Kreativec Manolov ze spolku Nelež - další člen Foltýnova týmu

“Ano, já se Stratkomem spolupracuji, jsem tam na dohodu,” potvrzuje Ivan Manolov. Na otázku, zda i on patří k těm, kteří se bojí přihlásit ke své práci kvůli obavám o svou bezpečnost, odpovídá, že nikoliv. 

“Já se k tomu hlásím veřejně, myslím, že je to důležitá věc, protože jsou tady hodnoty a témata, na kterých by měla být široká politická shoda. Jsou to ústavní témata, tedy ochrana lidských práv, je to naše partnerství a ukotvení v důležitých evropských strukturách a v NATO. Jsem přesvědčený, že se o tom musí mluvit.“

Úřad vlády se pokouší jména řadových referentů STRATKOMu tajit, ačkoliv mu to zákon neumožňuje. Odvolává se mimo jiné na to, že se zveřejněním své totožnosti nesouhlasí sami zaměstnanci, kterých se to týká. Úřad přitom na dotaz nesdělil ani jméno Ivana Manolova, ačkoli on sám tvrdí, že se tomu nebrání. Mezitím vyšlo najevo, že Stratkom zaměstnává Ludmilu Hamplovou, která o sobě v médiích tvrdí, že je nezávislá novinářka a moderátorku České televize Marii Koldinskou, jejíž angažmá na Úřadě vlády je v příkrém rozporu s etickým kodexem zaměstnanců zpravodajství a publicistiky ČT. 

NELEŽ proniká do STRATKOMU

Ivan Manolov je kreativec a v žádném střetu zájmů pravděpodobně není, přesto je jeho angažmá ve Foltýnově týmu zajímavé. Ve Stratkomu funguje jako idea maker, editor, textař. O dvou kampaních z dílny Foltýnova týmu - Můj 68 a Moje vlajka, na nichž se tedy musel podílet a které sice měly dle slov strategického koordinátora v Češích vzbuzovat hrdost na svou identitu, avšak skončily v prvním případě rozpačitě, v druhém už vyloženě jako propadák, se bavit nechce: “To je na delší povídání, ne na rozhovor po telefonu, jsem v autobuse…” odmítá řeč na toto téma. 

Manolov je ale veřejnosti znám spíše jako spoluzakladatel spolku Nelež. Skupina sedmi mužů Roman Číhalík, Bob Kartous, František Vrabel, Petr Vlasák, Richard Stiebitz, Ivan Manolov a Pavel Sobek, které povětšinou spojovaly zkušenosti z reklamní branže, v roce 2020 usoudila, že je nutné weby, které podle nich šíří dezinformace, odstřihnout od příjmů z reklamy.  „Když si vezmete návštěvnost třeba Parlamentních listů, které šíří spoustu toxických informací a které měly v roce 2019 průměrnou měsíční návštěvnost přes sedm milionů uživatelů, pak tam jsou pro ně příjmy z reklamy jistě velmi zajímavé,“  uvedl v roce 21 v magazínu Forbes Manolov. A pochlubil se, že některé závadné platformy se jim daří  “vyhladovět”.  

“NELEŽ na svém webu prezentoval, že je partnerem vlivné britské organizace Global Disinformation Index (GDI), která manipuluje inzertní trh po celém světě. GDI je mocný zákulisní hráč cenzurně-průmyslového komplexu, jež údajně hodnotí pravdivost médií, oslovuje zadavatele reklamy a snaží se je přimět k tomu, aby neinzerovali na „dezinfo“ webech,” vysvětluje Vlastimil Veselý, ředitel Společnosti pro obranu svobody projevu a dodává: “Každá firma se jistě může rozhodnout, kde chce umístit svou reklamu, ale v tomto případě jde o soustředěné dehonestující kampaně financované americkou vládou, která GDI podporovala přes Ministerstvo zahraničí nebo nechvalně známou politickou neziskovku National Endowment for Democracy. Na černé listině se ocitla i uznávaná konzervativní média, která nevyhovovala politické orientaci GDI,” říká Veselý s tím, že šlo např. o American Spectator, Daily Wire nebo New York Post založený v roce 1801, který jako první odhalil skandál s kufříkem Huntera Bidena a následně byl proto před volbami zablokován na platformách.”

