V hlavní roli STRATKOM - díl třetí. Tajemný hrad ve Strakovce. Kafkovská komunikace s úředníky, kteří tají, kdo pracuje na otevřené vládní komunikaci

Na konci května oznámila vláda, že zřídila post vládního koordinátora strategické komunikace a do funkce jmenovala plukovníka Otakara Foltýna. Mainsteram v průběhu následujících týdnů zjišťoval, jak má celý plán strategické komunikace pod Foltýnovým vedením fungovat. Oznámení o zřízení této pozice totiž od počátku vzbuzuje celou řadu otázek, ať už organizačních, právních či koncepčních.

Vláda nejdříve oznámila, že pro potřeby strategické komunikace rozšíří na Úřadě vlády speciální tým, který se této agendě bude věnovat, ale až teprve o několik týdnů později vyšlo najevo, že Otakar Foltýn není součástí tohoto týmu a že se nestane ani jeho vedoucím. Tuto informaci přinesl Mainstream jako první, zveřejnila jsem ji v Deníku TO spolu s dalšími detaily, jak má odbor fungovat. V dalším díle, který vyšel v srpnovém tištěném “Tóčku” jsem řešila vývoj, jak STRATKOM vznikal a kam se posunul od dob Michala Klímy.

Ve třetím díle, který vyšel v zářijovém měsíčníku TO, se marně snažím vypátrat, kdo přesně bude ve Foltýnově týmu pracovat a zjišťuji, že Otakar Foltýn na Úřadě vlády zřejmě buduje paralelní tajnou službu.

Na tomto místě najdete všechny další texty, které jsem na toto téma napsala. A budou přibývat další. Téma “strategická komunikace vlády” totiž při hlubším zkoumání otevírá stále další a další perspektivy zkoumání. Včetně té hlavní - odkud se toto téma vzalo a kdo je opakovaně nastoluje jako problém.

• Díl třetí - publikováno v zářijovém vydání měsíčníku TO

Tajemný hrad ve Strakovce. Kafkovská komunikace s úředníky, kteří tají, kdo pracuje na otevřené vládní komunikaci

Úřad vlády dál tají totožnost referentů Odboru strategické komunikace, kterému velí Otakar Foltýn. Proti tomuto rozhodnutí podala naše redakce rozklad, ve kterém jsme argumentovali tím, že otevřenost veřejného sektoru je znakem demokratického právního státu. Úřad ale trvá na svém. Na náš dotaz dle zákona o svobodném přístupu k informacím sdělil jen jména vedoucích pracovníků. Zveřejnění jmen řadových zaměstnanců a úředníků by prý ale bylo podstatným zásahem do jejich soukromí. Oni sami si údajně výslovně zveřejnění svých jmen nepřejí.

„Zveřejnění požadovaných informací by mohlo dotčeného zaměstnance poškodit ve společnosti včetně negativního odrazu ve veřejném mediálním prostoru a ve vztahu k dezinformační mediální scéně, a v důsledku toho i v osobním či rodinném životě, případně by mohl jejich nesprávný či nepřesný výklad vést ke zpochybňování jím vykonávané práce,“ píše se v rozhodnutí, proti němuž jsme podali rozklad.

Není to pravda, ale mohla by být

Úředníkům jsme odpověděli, že jejich dramatické závěry považujeme za spekulaci. Argumentovali jsme, že nedodali žádný důkaz, kterým by svoje domněnky doložili. Rozkladový orgán, kterým je v tomto případě vedoucí Úřadu vlády, ovšem trvá na svém. V odpovědi na naše námitky nám úředníci napsali, že jsme to my, kdo musí doložit, že jejich ničím nepodložené obavy jsou jen ničím nepodložené obavy. A dodali další bizarní argument: Naše argumentace prý byla „nepřesvědčivá“.

Je pravda, že jsme žádné speciální důvody, proč by nám měl Úřad sdělit jména lidí, které platíme ze svých daní, nehledali. Vycházíme z toho, že Úřad nesmí používat žádné operativně-pátrací prostředky a používat státní úředníky či své zaměstnance jako „vlivové agenty v utajení“. Naopak musí být transparentní. A to je přece dostatečný důvod, proč bychom automaticky na naši otázku měli dostat odpověď. Upřít občanům právo na tuto standardní informaci o vládním sektoru je dle nás mařením ústavně zaručeného politického práva. A víc k tomu není co dodat.

