Léto zlomených srdcí – Marta

5.

SOŇA: Jsme před domem. Nechci troubit, abych nevyplašila domácí zvěř, ani zvonit, abych nevzbudila babičku.

MARTA: 👍

MARTA: Bez obav. Tady jsou všichni vzhůru už od rozbřesku. Tedy až na mě. 🥱Musíme se zastavit u nějaký kavárny. Babiččin kávovar od včerejška stávkuje a nutně potřebuju životabudič, jinak půlku cesty prospím.

SOŇA: Tvé přání je předem splněno.

MARTA: Dej mi pět minut!

„A o půl hodiny později…“

„Ha, ha, ha.“ Marta se zašklebí na Libora. Naleštěnou Škodu Enyaq, o jejíž kapotu se opírá, získala Soňa od sponzora po první výhře na mezinárodním tenisovém turnaji.

„Dokonce i Astor tu je dřív než ty.“ Libor pohodí hlavou k otevřenému okénku u zadního sedadla.

„Sem nemohla najít občanku. Odložila jsem ji na bezpečný místo, abych ji neztratila, a pro jistotu jsem zapomněla, kam to bylo.“

„Stává se.“

Marta okatě ignoruje jeho poznámku, pozdraví Radka a zakření se na Astora, který vykukuje zpoza kufru.

To už je u ní také Soňa a zdraví se s ní medvědím objetím, jako by od jejich posledního setkání neuběhly tři dny, ale celý měsíc.

„Potřebuju si jen odskočit a můžeme vyrazit!“

Jakmile ji Marta nasměruje do správných dveří, s dlaněmi zasunutými v zadních kapsách džínových šortek pomalým krokem přistoupí k Liborovi. „V kolik jste vstávali?“

„V šest. Původně tu chtěla být už před osmou, ale ukecal jsem ji, aby ti nenabourala tvoji ranní běžeckou rutinu.“

„Jak ohleduplné.“

„Jako sportovkyně tyhle věci naprosto chápe.“

„A ty sis na ně za ten rok taky navykl.“ Libor ostýchavě pokrčí rameny. Marta nemá v úmyslu řečené dál rozebírat a raději otočí list. „Připraven na rožmberskou expedici?“

„Že váháš. Bude to… inspirativní,“ pronese s přimhouřenýma očima.

„Inspirativní, jo? Znáš taky jiný slovo?“

„Spoustu, ale ty se tolik nehodí k mýmu momentálnímu rozpoložení.“

„Copak, netěšíš se na památky?“

„Poslala ti Soňa itinerář, který smolila až do půlnoci? Doufám, že jsi připravená na celodenní maraton. Každý náš krok je rozvržený na minutu přesně. Ve Slavonicích se zdržíme čtvrt hodiny. Nejspíš jimi jen projedeme s otevřenými okýnky. Do plánu dne se mi i přesto podařilo vměstnat vlastní zastávku v České Kanadě,“ mrkne na ni šibalsky.

„Ještě uvidíme, zda ji stihneme,“ zvolá Soňa, která se zjeví za jejich zády.

„Stihneme. Stačí, když se zaměříte na hlavní body a odpustíte si návštěvy trhů, muzeí a dlouhý vysedávání v kavárnách,“ odvětí Libor.

„Na kavárny nám nesahej,“ varuje ho Marta.

„Neboj, coffeebreaky mám naplánovaný u každýho hradu a zámku. Ty nám nikdo nevezme,“ ujistí ji Soňa se smíchem. „Můžeme?“

„Jasně!“ zvolají ti dva simultánně.

Marta se nasouká na zadní sedadlo vedle Radka. Nato se obrátí na Astora za sebou.

„Budeš to tu mít pohodlný?“

„Dala jsem mu tam extra tlustou deku a Radek mě upozorní, pokud se Astor bude potřebovat proběhnout,“ hlásí Soňa za volantem.

Marta podrbe psa na hlavě, načež si zapne bezpečnostní pás. „V tom případě můžeme vyrazit.“

Soňa nastartuje a pomalu vyjede na hlavní silnici.

„S Liborem jsme se po cestě sem na skok zastavili v Sezimově Ústí a v Soběslavi jsme dali rychlou snídani. Takže Sezimu máme odškrtnutýho plus jedno město, který má ve znaku červenou růži na stříbrném poli,“ pronese a zařadí rychlost. „Zbývá nám Krumlov, Hradec, Rožmberk a Landštejn. To se v pohodě zvládne během dvou dnů.“

„A když ne, tak příští týden,“ míní Marta.

