MOŘE NÁLEZŮ A ZTRÁT 1

4.

Elena viděla, že Jakub je, mírně řečeno, rozmrzelý z Bereničina zájmu o Michaela, a využila toho, aby od něj vyzvěděla nějaké informace. Během jednoho rozhovoru u televize se ho zeptala i na sobotní pánskou jízdu. Jakub byl v jistých věcech horší než holky a Elena věděla, že není těžké z něj vytáhnout jakékoli drby. Jak správně předpokládala, Jakub se nenechal příliš pobízet a začal jí sám vyprávět detaily z jejich tahu.

Elena předstírala zájem o jeho barvité vyprávění o tom, jak se snažili zakoupit alkohol v různých barech, aby se nakonec museli spokojit s nealkoholickým pivem ze supermarketu. Nebo jak potkali nějaké holandské turistky a tak dále a tak dále. Nic neobvyklého či nečekaného. Teprve když se ho zeptala, jak jejich večer skončil, konečně se dočkala zprávy, na kterou čekala. Už věděla, že Michael byl v Klubu Italica. Nicméně, podle Jakuba to byl právě Michael, kdo se celý večer snažil kluky přemluvit, aby zašli právě tam. Elenu to překvapilo, protože Klub Italica byl poněkud snobský podnik, kam chodili hlavně vysokoškoláci a zahraniční studenti. Také vstup byl až od osmnácti let. Michael prý o klubu četl na internetu a chtěl se tam jít podívat. Ani to nedávalo smysl. V Praze byly desítky podniků a diskoték, kam mohli bez potíží zajít, aniž by je někdo u vchodu žádal o průkaz totožnosti. A Klub Italica rozhodně nebyl na vrcholu seznamu míst, kam by bylo dobré zajít v sobotu večer. Jak jen na ten podnik přišel a proč tam chtěl vůbec jít? vrtalo teď Eleně hlavou.

„A jak jinak? Co takhle děláte po škole?“ zeptala se ještě jen tak, aby řeč nevázla. Hlavně, a to především, nechtěla vypadat, že z něho tahá informace jenom o sobotním večeru. Z toho, co jí Jakub řekl, mohla udělat tři závěry: Za prvé, jejich oblíbené sporty byly fotbal a basketbal. Za druhé, Jerry byl dobrý v obou, David byl v obou spíše do počtu. A Michael, jak předpokládala, by určitě byl skvělý v každém sportu, kdyby jen s nimi po škole trávil víc času a zapojoval se víc do jejich sportovních aktivit. Což ji vedlo ke třetímu závěru, a to, že Michael trávil většinu času sám. Někde. Nikdo nevěděl, kde a s kým! Prý se většinou vymluvil na svou semestrální práci, kterou každý ze studentů musel na závěr zahraničního pobytu odevzdat na své domovské škole. „Nezdá se, ale myslím, že nakonec to je stejně jenom normální šprt!“ udělal si o něm vlastní závěr Jakub. Tomu tak budu věřit, že svůj volný čas tráví ve studovně, pomyslila si pro sebe Elena a jen to zvýšilo její zvědavost.

Ten víkend se Elena rozhodla zůstat doma. Vymluvila se na nevolnost. Tereza ji nejdříve politovala. Následně prohodila, že ji to moc mrzí, že s ní nepůjde večer do Spektra. Slíbila přitom, že jí pak poví všechny drby z večera. Elena se nejprve dívala s rodiči na televizi v obývacím pokoji v přízemí. Když si byla jistá, že kluci odešli, omluvila se rodičům, že je unavená, a vyběhla nahoru po schodech do prvního patra. Avšak místo aby své kroky nasměrovala doleva, kde se nacházel její dočasný pokoj, zamířila opačným směrem k pokoji Michaela a Davida. Pomalým pohybem ruky chytla za kovovou kliku. Na chvíli se zarazila. Přiložila ucho na dveře, zatajila dech a naslouchala. Přece jen se chtěla dvakrát přesvědčit. Žádný zvuk z pokoje nevycházel. Nadechla se a pomalu zmáčkla kliku dolů. Rychle vstoupila do pokoje a zase za sebou dveře zavřela. Světlo nechala pro jistotu zhasnuté. Do pokoje tak prosvítalo jen pouliční osvětlení.

