Fico, plyn a konec Visegrádu: Jak energetická politika rozdělila střední Evropu

Robert Fico svou cestou do Moskvy a výhrůžkami Ukrajině ukazuje, že Slovensko se odklání od evropské energetické politiky směrem k Rusku. Za jeho agresivní reakcí na konec tranzitu ruského plynu stojí zřejmě nepřipravenost Slovenska na alternativní dodávky a hrozící ztráta příjmů z tranzitních poplatků.

Úvod

Robert Fico se vydal do Moskvy jednat nejen o plynu, ale také o „míru pro Ukrajinu“, že prý je Slovensko připraven hostit mírová jednání. Po několika letech polévání Ukrajinců špínou, po nadávání do nacistů a banderovců, po letech opakování ruské propagandy, se slovenský premiér rozhodl vsadit na to, že Rusko vyhraje válku a střední Evropa bude sférou ruského vlivu.

Není to první vysoký představitel střední Evropy, který na takový vývoj situace vsadil. Viktor Orbán, maďarský premiér, od počátku války s Rusy aktivně jedná a jeho ministr zahraničí navštěvuje Moskvu i Minsk. Maďarsko je zemí, která nejen, že Ukrajině nijak vojensky nepomohla, ale navíc přes své území ani žádnou vojenskou pomoc nedovoluje převážet. Kromě toho je Orbán politikem, který blokuje i některá rozhodnutí Rady, která mají vliv na dodávky zbraní Ukrajině, ale i proplácení peněz za zbraně, které třeba my jako Česká republika posíláme.

Nicméně není to Orbán, o kterém bych chtěl psát následující řádky. Je to slovenský premiér Fico, který z Visegradské trojky, protože čtyřka už to nějakou dobu není, rozhodl udělat Visegradskou dvojku. A já se ptám, jestli nám stojí za to se v takovém formálně neformálním formátu nadále zdržovat.

Někdo samozřejmě může namítnout, že přece není co trhat. Že máme historické, ekonomické a kulturní vazby. A já nic z toho samozřejmě neberu. Protože tyto vazby nezačaly a neskončí tím, jestli budeme přebírat předsednictví ve formátu, ve kterém dva z našich spojenců vsadili na to, že bude lepší narovnat a udržovat vztahy se zemí, která naši vlastní zemi zařadila na seznam nepřátel. Proč vlastně následující řádky píšu? Důvod je velmi prostý. Po krocích, které Robert Fico provedl v posledních dnech, již nelze nečinně přihlížet nastalému vývoji a čekat, že přijde nějaká změna.

Nicméně není to o nějakých pocitech či čemkoli jiném, protože následujícími řádky se budou věnovat zástupným důvodům, pro které Fico jel do Moskvy, aby se tam naprosto ponížil, a nakonec se rozhodl vydírat zemi, která prochází bojem o vlastní existenci, že ji vypne proud.

Ruský plyn přes Ukrajinu

Píše se konec roku 2019 a Ukrajina a Rusko na poslední chvíli uzavírají pětiletou smlouvu o tranzitu ruského plynu přes ukrajinské území (po jeden a půl letém vyjednávání). Smlouva se neuzavírala s nějakým velkým nadšením a vlastně ani jedna ze stran nepočítala s nějakou dlouhodobou spoluprací. To mělo své důvody.

Kdo jste v mém věku nebo starší, určitě se vzpomene na plynové krize z roku 2006 a 2009. Rusové měli obsazený Krym a pokračovala válka na Donbase, byť se intenzitou s roky 2014-2016 nedala srovnávat. Stále doznívaly následky Stockholmské arbitráže, kterou ruský Gazprom prohrál a musel Ukrajině, respektive ukrajinskému Naftogazu, náhradit škody ve výši téměř tři miliardy dolarů.

Nebudu zde zacházet do velkých detailů, ale pro pochopení kontextu je důležité vědět, že šlo o dva vzájemně propojené případy, ve kterých se řešilo podmínky předchozí desetileté smlouvy a doložky take-or-pay a samotné ceny plynu. Ruský Gazprom účtoval Naftogazu nepřiměřené vysoké ceny a shledat výše uvedenou doložku nespravedlivou. Ukrajina totiž musela platit za plyn, který neodebrala (což není zase tak neobvyklé, při své právní praxi jsem se s tím také setkal).

