LISTY CYRANOVI

Věnováno Edmondovi…

Zvuk jeho kroků jako by promáčená, vydrolená bosáž okolních domů odrážela jinak a mírnila jejich ostrý rytmus. Mokré fasády domů, tísnících se kolem Saint Germain působily teskně a od jejich pat vzlínal pach plísně. Zatažená obloha prohlubovala nepříjemnou temnotu a chlad noci. Byl listopad, který Paříži nikdy neslušel, protože odhaloval její vyzáblé, tolikrát použité, staré a povadlé tělo, ukryté v plášti velebných staveb a nakašírovaných fasád chudých domů.

Muže, který spěchal úzkými ulicemi starého města, halil dlouhý, kvalitní plášť a přezky bot občas odrazily světlo, linoucí se z krčem. Takové přezky musely stát možná víc než samotné boty, dunící neochvějnou kvalitou řemeslného zpracování. Ne, v Paříži nebylo tak běžné obout si na noční vycházku v dešti boty podobných kvalit. Ten, kdo si je nazul, zjevně neuvažoval v úzkých intencích chudších vrstev obyvatel. Nemusel šetřit na kvalitě ani šetřit kvalitu a nevystavovat ji nepřízni počasí, bahnu, plivancům, ostrůvkům páchnoucí moči, psím výkalům a odhozeným kouskům hnijící zeleniny, které se točily v kaluži na konci nerovné ulice. Muž byl u cíle. Pevně stiskl kliku a vešel do místnosti, utopené v oranžovém světle.

Nebyla to hlučná nálevna, ani jedna z těch vysloveně vulgárních, jaké tak rádi zobrazují stejně vulgární malíři, aby přiblížili aristokratům život prostého městského lidu. Šlo o takzvaný „slušný podnik“, alespoň tak se podobným krčmám říká odjakživa. Víno tu bylo poměrně dobré, ale ne výborné, jídlo ucházející, ne skvělé, obsluha svižná, ale především, především tu bylo několik zákoutí, poskytujících hostům relativní klid a soukromí. V Paříži šlo o nevídaný dar z nebe, protože město vnímalo touhu po soukromí jako přečin. Minimálně přečin. Spíš hřích, který se pohyboval na hranici hříchu smrtelného.

Příchozí ledabyle pozdravil a po cestě za jeden ze starých sloupů, který se leskl mastnotou a skvrnami od vína, si zvolna odhaloval plášť. I pod ním byly patrné nákladné šaty a cíp bruselské krajky. Taková marnivost! Tak typicky pařížská! Jistě šlo o místní honoraci, protože vzít si do krčmy krajku, to už byl takřka módní výstřelek, kterého by se nikdo jiný, než rodilý Pařížan nedopustil.

„Hectore,“ pronesl srdečně a strhnul z hlavy klobouk v takřka obřadném, záměrně přehnaném gestu. Jeho pozdrav patřil sedícímu člověku, opřenému ramenem, velice mužným ramenem, o další sloup, utopený ve stínu. Tento host rozhodně nebyl tak zámožný, a pokud byl, nedával své bohatství nijak najevo. Měl jednoduché šaty, které o něm nevypovídaly skoro nic, ale malé drobnosti, především široký klobouk, který stáhl ze stolu, aby uvolnil místo příchozímu, odkazovaly možná na bývalého mušketýra. Na tvář muže s tmavými, až příliš dlouhými vlasy dopadalo částečně světlo z nálevny a dotýkalo se s patrnou úctou těch výrazných, zajímavých rysů. Měl vypouklé čelo, daleko od sebe posazené, inteligentní oči, tenké, takřka žensky úpravné obočí, stejně tenké rty, široké líce, výraznou, vystupující bradu, a především výrazně klenutý, majestátný, orlí nos, který mu dodával na výjimečnosti a zostřoval jinak spíš jemné rysy.

„Le Brete, příteli,“ sedící muž se neobtěžoval s formálním vstáváním a úklonou, jen se usmál a rozhodil velké, sedlácké ruce, „vítejte a přisedněte. Neviděli jsme se už dlouho. Co se stalo?“

„Starosti. Neobávejte se,“ ujistil poklidným gestem příchozí svého známého, když si sedal a stahoval rukavice z pěstěných rukou, „jsem v pořádku a při síle. Trochu chudší, přiznávám. Tahal jsem svou nenasytnou rodinu z dluhů. Znáte to. Příbuzní, lační, s otevřenými chlebárnami, čekající na pečené perličky, které jim budou samy skákat do chřtánů.“ Při těch slovech odložil plášť usedl a ochotné hostinské sdělil svou objednávku. Culila se na něj a klopila oči. Snažila se nevypadat povadle a stát raději v polostínu, ale pána v krajkách nezaujala.