Zvědavě se rozhlédla. Bez jejích osobních věcí vypadal pokoj daleko smutněji a tak nějak jinak. Přemýšlela, kde začít. Ve skutečnosti ani nevěděla, co hledá. Podívala se na Michaelův noční stolek. Ležely na něm nějaké sešity, dvě knížky, parfém… Pokušení bylo příliš silné. Nedalo jí to, vzala parfém do ruky a lehce k němu přivoněla. Známá vůně ji v myšlenkách přenesla na italskou pláž. Na vteřinu zavřela oči a zasnila se. Představila si jeho oči, teplý písek na pláži a… „Včera jsem ho viděl s Rosou z nočního baru…“ Vzpomínka na závěr pobytu v Itálii ji vrátila zase zpět do reality. Otevřela oči a spěšně parfém položila zpátky na místo. Prošla kolem postele k šatní skříni a otevřela ji.

„Páni!“ vydechla. Elena poznávala některé z Michaelových košil, které spořádaně visely na ramínkách jedna vedle druhé. „Ten je horší než kdejaká holka,“ pronesla potichu a zakroutila hlavou. Už od Jakuba zaslechla, že Michael má plnou skříň značkového oblečení. Když to ale teď viděla na vlastní oči, přesto ji to překvapilo. Neznala žádného jiného kluka, který se uměl tak dobře oblékat. A tak draze. Bylo znát, že o peníze jeho rodina rozhodně nouzi nemá. Byla to jen další z dokonalostí Michaela LaFaye. Bohužel, pomyslila si. K dobru mu mohla přičíst maximálně to, že i Jakub si díky němu začal více všímat toho, co si na sebe obléká.

Elena přejela rukou po horní poličce, na které bylo naskládané další oblečení. Zajela i pod špalík triček v pravém horním rohu. „No vida!“ Něco tam nahmatala. Vytáhla ruku a v prstech svírala cestovní pas. Ušklíbla se nad ne zrovna originální skrýší. Zvědavě pas otevřela na stránce s Michaelovou fotografií a osobními detaily. I na pasové fotce vypadá jak ze žurnálu, pomyslila si. To Eleně vždy připadalo, že její fotografie na dokladech jsou naprosto tragické. Vždycky doufala, že tak ve skutečnosti nevypadá. Povzdychla si a natočila pas blíže k oknu, aby lépe viděla. Lehce přejela prstem po stránce k osobním detailům. „No ne! Narodil se 31. prosince. Na Silvestra! A ve Florencii v Itálii. Takže mluvil pravdu, když řekl, že je Ital…“ četla se zaujetím. Ve skutečnosti ji překvapilo, že v tomhle o sobě nelhal. Znovu se zadívala na Michaelovu fotografii, zkřivila obličej a rychle pas zaklapla. Vrátila ho na původní místo a raději skříň zavřela.

Znovu se rozhlédla po pokoji. Nic dalšího však její pozornost neupoutalo. Na Michaelově posteli leželo jen pár triček. Asi jak si narychlo zkoušel, co si obleče na večer do Spektra, napadlo ji. Znovu se ušklíbla a bez zájmu je pohrábla rukou. Konečky prstů zavadily o notebook, který ležel na posteli pod oblečením. Bez většího přemýšlení ho vytáhla, otevřela a zmáčkla tlačítko start. Chvíli trvalo, než počítač naběhl. Elena se kolem sebe nervózně rozhlédla. Sedla si na koberec a vyčkávala. Počítač raději nechala ležet na posteli. Nechtěla s ním příliš hýbat. Bála se, aby Michael zpětně nezjistil, že někdo v jejich pokoji byl. Samo o sobě to bylo trochu absurdní, ale Elena si to v ten moment vůbec neuvědomovala. Jako pozadí v počítači měl fotku pláže, podobné té, na které ho poprvé potkala. Elena si zase vzpomněla na Itálii. Mrzutě svraštila čelo. Na spodní liště obrazovky si všimla otevřených dokumentů. Ten první, ve Wordu, byla nějaká esej, pak internetová stránka v italštině a další byl otevřený prohlížeč Google. Klikla na něj. Ve vyhledávači bylo zadáno: Antonella Rossini Prague. Následovaly odkazy na stránky, které vybral prohlížeč. První z nich byl osobní profil jisté Antonelly Rossini na stránkách soutěže Miss Academia z předchozího roku. Opatrně na odkaz klikla.

