Spiknutí - část 1. Rezidence

Už je to víc než sto dvacet dní, kdy jsem se přestal zabývat detaily své práce a začal ji brát jen jako obživu, jako nutnost, která mi přináší to podstatné, stálý plat a jisté, nepříliš velké uznání okolí, které netuší, jak děsivá je podstata mé profese. Kdysi jsem miloval Waltariho Sinuheta, toužil jsem se stát egyptologem, abych byl blíž světu, který byl vylíčený v knize. Kdybych tušil, že se jednou stanu balzamovačem a že se moje existence protne s osudy dávných Egypťanů, asi bych zvážil svá přání. Jsem tu, stojím v dlouhé chodbě, ve které se střídají proužky a růžový dekor v pravidelném rytmu a dívám se na dveře soukromého pokoje Vládce. Jsem jeho balzamovač, rouška, pod kterou je schovaná pravda, zástěna pro chtivé davy a zástup novinářů. Jsem ten, kdo s klidem a úsměvem na tváři dokáže tvrdit, že se Vládce těší výbornému zdraví a skvělé náladě. Dokonce jsem vyrobil i stručnou verzi jeho chorobopisu, abych posloužil Kancléři, který mi přikázal, že mám být transparentní v rámci velice omezených možností. Dávno jsem zahodil myšlenky na lékařskou etiku, svým učitelům bych se nevydržel dlouho dívat do očí. Ale teď už je to jedno, jsem příliš hluboko zatažený ve hře, která mě celého pohltila. Jednoho dne se celá pravda vyjeví, někdo namíří reflektor za oponu a nasvětlí scénu. Skončím, jako ti Egypťané, pochovaný s faraonem, kterému jsem obětoval poslední zbytky svého vlastního já.  

Ale začínat se má od úplného začátku. Jsem lékař, nebo jsem jím byl v době, kdy mě oslovil Kancléř na večírku, kde jsem tehdy potkal Kláru a všemu ostatnímu nevěnoval zvýšenou pozornost. Přijal jsem pozvání do Rezidence, přijal jsem ho v částečné opilosti a nepozornosti. Kancléř mi do dlaně vtiskl vizitku a pootevřel rty v úsměvu, který mi připadal zvláštní, snad protože měl platinové zuby. Nicméně, nejsem dentista a jeho vizáži jsem nevěnoval mnoho pozornosti, stiskl jsem mírně propocený karton s jeho jménem a telefonním číslem, zamumlal pár frází a vydal se pro další sklenku šampaňského. Podepsal jsem už tehdy smlouvu s ďáblem? Asi, nevím, nedokážu to posoudit. Ten večer jsem domů odešel s Klárou, kterou jsem nezatěžoval příliš velkou romantikou. Oběma nám šlo o sex a o uvolnění, které se, alespoň u mě projevilo mnohem dřív, než bylo potřeba. Nevím, kdy odešla, možná až ráno. Když jsem se vzbudil do kocoviny, deště a mizerné nálady, byt už zel prázdnotou a matnou stuhou zbytků její vůně.  

Pokusil jsem se probrat ve sprše, která mě spíš uspala, zamítl chuť na kávu a dal si radši trochu vyčpělého piva na vyrovnání hladinky. Venku, nad nerovným polem neuspořádaných střech pršelo a den vypadal jako příprava na apokalypsu. Zvedl jsem zmuchlané šaty a uvědomil si, že bych se neměl hluboce předklánět. Ze zrcadla v koupelně se na mě šklebil bledý chlapík s tmavými kruhy pod zarudlýma očima, vypadal hrozivě a stejně se i cítil. Pět dní po výpovědi a pachuti, kterou ve mně nechal konflikt s přednostou, pět dní v lihu, sebelítosti a pocitech marnosti. Nedopustil jsem se chyby, nebylo to moje selhání, ale zbavili se mě, protože potřebovali vytvořit exemplární případ a krmivo pro tisk. Moje kariéra se lámala, lámala mě, lámala všechny sny. Já byl zlomený, připravený o možnost se hájit.  