„Neznám. Moji příbuzní jsou naštěstí všichni po smrti,“ odpověděl se smíchem druhý host a dolil si štědře z cínového džbánu tmavě rudé víno do poháru.

„Bohu díky,“ usmál se příchozí.

„Ano, bohu díky. Jsem sirotek, sourozence sežrala válka, cholera a v jednom případě rapír. Tetičky, strýcové, bratranci a sestřenice už ani nevědí, jak vypadám. Jsem svobodný muž.“

„Važte si toho. Co pijeme?“

„Prý červené z Langedocu. Jsem ochoten tomu věřit. Nebo už jsem ho spíš vypil tolik, že jsem ochoten věřit i v to, že je ze skutečných hroznů. Ochutnejte.“ A muž nabídl novému hostu svůj pohár.

Po opatrném usrknutí jeho přítel pokrčil rameny, otřel si prošedivělý knír a pohár vrátil se slovy: „Slušné. Poměrně.“

„Poměrně… ale dost o vínu. Povídejte, jak se vám líbila moje komedie?“

„Vaše hra? Byl jsem oslněný. Je to vynikající text, lehkonohý, brilantní, obratný, vycizelovaný v každém slově. Mohl jsem si utleskat ruce, vážně. Líbila se mi.“ Muž s krajkami poděkoval číšnici a hladově se zadíval na mušle, které postavila doprostřed stolu. Voněly úchvatně a topily se v másle.

„Jste asi jediný. Kritika je zdrcující,“ zamračil se druhý muž.

„Kdyby nebyla kritika zdrcující, kritici by nedostáli svému povolání. Vykašlete se na kritiky, jsou jako moli, prožerou vám mozek, srdce, střeva a játra. Lidé se smáli. Řičeli smíchy a ještě, když opouštěli divadlo, se smíchem vykřikovali: „Co proboha pohledával na té galéře?“ Stanete se nesmrtelným autorem komedií, Hectore, jste jedinečný talent, opravdu. Neříkám to jen jako přítel, ale jako ctitel Tepsichoré.“

„Thalie,“ opravil ho zamyšleně druhý muž, zatímco číšnice stavěla na stůl ošatku s bílým chlebem.

Jeho poznámka unikla pozornosti hladového hosta, který se vrhnul bez okolků na vařené mušle. „Nedáte si?“ zeptal se a když jeho druh odmítl, zatvářil se přímo nadšeně. Loupal mušle, nořil bílou střídku do horké smetany, plné žlutých, máslových ok a nezřízeně mlaskal. „Jsem hladový jako herec,“ pochrochtával nadšeně.

„Vždycky jste byl. Záviděl jsem vám, že nepřibíráte. Já okamžitě nakynu, když jím po setmění. Radši piju. Dělá mi to dobře na krev a na inspiraci. Víte, že píšu?“

„Co chystáte nového? Další taškařici?“ ozývalo se skrz mlaskavou kakofonii hostiny.

„Ne, tedy… určitě to bude i vtipné. Mám rád vtipné texty, i když večer snívám o tom, že napíšu tragédii. Teď ale v mysli putuji na Měsíc. Jsem oslněný tou cestou, natěšený, vyprahlý, nedočkavý. Chci psát román o putování na Měsíc.“

„Jste snílek.“ Mušle byla vyproštěna ze svého tvrdého kabátu a putovala do úst hodujícího.

„Šílenec?“

„Šílenec, ano. Proč na Měsíc?“

„Protože Měsíc je náš souputník, odraz, naše druhé já, inspirace. Láska…“

„Láska,“ zopakoval strávník pohrdavě a vysrknul ze lžíce smetanu. „Mimochodem, Hectore, když už mluvíte o lásce, váš vztah ke krásné sestřence je možná slavnější než všechny vaše hry. Jednou zastíní i Abélárda a Heloisu.“

„Nechte toho,“ zamračil se piják vína a maličko odvrátil tvář.

