
„A docela hezká.“ David si sedl na svou postel a sledoval Michaelovu reakci.
„Když to říkáš,“ odpověděl mu bez jakéhokoli náznaku zájmu. Po chvíli však dodal, že není jeho typ. David nadzdvihl obočí a se zájmem se na Michaela podíval.
„Já myslel, že tvůj typ jsou všechny,“ snažil se do něho trochu rýpnout a zdůraznil slovo „všechny“.
„Tahle rozhodně ne!“ zněl již trochu naštvaně Michael a začal ještě usilovněji přerovnávat své věci. David zůstal sedět a se stále větším zájmem ho pozoroval. Znal ho příliš dobře, proto moc nechápal jeho reakci.
Jakmile Michael přestal s vybalováním, nejprve zaklonil hlavu, nabral dech a pak se podíval na Davida. „Je to dcera lidí, u kterých bydlíme,“ hledal pomalu vhodné vysvětlení, „a ty víš, jak tyhle holky můžou být neodbytný. Kromě toho její otec to řekl přesně: Co je v domě, není pro mě. Takže, pro klid v domě a celý náš pobyt tady, je lepší, když si o mně myslí, že jsem úplný pitomec.“ David jen nevěřícně zakroutil hlavou. Věděl, jak holky na Michaela letí, a věděl také, že Michael není žádný svatoušek a hojně jejich zájmu využívá.
„Nemusí přece vědět pravdu,“ mrknul Michael na Davida a hodil po něm tričkem.
„No jistě, pane dokonalý,“ zasmál se David. Sebral tričko a hodil ho zpátky. Trefil se mu přímo na hlavu.
„Jsem dokonalý,“ roztáhl Michael doširoka ruce. Oba se začali smát.
Sotva David odešel z pokoje, Michaelova tvář zvážněla. Rozrušením nejprve dal ruce v bok a sklonil hlavu. Náhle se rozmáchl a praštil pěstí do zdi. Pak položil čelo na zápěstí pravé ruky, opřené o dveře šatní skříně. „Sakra, sakra, sakra!“ opakoval šeptem. „To je snad zlej sen!“ zakroutil hlavou. „Začínám mít asi halucinace,“ pomyslel si. Třeba je to jen nějaká fata morgána a zítra, až se probudím, tady ta holka nebude, zadoufal.
Bohužel se nic takového nestalo. Z Julie a Antonia se stali Elena a Michael, a ať se jim to líbilo, nebo ne, oba se tomu museli postavit tváří v tvář. Příběh z Itálie měl nečekanou dohru.
„Všechno ok?“
David se vrátil do pokoje a uviděl Michaela, jak stojí opřený o dveře šatní skříně.
„Jo, naprosto. Jen jsem trochu mimo z toho časového posunu,“ odpověděl.