Dobré rady dobráků

Neuposlechnutí takové “dobré rady”, kde (ne)inzerovat mělo mnohdy následky nejen pro mediální domy ale i pro neposlušné inzerenty.  Firmy, které nerespektovaly “doporučení” GDI byly terčem špinění dobrého jména u zákazníků, případně to pocítily v bankách, kde se s nimi hůř zacházelo.

Ostatně, podobné návrhy se sporadicky objevují i v českém prostředí. „I dva roky od vypuknutí ruské agrese proti Ukrajině umožňují některé české banky bezproblémové fungování dezinformačních webů. […] Banky přitom mohou bez udání důvodu klienta odmítnout, případně mu účet zrušit,“ volal před časem DeníkN po tom, aby banky nespolupracovaly s weby, které figurují v seznamech projektu Nelež a Fondu nezávislé žurnalistiky, připomíná Veselého kolegyně z SOSP Natálie Vachatová v rozsáhlé analýze. 

“Poté, co ve světě tyto praktiky vyvolaly pobouřeni veřejnosti a obavy z cenzury, se do věci vložili právníci se specializací na svobodu slova. Díky tomu některé finanční kanály vyschly a GDI s Newsguard se staly předmětem vyšetřování,” uzavírá Veselý.

Svoboda Ivana Manolova

“Zdá se mi, že váš spolek NELEŽ, je nátlaková skupina určená k likvidaci nepohodlných,”  říkám Ivanu Manolovovi. “No to může, to je všechno, co vám k tomu můžu říct.” kontruje stručně. Později v mailové komunikaci svůj příkrý tón zmírňuje: “Nikoho nechceme a ani nemůžeme likvidovat. Jen upozorňujeme na to, že tu někdo prosazuje zájmy cizí moci. To je naší svobodou projevu a budeme v tom pokračovat.”

Tak jednoduché to ale není. Bývalý ministr pro místní rozvoj a vicepremiér pro digitalizaci Ivan Bartoš (Piráti) totiž nechal zpracovat metodiku pro odstřižení „dezinformačních“ webů od státní inzerce. V ní se praví, že tím, kdo má být pro státní správu vodítkem pro určování, který web je dezinformační či konspirační, měl právě spolek NELEŽ nebo Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Svoboda projevu Ivana Manolova a jeho kolegů se nakonec touto cestou propíše do oficiálních postupů státních úřadů a institucí.

Dalším výsledkem tohoto hysterického “boje s vnitřním nepřítelem” bylo vypnutí několika webů na začátku rusko ukrajinské války, což později soudy označily za nezákonné. Je sice možné, že ne každému obsah těchto mediálních platforem konvenuje, porušení zákona,  napojení na zahraniční zdroje financování, ani jinou spolupráci s nepřítelem jim zatím nikdo nedokázal, což by v dnešní době nemělo být tak těžké. “Dodnes přitom není jasné, odkud se seznam, podle něhož byly weby vypínány, vzal,” říká Adam Růžička z Iniciativy H21: “Prvotní pokyn dávalo vojenské zpravodajství a na něj navazovaly dopisy Ministerstva vnitra a Ministerstva průmyslu a obchodu. Kdo přesně ty konkrétní  weby vybral ale nevíme. Dá se předpokládat, že vodítkem mohly být i seznamy  od NELEŽ, či Konspiratori.sk.” 

Frank Vrabel to zanalyzuje

Podle Manolova je vždy dobrou zprávou, když některý z jimi vybraných webů svou činnost kvůli nedostatku peněz ukončí. Právě metodika, jak takové weby určit, je problém, který může vést až k tomu, že si jeden politický proud touto cestou zabezpečí exkluzivní přístup do médií i k veřejným penězům. 

Na webu Nelež se píše, že při určování, které konkrétní subjekty mají být  zařazeny na „black list“, se spolek opírá  o výstupy Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, jehož metodika je ale permanentním terčem kritiky samotných novinářů a webu Konšpirátori.sk, který na Slovensku čelí mnoha žalobám.  