„A helemese, panáček hledal informace o svém randeti!“ Elenu snad ani nepřekvapilo, když na ni vykoukla fotka dívky se zrzavými vlasy nápadně podobné té z obchoďáku. „Antonella, 20 let, hmmm, takže o dost starší než náš Michael, zajímavý… Z Itálie, ráda cestuje, zajímá se o módu, blablabla,“ četla si se zájmem z profilu a potichu ho komentovala. „Momentálně studuje na Karlově univerzitě v Praze… Ve svém volnu si ráda zajde zaběhat do parku, blablabla a mezi její oblíbené kluby patří blablabla a Klub Italica na Novém Městě… To je ale náhoda,“ mumlala si pro sebe. Vypadalo to, že si Michael hledal na internetu informace o svém objektu zájmu. Elena lehce přimhouřila oči. Zamyšleně, s našpulenou pusou, naklonila hlavu z jedné strany na druhou a zase zpátky. Nakonec uznala, že to nebylo nic zas až tak zvláštního, a zklamaně se vrátila na předchozí stránku.

Napadlo ji podívat se také na historii stránek. „To snad –“ otevřela překvapeně pusu. Podle informace, která se jí ukázala, bylo jméno té holky poprvé zadáno do vyhledávače už půl roku před jejich příjezdem do Prahy! Co to má znamenat? kroutila hlavou. Zná ji z dřívějška? Z Itálie? Elenu napadlo, že by to mohla být jedna z jeho přítelkyň z Itálie a jen se domluvili, že se sejdou v Praze. Nebo jedna z holek, kterou poznal v létě. Věděla, že tam rozhodně neztrácel čas. „Pokud ovšem s ní byl celou dobu v kontaktu, proč by pak o ní hledal informace na internetu?“ přemýšlela nahlas. Možná ho při pobytu v Itálii zaujala natolik, že se ji rozhodl následovat do Prahy… „Hmm, jak romantické,“ pomyslela si ironicky, ale ani to jí k Michaelovi nesedělo. Nezdál se jí jako někdo, kdo by cestoval přes půlku světa jen kvůli jedné holce.

Z dumání ji vytrhlo zvonění telefonu. Leknutím se chytla u srdce. Měla pocit, že jí snad vyskočí z hrudníku ven, jak silně bilo. Elena se zmateně rozhlížela kolem sebe. Zvuk vycházel od nočního stolku vedle Michaelovy postele. Opatrně otevřela horní šuplík a spatřila Michaelův zvonící mobil. Právě mu volala Antonella! Elenino srdce se opět prudce rozbušilo. Vzala mobil do ruky a zírala na Antonellino jméno na displeji. Když telefon utichl, přišla na něj zpráva. Ze zvědavosti ji otevřela. Vůbec v tu chvíli nepřemýšlela o tom, že pokud to udělá, riskuje, že to Michael zjistí. „Ciao, Can’t make it on Monday. Manes cafe Tuesday afternoon? xxx,“ zněla krátká zpráva od Antonelly. Nic víc, nic míň.