„Příští týden nemůžu. Mám akci s tenisem. Benefiční golfový turnaj ve Varech,“ odvětí Soňa.

„Tak ten další. Mám spoustu volna. Jak všichni víme. Rádi se přizpůsobíme, viď, Astore.“ Marta se ohlédne za sedačky a mrkne na psa, který si mezitím udělal v prostorném kufru pohodlí.

Cestou do prvního města toho moc nenamluví. Soňa pustí oblíbený playlist, který Martu spíš uspí. Při výstupu z auta na náměstí v Jindřichově Hradci má proto pocit, že ji přejel parní válec.

„Potřebuju kafe,“ zaúpí.

„V plánu!“ zvolá Soňa. Na rozdíl od zbylé části posádky srší obdivuhodnou energií. Zamkne auto, zkontroluje jejich polohu v online mapě, načež ukáže na nedalekou věž a zavelí: „Tudy.“

„Proč se tři synové jmenovali Vítek? To mi hlava nebere. Kdyby jeden chápu, ale tři?“ podiví se Libor, když po zakoupení lístků čekají na nádvoří zámku.

„V té době se hodně dětí nedožilo dospělosti. Třeba se tak Vítek otec chtěl ujistit, že rodová linie ponese jeho jméno. Podle stejné logiky pak pojmenoval i dalšího syna.“

„A co Sezima?“

„Sezima byl levoboček,“ odpoví Martě Radek.

„A co že tu máme hledat? Máme v každý destinaci plnit nějaký úkoly?“

„Moment. Jindřichův Hradec. Mám to.“ Soňa soustředěně přejíždí očima po displeji mobilu s otevřeným webem prázdninové akce. „V každém cílovém městě si udělejte fotku, kterou poté zveřejněte na vybrané sociální síti, a přidejte příslušné označení. Ok. To je hračka… Každý, kdo do soutěžního pasu získá všech pět růží čili navštíví aspoň jedno místo z každého panství synů Vítka z Prčice a správně zodpoví tři otázky z webu, které se vztahují k danému místu, získá odměnu. Sakra, zapomněli jsme se v Ústí stavit v turistické kanceláři. Musíme se tam znovu zastavit při zpáteční cestě.“

„Co je odměnou?“ zajímá se Marta.

„Moment…“ Soňa scrolluje ukazovákem po displeji. „Padesátiprocentní sleva na předplatné časopisu Cestuje celá rodina a poukázka na pamětní minci s rožmberskou růží, kterou si můžeš vyzvednout v turistické kanceláři v jednom z uvedených měst a…“

„Jinak řečeno, odměnou jsou společné zážitky při plnění této výzvy,“ doplní Radek a protáhne se.

Soňa popadne Martu kolem ramen. „To taky. Nicméně jsi tu se dvěma vrcholovými sportovkyněmi, které jsou zvyklé vyhrávat. Na účast nehrajeme, takže plán je jasný. Pět růží, nebo nic.“

„Páni. Netušil jsem, že to bude takový dril.“

„S těmahle dvěma? Zvykej si,“ žertuje Libor.

„Hele, ty…“ Soňa ho šťouchne. Libor si ji přitáhne k sobě a líbne ji na rty. A znovu. A ještě jednou.

Aby nezírala na to, jak spolu ti dva cukrují, Marta sklopí oči a raději sama na mobilu vyhledá příslušnou webovou stránku.

„Jaká je otázka u zámku v Jindřichově Hradci?“ zeptá se jí Radek, který jí znenadání kouká přes rameno.

„Najděte dvě ze tří chyb na obraze znázorňující legendu o Dělení růží.“

Radek už už otevírá pusu, ale Soňa ho rychlým gestem ruky zastaví. V mžiku se přestane škádlit s Liborem a vrátí se do soutěžního módu.

„Nenapovídej. Tohle je pro tebe moc lehký,“ pronese.

Radek zvedne ruce do výšky očí, jako že se vzdává. Raději od ní odstoupí o krok vzad. Astor zrcadlí jeho zacouvání, což na přítomných tvářích vyvolá úsměv.