Když jsem si vzpomněl na svůj vyhazov, zachytil jsem cíp pomuchlané vizitky, která čouhala z kapsy zmuchlaných kalhot. Jako by se mi nabízela, tak nevinná, bledá, trochu poskvrněná, ale pořád ještě čitelná. Sáhl jsem pro ni, možná jen proto, abych se nemusel dívat na svůj obličej. Pročítal jsem jméno Kancléře a obracel kvalitní papír mezi prsty. Cestou do kuchyně jsem zjistil, že mi volala dvakrát Klára a třikrát matka. Chtěla určitě vědět podrobnosti mojí výpovědi, potřebovala mi nutně udělat scénu a připomenout, že si s tátou utrhovali od úst, když mě drželi na škole. A že by měl lékař ctít především etiku. Mohl jsem si její proslov napsat předem na papír a pak kontrolovat, jestli použila ty správné spojky a předložky.  

Další telefon byl z personálního. Nezájem, nejsem, moje pětidenní neexistence je to nejlepší, co jsem za poslední dobu zažil. Chtěl jsem mobil hodit na stůl, když se můj pohled zastavil na stejné formaci čísel, jaká na mě zírala z vizitky… volali mi. Ráno v šest. Dneska vím, že jsem neměl volat zpět, ale tehdy mi to přišlo jako příjemnější alternativa k hovoru s matkou.  

Rezidence kancléřství byla zvenčí poměrně nenápadná, čistá, takřka seversky úsporná. U vchodu mě zkontroloval muž, který vypadal bděle, ne jako parodie ospalých strážných z pohádek. Prošacoval mě natolik dokonale, že význam pojmu osobní prohlídka nabyl takřka intimního charakteru. Naznačil jsem mu, že je mi nepříjemné, jak mě prohmatává a on mi naznačil, že pokud se mi to nelíbí, může mě vyprovodit ven. Věděl jsem, že kancléř trpí paranoidními stavy a nechává se hlídat jako orientální monarcha, ostatně, na večírku, kde jsme se potkali, měl skoro třicetičlennou skupinu bodyguardů, rozestavěných tak, aby pokryli celý prostor a svůj cíl měli vždycky na očích. Kancléř nebyl nikdy oblíbený, od začátku ho lidé nesnášeli, novináři v tisku propírali jeho četné milenky, milence i podivné obchody, existovalo na něj bezpočet karikatur a memů, které si posílaly i děti na základních školách. On jejich nenávist na oko ignoroval, ve skutečnosti ale jeho strach musel být velký minimálně tak, jako jeho ochranka.  

Přímo před vchodem do Rezidence stáli dva muži v uniformě zásahových jednotek s automatickými puškami v rukou. Tvářili se jako komparz ze starých filmů se Stallonem, tak moc si užívali své role. Nicméně mi bylo nepříjemné stát u nich tak blízko, přecházel mě smích a rozhodně mě nenapadl jediný vtip, kterému bychom se mohli společně zasmát. Necítím se dobře v přítomnosti střelných zbraní a v Rezidenci jich bylo příliš.  

Kancléř mě uvítal vlažným stiskem upocené ruky. Byl nevysoký, sporý, s poměrně širokými rameny a kulatou hlavou. Díky své oblosti připomínal veliké nemluvně, i když už měl silně prokvetlé vlasy. Z jeho lívancovitého obličeje trčel tupý nos, nad kterým zářily nevinné, dětsky otevřené oči. Lidé říkali, že má chladný pohled, ale mně se zdál spíš unavený a laxní. Nevyzařoval charisma ani inteligenci, spíš jistou dávku toho, co můj otec nazýval mazaností. Kdyby to nebyl tak vysoce postavený muž naší monarchie, připomínal by spíš hokynáře nebo prodavače ojetin, pojišťováka nebo realitního makléře. Já pocházel z aristokratické rodiny, ale z něj vanula jistá míra něčeho, co mi v hlavě rezonovalo jako laciná lidovost. Čekal jsem, že mě poplácá po rameni a začne bodrým hlasem hučet otřepané, strýčkovské fráze, takže mě překvapil jeho strohý, nepříjemně odtažitý projev.  