Elena rychle vložila mobil zpátky do horního šuplíku. Sotva to udělala, uslyšela hlasité klepnutí vchodových dveří. Vyskočila na nohy a rychle se podívala z okna. Před domem stálo taxi a evidentně na někoho čekalo. V tichu zaslechla rychlé kroky. Někdo běžel po schodech nahoru. Bylo už pozdě na to, aby nepozorovaně odešla z pokoje. Rychle zaklapla notebook ležící na posteli a rukou ho vsunula zpět pod trička. Instinktivně se schovala za Davidovou postelí, která byla u protější zdi. Přitisknutá k podlaze ani nedýchala. Jak správně vytušila, byl to Michael, který si přijel pro zapomenutý mobil. Šel najisto. Věděl přesně, kde ho nechal. Při odchodu se na chvíli zarazil, jako by se mu zdálo, že něco není v pořádku. Naštěstí pro Elenu jeho telefon začal znovu zvonit. Jen se po pokoji rozhlédl a hovor přijal. Jakmile za ním zaklaply dveře, Elena si viditelně oddychla. Schovaná za Davidovou postelí ještě počkala, až uslyší taxi odjíždět. Potom rychle vyskočila a odešla zpět do svého pokoje. Nikdy předtím snad nebyla víc vyděšená. „Tak to bylo jen o chlup,“ vydechla.

🌅

„Já ji tak nesnáším!“ Tereza byla v ráži hned v pondělí ráno.

„Koho?“

„Přece Bereniku! Copak ty nic nevíš?“ Elena jen zakroutila hlavou. „Všichni viděli, jak se s ní Michael líbal v sobotu ve Spektru a pak s ní i odešel!“ Terezin drb nechal Elenu notně překvapenou.

„Tomu nevěřím!“

„Věř, Vránová zase dosáhla svýho. Fakt nechápu, proč jí na to kluci vždycky skočí!“ nepřestávala lamentovat Tereza. Nenávistně se přitom dívala na Bereniku, která celá vysmátá procházela kolem místa, kde obě seděly.

„To nechápu,“ svraštila zamyšleně čelo Elena. Byla přece svědkem toho, jak si Michael v ten samý večer domlouval rande s Antonellou. Proč by se pak nechal před všemi vidět s Berenikou? A podle jejího spokojeného výrazu to rozhodně nevypadalo jako nezávazný úlet. Zamyšleně se zadívala směrem, kterým Berenika odešla. Na co si to Michael hraje? To je vážně takový holkař, že musí neustále chodit hned s několika holkami najednou, tak jak jí to předvedl už v Itálii? Ale proč by si tedy dal tu práci a hledal informace o Antonelle, když může mít kteroukoli holku, na kterou se podívá? A pokud má takový zájem o tuhle Antonellu, k čemu mu pak je Berenika?

Celý den se Elena snažila najít odpovědi na otázky, které neustále zaměstnávaly její mysl. Chtěla tomu přijít na kloub, a tak se z čisté zvědavosti rozhodla zajít v úterý po škole do kavárny Mánes. Nevěděla přesně, na kterou hodinu se ti dva domluvili. Věděla jen, že Jakubova třída končila odpolední vyučování po druhé hodině, a tak nějak předpokládala, že se Michael sejde s Antonellou hned poté. Našla si vhodnou lavičku, ze které z dálky viděla na vchod do kavárny. Rozevřela časopis a předstírala, že si čte. Měla štěstí, netrvalo to ani půl hodiny a spatřila, jak z protější ulice přichází Antonella. Počkala zhruba pět minut. Když zašla do kavárny, sama se vydala ke vchodovým dveřím. Neměla žádný plán. Ve skutečnosti netušila, co udělá, až bude uvnitř.

Kavárna byla velmi útulná a na odpolední hodinu poměrně zaplněná. Elena se rozhlédla po místnosti a spatřila Antonellu u stolku pro dva přímo u okna. Zrovna si objednávala pití u mladé číšnice. Asi to byl Elenin šťastný den, protože stolek hned vedle byl volný. Nečekala a sedla si právě tam. Číšnice si dopisovala Antonellinu objednávku a automaticky se na ni otočila. Elena jen prohodila, že si objedná později, že ještě na někoho čeká. „Jako obvykle má zpoždění!“ poznamenala s omluvným obličejem. Číšnice se jen pousmála. „Doufám, že tentokrát mu to nebude trvat půl hodiny jako obvykle!“ dodala ještě polohlasem, aby to slyšela i Antonella. Vzápětí si Elena uvědomila, že nepostřehla, jakým jazykem s číšnicí Antonella mluvila. Tak nějak předpokládala, že když Antonella studuje v Praze, umí alespoň trochu česky. Znejistěla, protože Antonella nijak nereagovala a jen se upřeně dívala ven z okna. Nenápadně se proto podívala jejím směrem a snažila se najít téma k navázání hovoru.

