Může se fotit "street photography"?

Street photography je jeden z nejvíc hejtovaných fotografických žánrů. Stačí dát nějakou fotku z ulice někam na internet mimo fotografické skupiny, a je jisté, že se na nebohého autora prakticky ihned sesype spousta negativních reakcí, které se dají shrnout do jediné věty:

Jak sis mohl dovolit vyfotit lidi bez jejich svolení?

Jak je to tedy podle práva?

V České republice platí Zákon č. 89/2012 Sb. neboli Občanský zákoník. A ten ve svém paragrafu 84 říká: Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.

Tento paragraf je obvykle citován těmi, kteří se domnívají, že zákaz fotit lidi bez jejich svolení je absolutní. Naštěstí tomu tak není. Máme totiž i paragraf 89, který říká:

Podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.

Necháme stranou vědecké a zpravodajské účely a zůstaneme u toho, co nás zajímá nejvíc, tedy u účelu uměleckého.

Co je umělecká fotka?

Definice umění jako takového není nic jednoduchého. Dokonce na toto téma byly napsané vědecké práce. Protože ale málokdo z nás je teoretikem umění, je potřeba aspoň rámcově a zjednodušeně se na něčem základním shodnout.

Podle mě je umělecký účel naplněný tehdy, když estetický nebo chcete-li výtvarný účinek fotky převažuje nad potřebou identifikovat konkrétní osobu. Jde o to,, zda pozornost diváka bude obrácená k fotografovanému objektu jako takovému, jestli ho bude zajímat fotografovaný objekt jako  takový, a vůbec ho nebude zajímat, kdo to je, jaká je jeho totožnost. Pokud bych měl uvést příklad, tak je rozdíl když fotím kolegyni tančící v parku proto, že je to moje kolegyně a já se chci pochlubit, s kým chodím do práce, a je rozdíl, když fotím ženu tančící v parku proto, že mě zaujala jako estetický objekt,  bez ohledu na její totožnost.

Dalším kritériem je kontext, ve kterém je dílo použité. Pokud autor takovou fotku vystaví na místech, kde je vystavování výtvarných děl obvyklé, je to něco jiného, než když ji vystaví v kontextu,  který je nepatřičný. Opět příklad: Jinak se bude hodnotit fotka, vystavená v galerii mezi podobně zaměřenými fotkami, ať už tou galerií myslíme cokoliv - internetový blog autora, instagramový účet či fotografickou komunitu na Twitteru nebo Facebooku, a jinak se bude hodnotit fotka jen tak hozená do diskuze, navíc s popiskem "Podívejte, jakou Káču jsem potkal dnes cestou z práce". V tomto případě jsou jednoznačně zvýhodnění autoři, kteří se street photography nějakou dobu věnují a kteří mají již nějaké - byť zatím malé - portfolio. Kdyby došlo k nějakým opravdovým sporům "na ostří nože", tak ti potom můžou ten "umělecký účel" obhájit mnohem snadněji.

Jistá potíž je v tom, že v okamžiku stisku spouště fotoaparátu často ani sám autor ještě neví, jak ta či ona fotka vyjde. Jestli půjde do koše nebo na výstavu.

Estetický nebo výtvarný účinek fotky, převažující nad potřebou identifikovat konkrétní osobu a kontext, v jakém je fotka použitá tedy definuje "umělecký účel" a podle toho, zda je ten umělecký účel naplněný nebo ne, určuje, zda k použití fotky je potřeba svolení nebo ne. Ale "umělecký účel" není jediné kritérium. Vraťme se ještě ke zmíněnému Občanskému zákoníku, který pokračuje paragrafem 90:

Zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

Co je "oprávněný zájem člověka"?