„Bacha na ni. Soňa je ve společenských hrách stejně odhodlaná jako na antuce,“ směje se Marta. „A pokud se chceš podívat do zámku, klidně tu s Astorem počkám.“

„V pohodě. Není tam nic, co bych už neviděl,“ ujistí ji Radek. Sehne se k psovi a poplácá ho po hřbetu.

„V Telči s ním ale zůstanu já. Trvám na tom.“ Marta si dá demonstrativně ruce v bok.

„Dobrá. V Telči budeš mít Astora na starost a já půjdu místo tebe leštit zámecký podlahy,“ potvrdí Radek odevzdaně.

„Vy jste tak roztomilí,“ pronese Soňa. Odpovědí jí je Martino teatrální protočení panenek.

„Kterou mám postnout?“ Soňa ukazuje Martě sérii fotek, které spolu pořídili před zámkem v Telči. Po jeho prohlídce zasedli u venkovního stolku kavárničky na malebném náměstí, obklopeni pitoreskními fasádami renesančních domů v pastelových barvách.

„Tuhle. Ale neoznačuj mě. Nechci, aby lidi věděli, že tu jsem.“

„Žádný problém. Jen si myslím, že nemáš důvod se uzavřít před světem.“

„Neuzavřela jsem se. Jen si od něho udržuju zdravý odstup,“ argumentuje Marta.

„Chápu, že chceš být v Třeboni inkognito, ale sem tam něco napsat na sítě může působit jako fajn terapie.“

„To by se mi nejprve muselo stát něco vzrušujícího, co bych chtěla sdílet se světem.“

Soňa si s Liborem vymění pohled. Už několikátý v řadě a Marta je přesvědčená, že se na ni nejspíš domluvili a příští víkend se v jihočeském lázeňském městě náhodně objeví zase jiná kamarádka, podobně jako jí v pravidelných intervalech píší a volají. Vlastně jim tu jejich starost o ni ani nemůže vyčítat. Moc dobře si uvědomuje, jak svoje nejbližší vyděsila maturitní příhodou. Kéž by mohla vrátit čas, nebo alespoň resetovat poslední dva měsíce a zkusit jimi projít nanovo a nanovo, dokud neuspěje, podobně jako v počítačových hrách, které pomáhá tvořit.

„Ale jdi ty. Jsi hrdinka. Pro mnohé jsi vzorem. Tvoje sledující zajímá, jak se máš, co zrovna děláš,“ pronese Soňa nonšalantně. Dlouhé rozpuštěné vlasy má dnes ozdobené červenou látkovou čelenkou, jež ladí s barvou šortek. Podle Marty jí to neskutečně sekne.

„Co když se tak ale vůbec necítím? Co když nechci být ničí vzor?“

„Takový věci si nevybíráš. Ty přijdou samy od sebe.“

„Tak ať si vyberou zase někoho jinýho.“ Marta založí ruce na prsou. „Nechci znít nevděčně. Vážně si strašně moc vážím vší tý podpory. Ale… Vždyť jsem spíš takový antihrdina. No, jen se na mě podívejte.“

Liborovi výrazně cuknou mimické svaly na čelisti a Marta ho varovně zpraží pohledem.

„Právě proto tě lidi mají rádi. Protože si na nic nehraješ. Dokážou se s tebou ztotožnit,“ trvá Soňa na svém.

„Taky neudělali maturitu?“

„Tys neudělala maturitu?“ vyhrkne Radek a překvapeně zamrká.

„Vidíte! A je to tady.“ Marta se plácne dlaní do stehna. Mezi rty si vloží brčko a dlouze nasaje malinovku. Nejspíš si měla dát druhé kafe, napadne ji přitom. Když ani po dvou minutách nikdo nedutá, narovná se.

„Ano, je to pravda, stále nemám dokončené středoškolské vzdělání,“ řekne distingovaně se vztyčenou hlavou. Načež se zapitvoří a zamračí se jako hromádka neštěstí. „Chce se mi brečet.“

„Ale no ták. To zvládneš,“ konejší ji Soňa. Obejme ji kolem ramen a přitiskne si ji k sobě.

„A ze kterýho předmětu děláš reparát?“ zeptá se Radek naivně.

„Ze všech.“ Martina tvář se zkřiví, jako by si kousla do citrónu.

Radek se po jejím prohlášení zakucká natolik, že mu Libor musí dát herdu do zad.