„Sedněte si, pane doktore. Čaj? Kávu? Něco ostřejšího?“ zeptal se formálně a po mé nejisté odpovědi nechal donést sklenici vody a aspirin.  

„Doslechl jsem se, že nemáte zaměstnavatele,“ otevřel rozhovor dost nehorázně a když jsem zvedl hlavu, pohnul rty v něčem, co mohlo matně připomínat náznak úsměvu.  

S úlevou jsem se napil a teprve pak mu řekl: „Rozhodl jsem se najít jiné místo.“ 

„Což jde s pošramocenou reputací velice těžko,“ přisvědčil a nenechal mě reagovat. „Já samozřejmě vím, že smrt toho děvčete nezpůsobila vaše léčba. Systém obětních beránků je stejný v medicíně i v politice. Principy se nemění, jen v medicíně jsou dopady bolestnější. Pro pozůstalé, pro vedení nemocnice i pro samotného lékaře, který stojí v pozici oběti. Tisk potřebuje témata a vy jste byl velice kvalitní téma. Hezký, výrazný, inteligentní, schopný a příliš mladý na tak vysokou pozici. Snadný terč.“ 

Mluvil, jako by lízal velký krajíc chleba silně namazaný máslem, hladce, nepříjemně a tiše. Likvidní řeč, tekoucí ze silnějších, příliš hladkých rtů, zanechávala stopu uvnitř mého sluchu, uvnitř hlavy. Uvědomoval jsem si, že Kancléř na veřejnosti mluví málokdy, proto jeho hlas nemám zažitý. Samozřejmě promluvil při pár významnějších příležitostech, jako křest nového válečného křižníku, upokojení tisku, že Vládce je v nebývale dobrém stavu i po vypuknutí aféry, která ho obvinila z kanibalismu, ale ve skutečnosti jsem jeho hlas nikdy neslyšel. Když deklamoval, mluvil velice jasně a zřetelně, teď ale skoro šepotal a jeho hlas mě určitým, nepříjemným způsobem znečišťoval. Nechal jsem ho mluvit, už protože jsem nebyl schopen reagovat.  

„Je mi líto,“ pokračoval, „že vaše kariéra utrpěla, pane doktore. Byl jste svého času považovaný za zázračné dítě, odpusťte mi to klišé, ale je na místě. Psalo se o vás, že? Mnoho odborníků čekalo, že budete po studiu pokračovat ve vědecké linii. To, že jste si zvolil klinickou praxi, rozladilo asi mnoho těch, kdo ve vás doufali. Zázračný chlapec, který vystudoval medicínu v jednadvaceti letech a ohromoval svým talentem, skončil jako takřka námezdní pracovní síla, která přijala nabídku Všeobecné nemocnice, ztracený syn…“ Odmlčel se a dvěma prsty si zabubnoval na mírně vzedmuté břicho.  

Pořád ještě jsem mu nechtěl odpovědět, protože mi nebylo jasné, co vlastně chce. Když ale řekl: „Vy nejste námezdní síla, pane doktore, jste mnohem talentovanější, vaše mimořádné nadání by mohlo obsáhnout velké množství oborů. Nezpůsobil jste smrt pacientky, nevěřím tomu, že byste se dopustil takové chyby, ne. Potřebovali vás odstranit, protože profesní rivalita je stejně neúprosná jako závist, která nenávidí mladší, talentovanější a schopnější. Vedení nemocnice doufalo, že vaše osoba přitáhne pozornost, že dodá tomu chatrnému zařízení lesk, pel výjimečnosti, ale to se nestalo. Ukryl jste se a vaše hvězda pohasla. Už vás nepotřebovali, takže došlo k vašemu odstranění. Víte,“ Kancléř se nahul a zopakoval úsměv, při kterém byly dobře patrné jeho platinové zuby, „talent se musí snoubit s ambicí, jinak hyne. A vy nemáte ambice.“ 