To ale není vše. Spoluzakladatelem projektu Nelež je i František Vrabel, dřívější spolumajitel firmy Semantic Visions, který měl údajně na starosti datovou analýzu. Vrabel je asi nejzajímavější postavou celé iniciativy.  Poměrně dlouho se mu dařilo předstírat, že dokáže díky svému tajemnému vojenskému algoritmu odhalit potenciální hybridní hrozby. Tuto báchorku ve veřejném prostoru úspěšně  šířil několik let. Jeho kredit zvyšovalo i to, že patřil  mezi nejbližší spolupracovníky prezidenta Petra Pavla, jemuž pomáhal s kandidaturou na Hrad.  Vrábelou analýzu o hybridních hrozbách v souvislosti s covidem si koncem roku 2020 objednalo i Ministerstvo zdravotnictví. Po čtyřech měsících ovšem František Vrabel spolupráci s ministerstvem sám uraženě ukončil s tím, že ministerští úředníci se jeho doporučeními neřídí a pojede prý raději radit do USA.  O jeho “analýzy”, které úředníci nejprve nechtěli vydat,  později ministerstvo požádal publicista Petr Šourek a zveřejnil je  na stránkách Mainstreamu, kde je pro zájemce Vrabelova práce dosud k vidění.  

Vidím velký špatný

Vrábel byl považován za experta na budoucnost, kterou údajně dokázal predikovat tak, že analyzoval “cvrkot” na sítích. Novináři mu to baštili i s navijákem. Na to, proč například na základě svých analýz zveřejněných agenturou Bloomberg ještě 10. ledna 2022 tvrdil, že Rusko Ukrajinu nenapadne, se ho ovšem nezeptal nikdo. 

Přítrž jeho mediálnímu řádění udělal nakonec Český rozhlas. Ukázalo se, že Vrábel je zadlužený až po uši a že kvůli dluhu afghánskému podnikateli Fawadu Nadrimu, o němž nevěděli ani jeho společníci, je na jeho podíl v Semantic Visions uvalena exekuce. Novinářka Kateřina Gruntová z Českého rozhlasu, napsala, že  “tvrzení, která Vrabel prezentuje, nelze nezávisle ověřit, neboť podle vyhledávače odborné literatury Google Scholar žádnou akademickou práci na toto téma nepublikoval….” 

Paradoxně to ale nebyl Český rozhlas, kdo informaci o Vrabelově exekuci přinesl jako první. Už o pul roku dříve s ní přišel web Borovan.cz. Je s podivem, že trvalo několik měsíců, než se tato informace propsala do mainstreamových médií a proč pak náhle mediální oblíbenec padl. V kuloárech se tehdy špitalo o “vzpouře dvořanů” s narážkou na konec působení Vrabela v prezidentském týmu.

Po Vrábelovi se po reportáži na ČRo slehla zem, v médiích již nevystupuje a skončil i Pavlově týmu.  Vedení firmy Semantic Visions se od Vrabela, který o svůj podíl přišel,  dnes už distancuje a uvádí, že firma  sice dál zpracovává data, ale jejich obsah nijak nehodnotí. Tristní je, že spolek Nelež, který chtěl mazat ze světa dezinformační weby, na svých stránkách dál prezentuje Vrabela jako  “šéfa firmy Semantic Visions, která denně zpracovává milion článků z 900 tisíc zdrojů.”

Celé by mohl být jen legrační příběh o tom, jak bojovníci s dezinformacemi naletěli dezinformátorovi, problém je, že stále stejní lidé, jako Ivan Manolov z Nelež, dál bojují na frontě hybridní války a trpí utkvělou představou, že pošlapáváním principů na kterých stojí demokratický právní stát, tedy pluralita, svobodná diskuse, transparentnost … chrání demokratický právní stát před silami, které by snad jednou chtěly pošlapat jeho principy jako pluralitu, svobodnou diskusi a transparentnost. 

Jako hrách na stěnu

Ostatně už jen samotný fakt, že Úřad odmítá sdělit, kdo je v odboru strategické komunikace zaměstnán, je mařením  ústavně zaručeného politického práva. Povinnost sdělit jména zaměstnanců veřejné správy je zakotvena přímo v Zákoně o svobodném přístupu k informacím v paragrafu 8a odstavec 2: 

(2) Povinný subjekt poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.

Výsledkem jsou pak tristní situace, kdy zaměstnanec tohoto nezákonně utajeného odboru Ivan Manolov, vidí své poslání  “v ochraně Ústavy a lidských práv”. Jeho koordinátor Otakar Foltýn pak chrání právní stát tím, že v komunikačním odboru tajně zaměstná moderátorku České televize, která se tak dostane do ukázkového střetu zájmů a vedení ČT to díky “strategické taktice utajování” ani neví, stejně jako dosud nikdo z ČT neví, jestli mezi Foltýnovými lidmi není takových utajených “dvojitých agentů” víc. Vysvětlovat plukovníkovi a jeho kolegům, že nezávislá žurnalistika je také znakem demokratického státu, by bylo asi házením hrachu na zeď.