„Vidíte. Už ani nejsem k politování. Přivozuju lidem dávení,“ utrousí Marta uštěpačně.

„Vezmi to z té lepší stránky,“ praví Radek.

„A to je která?“

„Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by rupnul z maturity komplet. Jsi originál.“

Marta na něho vteřinu oněměle zírá s pootevřenou pusou, načež se její ústa rozjedou do širokého úsměvu.

„Tak už víte, proč jsem se s ním hned skamarádila!“

„Jak dlouho se spolu vůbec znáte?“ zeptá se Soňa.

„Um, týden?“ Marta v duchu počítá dny, které uběhly od jejího střetu s Astorovým míčkem.

Soňa vykulí oči. „Týden? Myslela jsem, že jste kamarádi z dětství nebo tak něco.“

„Kdepak. Skolil mě tenisákem, když venčil Astora.“

„Vběhla mu do rány,“ brání se Radek.

„Ne. Tys nekoukal, kam ho házíš. Při golfu lidi vždycky zařvou smluvenou hlášku, aby se ostatní stačili přikrčit, že jo, Soňo.“

„Přesně tak.“

„Vidíš? Tvůj hod přišel bez varování.“

„Dvě proti jednomu, kámo. Tady nevyhraješ,“ ušklíbne se Libor a napije se limonády.

Astor, který byl dalším přímým účastníkem jejich netradičního seznámení, otáčí huňatou hlavu od jednoho k druhému, jako by se snažil neztratit nit jejich konverzace.

Poté, co mu dá Radek napít, jim Marta ukáže fotky Astora, které pořídila, zatímco na ně čekala na náměstí, než si projdou zámek.

„Na pózování má přirozený talent.“ Na rozdíl ode mě, chce se jí dodat a podívá se na psa s mateřskou pýchou.

Se stejným zápalem pak udělá sérii fotek Astora v Dačicích, jejich další mikrozastávce, a následně na náměstí ve Slavonicích. Tam se ale zdrží opravdu krátce, a to i přesto, že se tam shodou okolností ten den koná sraz historických vozidel. Jak Libor před odjezdem z Třeboně v žertu avizoval, Soňa na tuhle zastávku vyčlenila čtvrt hodiny, ani o minutu déle. Což nakonec Martě přijde jako obrovská škoda, nejen kvůli konané akci, ale nahlas raději nic nenamítá. Na malebném náměstí posádka auta vyskočí ven, naštelují se tak, aby se vešli do jednoho snímku i s Astorem a s renesančními fasádami v pozadí. O deset minut později pak už míjí ceduli s přeškrtnutým názvem projeté obce a vydávají se k následující destinaci – hradu Landštejn, jenž má ve znaku pětilistou bílou růži na červeném pozadí. Jakmile si projdou venkovní trasu, zakoupí si sendviče a pití a zasednou na nízkou kamennou zídku.

„Poslední zastávka pokořena!“ hlásí Soňa s rukama zvednutýma nad hlavu.

„Poslední ne,“ upozorní ji Libor.

„Dobrá. Moje poslední zastávka. Oficiálně ti tak předávám pomyslné žezlo navigace.“

Soňa škádlivě dloubne do Libora, ten jí gesto se smíchem oplatí.

Marta je při tom pozoruje, dokud si neuvědomí, že by si měla hledět svého, a začne místo toho bezcílně scrollovat v telefonu. Její zastírací manévr ovšem neušel dalším očím.

„To jsou ti dva, cos je dala dohromady?“ zeptá se Radek tichým hlasem.

„Pusť si záznam z finále Cool Girl!. Tam najdeš odpověď.“

„Zdáte se být v pohodě.“

„To proto, že jsme v pohodě.“

„Ok.“

„Ok.“

Oba ve stejný moment zastrčí brčka do pusy a napijí se limonády. Jejich zraky přitom míří na opačné strany. Jediný, kdo má v tu chvíli upřený pohled na líbající se dvojici, je tak Astor. Jakmile i ten má dost jejich cukrování, zaštěká na ně.

„Povel k odjezdu, slyšeli jste to,“ krčí Marta rameny. Když se k nim otočí zády, mrkne na Astora jedním okem.