„Jé, to je úžasná kabelka! Kde se dá koupit?“ zeptala se nakonec. Nic lepšího ji nenapadlo. Antonella jí odpověděla perfektní češtinou, že ji zakoupila v Itálii. Aha, takže se asi opravdu poznali v Itálii, pomyslila si Elena a neváhala se okamžitě zmínit o svém letním pobytu. Jakmile vyslovila místo, kde byla o prázdninách a kde se poprvé setkala s Michaelem alias Antoniem, Antonella jen zamrkala. Prohlásila, že poblíž stejného města žila sestra jejího dědečka. „Měla bych si tam zase naplánovat cestu,“ pronesla. „Je tam vynikající rybí restaurace a…, ale to ty víš sama,“ usmála se na Elenu. „Nemůžu uvěřit, že už to bude skoro šest let, co jsem tam byla naposledy. Ten čas šíleně letí!“

Elena okamžitě zbystřila. Za prvé, Antonella znala místo jejího prázdninového pobytu, ale na druhou stranu Michaela tam potkat nemohla, protože, jak sama řekla, „nebyla tam už roky“… Oplatila Antonelle úsměv. Chtěla využít šanci, která se jí nečekaně naskytla, a snažila se o ní dozvědět co nejvíc. Naštěstí Antonella byla poměrně společenská a vůbec jí nepřišlo divné bavit se se zcela neznámou holkou. Mimochodem se tak Elena dozvěděla, že je poloviční Italka z otcovy strany a také to, že čeká na přítele (?). Elena, aby se udělala zajímavou, jí také potvrdila, že čeká na své rande. Hned také přidala historku o tom, jak se s tím hypotetickým klukem seznámila. Musela sama sebe pochválit. Narychlo si vymyslela poměrně zajímavou historku. „Miluju náhodná setkání!“ ukončila pak své vyprávění.

Antonella se nenechala dlouho pobízet a také přidala trochu ze svého příběhu. „Moje setkání s Antoniem byla taky vlastně pěkná náhoda,“ začala své vyprávění o tom, jak do sebe nejprve vrazili v parku, kam ona chodí pravidelně běhat, a pak se zcela náhodou potkali jednoho večera v Klubu Italica, který je, světe div se, jejím oblíbeným klubem.

„No věřila bys tomu?“ Antonella se ze široka usmála.

„Jo, taky pěkná náhoda,“ přitakala teď už s falešným úsměvem Elena. V nitru jí to však vřelo… Antonio??? Ne Michael, ale Antonio??? Na co si to ten kluk sakra hraje? A ve skutečnosti se poznali před necelým měsícem! V parku! Jaká to náhoda! Žádná náhoda, vždyť si na jejím profilu předem přečetl, kde na ni s největší pravděpodobností narazí! Nedělní mše, došlo jí okamžitě. Pravda. Musel nějak vysvětlit absenci u snídaně. Je opravdu chytrý, napadlo ji. Elena se snažila navenek zachovat klidnou tvář, ale s každou další započatou minutou to bylo těžší a těžší.

Celá situace nabrala na obrátkách ve chvíli, kdy vstoupil do kavárny Michael. Úsměv mu ztuhl ve tváři hned, jak uviděl Elenu sedět u stolku vedle Antonelly. Té se, jen ho spatřila, rozzářil celý obličej. Michael se na ni také usmál, i když přece jen trochu křečovitě. To poslední, co čekal, byla přítomnost Eleny. Antonella si všimla Michaelova pohledu směrem k vedlejšímu stolu a hned chtěla oba navzájem představit. Zarazila se, když si uvědomila, že vlastně nezná Elenino jméno.