„Jen se nedělejte. Kurtoazie je skvělá propagace vaší osoby. A Roxana má styl. Myslím, že z těch povídaček poměrně slušně těží, zvyšuje si tím prestiž ve společnosti. Jako autor potřebujete silný příběh vlastního života, žijeme v době, kdy tvůrce nemůže stát ve stínu a tvářit se anonymně. Navíc, nevěřím, že nechcete, aby se o vašem vztahu k ní mluvilo na veřejnosti, nebo spíš šuškalo v temných uličkách a zákoutích dvora. Paříží koluje několik milostných dopisů a nezapřete, že jsou vaše. Znám váš styl, eleganci, esprit. To vy jste je musel dát do oběhu nebo ona s vaším výslovným svolením. Nezapírejte!“ Lžíce namířila přímo na orlí nos druhého muže.

Ten se maličko usmál: „Jsou dobré, že? Myslím, že jsou to kvalitní milostné dopisy.“

„To jistě. Brilantní. Kdybyste mi takový napsal, stáhnu kalhoty a běžím k vám do postele, věřte mi,“ zasmál se jedlík mušlí.

Druhý muž se příjemně, perlivě zasmál: „Proboha, ne! Nevěděl bych, co si počít s vaším vyšpuleným, chlupatým zadkem, příteli. Sice jsem prošel pár bitev, ale moje pravačka nebyla nikdy zraněná natolik, abych musel použít páchnoucí řiť nějakého pikenýra. Sloužila dobře, požehnej jí přesvatá Panna.“ Po těch slovech zvedl pravici a políbil si velkou dlaň.

Oba se chvíli pochechtávali, trochu posmutněle, jako by zmínka o bitvách vyvolala vzpomínky, zpola sladké, se špetkou hořkosti. Po nějaké době, kdy jedlík vyprošťoval mušle ze skořápek, pijan prohlásil: „Ty dopisy mě stojí příliš mnoho. Byla to vějička, chtěl jsem je použít jako lákadlo na svou hru, ale jak se zdá, dopisy se líbí víc než Napálený školomet. Navíc… působí mi nesnáze.“

„Nepovídejte. Tedy, povídejte! Cizí nesnáze mě těší. I ty vaše,“ vyzval ho jedlík.

Muž s orlím nosem se ošil: „Je to trochu trapné.“

„Vaše trapnost jen zvyšuje míru mého uspokojení,“ zněla stručná odpověď.

„Dobrá tedy. Uspokojím vás. Co bych neudělal pro starého spolubojovníka. Podívejte se. Ale olízněte si prsty!“ Pijan odsunul pohár a zašátral pod povolenou vestou. Nemusel hledat dlouho a to, co vytáhl ze záňadří, byly zcela jistě tři dopisy. Zřejmě ne úřední.

Jedlík se na chvíli vzdal mušlí, vzorně si olízal prsty, ještě je neurvale utřel do křehké struktury krajek a nedočkavě po nich chňapl. Prohlédl si je zvnějšku a zvedl je k nosu. „Och, cítím vůni dámských spodniček a růžové pokožky ňader, pevně sevřených korzetem.“

„Cítíte možná tak můj pot,“ ušklíbnul se druhý, „nedělejte pitomosti a čtěte.“

„Cítím to souručenství našich duší jatých

pod zraky tak kamenných a přísných, bledých svatých,

ve stínu ukrytá se kořím vaší záři

vašeho talentu bdícího nad oltáři…“ četl pomalu muž s krajkami. Pak se ale zarazil a nakrčil čelo: „Hectore, to je opravdu příliš nebezpečné. Uznávám, že píšete lehce, ale tím si trochu zahráváte. Jestli mezi Pařížany vypustíte falešné milostné dopisy vaší sestřenky Roxany, určené vám a plné oslavných obrazů, může se kurtoazie změnit ve skandál a skandál ve výsměch. Výsměch je nepřípustný. Ne pro muže vašeho významu a vážnosti.“

„Co si myslíte? Že jsem to psal já?“ vybuchl pobouřeně jeho druh, ale když zjistil, že vzbudil příliš pozornosti, ztišil hlas: „Že jsem psal tohle? To nejsou moje verše.“

„Ale jděte!“ List zašustil a příjemný, hluboce posazený hlas zadeklamoval: „Být vánkem, čeřila bych kadeře vám temné, být lunou odvážnou, svítila vám i ve dne… Měsíc. Náhodou se chystáte psát román o Měsíci a náhodou, čirou náhodou tu čtu: Táhněte mě výš až na cestu nad hvězdami, v bledém přísvitu Měsíce budeme navždy sami. Náhoda? Prosím vás!“

