Mír a spravedlnost (a zrada) po roce

Rokem se rokem sešel a Matěj Stropnický, společně s několika dalšími „chcimíry“ vydal prohlášení, ve kterém tepal českou vládu za dodávky zbraní Ukrajině. Oproti předchozí výzvě za „mír“ a „spravedlnost“, například nenajdeme žádnou explicitní podporu odsouzení ruských zločinů v Ukrajině či výzvy, aby se Rusko z ukrajinského území stáhlo. Stejně tak zde není ani náznakem zmíněna genocida, kterou Rusové páchají proti ukrajinským dětem (a kvůli čemuž byl na Putina a Bělovu vydán zatykač). Nicméně pojďme popořadě rozebrat tento amorální text, který českou vládu vyzývá ke zradě Ukrajinců.

„Zamrzlý“ konflikt

Tak tedy k prvnímu odstavci. Předně Stropnický, Hořejší a Kavan přiznávají, že jejích výzva nedosáhla vůbec ničeho. Podepsalo ji sice 20 tisíc lidí, což je na naše poměry a při deseti a půl milionové populaci v podstatě zanedbatelné číslo. Následně nicméně Stropnický a spol. začínají operovat ničím nepodloženými výroky jako například, že je konflikt na Ukrajině „zamrzlý“, že bují korupce a že ukrajinská protiofenzíva neměla úspěch (s čímž lze polemizovat). Pojďme tedy popořadě.

Co je zamrzlý konflikt? Pro jednoduchou definici si můžeme podívat například na Wiki. Ozbrojený konflikt de facto končí, nicméně nedochází k podpisu mírové dohody, ani jinému politickému řešení konfliktu. Takovým klasickým zamrzlým konfliktem byl například ten na východě Ukrajiny, kdy se v posledních letech před velkou válkou strany zakopaly a pálily po sobě z dělostřelectva a minometů.

Nic takového momentálně na Ukrajině nepozorujeme. Rusové stále masivně ostřelují ukrajinská města a vesnice, a to jak pomocí raket, tak dronů. Hned na několika úsecích fronty dochází k velmi silným střetům mezi okupanty a obránci. V tomto ohledu se stačí podívat na mapu jako je například DeepState nebo liveuamap, kde se dají téměř v reálném čase pozorovat jednotlivé bojové střety.

Levý břeh Dněpru v Chersonské oblasti, těžké boje u Kupjansku, Bachmutu, Avdijivky či právě v Zaporožské oblasti, kde dochází bojům u Robotyne či Verbove. Na frontová města pravidelně dopadají tisíce granátů a raket ze salvových raketometů. Ve městech jako je Orichiv, Nikopol a dalších se kvůli intenzitě dopadů ruských granátů v podstatě nedá žít. Na mnoha místech byla nařízena povinná evakuace. Toto opravdu trojlístek Stropnický, Kavan a Hořejší považují za zamrzlý konflikt? Zvlášť, když jen o větu dále vykládají, že se stále bojuje?

V prvním odstavci rovněž mluví o bující korupci. Předpokládám, že myslí korupci ukrajinskou, což je takové oblíbené téma, jak se snažit obhájit podkopávání další podpory Kyjevu (což je de facto jediným účelem tohoto textu). Jenže co čert nechtěl, tak i v době probíhající války se Ukrajině daří zlepšovat svůj boj proti korupci a aplikovat Unií a obecně Západem požadované reformy. Mluví o tom jak ukrajinská pobočka Transparency International, tak třeba i Komise v rámci reportu o podpoře otevření přístupových rozhovorů mezi Kyjevem a Bruselem. Ano, samozřejmě jsou zde stále přetrvávající problémy, na druhou stranu trend je očividný a nevidí ho pouze ten, kdo se rozhodl, že ho vidět nechce.

Proč dodávat zbraně?