Kromě toho došlo ke sporu o tranzitní poplatky. Ukrajina, jakožto důležitá tranzitní země měla nemalý příjem právě za to, že Rusové hnali svůj plyn přes její území dal do Evropy. Gazprom přitom nedodržel smluvně sjednané objemy a Ukrajina tím přicházela o peníze. Gazpromu se samozřejmě do plateb nechtělo, což nakonec vedlo k tomu, že se mu v různých evropských zemích začal zabavovat majetek. Po dlouhých právních tahanicích nakonec ruský plynový gigant peníze zaplatil. To bylo mimo jiné podmínkou uzavření smlouvy právě na konci roku 2019.

Rusko se při uzavření smlouvy zavázalo k tomu, že přes Ukrajinu půjde v roce 2020 zhruba 65 miliard metrů krychlových plynu a poté 40 miliard každý rok, až do vypršení smlouvy. Toto je mimochodem pro další vývoj velmi důležité.

Jak jsem uvedl výše, ani ruská, ani ukrajinská strana v zásadě nepočítaly s nějakou dlouhodobou spoluprací. Rusové v té době dokončovali plynovod Nord Stream 2, probíhala výstavba plynovodu TurkStream. Oba tyto plynovody měly vést k „diverzifikaci“ zdrojů. Já osobně jsem ještě v dalekém roce 2017 psal o tom, že Nord Stream 2 odporuje pravidlům tzv. třetí energetického balíčku. Stavět další plynovod, který přímo spojoval Německo s Ruskem a prohluboval závislost Berlínu na ruském plynu totiž odporovalo úmyslu EU hledat jiné než ruské zdroje.

Dnes už samozřejmě víme, co Rusy k těmto krokům vedlo. Plán plnohodnotné invaze se připravoval velmi dlouho a Rusové samozřejmě moc dobře věděli, že potřebuji Ukrajinu zbavit jak příjmů, tak všech pak, které by na Kreml mohla mít.

Pokles dodávek plynu

Plnohodnotná invaze přišla v únoru roku 2022 a dotkla se také dodávek plynu. Ze smluvených 40 miliard kubíků plynu ročně bylo v roce 2022 přepraveno 20,5 miliardy a v roce 2023 14,6 miliard. Důvody byly dva. Ten první, že plyn přestal proudit od Sochranivky (11. května 2022). Ten druhý byl, že Rusové nepustili více plynu přes Sudžu (ano, tu slavnou Sudžu, kterou nyní ovládají ukrajinské jednotky) v Kurské oblasti, ačkoli by to kapacitně mohlo kompenzovat výpadek.

Tento výpadek se samozřejmě projevil v ukrajinské státním rozpočtu, který přišel o slušnou část přijmu. Ukrajina v roce 2022 inkasovala za tranzit 1,2 miliard dolarů, resp. 0,8 miliard dolarů v roce 2023 (což dělá zhruba půl procenta ukrajinského HDP). Celá věc se bude řešit u arbitráže v Paříži. Rozhodnutí se očekává v roce 2026.

Nicméně výpadek nebyl dán pouze probíhajícími boji, ale i tím, že i Evropská unie musela na válku reagovat a začít řešit svoji vlastní závislost na ruském plynu. Celkově tak od počátku války docházelo a dochází k poklesu odběru ruského plynu, který je nahrazován norským, ázérským či třeba tuniským.

Unijní reakce

Než se podíváme na to, jak nastalá situace ovlivňuje Slovensko, je potřeba dodat trochu kontextu k tomu, jak reagovala Evropská unie (abyste měli lepší pochopení, o čem je řeč). V březnu a květnu roku 2022 byl již bývalým socialistickým komisařem Timmermansem představen plán REPowerEU, jehož cílem je dosažení nezávislosti na ruských fosilních palivech. Tento plán počítá s krátkodobými, střednědobými a dlouhodobými opatřeními.

