Spiknutí - část 2. Sídlo

Sídlo vládce, monumentální komplex vzájemně propojených staveb šestiúhelníkového tvaru, jsem navštívil naposledy jako dítě. Matka mi chtěla ukázat Sídlo, které bylo nějakým způsobem spojené i s naší genealogií, protože jeden z mých předků býval válečným poradcem vládců minulosti. Z návštěvy jsem si zapamatoval jen medvědy v příkopu, pomník vojenské junty, vystavěný na čtvrtém nádvoří a hologramickou obrazárnu, nic víc mě tehdy nezaujalo. Po ustanovení pragmatické monarchie rodiče navštěvovali Sídlo pravidelně, stát nám vrátil zničené majetky, prázdné tituly a podíl na vládě, který vykonával otec jako ministr námořnictva. Byl natolik naivní, že věřil v lepší svět a rychlejší rozvoj, skutečně věřil tomu, že po třicetileté vládě vojenské junty země začne vzkvétat. Vůbec nevím, jak to jinak inteligentního a velice vzdělaného muže napadlo. Otec věřil svému vlasteneckému snu do té doby, než Senát potvrdil všelidovou volbu nového vládce. Při monstrózní veselici na oslavu volby bylo ušlapáno a zabito skoro šest set lidí, vládce potom vyhlásil milostivé léto a odpustil lidu dluhy, čímž ochudil státní kasu o obrovské příjmy. Ukončil jednání s technologicky vyspělými zeměmi a zahájil intenzivní diplomatickou spolupráci s absolutistickými státy na jihu. Narušil vztahy v Senátu, omilostnil nejen vůdce junty, ale i dva jeho hlavní snipery a nakonec prakticky rozložil vládu, která se zmítala mezi ním a Senátem. První období vlády skončilo úpadkem, který vládce maskoval pořádáním karnevalů a veřejných divadelních představení. Nová vláda mu byla poplatná, šeptalo se o zabíjení nepohodlných senátorů. Vládce stárnul, ale jeho rozhodnutí narušovala neustále náš systém. Ačkoli starý muž neopouštěl Sídlo, vměšoval se dál do vysoké politiky a udržoval permanentní napětí mezi vládními představiteli. Vrcholem druhého období jeho vlády bylo nalezení ostatků generála tajných služeb, který zmizel ze svého přísně střeženého apartmá na pobřeží a po třech týdnech pátrání byl nalezený v jedné ze šachet pod Sídlem. Jeho ostatky byly ovařené a nejměkčí části někdo snědl, dokonce i na kostech se našly otisky zubů. Bulvární tisk psal o kanibalismu v Sídle, část lidu vyšla do ulic s protikanibalskými hesly a po interních sítích kolovaly dost nechutné vtipy. Vražda generála se nevyšetřila, i když ministr vnitra od počátku všechny ujišťoval o tom, že policie pracuje ve dne, v noci a že výsledky vyšetřování předloží do sedmdesáti dvou hodin. Po roce pátrání ministr přišel s verzí o sebevraždě, která rozlítila senátní opozici i část lidu, ale postavením vlády ani vládce příliš neotřásla. Vtipy kolovaly dál, lidé se ale postupně unavili neustálými protesty a přestali připomínat vládě její neschopnost i možný podíl na vraždě. Vládce už vystupoval jen několikrát do roka s krátkým projevem, jinak se na veřejnosti přestal objevovat. I když ze Sídla dál mířily k vládě příkazy, mnohdy šílené a neuskutečnitelné, jako vybudovat obří zeď okolo celého pobřeží, vládce sám přestal být v druhém období své vlády aktivní.  