„Přísahám, Le Brete, já to nepsal. Nepsal jsem to! Píše mi denně. Píše mi, jako zběsilá, je zběsilá. Už si připadám jako chudák týraný Orestés, ona je Erínye. Mučí mě.“

Oslovený se zamračil víc a otevřel další dopis. Jeho rty zašeptaly: „Ta vášeň, která mě spaluje, hoří po celém těle, v prach a popel se proměním bez svého Spasitele… to je trochu…“

„Přehnané, že? Tak daleko bych nedošel, to musíte uznat. Nikdy bych nenapsal text, ve kterém se přirovnávám ke Kristu. Přirovnávat se k Ježíši,“ muž s orlím nosem se otřásl, „to je dost i pro mou trochu pompézní povahu. Ona musí být praštěná.“

„A je to žena? Netropí si z vás někdo žerty? Nějaký podařený básník.“

Pijan zavrtěl hlavou: „Tak nadaný se v Paříži nevyskytuje. Kromě mě, samozřejmě. Ne, to by bylo příliš… nevím. Některé ty listy jsou dost intimní. A ženské. Dost ženské na to, abych pochyboval o tom, že jde o žert.“

„Šílená ctitelka?“

„Ano, tak. Dočista poblázněná.“

„Jak vypadá?“

„Co já vím. Dostávám jen dopisy. Někdy od poslíčků, jindy je najdu strčené pode dveřmi, jeden jsem našel za stuhou klobouku, považte. Stalo se to v divadle, po poslední zkoušce Školometa. Musela být tak blízko, aby vetnula dopis za klobouk, ale já ji neviděl. Nevím. Netuším.“

Muž s krajkami naklonil hlavu k rameni a usmál se: „Užíváte si to.“

„Ne!“

„Nelžete. Mít ctitelku, která veršuje tak snadno, jako dýchá? Užíváte si to. Vždyť píše: Tak jako hříšná nevěstka nohy vám věčně líbat, polibků těch posílat sta, na klíně vašem snídat… bože! To myslí, ona myslí…“

„Ona vůbec nemyslí,“ rozhorlil se muž s orlím nosem. I ve špatném světle bylo patrné, jak rudne.

Druhý muž se zasmál: „Ale ano, ano, ona vám otevřeně a naprosto lascivně navrhuje, že vám položí hlavu do klína a…“

„Nebuďte směšný, je to básnický obrat!“ nadmul tváře zoufalý autor.

Ale jízlivý smích jeho druha neustával: „Ano, příteli, to je poezie života. Stejně jako verš, počkejte, tady jsem to viděl, počkat…“

„Dejte to sem!“ snažil se získat tmavovlasý své listy zpět, ale čtenář mu je odmítl vydat. V záklonu klokotal: „nestrpím žádné sokyně, jsem v sedle pevná jezdkyně!“ pak se ale zarazil, protože velmi dobře slyšel zvuk tasené zbraně. Nestačil ucuknout a na ohryzek mu zatlačila špička kordu.

„Ty listy,“ zašeptal hlas, který se chvěl vztekem.

„Pánové, žádné souboje!“ ozvalo se z nálevny a někdo zahalasil: „Zatracený mušketýři, měli by je všechny pověsit…“

Oko rozezleného muže našlo náhle zcela neurčitou tvář v davu, která po chvíli zmizela za sloupem. potom se už stojící člověk věnoval jen svému příteli v krajkách: „Ty listy. A omluvu.“

Úpravná ruka se natáhla a teprve když z ní byly dopisy netrpělivě vyškubnuty a chladná špička kordu se oddálila, člověk v krajkách zachrčel: „Pořád jsi zatraceně rychlý, Cyrano. A pořád máš zápalnou šňůru u řiti.“

„Ty si zase rád zahráváš.“ Kord zmizel tak náhle, jak se objevil a po něm se skryly i listy v bezpečí pod vestou. Tmavovlasý se usadil pohodlně na židli a protáhl si krk. Jeho hlas byl zase klidný a jeho jazyk formální: „Tak jak tak mi to znepříjemňuje život. Ne to, že se mi dvoří dáma, je moderní doba a já mám ženy rád, ale to, že o mně ví příliš, to mi vadí. Cítím dvorské intriky. Nejsem moc oblíbený. Vím, že se pár lidí kupodivu poznalo v postavách mé hry.“