V krátkodobém horizontu mělo dojít ke snížení poptávky po ruských palivech skrze zvýšení energetické účinnosti, podporu renovací budov a propagace individuálních iniciativ na úsporu energie. Důležitým prvkem je přitom i diverzifikace dodavatelů plynu, přičemž EU klade důraz na společné nákupy prostřednictvím nově vytvořené „EU Energy Platform“. Rovněž se počítalo a počítá s flexibilním využitím plynárenské infrastruktury, která může v budoucnu sloužit i pro přepravu vodíku a amoniaku. Cílem byla a je výstavba dodatečných LNG terminálu na kapalný plyn. V době návrhu bylo v EU 21 terminálu, které však nebyly strategicky umístěny tak, aby se nepřetěžovala síť (k čemuž docházelo). Kromě toho se počítá s výrobou a dovozem zhruba 10 milionů tun vodíku do roku 2030, produkcí 35 miliard kubíků biometanu či třeba úplny odklon od ruského plynu do roku 2027.

V srpnu 2022 bylo přijato další nařízení, které reagovalo na nastalou energetickou krizi a vysoké ceny energií (nařízení č. 2022/1369). Nařízením se státy vyzývaly k dobrovolnému snížení spotřeby plynu a v případě, že by nedošlo k dobrovolnému snížení a pokud by to vyžadoval stav, tak k povinnému snížení. Jak se ukázalo, zimu 2022-2023 jsme přečkali a nedošlo k žádnému armageddonu (nařízení už dnes neplatí). Přijata byla také řada právních předpisů, které se dotýkaly elektřinu a ropy, nicméně to není tématem tohoto příspěvku.

V rámci REPowerEU členské státy nastínily své energetické a klimatické plány, které měly mimo jiné vést právě ke snížení či odstranění závislosti na využití ruského plynu. V roce 2022 byl rovněž nastíněn plán na úplně zřeknutí se ruského plynu a mělo docházet ke společným nákupům.

LNG terminály a rozvoj infrastruktury

Toto je velmi důležitá část a pak slibuji, že se už konečně dostaneme k Ficovi, jeho cestě do Moskvy a jeho výrokům a vypnutí tranzitu elektřiny na Ukrajinu. Společně s přijetím různých nařízení a opatření, se začalo masivně investovat do výstavby a plánů na nové terminály na zkapalněný plyn.

Členské státy totiž disponují celkem robustními kapacitami právě na dovoz zkapalněnému plynu a přizpůsobují tomu také svoji infrastrukturu. Od roku 2022 do roku 2023 se vybudovaly dodatečné kapacity. Nejaktivněji v tomto směru byliNěmecko, Nizozemsko, Italie, Francie a Finsko + Turecko.

Navzdory tomu, že máme celkem velké kapacity a je plán je navýšit až na 567,5 miliard kubíků v roce 2030, jsou tyto terminály využívány méně, než byl původní předpoklad. Některá čísla mluví zhruba o polovině celkové kapacity, která de facto stojí ladem. A pouze 4 LNG terminály v Evropě byly využívány na 80 %. Před zvolením Trumpa mnozí mluvili o tom, že dost možná budeme až příliš velké kapacity. Nicméně s novou administrativou nakonec možná budeme nuceni kupovat americký plyn a tím pádem se nám bude hodit právě tato infrastruktura (viz například nákup amerického plynu Ukrajinou, který zabezpečila společnost DTEK a dodávky byly uskutečněny přes Řecko).

Slovenská situace

A nyní se konečně dostáváme k tomu, proč Fico reaguje tak jak reaguje (tedy kromě toho, že je to otevřeně proruský politik a kolaborant). Slovenská situace je podobná, ale vlastně jiná oproti tomu, jakou máme v České republice, jakou mají například Maďaři nebo Rakušané.

Ačkoli si Slovensko odneslo lekci z plynové krize v roce 2009 a začalo diverzifikovat, staronová vláda Roberta Fica od roku 2023 neudělala v zásadě nic, aby se připravila možný konec tranzitu přes ukrajinské území. Ano, Fico byl na návštěvě ázérského Baku v květnu tohoto roku a zřejmě tam měl jednat také o dodávkách tamního plynu na Slovensko. Problém je však s tím, že dostat tamní plyn je možné buď přes transbalkánský plynovod od Bulharska, přes Maďarsko anebo právě přes Ukrajinu, kde by došlo k naplnění potrubí azerským plynem v Rusku.