Do Sídla jsem vstoupil nejistě. I já patřil k odpůrcům vládce a opovrhoval jeho politikou, ale při vstupu do bran velebné stavby jsem si připadal příliš bezvýznamný a zatížený minulostí. Stráž mě uvedla do kanceláře, kde jsem byl prohledán a obeznámen s bezpečnostními opatřeními budovy. Poté jsem obdržel čipovou kartu a mé školení převzal jiný bezpečnostní agent, který mě provedl budovami. Všechny byly obehnané elektrickým plotem, betonovými zábranami, zátarasy a bezpečnostní agent mi ukázal i malé minové pole za oblastí rozlehlých zahrad. Paranoidní důraz na bezpečnost ukazoval na Kancléře, ale třeba i samotného vládce svíral strach o svou osobu. To jsem nechtěl nijak soudit.  

Bezpečnostní agent mě zavedl do vnitřních prostor soukromého křídla, kde jsem byl uvítán velkým mužem, připomínajícím březí gorilu. Měl oči snad až příliš blízko u sebe a byl zčásti porostlý hustou, černou srstí. Jeho silný krk obepínalo několik masivních, zlatých řetězů a na hrudi se mu pohupoval diamant. Přijal mě srdečně, jako ztraceného člena tlupy a nezastíral skutečnou radost z toho, že jsme se seznámili.  

„Bude se vám tady líbit, doktore,“ povykoval, „jsme jedna velká, soudržná rodina. Famílie jako z obrázku,“ ukázal mimochodem na obraz Umučení svatého Mořice od Tapaniniho, které vynikalo především rudou barvou krve. „Budete tu mít pohodlí, vaše kancelář zahrnuje samozřejmě i pěknou sestřičku,“ zamrkal a vytřeštil malá očka. „Vybíral jsem osobně a, co si budeme povídat, příteli, já mám neuvěřitelně dobrý vkus.“ 

„Promiňte, vy jste…“ 

„To je jedno,“ vpadl mi neurvale do řeči a zasmál se: „Nezáleží na jménech a na titulech, tedy, já se nikdy nezabýval jmény, přítelíčku, samozřejmě, znám plno jmen, opravdu hodně. A mám i titul, jistě, tituly jsou poměrně šikovné, pokud potřebujete udržovat styl. O styl jde především.“ Zatáhl mě k oknu a ukázal na druhé nádvoří, kde stálo obří, obrněné vozidlo, provedené v černém, matném laku s chromovými doplňky a pozlaceným rámem čelního skla.  

„Styl,“ zachrochtal gorilí muž, který svíral mé rameno, jako by mi chtěl rozdrtit kloub. „Taky si ho vytvoříte, doktore. Tady je dost prostoru na jeho budování. A teď to nejdůležitější. Zaměstnanecká jídelna. Jdeme, felčare, to se ti bude líbit.“ 

Trhnul mnou jako bych byl kus hadru a vydal se nekonečnou chodbou k zadnímu schodišti, po kterém jsme vystoupali do třetího patra. Později jsem našel výtah, ale předpokládám, že mi gorilí muž chtěl ukázat výhled z hradeb a luxusní koberec na zadním schodišti, který, jak tvrdil, osobně vybíral. Nechápal jsem, kdo je ten člověk, ani co vlastně dělá v blízkosti vládce, ale nebylo možné mu uniknout, proto jsem se raději poddal jeho nepříjemné péči. Když otevíral dveře jídelny, všiml jsem si, že mu ruku zdobí pečetní prsten říšských císařů, který měl být součástí státního pokladu, ale doufal jsem, že jde jen o zručně vyrobenou kopii.  

