Nebaví mě hrát si s dětmi: Proč je to v pořádku a jak se s tím vyrovnat

Tenhle příspěvek je pro vás všechny (včetně mě), které nebaví hrát si s dětmi a kteří přemýšlí nad tím, jestli děti odmítat nebo neodmítat. To, že si s dětmi nechcete hrát, neurčuje vaši hodnotu jako mámy nebo táty. V příspěvku se dozvíte, jak si nastavit osobní hranice směrem k dítěti a že když odmítáte hru, neznamená to, že odmítáte své dítě.

Klíčové myšlenky:

💡Děti zásadním způsobem nerozlišují život od hry. Pro ně to, co žijí, je vlastně hra.
💡Text je dostupný pouze pro odběratele.
💡Když za vámi dítě chodí, že si s vámi chce hrát, je v pořádku říct: „Dobře, já si s tebou budu hrát. Dneska mám energii na pět minut tohohle hraní,“ a pak si opravdu na pět minut nastavit minutku.
💡Doporučuji naučit se používat při odmítnutí slovo „chci“ místo „musím“. Je lepší říct: „Chci uvařit oběd, proto si s tebou nechci hrát.“ Tímto dítěti dávám najevo, že já chci něco jiného než ono.
💡Dítě se rozvíjí tím, že vás sleduje. Nepotřebuje k tomu hru, učí se už jen z toho, jak vy interagujete se světem, s partnerem, mezi sebou.
💡Jednou z cest, jak snížit frekvenci tázání na hraní s rodičem, je vytvořit dítěti připravené prostředí. To znamená, že má hračky na dosah, rozumí tomu, kde která patří, a že si je může samo vzít.
💡Text je dostupný pouze pro odběratele.
💡Jestli chceme, aby si dítě umělo v budoucnu vytyčit hranice vůči ostatním, potřebujeme my vytyčovat hranice vůči němu.
💡Text je dostupný pouze pro odběratele.
💡Pokud vás triggeruje, že dítě vyžaduje, abyste si hráli jen podle něj, je dobré si tohle vyjasnit předem (např.: „Mně není dobře v tom, když je ta hra podle tebe. Já mám taky nějaké nápady, pojďme je zkusit zkombinovat.“).
💡Text je dostupný pouze pro odběratele.