A Fico vsadil na to, že tento plyn dostane právě přes Ukrajinu. Jinak se totiž nedá vysvětlit, proč jednání veřejně více netlačil a vlastně se spokojil s tím, že se prý domluví Ukrajinci, Azerové a Rusové. Takhle, ono to samozřejmě má svoji logiku. Slovensko dostává plyn přes Ukrajinu napřímo, jeho potřeby činí zhruba 5 miliard kubíků a zbytek slovenským územím putuje dál do Evropy. A Bratislava z toho má příjem do státního rozpočtu jako tranzitní země.

To by v případě ázerského plynu nebylo tak úplně možné. Zaprvé Baku není schopné plně nahradit dodávky ruského plynu, byť se zavázalo zvýšit objemy, které k nám bude posílat, na dva miliard kubíků do roku 2027. Zadruhé, tento plyn bude určen pro Slovensko spíše jako koncového spotřebitele, nikoli jako plyn určený na tranzit. A z toho pramení Ficova bolístka. Není to ani tolik o tom, že by Slovensko nemělo plyn odkud brát, jako spíše o tom, že profitovalo na tom, že Ukrajina nechávala téct ruský plyn přes své území (byť ani ne v takovém objemu, který byl smluvně sjednán).

Když jsem mluvil o tom, že slovenská situace je podobná té ve střední Evropě, ale ne tak úplně, měl jsem na mysli to, že pro Slováky je diverzifikace poněkud náročnější než například pro nás. Jenže pokud bude Fico chtít, může plyn získat. Jen bude dražší a bude se muset snažit.

Bratislava se může domluvit na dodávkách plynu například z České republiky, kde je hlavní přeshraniční předávací stanice v Lanžhotu. Český ministr průmyslu Vlček už uvedl, že Česko je připravené Slovensku pomoct. Kromě toho může Slovensko získat plyn například z Polska severní cestou.

Polsko nedávno dokončilo rozšíření LNG terminálu ve Świnoujście a také plovoucí terminál (FSRU) v Gdaňském zálivu. Operační je také Baltic Pipe, přes který proudí norský plyn. Polsko je přitom se Slovenskem propojené a může Slovákům plyn dodávat.

K západní cestě kromě České republiky také Rakousko, kde je přeshraniční předávací stanice v Baumgartenu. Na jihu Evropy jsou přitom další LNG terminálu (Krk v Chorvatsku a LNG terminály v Řecku). Vyvstává ovšem několik otázek. Rezervovalo si Slovensko dostatečné LNG kapacity a uzavřelo smlouvy pro případy výpadku? Jednalo s okolními zeměmi o pomoci výpadku nebo, nedej Bůh, kritické nedostatku plynu pro průmysl a domácnosti? Má Slovensko dostatečně naplněné zásobníky? Odpověď tuší zřejmě lidé, kteří na Slovensku rozhodují, nicméně skoro bych se vsadil, že humbuk, který Fico jménem Slovenska provádí, bude dán zejména výpadkem příjmu z tranzitu.

Naprosto hysterická reakce

Fico věděl, že smlouva mezi Ukrajinou a Ruskem bude trvat do konce tohoto roku. Také věděl, že Rusové nedodávají nasmlouvané dodávky. A taky věděl, že v zásadě ani jedna ze stran, které spolu navíc válčí, nemá zájem na prodloužení kontraktu. Co udělá slovenský premiér, který prostě chtěl a chce ponechat business as usual? Namísto hledání alternativ, které Slovensku pomohou se zbavit závislosti na ruském plynu, začne vykřikovat něco o reciprocitě a zastavení tranzitu elektřiny na Ukrajinu.

Vezměte si absurditu celé té situace. Válčící země může za to, že dojde k vypršení smlouvy a Slovensko, které má s Rusy uzavřenou smlouvu do rok 2028 (a které mimochodem platilo Rusku v rublech) předstírá, že se vůbec nic neděje. Nicméně jak je to vlastně s oni vypnutím elektřiny?