„Jsme tady. Jídelna,“ představil mi gorilí muž místnost, která vypadala jako výřez ze záběru monumentálně pojatého historického filmu. Do čtvercového sálu s velkými okny zřejmě šílený dekoratér přenesl všechno, co jen trochu zářilo luxusem. Ze stropu se, jako třpytiví pavouci snášely křišťálové lustry, okolo stolů se leskly svícny, zlacená barokní křesílka stála kolem skleněných stolů, mramorovou podlahu s mozaikovým vzorem zčásti překrýval růžový perský koberec, na stěnách visely tapisérie s pastýřskými motivy a obrazy v těžkých rámech, které jsem si matně pamatoval z obrazárny. Mezi okna kdosi umístil sochu Necudnosti a Závisti, na širokých parapetech mezi řeckými bronzy z archaického období, stála klícka s mechanickým slavíkem, který trylkoval Verdiho. Místnost připomínala skladiště kradených věcí, pirátskou loď, přetékající nevkusem, ale gorilí muž zjevně očekával, že mi ta nádhera vyrazí dech. Pochválil jsem uctivě nevkus místnosti a pohledem zavadil o muže, který seděl za jedním ze stolů a konzumoval nahnědlé brambory z empírového porcelánu.  

Znal jsem ho, všichni obyvatelé země ho znali. Byl to Imago, vedoucí propagandy, viditelná část vládce, pevně přisátá k jeho mohutnému prsu. Imago byl velice nepopulární postavou, na kterou se snášela veškerá kritika, směřovaná k Sídlu. Vedoucí sídelní propagandy na sebe strhával pozornost a dráždil inteligentnější část populace svou ignorancí a nevzdělaností, kterou maskoval za složitá, často nelogická souvětí. Navštívil jsem dokonce konceptuální baletní představení, které vzniklo na motivy Imagových citátů. Obecenstvo řvalo smíchy, když si představitel Imaga zasunul do řitního otvoru vlaječku junty. Nebavily mě dialogy a vyhýbal jsem nákupu RPG her s tématikou Imagova životního příběhu, která vlastně nebyla až tak nadnesená.  

Imago prý začínal jako oblastní striptér, z toho období mu zůstala záliba v růžových flitrech a bílých tógách. Potom v sobě objevil spisovatelské nadání, velice průměrné. Nicméně, díky svému gigantickému sebepřeceňování se tento muž dostal až do celostátního erotického plátku, kde pracoval jako fejetonista. Číst jeho výplody bylo stejné, jako máchat si konečky prstů v kyselině, ale časopis jsem kupoval kvůli záběrům na kapoty aut, ozdobené plastikovými blondýnami. Každý z mé vrstvy je kupoval, byl to trend. Imago později časopis zahltil svými články, které se začínaly vzdalovat původním erotickým tématům a připomínaly víc a víc spletitost Mozartovy Kouzelné flétny. Ve městech se šířily zprávy o tom, že Imago míří do politiky, a protože by se díky své minulosti mohl těžko dostat do Senátu, snaží se vloudit do jedné z Lóží. Zednáři ho ale striktně odmítli, zřejmě si nepotrpěli na flitry, takže Imago zakotvil mezi gnostiky. Gnózi nechápal, ale psal do časopisů typu Gnóm a Perla své nábožensky a filosoficky urputné články bez obsahu, zato s mnoha zbytečnými frázemi. Odsuzoval v nich především striptérky a erotické magazíny. Gnostická sekta ho přijala s nadšením, byl známý a mohl upozornit na dlouhodobé podfinancování gnostických knihoven. Imago ale problémy sekty nevyřešil. Gnostici zřejmě zjistili, že nemá kvalitní kontakty ani vliv a upozadili ho. Dlouho jsem o něm neslyšel, ostatně, věnoval jsem se závěru studia a neměl moc času. Ale potom se mi Imago znovu zjevil, na titulní stránce Sídelních novin. Vládce z něj udělal vedoucího propagandy a oznámil to veřejně s takovou pompou, že vzbudil nejen zájem, ale i roztrpčení a výsměch. Množily se vtipy na muže v bílé tóze i na jeho zaměstnavatele. Senátoři považovali vládcovo rozhodnutí za vtip, za parafrázi Caligulova koně. Vzhledem k tomu, že uvedení do úřadu se odehrálo v době karnevalu, nikdo nevěřil tomu, že by striptér a redaktor erotického magazínu mohl důstojně reprezentovat vládcův názor. Nicméně Imago ve funkci zůstal a my se stali svědky jeho trapných glos, opulentních hrdinských balad, které přednášel z hradeb i jeho vlastního youtube kanálu, kde zasvěcoval platící diváky do tajů gnostické výživy a kosmetických tipů. Caligulův kůň se vecpal do mediálního prostoru a opanoval ho. Na výsměch nedbal. S vědomím, že vyšší funkci už nikdy nezíská, strpěl i bombardování shnilou zeleninou a veřejnou potupu.  