„Strategie vyzbrojit Ukrajinu, aby vybojovala vítězství, selhala. Pomohla jí v počátku, aby nemusela kapitulovat, ale pak mělo přijít jednání.“ Toto je svým způsobem vtipné a smutné zároveň. Na jedné straně Stropnický a spol. chápou, proč je důležité dodávat zbraně, na druhé straně ale říkají, že by se vlastně dodávat neměly, navzdory tomu, že měly pozitivní dopad a pomohly Ukrajině k ochraně svého území.

Vtipné a smutné zároveň je to ale také v tom, že Ukrajina zpočátku rozhodně nemohla počítat s tím, co má k dispozici teď. První HIMARSy dostala až v létě roku 2022, tehdy necelý půlrok od začátku velké války. O tancích západní výroby tehdy nebyla řeč. Nemluvě o raketách s plochou dráhou letu či například o stíhačkách, které se na Ukrajinu dostanou snad v průběhu tohoto roku (mluvím o stíhačkách západní výroby).

Pokud v otázce zbraní Ukrajina něčím trpí, pak je to právě jejich nedostatkem. Nedostatek dělostřelecké munice, nedostatek samotných děl, nedostatek těžké západní techniky a absence Taurů či ATACMS s velmi dlouhým doletem. Problém Ukrajiny není v tom, že tam Západ poslal zbraně a munici, problém je, že jí tam neposlal včasně dostatečně velké množství.

Stropnický, Kavan a Hořejší se rozhodli naprosto zavřít oči před realitou, když tvrdí, že po počáteční schopnosti se ubránit ruské agresi, mělo dojít k jednání. Ukrajina prý „propásla dobu, kdy mohla vyjednat víc i proti silnější.“ Toto tvrzení je ale vycucané z prstu. Není podloženo vůbec ničím. Jak víme od ukrajinských, tak západních představitelů, nebyla zde důvěra v to, že by Rusko mělo skutečný zájem o diplomatické skončení konfliktu. Kreml najel na válečnou ekonomiku, mobilizoval (a mobilizuje) a zřejmě mobilizovat znovu bude na jaře, spolupracuje se Severní Koreou, Čínou a Íránem na přímých či nepřímých dodávkách zbraní a zboží dvojího užití. Takhle vypadá zájem o jednání?

Je naprosto nepochopitelné, že Stropnický, Kavan a Hořejší obviňují Západ a Ukrajinu z toho, že nechtěli jednat, přičemž od počátku bylo jasné, že Kreml neměl na jednání vůbec žádný zájem. Je to jako obviňovat ženu, kterou chce znásilnit dvoumetrový a stokilový chlap, že se mu dokázala ubránit, teď utíká a kolemjdoucí jí chtějí pomoct, z toho že se nechce nechat znásilnit.

Pomoc Ukrajině a Ukrajincům je touto trojicí označována na „nezodpovědnou politiku, po které zůstane zničená země, jíž nakonec Rusko svůj mír vnutí.“ A o ono vnucení se zřejmě tato trojíce snaží. Znovu opakuji, v celém tomto textu se totiž nenašla ani jedna věta, ve které by došlo k odsouzení ruského vpádu na Ukrajinu. I když pak Stropnický tvrdil, že s tím přece nesouhlasí a že nějaké náznaky jsou v prvním textu, tak to není dost. Nelze ve dvou textech po sobě tepat Západ, že pomáhá slabšímu a slabšího, že se stále nevzdal a zároveň v jednom z textů vůbec agresivní jednání neodsoudit.

Status quo ante bellum

„Obhájci vojenské pomoci Ukrajině při mobilizaci podpory pro svůj postup dosáhli však něčeho jiného, než co zamýšleli: namísto bezpodmínečného odmítnutí násilného řešení konfliktu spojeného ovšem s okamžitým úsilím o co nejrychlejší příměří a mír v podobě statu quo ante, znovu po letech legitimizovali válku jako oprávněný způsob řešení mezinárodních sporů.“

Toto je jen další z řady victim-blaming výroků. Ukrajina nebyla ta, kdo by si vybral, že bude dále válčit. Nebyla zde dána možnost, ve které by si Ukrajina mohla vybrat, že nebude bojovat o své území. Byli to a zůstávají to Rusové, kdo si vybral, že právě násilnou cestou budou pokračovat ve svých snahách zničit Ukrajinu jako samostatný stát bez nároku na vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku.