„Promiň, jsem Julie!“ představila se vymyšleným jménem z Itálie a probodla Michaela ostrým pohledem. „A my se vlastně s Antoniem známe!“ pronesla nato a zanechala oba s notně překvapenými výrazy.

„Jo, jo, známe… Ehm… Ahoj Julie… Dlouho jsem tě neviděl!“

Michael se rychle vzpamatoval a snažil se celou situaci zachránit. V jeho hlase byla znát jistá dávka nejistoty. Antonella se na oba se zájmem podívala. „No ne, další náhodné setkání! A jak vy dva se vlastně znáte?“

„Antonio chodí s mým bráchou do… do třídy.“ Elenu nic lepšího nenapadlo.

„Jako do stejného kurzu na univerzitě?“ snažila se upřesnit Antonella.

„Jo, jo, na univerzitě…“ Elena rychle přitakala a podívala se na Michaela s lehce nadzdvihnutým obočím. Jen se křečovitě usmál. Rychle přistoupil k Antonelle a políbil ji na uvítanou. Pak se znenadání otočil k Eleně. Sehnul se k ní v náznaku, že ji také na pozdrav políbí na tvář. Místo polibku však zašeptl do jejího ucha: „Ať chceš říct nebo udělat cokoli, nedělej to. Prosím!“ Pak se odtáhl. Ještě jednou se na ni zpříma podíval. Tak, aby to nikdo jiný neslyšel, znovu s vážnou tváří šeptl: „Please…“ Zdálo se, že to bylo pro něj příliš důležité.

Jediné, co Elenu při jeho nečekané reakci napadlo, bylo, že je asi do té Antonelly zamilovaný a že mu na ní opravdu záleží. Z ničeho nic se v ní opět probudila beznadějná romantička. A pak kdo si vymýšlí pohádky, pomyslila si pro sebe. Rozhodně se nechtěla snížit na Michaelovu úroveň, a tak dál pokračovala v započatém divadle. Antonella si naštěstí ničeho nevšimla.

Michael se v rychlosti a snad i ze zdvořilosti ještě Eleny zeptal, cože to pohledává v úterý odpoledne v kavárně Mánes. Odpověděla mu samotná Antonella, že Elena také čeká na rande. „To je ale náhoda,“ pronesl a s neskrývaným překvapením se na ni otočil. Naštěstí Eleně začal zvonit mobil. Z trapné situace ji tak zachránila Tereza. Elena však začala předstírat, že jí volá její rande, a s mírně nešťastným výrazem ze sebe soukala v angličtině fráze jako: „Really? Vážně? Že to nestíháš? Hmm, to je škoda… Ne, nezlobím se… Jo, to by šlo… Zavoláme si pak… Bye!“ Michael se tvářil, že ho Elenin telefonát naprosto nezajímá, ale ve skutečnosti bedlivě poslouchal každé její slovo. Sotva Elena zaklapla telefon, oběma se spěšně omluvila s tím, že se jí změnily plány, a co nejrychleji se snažila zmizet.

Venku zavolala zpátky Tereze. Ta vůbec nechápala, která bije. Elena ji víceméně odbyla tím, že jí vše později vysvětlí, a zamířila do protější restaurace. Potřebovala se rychle něčeho napít a vstřebat právě prožité. Ruce se jí ještě pořád trochu třásly nervozitou z nečekaného zážitku. Sedla si ke stolku u okna, ze kterého měla výhled na kavárnu Mánes, a objednala si ovocný čaj. Netrvalo to ani deset minut a uviděla Michaela s Antonellou vycházet ven na ulici. Michael měl ruku kolem jejího pasu. Společně popošli pár kroků od kavárny, aby se pak zastavili u jednoho ze zaparkovaných aut. Michael Antonelle galantně otevřel dveře pro spolujezdce. Ještě než dosedla, hodila mu klíčky přes kapotu auta. Michael je jednou rukou zachytil a sedl si na sedadlo řidiče. Elena sledovala, jak společně odjíždějí po silnici směrem k řece.