Když mi gorilí muž ukazoval jídelnu, Imago mě sledoval s nepokrytým zájmem, cítil jsem se trochu nepatřičně a dumal, jestli nebylo vhodné, vzít si volnější kalhoty, nicméně gorilí muž mě zaměstnával natolik, že jsem se nakonec od vedoucího propagandy myšlenkově odpoutal.  

Proto mě vyděsilo, když mi jeden z jeho sluhů položil měkce ruku na rameno, a ještě měkčeji prohlásil: „Pán by s vámi rád poobědval.“ 

Ohlédl jsem se ke stolu a zaváhal. Imago ke mně seděl zády a já dobře viděl kostěné výrůstky, které se mu rýsovaly na páteři pod vzdušnou tógou, i pestré peří, těsně obepínající jeho krk. Posedla mě trochu perverzní touha s ním promluvit. Šlo přeci jen o celebritu a možná všechno, co se o něm říkalo, bylo jen důmyslným představením, férií, hrou, kterou režíroval. Zatoužil jsem ho poznat osobně a zjistit, jak moc se liší od svého obrazu v médiích, proto mi nevadilo přisednout.  

Zvedl silně nalíčené oči a pomalu mrknul, velmi zvolna a teatrálně. Potom ukázal na místo proti sobě a divným, nepřirozeně modelovaným hlasem, ve kterém vibrovaly hlavně spodní tóny, pronesl: „Vítám vás v rodině, pane doktore.“  

Určitě to nebyla přirozená poloha jeho hlasu, takovou používal při rozhovorech, ale zřejmě si na ni zvykl tak, že ji používal i v soukromí. Nebo se prostě chtěl jen předvést. Usadil jsem se a odmítl jídlo, pohled na nedovařené brambory mě odpuzoval. Nechal jsem si ale nalít zelený čaj do tenkostěnného šálku, který jsem možná kdysi zahlédl v expozici čínského užitého umění. Čaj mi nechutnal, byl příliš trpký a laciný, v kontrastu se šálkem působila jeho chuť ještě hnusněji.  

„Takže vy se o něj budete starat. Ten poslední měl potíže,“ zasmál se Imago a dolil čaj i sobě. 

„Jaké potíže?“ zeptal jsem se ho opatrně a přemýšlel o tom, že bylo vhodné se nejprve představit nebo pronést pár úvodních vět.  

„Zakopl,“ usmál se Imago a přiložil okraj šálku k ústům, pečlivě konturovaným růžovou linkou.  

„Asi nechápu, pane…“ 

„To je lepší. Mimochodem, bohoslužby jsou každou středu od jedenácti hodin v centrálním chrámu. Předpokládám, že Kadmos vás o náboženských zvycích zdejší malé komunity neinformoval.“ 

Dozvěděl jsem se tak jméno gorilího muže a fakt, že Imago považuje Sídlo také za komunitu rodinného typu, což bylo dost podivné, vzhledem k tomu, že šlo o veřejnou budovu nejvýše postaveného úřadu.  

„Nejsem věřící,“ odpověděl jsem striktně a zapřel tak svou gnostickou výchovu. 

„Ach,“ heknul Imago jako po neuspokojivém sexu a popotáhl. „V tom případě asi nebudeme mít mnoho společných témat, pane doktore, nicméně, nesoudím vaši nedokonalost, ostatně Kadmos je také nezasvěcený. Miláčku, dolij panu doktorovi,“ povzbudil jednoho ze sluhů a poplácal ho po odhaleném stehně.  