Marta se náramně baví. Kvituje Sonin nápad a to, že ji vytáhla z její prázdninové ulity. Také Radek s Astorem se ukážou být příjemnými společníky a ona se tak necítí jako páté kolo u vozu, když se ti dva zaláskovaní drží za ruku. Poté, co zanechali auto na odstavném parkovišti u přírodního parku Česká Kanada, jehož návštěva byl Liborův nápad, vydají se pěšky do jeho středu. Už nikam nespěchají. Slunce je stále vysoko nad obzorem, ale nepálí tolik jako krátce po poledni, když seděli v kavárně v Telči.

„Astore, koukni na mě!“ Marta se snaží udržet jeho pozornost zvednutou rukou. V tak krásném prostředí, kterým právě prochází, jí to nedá a pořídí Astorovi další fotky. Za odměnu ho podrbe za ušima a líbne na čumák. „Ty jsi ta nejhezčí modelka. V Telči jsem ukořistila turistický pas pro Astora,“ oznamuje poté.

„Ještě mu založ vlastní profil na sítích a napostuj tam všechny ty fotky, cos dneska udělala. Vsadím se, že by měl vmžiku tisíce sledujících,“ směje se Soňa.

„Tak o tom nepochybuju.“

„A ty bys tam taky měla něco dát. To, že v Třeboni nemáš žádné podněty, ti vůbec nevěřím. Co třeba krátký video, jak medituješ u rybníka?“

„U rybníka nikdy nemedituju,“ odhradí se Marta.

Soňa mávne rukou. „Ale je to děsně trendy. Každý teď cvičí jógu. Individuálně, ve skupině, s kozou nebo s kočkou, tak jako Apolena, tvoje spolufinalistka z Cool Girl!.“

„Třeba by se Astor rád stal kozou nebo kočkou,“ pronese Libor pobaveně. Huňatý pes se otřese, jako by rozuměl jeho návrhu, a nesouhlasně zavrčí.

„Vidíš. Tvůj návrh ho navýsost pohoršil,“ zašklebí se na něj Marta.

„Mohl bych tě natočit s Astorem, jak spolu běháte,“ nadhodí Radek do éteru. „U rybníka jsem vám udělal pár společných fotek a líbily se ti.“ Radek nelení a těm dvěma ukáže zmíněné snímky od rybníka.

„Ty jsou naprosto parádní! Mohla by se z toho udělat série: Léto s Martou a Astorem,“ pronese Soňa rozjařeně.

„Ani náhodou. Nope,“ kroutí Marta hlavou. O deset minut později se už culí do objektivu se psem po svém boku.

„To mám za to, že jsem tě donutila pózovat pro Aničku, když jsme šli od rybníka, co?“

Radek pobaveně pokrčí rameny a cvakne novou fotku.

„No tak, Marto! Usměj se, když Astor tak hezky pózuje,“ kření se na ni Libor. Se Soňou se nad jejím útrpným výrazem královsky baví.

„A co že máš proti sítím? Vždyť jsi ta influencerka, ne?“ zajímá se Radek, jakmile pokračují dál v procházce krajinou.

„Prostě na to nemám. Myslím ty neustálý boje. Mám být autentická, ale pokud nedodržuju pravidla X, Y, Z, nevyhraňuju se vůči A, B, C, nejen že jsem špatný člověk, ale ani si nezasloužím chodit po týhle planetě. Jsem z toho zmatená, unavená. Hrozně mě to vysiluje. Chci běhat. Vyhrávat závody. Ne ve virtuálním světě sledovat, kdo si o mně co myslí a vůbec.“

„V tom s tebou naprosto souhlasím,“ přikývne Soňa zúčastněně. „Člověk si musí najít ten správný balanc. Ty se ale zaměřuješ především na ty negativní části, které s sebou aktivní sdílení přináší. Velký following má taky svý neskonalý výhody. Podívej se třeba na Anet, jak jí jedou hudební videa. Proč myslíš, že se Tina snaží sledovat nejnovější trendy? Ber to tak, že pomáháš šířit osvětu. To, že o věcech, co se tě týkají, mluvíš, otevíráš diskuzi a spousta vrstevníků se v tvých slovech může najít.“

„Ano, ale co když se v mém příběhu najdou natolik, že svoji osobnost zformují podle toho, co ode mě slyší a vidí, a to na úkor sebe samých? Co když jsem naopak strůjcem jejich problémů?“ Marta si nemůže pomoct. Na rozdíl od svých kamarádek ji svět online nijak neoslnil. Spíš ji děsí než cokoli jiného. „Je to hrozná zodpovědnost. Nevím, zda jsem schopná ji unést. Navíc. Pokaždý když otevřu sítě, doslova slyším, jak se mi scvrkávají mozkový buňky.“

„Náhodou, to je vědecky doloženo. Tuhle jsem o tom četl článek na netu,“ prohlásí Libor.