„To jste mohl čekat, Hectore. Vždycky jste do nich šil a oni vás nesnášeli. Nicméně, tohle,“ ruka máchla směrem k druhově hrudi, „se mi jeví jako nevinné škádlení. Jste slavný, když jdete po ulici, lidé šeptají vaše jméno. Dámy vám podstrkují kapesníčky a navštívenky. Je to jen jedna z obdivovatelek. Uznávám ale, že šikovnější a pravděpodobně chytřejší.“

„Chytřejší?“ Tmavovlasý si dolil a osvěžil hrdlo notnou dávkou vína. „Až nebezpečně vzdělaná. V některých listech střídá francouzštinu s řečtinou, a přitom dodržuje metrum! Cituje Petrarcu, Ovidia, Homéra!“

„Nevídané!“ hvízdl ten druhý. „Takže dost vzdělaná. Takových nemůže být v Paříži tak moc. Bude snadné ji nalézt a zeptat se jí přímo, co znamená tahle kurtoazní hra. Vy jste přece mistr přímých inzultací.“

Jeho smích už zněl zase klokotavě a příjemně. Po chvíli napětí už nebylo ani památky. Slavný básník a šermíř v jedné osobě mlasknul: „Ano. Inzultoval bych ji rád a pokud je stejně pěkná, jako chytrá, pak i dost hluboko. Na druhou stranu, taková míra vzdělání věstí i velkou míru zkušeností, kterých se dá nabýt jedině věkem.“

„Bojíte se, že bude postarší.“

„Že bude stará jako Metuzalém, svrasklá, vrásčitá a zpod sukní se jí bude linout houbový zápach.“

„Přezrálé lanýže,“ zabublal pobaveně muž v krajkách.

„A stejně přezrálá rybí zdechlina.“

„Fuj.“

Oba se otřásli a napili. Bohatý muž dojedl své mušle a chlebem vytřel zbytek smetany. Jeho druh mezitím vytáhl další list a přečetl: „Luna nám svědkem, že krutý čas nešetří krále ani nás. Však ve zralosti plodů mých je zkušenost i sladký hřích…“

„Stará,“ pokýval hlavou jedlík a hodil chlebovou kůrku do hrnce, zpola naplněného skořápkami vyloupaných mušlí.

„Ale chci ji vidět. Rozhodně bych jí měl odepsat, tuhle hru nemůže hrát jen jeden,“ zamyslel se básník.

„Jak to chcete provést? Jestli je tak chytrá, vyklouzne.“

„Zapojím sestřenku.“

„Roxanu? Jak?“

„Pohybuje se ve dvorské společnosti, leccos vidí a slyší. Sama je chytrá a vzdělaní přitahují lidi stejného druhu. Obzvlášť ženy. Půjde mi na ruku. Za prvé mi dluží odměnu za svou proslulost a za druhé… může se stát ještě proslulejší, pokud se stane oficiální sokyní ženy, která mě obdivuje. To přináší body ve společenském žebříčku. A Roxana ráda vítězí.“

Bohatý muž sáhnul do rukávu a vylovil z něj částku, která dalece přesahovala cenu pohoštění. Vstal a sáhl po plášti: „Jste blázen, Hectore, ale bavíte mě natolik, že se těším na pokračování vašeho románku. Samozřejmě i vašeho románu o Měsíci. Je období míru, nudím se, stejně jako ostatní muži, uvítám tedy setkání za týden na stejném místě a vyprávění, pikantní a detailní vyprávění o tom, jak hluboko jste se dostal. Buď svým kordem, nebo vaší druhou zbraní, o které se vypráví hotové legendy.“

Sedící muž se rozesmál: „Všichni přepokládají, že když mám velký nos, mám velké všechno. Já ovšem disponuji hlavně velkými dluhy. Nicméně, příteli, budu tady. Za týden ne, ale za dva týdny jsem schopen znovu pít víno, po kterém mě už teď bolí hlava. Děkuji za pozvání.“

Netrvalo dlouho a muž v dobrých botách odešel. Jeho spolustolovník se upravil, dopil víno, odpočítal z mincí na stole tolik, kolik odpovídalo ceně pohoštění a zbytek strčil do kapsy. Potom si protáhl ztuhlé klouby, nasadil klobouk, sáhl po kordu a zeptal se hlasitě: „Tak kdo tu chtěl věšet mušketýry?“

 ilustrace: Tomáš Kypta