Je nepochopitelné, že Stropnický dokáže i o rok později tvrdit, že se mělo jednat, přičemž u jedné strany bylo naprosto jasné, že o žádné jednání upřímně nestojí (a nápověda pro bývalého předsedu Zelených – nebyla to Ukrajina). Psát o míru v podobě statu quo ante, tedy stavu „jako před konfliktem“, je pak už naprostá drzost.

Status quo ante totiž předpokládá, že žádná ze stran neztrácí teritorium, politická či ekonomická práva. Jenže Rusko od začátku do války vstupovalo tím, že Ukrajina nemá právo na to vstoupit do EU a NATO, nemá právo na samostatnou zahraniční a vnitřní politiku a ve svém důsledku ani nemá právo na existenci v podobě, která byla samotným Ruskem uznána.

Toho si samozřejmě Kavan, Stropnický a Hořejší jsou moc dobře vědomi, nicméně bez toho by jejich plamenný boj za „mír“ (ve skutečnosti za ukrajinskou kapitulaci) neměl vůbec žádnou oporu. A nebyla to Ukrajina, ani já, ani Vasyl, ani naši volení zástupci, ani Spojené státy, kdo „normalizoval“ použití války jako prostředku pro prosazení svých vojenských cílů. Naopak to byl právě Západ, kdo se snaží vrátit Rusko do mezinárodněprávních kolejí cestou sankcí a dodávkami zbraní Ukrajině. Moc jiných nástrojů už nemáme. Snad kromě možnost přímého vojenského střetu, který zůstává pravděpodobnou možností, jak se o tom stále častěji mluví v západním mediálním prostoru (a o čemž jsem osobně přesvědčen, že dojde).

Požadavky

Zcela komicky pak působí Stropnického požadavky na naši vládu. Jedním z nich je přestat vojensky podporovat Ukrajinu, tedy jinými slovy Ukrajinu zradit. A požadují to navzdory tomu, že na druhé straně Rusku dodávají jeho spojenci úderné drony, dělostřelecké granáty a balistické rakety. My se podle jednoho z požadavků máme omezit humanitární pomocí.

Humanitární pomocí… asi bychom měli nově stavět nemocnice, na který Rusové shodí desítky naváděných pum, jako to udělali v minulosti už několikrát. Asi bychom měli opravovat domy, na které druhý den dopadnou granáty. Asi bychom měli Rusům házet kytky jako odpověď na zavražděné a umučené civilisty, dávat odpuštění za stále(!!!) prováděnou genocidu ukrajinských dětí a litovat okupační vojáky jako oběti této války. Ta poslední slova mimochodem nejsou z mé vlastní hlavy, to je napsáno v oné petici. Okupanti jsou tak asi oběti. Válka je asi mír. Oběť je asi agresor.

Jinými slovy, ani za rok války a stovkách tisíc mrtvých Stropnický, Kavan a Hořejší nenašli ani kousek studu a svědomí, aby se postavili na stranu oběti v jejím boji za svobodu. Namísto toho nejsou v celém textu schopni ani řádkem odsoudit Rusko jako agresora, zatímco nahlas žádat ukrajinskou kapitulaci a tlačit na naši vládu, aby oběť zradila.

Líbí se Vám mé příspěvky a chtěli byste mě podpořit například "pozváním na kafe"? Pokud ano, klikněte na ikonku [$] dole pod textem. Kdybyste mě chtěli pozvat na "dvě kafe" a podporovat tvorbu pravidelně, zvažte předplatné na mém profilu zde na forendors. Všem mockrát děkuji!