„Vidíš? Věda nelže.“

„Podle nejnovějších studií bychom měli také omezit čas strávený před obrazovkami, přestat jíst cukr, spát osm hodin denně, ujít deset tisíc kroků,“ vyjmenovává Soňa.

„To už prý ne. V nějakým videu říkali, že stačí pět tisíc. Deset bylo nadsazených,“ ozve se Radek se svojí troškou do diskuze.

Marta roztáhne ruce do stran. „Tady to máš. Jeden den je nám vštěpována daná pravda, a na druhý den je negována a označena za závadnou. Kdo se má v těch změnách a trendech vyznat? Ale to o modrým světle jim věřím. Tak jsem…“ Marta zůstane oněměle hledět před sebe, a aniž by dokončila větu, rychlou chůzí vyrazí po směru. „Páni. Tuhle mi vyfoť!“ houkne na Radka a stoupne si ke dvěma obrovským kamenům, jež vypadají jako dvě velké obnažené půlky zadku, vyplázne jazyk, vytřeští oči a véčkem vytvořeným z ukazováku a prostředníku namíří na svoji grimasu. Udělá ještě pár podobně ztřeštěných póz a zkoukne výsledek. „Haštag jemivšechnouprdele!“

„Hej. Tohle před Astorem neříkej.“ Radek demonstrativně přiloží dlaně na Astorovy uši. Ten se okamžitě ošije. „Kazíš mi psa.“

„To pardon. Ale Ďáblovou prdelí to nazývají turistické průvodce. Těm si stěžuj. Já jsem v tom zcela nevinně,“ směje se Marta.

Při zpáteční cestě k autu Marta pobídne Astora, aby si s ní dal závod.

Sotva však uběhnou pár metrů, zastaví je hlasité zvolání.

„Hej! To je tvůj pes? Tady nemůže jen tak volně běhat,“ pokárá ji asi dvacetiletý blonďák v bílém tílku a maskáčích.

„Pardon,“ pípne Marta udýchaně a přivolá Astora k sobě.

„Dej si ho na vodítko, ať tu neplaší zvěř a malý návštěvníky,“ dodá blonďák zamračeně.

„Provedu,“ přitaká se sklopenou hlavou. Podle toho, jak se na ni dívá, se zdá, že se snaží spojit její obličej se jménem. Nakonec jí ale jen připomene pravidla přírodního parku a pokračuje tam, kam měl původně namířeno.

„Kdo to byl, co chtěl?“ zajímá se Radek, když k nim dojdou.

 „Dostali jsme sprďana. Psi tu prý nesmí volně pobíhat.“ Marta protáhne obličej, „A máme po srandě!“ prohodí k Astorovi, kterému už jeho páníček připnul k obojku vodítko.

„Po tom celodenním drkocání z místa na místo se vůbec netěším na zpáteční cestu,“ prohlásí Soňa, když se vrátí k zaparkovanému autu.

„Klidně budu řídit,“ nabídne se Libor.

„Škoda, že jsme nerezervovali nějaký ubytování, když chceme zítra pokračovat do Krumlova a na zámek Rožmberk. Mohli jsme si ušetřit minimálně dvě hodiny cesty...“

„Proč nepřespíte u nás? Babička má v chalupě dva volné pokoje a určitě nebude mít nic proti,“ navrhne Marta. Těká přitom pohledem z jednoho na druhého. „Tedy pokud nedáváte přednost kupce sena nebo spaní na dece pod hvězdami.“

„Vážně by to šlo? Jsi zlatá,“ zvolá Soňa nadšeně a vrhne se jí kolem krku.

„Jsem Zlatá,“ vydechne Marta přiškrceně, zatímco ji kamarádka drtí v objetí. Dělá přitom komické grimasy, které zaregistruje pouze Libor, který k ní stojí čelem. Na rtech mu tančí pobavený úsměv.

6. kapitola >>>