„Asi pořád nechápu, proč jsem tady. Pokud vím, ten případ se vyřešil a ukončilo ho moje propuštění. Předvolal jste mě, protože je tu něco dalšího k té věci?“  

Kancléř maličko zamrkal a když zvedl dlouhé, tmavé řasy, možná se zdálo, že jeho pohled ochladl a už nebyl tak otevřený. Nelíbil se mu můj tón, ano, umím posloužit arogancí, té mám víc než ambicí, to přiznávám. Možná se mu v kulatém obličeji objevily i ostré rysy, ale třeba to byla jen hra stínů. Cukl koutkem rtů a pronesl: „Já jsem vás nepředvolal, ale pozval. To je velký rozdíl, uvědomte si, jak velký. Když předvolávám, lidé proti mně obvykle nesedí a nedívají se mi zpříma do očí, protože vkleče musíte příliš zvrátit hlavu, pane doktore. To, čeho se vám dostalo, se nazývá privilegium. A něčeho takového je potřeba si vážit. Nerozdávám privilegia jen tak, neplýtvám jimi, protože ti, kteří vládnou, nesmějí plýtvat.“ Potom si protáhl ramena a s úsměvem řekl: „Až se mi omluvíte, budu pokračovat.“ 

Omluvil jsem se, nevím proč, lámalo mi to páteř, už tehdy se mi zdálo, že jsem v jeho přítomnosti nepevný a měkký. Zároveň mi ta měkkost vadila, urážela mě. Omluva se mi neříkala snadno a vadilo mi, že ji přijal s blahosklonností, za kterou bych mu nejraději vymlátil ty lesklé zuby. Potom mě oblažil dalším ze série úsměvů a pronesl: „Hodný. A teď k věci, pane doktore. Pozval jsem vás do Rezidence, abych vám nabídl jedinečnou příležitost…“ 

Na chvíli jsem zapochyboval, protože to znělo jako úvodní věta prodavače vysavačů nebo nerezového nádobí, napadlo mě, že celé setkání je jen noční můra, podepřená kocovinou, která se přesekne ve chvíli, kdy Kancléř vytáhne zpod křesla první nerezový hrnec, ale musel jsem představu zaplašit, protože další věta zazněla přímo uprostřed mé hlavy a doznívala dlouho: „Nabízím vám místo osobního lékaře jeho jasnosti, Vládce.“ 

Málem jsem si vykloubil čelist, která poklesla až příliš rychle. Nevzpomínám si na všechny své emoce, které se mísily s otázkami a pochybnostmi. Ty jsem ale potlačil, protože euforie začínala pracovat na plné obrátky. „Já? Osobní lékař?“ zeptal jsem se ochraptěle.  

„Nehodlám nabídku opakovat dvakrát, snížilo by to její vážnost,“ odpověděl a já se snažil uklidnit vlastní dech.  

Nevzpomínám si příliš na další detaily, jen na měkkou, vlažnou ruku, která stiskla tu mou. Na skoro hladový úsměv v tvarohovité kůži jeho obličeje, na koňak, který jsem si nevychutnal. Na to, jak mě ochranka vyvedla do zahrady a pak ven, k bráně, která se začala pomalu otevírat. Kancléř stál v okně a díval se na mně. Za neprůstřelným, tónovaným sklem Rezidence vypadala jeho postava zlověstně a skoro neskutečně, jako by byla jen zjevením na spiritistické seanci.