Právní bezvědomí

Ostatně z odpovědi rozkladové komise vyplývá, že zákon o svobodném přístupu k informacím snad ani nečetli. V paragrafu 8a se sice praví: „Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.“

Pro nás je ale důležitý odstavec 2, který stanoví výjimku z odstavce 1: „Povinný subjekt poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.“

O posouzení naší komunikace s Úřadem vlády jsme požádali Oldřicha Kužílka z Otevřené společnosti, který je autorem zákona o svobodném přístupu k informacím. Ten kvituje, že se Úřad vypořádal s téměř všemi dotazy, které jsme položili. „Nesetkávám se s tím často, naopak – u takto ,citlivých‘ témat bývají odpovědi mnohem horší, blábolivější, drzejší a uhýbavější,“ říká.

Z třiadvaceti otázek Úřad vlády neodpověděl „jen“ na tři, které se týkaly konkrétních údajů o zaměstnancích. Právě tady ale podle Kužílka ujeli do právního bezvědomí: „Poskytnutí požadované informace výslovně ukládá § 8a odst. 2. Oni ho přitom vůbec nezmiňují! Je to buď právní indolence, nebo komický pokus ,dívám se jinam‘. K rozhodnutí o rozkladu se dá říci totéž. Spekulace o ochraně soukromí a osobních údajů ani testy proporcionality nepřicházejí v tomto případě v úvahu. Výjimka o veřejně činných osobách hovoří jasně.“ A s úsměvem dodává: „Jsem hrdý, že jsem ji před dvaceti lety sám formuloval.“

Vrcholem absurdity je pak zmínka o tom, že se Úřad svých zaměstnanců zeptal, jestli má naplnit literu zákona.

Na východní frontě klid

Z textu, v němž úředníci dále zdůvodňují, proč musí referenti pracovat v utajení, by se skoro dalo vyvodit, že si snad ve Strakovce ilegálně budují jakousi paralelní tajnou službu. Dozvěděli jsme se, že by prozrazení jmen referentů mohlo dokonce ohrozit fungování Úřadu vlády!

„Čelení informačním operacím a snahám o manipulaci informačního prostoru, zejména těm, které jsou prováděny ve prospěch cizích státních aktérů a usilující o narušení demokratického charakteru státu a jeho bezpečnosti, představují zásadní součásti posilování společenské odolnosti. Úspěšná obrana proti těmto hrozbám vyžaduje komplexní přístup kombinující podporu vzdělávání v oblasti mediální a informační gramotnosti, posilování občanské společnosti, strategickou komunikaci státu, budování kapacit pro detekci a analýzu hrozeb, efektivní spolupráci a koordinaci státních institucí aktivních v dané oblasti a spolupráci v rámci EU a NATO. Zvýšenou pozornost vyžadují hrozby v oblasti vnitřní bezpečnosti, které mají celonárodní význam, zejména zasahování cizí moci do vnitřních záležitostí a fungování státu a veřejné správy obecně, do jeho politického a ekonomického rozhodování, do informačního prostředí a působení na svobodnou společnost a dále otázky nebezpečných informačních manipulací, extremismu, radikalizace a terorismu…“

To je v ovšem v příkrém rozporu s tím, co deklaruje sám koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn. Ten tvrdí, že svou prací hodlá především vyvolávat pozitivní emoce a posilovat u občanů důvěru ve stát. Zatím spolu se svými kolegy představil kampaň, která má připomínat odkaz 21. srpna 1968.

A proč to chcete vědět?

Dalším argumentem, proč byl rozklad zamítnut, byl ten, že jsme prý na podporu své žádosti nesdělili, k čemu nám zmíněné informace jsou. „To se pletou, občan není povinen sdělovat důvody své žádosti. Nemusí mít důvod žádný. Sice se stalo, že jeden ze senátů Ústavního soudu před lety hrubě porušil ústavní právo, když se spletl a požadoval existenci určitých důvodů. Žádný zákon tak ale nestanoví. Navíc v daném případě jsou jasně dány důvody zájmu veřejnosti o vládní komunikační služby,“ říká profesor občanského práva Ivo Telec.

Časopis TO ale i tak důvod, proč chce získat kompletní seznam zaměstnanců strategického komunikačního odboru, má. Víme totiž, že je v něm na pozici referenta zaměstnána nejméně jedna aktivní novinářka. Je jí Ludmila Hamplová, členka redakce Zdravotnického deníku. Na webových stránkách deníku je představena jako „novinářka“, aniž je zmíněno její angažmá na strategickém komunikačním odboru. Hamplová také v poslední době nepravidelně přispívala do Lidových novin a některých lifestylových časopisů. Máme za to, že je ve veřejném zájmu zjistit, zda s námi z Úřadu vlády strategicky nekomunikuje takových „hybridních novinářů“ víc.