Netuším, jestli Fico někdy slyšel o pojmu European Network of Transmission System Operators for Electricity (ENTSO-E), ale soudě dle výroků spíše ne. V zásadě jde o je evropskou síť provozovatelů přenosových soustav elektřiny. Ta vznikla v roce 2008 a má na starosti koordinace provozu a zajištění bezpečného toku mezi zeměmi, dále plánování rozvoje sítě (desetileté plány na rozvoj přenosové soustavy v Evropě), pomoc při předcházením velkým výpadkům proudu ve více zemích a v neposlední řadě standardizaci přenosové soustavy (něco jako když jsme si standardizovali USB-C nabíječky nebo třeba proud v zásuvkách).

Ukrajina se snažila připojit k této evropské síti od roku 2017 (Rusku se to samozřejmě nelíbilo), kdy byla podepsána dohodu o budoucím připojení. V roce 2022 byla synchronizace sítě poprvé izolovaně testována a v prvním čtvrtletí 2023 došlo k plné synchronizace mezi Ukrajinou a Evropou. Linie vysokého napětí byly propojeny jak mezi Slovenskem a Ukrajinou, tak mezi Ukrajinou a Polskem.

A teď otázka, může Slovensko je tak vypnout elektřinu? Čistě techniky ano, může. Samozřejmě je otázkou, jestli si nepoškodí svoji vlastní energetickou soustavu, ale to už je na rozhodnutí Fica. Nicméně z hlediska právního je to právě Entso-E, kdo dává souhlas se zvýšením nebo snížením dodávek mezi jednotlivými členy sítě. Samozřejmě, Fico se může nakrásně vykašlat na jakékoli normy, které si Slovensko samo transponovalo (třeba třetí energetický balíček), může poslat do háje své spojence.

Nicméně (a díky Bohu) Ukrajina není závislá na tom, co ji dodá nebo nedodá Slovensko. Polsko již uvedlo, že v případě potřeby Ukrajině dodá větší množství elektřiny a zvýší svoji vlastní produkci. Velmi negativně se na Ficovu adresu vyjádřilo také Estonsko, které řeklo, že není přípustné.

„Nejnovější snahy Maďarska a Slovenska, které mají za cíl udržet přísun ruského plynu do EU, jdou proti cíli, na kterém jsme se shodili a budou pouze prodlužovat naši závislost na Rusku. […] V tomto ohledu je naprosto nepřípustné, aby Slovensko vyhrožovalo zastavením mimořádných dodávek elektřiny na Ukrajinu, zvláště v zimě. Ukrajina poslední tři roky bojuje nejen o suverenitu, ale také o bezpečnost celé Evropy. Jedinou správou cestou je podpora Ukrajiny, nikoli prohlubování strádání Ukrajinců,“ uvedl tamní ministr obrany.

Závěr

Co na to všechno jen říct? Snad jen, že Visegradská čtyřka už opravdu není čtyřka. Donedávna to byla trojka a nyní už lze říct, že je to dvojka. Můžeme si vzpomenout na Ficova slova z roku 2017, kdy tvrdil, že „být v jádru s Německem a Francií, to je podstata mé politiky. Pro Slovensko není visegrádská čtyřka alternativou EU. V4 není pro Slovensko tím životním prostorem, který si představujeme do budoucna. Náš životní prostor je v Unii.”

Ať už to bylo myšleno vážně či čistě pragmaticky, tento Fico je pryč. Ten Fico, který nyní vládne Slovensku, je kolaborant, který chce zneužívat ukrajinského utrpení. Chce donutit Ukrajince, aby podepsali smlouvu s agresorem, který ani nedodržoval smlouvu stávající a který na tom všem chce vydělat.

Fico, kterého máme dnes, je člověk, který prodá i vlastní matku, když mu to zaručí, že zůstane u moci. Tento Fico je neschopný uřídit vlastní rozpočet, ve kterém mu budou chybět peníze za tranzit plynu, je to člověk, který vyhrožuje lékařům vězením, protože není schopen nabídnout rozumné podmínky pro jejich fungování. Formát, ve kterém jsme se mohli před lety scházet, je mrtvý. A čím dřív přestaneme předstírat, že tomu tak není, tím dřív můžeme hledat formáty, kde se spojenci budeme mít stejné bezpečnostní zájmy.

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší. Díky!