Zatímco mi sluha doléval, Imago vytáhl ze záňadří malou, kovovou krabičku, tuším, že šlo o slavný miniaturní relikviář svaté Perpetuy, odcizený před pěti lety ze Státního muzea, a v elegantním gestu otevřel víčko. Z krabičky naprosto bezostyšně vyňal špetku bílého prášku, který ze hřbetu bledé ruky zkušeně vdechnul pravou nosní dírkou, na které jsem viděl mírně zarudlé stopy po podráždění. Pak zamrkal, usmál se a vysvětlil: „Nutnost. Přežití. Pochopíte.“ Napil se a zvolna pokračoval, hlasem uspavače hadů: „Kancléř vás brzy zavede na místo. Doporučuji vám jistou decentnost, ta bude na místě. Na nechutnosti se dá zvyknout, ostatně ten panák už nevyžaduje moc péče. Když budete rozumný, můžete si tu zařídit docela pohodlné živobytí, Kadmos vám zajistí všechno, co budete potřebovat. On má konexe a schopnost získat potřebné věci. Bastard…“ dodal znechuceně, ale potom se vrátil ke svému laxnímu projevu: „Na Kancléře si dejte pozor, je to zatracená kurva a vy příliš pěkný na to, abyste také… zakopl jako váš předchůdce…“ Nechal ta slova viset ve vzduchu a já si uvědomil, že mi přeběhl mráz po zádech. „Jinak, pokud se vám stane nějaká nepříjemnost, řekněte mi to. Jsem tu od toho, abyste vy mohl stát ve stínu, to je můj úkol. Jsem fackovací panák, víte? To je můj strašný úděl, úloha, která opravňuje většinu viditelného, ale i neviditelného světa k bezbřehé krutosti. Dokonce i andělé mě ve spánku fackují, jsem trpitel, martyr v těle člověka, nesoucí palmovou ratolest své obětavosti vstříc zítřkům, které nenastanou, víte?“ Zběsile mrkal nalíčenými řasami a spodní ret se mu chvěl. Asi netušil, že jsem ho opustil a zamířil ke dveřím, kde už na mě čekal Kancléř. Imago cosi šeptal, zřejmě modlitby nebo dlouhé, gnostické texty, které uměl zpaměti, zatímco já opouštěl tísnivý prostor jídelny.  

„Tak jste se seznámil se žvanilem, co?“ usmál se Kancléř a otevřel dveře, vedoucí do postranní chodby. „Ten chuděra si užívá vlastní historionství a šňupe jako stará šlapka, ale je to užitečné tažné zvíře. Když ho podrbete, bude oddaný, ale pak se musíte smířit s tím, že s vámi bude mluvit. A to nechcete. Nechali jsme mu sbírku chlapečků po bývalém vedoucím propagandy a stejného dealera. Smutná, tragická troska. Tudy, pane doktore.“  

Zamířili jsme chodbou do centrální komnaty, do skrytého místa, soukromé kapsle, ve které se nacházel byt vládce. Začínal jsem mít trému a lékařský kufr se mi maličko chvěl v ruce, ale v hlavě mi znělo ubezpečování vlastního svědomí, že osobní lékař je vlastně jen obyčejný praktik se specializací na rýmu. Nebyl to sen o kariéře, jen velice kvalitní položka do životopisu, kterou jsem nutně potřeboval.  

Než Kancléř položil ruku na kliku, zvedl ke mně pohled a řekl: „Vaše nepříjemnost už neexistuje, pane doktore. Nemocnice se zítra veřejně omluví za to, že vás nařkla, přednosta měl dnes nehodu, ale zanechal dopis a důkazy o vaší nevinně. A teď… soustřeďte se, prosím na svého nového pacienta.“ Dveře se pootevřely a já vstoupil do místnosti, naplněné přítmím.