Etický kodex novináře totiž výslovně uvádí, že novinář musí vyloučit všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů. A také že nesmí přijímat peníze ve veřejné službě nebo v soukromém podniku tam, kde by jeho postavení novináře a jeho vliv mohly být zneužity. Jsme tak svědky zcela bizarní situace. Strategická komunikace státu má dle proklamací politiků zajistit větší důvěru občanů ve stát a jeho demokratické instituce. Místo toho sami zaměstnanci zmíněného útvaru pošlapávají zbytky důvěry lidí v nezávislost médií.

Na naši přímou otázku, zda Hamplová na Úřadu vlády pracuje, se nám dostalo odpovědi, že je interním zaměstnancem od 12. prosince 2022. Podle našich informací už ale pracuje na této pozici mnohem déle. Před tímto datem totiž spolupracovala s oddělením strategické komunikace externě.

Novinářka ve službách propagandy

„Dvojitá vlivová agentka“ Hamplová, placená coby propagandistka, má na Úřadu vlády na starost zdravotnickou agendu. Současně se ovšem zdravotnictví věnuje i v roli novinářky. Je například neúnavnou propagátorkou očkování, za což získala v roce 2015 Výroční cenu od spolku Koalice pro podporu očkování, jehož předsedou byl epidemiolog Rastislav Maďar. Ten na stránkách spolku sice uvádí, že jde o iniciativu nekomerční a nezávislou na farmakologických firmách, pravdou ovšem je, že oslavný text o „významném ocenění“ Ludmily Hamplové se kromě Zdravotnického deníku dá dohledat už jen na webu předního distributora vakcín, firmy Avenier.

„To, co dělala v době, kdy jsem tam byl já, byla koordinace mezi ministerstvy. Šlo o výměnu informací, co kdo připravuje. Porady jsme zavedli, aby se komunikační oddělení jednotlivých ministerstev potkávala. Takže to byla koordinační, administrativní práce, v tom jsem konflikt neviděl. Nikdo mě na něj ani neupozornil a nestěžoval si,“ vysvětluje Michal Klíma, bývalý vládní zmocněnec, v jehož týmu Hamplová působila. 

Její dřívější přímý nadřízený, Pavel Lupjan, dodává: „Není mi známo, že by někde fungovala jako nezávislý novinář. Neumím na to reagovat. Z mého pohledu to nijak neovlivňovalo její práci a nevšiml jsem si žádného problému.“

Jak potvrdil Michal Klíma, Hamplová se účastní jednání, kde se rozhoduje o komunikační strategii jednotlivých ministerstev. To ale není všechno. Podle našich informací Hamplová docházela dokonce i na porady ministra zdravotnictví, kde měla mimo jiné podávat zprávy o údajných dezinformacích, které kolují ve veřejném prostoru.

O reakci jsme požádali i šéfredaktora Zdravotnického deníku Tomáše Cikrta, jenž na svých stránkách představuje Hamplovou jako novinářku. „Já se s vámi nechci bavit,“ řekl jen a zavěsil. Ludmila Hamplová na naši snahu o telefonický kontakt nereaguje.

Od roku 2022, kdy na Úřad nastoupila, se počet zaměstnanců odboru rozrostl ze čtyř na třináct. Zda jsou mezi nimi další novináři, kteří předstírají nezávislost, zatím nevíme. Nemáme obavu, že bychom se k požadovaným údajům nedostali. Dalším krokem naší redakce bude podání podnětu k Úřadu na ochranu osobních údajů (ÚOOÚ).

„Odhaduji, že ÚOOÚ nebude moci udělat nic jiného než rozhodnutí Úřadu vlády zrušit a rovnou přikázat poskytnutí informace,“ domnívá se Oldřich Kužílek. Horší je to, co celá kauza říká o vztahu Úřadu k občanům. Právní postup týkající se strategické komunikace podle něj ukazuje buď naprostou právní neznalost v oblasti nakládání s informacemi, anebo legrační pokus vymluvit se z povinnosti poskytovat informace: „Za těchto okolností je ale pojmově vyloučené, aby Úřad vlády v oblasti strategické komunikace dosáhl jakéhokoliv úspěchu. Prostě nemůžu úspěšně nabízet slušivé košile a mít při tom na sobě předpotopní, potrhanou a ušmudlanou hazuku.“