Jak tomu rozumět? Pokud se jedná ofocení lidí na veřejnosti, tak výsledný snímek nesmí zobrazenou osobu nijak dehonestovat nebo poškozovat. Určitě není možné fotit lidi v nedůstojných nebo intimních situacích. Ale i zde je nutné k tomu přistupovat s rozumem. Něco jiného je vyfotit špinavého potrhaného člověka, kterému se stala nehoda a něco jiného je fotit špinavého otrhaného domorodce v chudinské osadě, pro kterého je jeho stav normálním způsobem jeho života. Něco jiného je fotit opilou kolegyni, která nezvládla degustaci ve sklepě a něco jiného fotit opilého bezďáka, který už je zjevně dávno za hranicí vlastní sebeúcty. Ale i v těchto případech, kdy může být fotka drsná a provokativní, by neměla ubližovat.

Co třeba klasika - dvojice láskyplně se líbající. Pokud si takový pár zajde za roh nebo do průjezdu, tak šmírovat je s foťákem je jistě za čárou.  Ale pokud se polibky odehrávají uprostřed rušného náměstí nebo na peróně na nádraží, tak sami účastníci tohoto aktu dávají zřetelně najevo, že tuto situaci nepovažují za jakkoliv intimní, a pak i míra ohledu ze strany fotografa tomu může odpovídat.

Další věc je, že i zdánlivě nevinné fotky můžou vzbuzovat nečekané reakce. Otec dává dceři peníze, aby si u stánku koupila langoš. Co vidí divák? Staršího muže jak dává na ulici holce prachy. Nebo se potkají dva kamarádi, podají si ruce a poplácají po zádech. Špatný okamžik, špatný úhel pohledu, a může to vypadat jako útok, rvačka. Jen dva příklady co mě napadly - a takových může být bezpočet, kdy fotka, zdánlivě nevinná, může budit dojem, že se stalo něco jiného, než ve skutečnosti. A fotka by neměla lhát nebo podsouvat divákovi něco jiného, než pravdu.

Na druhou stranu, i snaha o korektnost by měla mít nějaké limity. Můžeme si třeba vytvořit konstrukci, že když někoho vyfotíme na náměstí v Hradci, a on měl být zrovna v tu dobu služebně ve Vyškově, tak ho dostaneme do nedobré situace. Ale sami jistě cítíte, že tohle je už opravdu starost vytočená až do extrému.

"Oprávněným zájmem" také jistě není pouhá nechuť člověka být na veřejnosti zachycen fotoaparátem. Zvlášť když ta nechuť je většinou iracionální. Každý z nás byl (a ještě bude) zachycen na mnoha fotkách - stačí se projít jakýmkoliv turisticky exponovaným místem. A fotka opravdu nikomu duši neukradne.

Ale vraťme se zpět k otázce svolení k fotografování na veřejnosti. Pokud jsou splněny podmínky paragrafů 89 a 90 občanského zákoníku, svolení k fotografování (a následnému použití fotky) opravdu není potřeba. A z toho vyplývá ještě jedna důležitá věc: pokud nepotřebujeme něčí svolení, tak ho můžeme fotit i přes jeho případné protesty. Striktně vzato, pokud skutečně splníme podmínky a nepotřebujeme svolení, nestojí nám nic v cestě, co by nám focení mělo znemožnit. Jedině kdyby focený opravdu fotografa přesvědčil, že snímek by poškodil jeho oprávněné zájmy - ale ten oprávněný zájem by měl být něco podstatnějšího, než prosté "Nechci!"

Samozřejmě toto je už trochu extrém - slušný člověk by na slušně podanou žádost měl reagovat vstřícně. Ale na druhou stranu - pokud je člověk přesvědčený, že nic špatného nedělá, tak na hrubý pytel patří hrubá záplata.

Všechny popisované trable a případné konflikty s fotografovanými si může fotograf ušetřit, pokud bude svoje fotky pořizovat diskrétně. Přece jenom to, že se "model" dostane k vystavené fotce, pozná se na ni, bude mu to vadit a bude to chtít řešit, ta pravděpodobnost je celkem nepatrná. A i kdyby, tak je to lepší řešit s chladnou hlavou a rozumnou domluvou, než s nějakými emocemi přímo na ulici.
 
 A o diskrétním a nenápadném focení bude následující článek.