Chvíli zůstala zadumaně hledět ven z okna restaurace. V obou rukách svírala hrnek s čajem a pomalu z něj usrkávala. Michael se dělal před Antonellou starší, proto ta univerzita… Přemýšlela a dívala se směrem, kterým oba odjeli. Náhle se zarazila a položila hrnek s čajem na stůl. Auto! On řídil auto! „Řídil auto!“ zopakovala nahlas a vzpřímila hlavu. Michaelovi přece osmnáct rozhodně nebylo! Vždyť chodil do třídy s jejím sedmnáctiletým bratrem! Ve Státech možná mohl řídit už od šestnácti, ale ne v Čechách, a už vůbec ne v Itálii. Došlo jí, že i tam ji vezl autem, a to mu přitom bylo nanejvýš šestnáct let! Svraštila čelo a založila si ruce. Jedna věc je předstírat, že jsi starší, a druhá producírovat se všude v autě bez platného řidičáku!

 🌅

„Už vím, proč druhým strkáš nos do života!“

Michael chytil Elenu za loket, když se vracela po večeři do svého pokoje. Všichni byli ještě dole v přízemí a ona si ani nevšimla, že už odešel. Čekal nahoře na schodech.

„Proč?“ podívala se na něj nevraživě. Byla překvapená jeho nepřátelskou reakcí. Hlavně potom, co ji v kavárně prosil, aby ho neprozradila před Antonellou. Nechápala, co to do něj zase vjelo, a rozhodně se jí nelíbilo jeho agresivní gesto. Michael sevřel její ruku tak, že málem vyjekla bolestí. Naklonil se a zblízka se na ni podíval.

„Proč?“ zopakoval po ní. „Protože tvůj život je naprostá nuda. Ty jsi naprostá nuda. Proto si musíš vymýšlet a předstírat, že jsi někdo jiný, protože po tobě by neštěkl ani pes!“ Jeho slova bolela. Bylo to, jako kdyby Eleně vrazil do srdce nůž, a ještě jím tam několikrát otočil. Jak ona ho v tu chvíli nenáviděla!

„Nápodobně!“ odpověděla mu stejným tónem a snažila se vymanit z jeho sevření. Bylo na něm znát, že její vzdor nečekal. „Jak je vidět, nejsem jediná, kdo si vymýšlí pohádky. Antonio!“ dodala pohrdavě. Znovu proti sobě stáli jako dva načepýření kohouti.

„Nechápu, čemu jsi nerozuměla na slovech: Nepleť se do mých věcí! Já myslel, že s angličtinou nemáš problémy,“ pokračoval Michael ve stejném tónu.

„A kdo se do nich plete?“ Elena si druhou ruku, kterou měla volnou, zapřela v bok. „Nemůžu za to, že si dáváš schůzky na stejném místě jako já a že tvoje rande si sedlo k vedlejšímu stolku!“ Dívala se mu teď zpříma do očí. Ty jeho se zúžily.

„Nic, absolutně nic o mně nevíš! Starej se o svý věci a mě nech na pokoji!“

„Aha…“ ušklíbla se posměšně. „Tak víš co? Stačí, když mi každý ráno dáš svůj denní program, abych věděla, kam a kdy nemám chodit. Nerada bych na tebe zase někde náhodou narazila… Jo, a nemusíš uvádět žádný jména, stačí jen místo a hodina. Detaily můžeš vynechat. Ty mě opravdu nezajímají!“ pronesla nečekaně sebevědomě. Trhla rukou a vymanila se z jeho sevření. Popošla pár kroků, a ještě než vešla do svého pokoje, znovu se na něj otočila. Michael stál stále na stejném místě, s pravou rukou sevřenou v pěst. „Jo, a mimochodem, tak jsem si vzpomněla, kolik že ti loni bylo let?“ neodpustila si. Nechápavě se na ni podíval. „No já jen, že v Evropě se může řídit až od osmnácti… Tak dobrou, Antonio!“ Sjela ho naposledy pohledem a zavřela za sebou dveře.

5. kapitola >>>