Cérka z Moravy počtvrté ve VIPD péči

Zkusit pozdní příchod nebo radši ne? Tuhle otázku si kladu už od poslední lekce. A čím víc se blíží můj další termín u Paní Vychovatelky, tím častěji se na ni snažím najít odpověď. Co by se mi tak mohlo stát? Něco určitě ano, ale co přesně? Za pozdní příchod mám stanovenou sazbu 15 rákoskou. No jo, jenže platí to i pro VIPD nebo má v tomto ohledu Paní Vychovatelka připravenou nějakou specialitku? Když jsem se ptala, na tohle jsem odpověď (asi záměrně) nedostala… S touto myšlenkou nicméně dlouho koketuji, a nakonec docházím k odhodlání to tentokrát opravdu risknout. Nějak to zkrátka považuji za dobrý nápad. To dám, však co?! Den před lekcí už o tom tolik přesvědčená nejsem… 😄Sice tuto variantu úplně nezavrhuji, ale říkám si, že bych se docela spokojila s tím, kdyby to bylo až někdy v budoucnu. Po celou cestu do Prahy si ve vlaku dodávám odvahy, nicméně jsem pořád tomuto ďábelskému plánu jakž takž nakloněna. To se však mění s příchodem do Řehořovy ulice, kde to na mě zase úplně padá. Ta ulice je prostě celá taková přísná. Už jen ta dvě „ř“ v názvu, připomíná mi to slavné Máchovo „řinčí řetězů hřmot“. Tady by se spíš hodilo „řemenů“… Vysoké budovy, dlouhá šedá ulice, často se tam někdo popere… úplně tam cítím tíhu toho výprasku.😄 Mám chuť svoje rozhodnutí dostavit se k Paní Vychovatelce později ještě poněkud přehodnotit. I když na druhou stranu, ta zvědavost je stále dost silná. Jsem na vážkách. Udělat to nebo ne? Strašné dilema toto! Připadám si jako v pohádce, kdy je hlavní hrdina příběhu postaven před zásadní volbu, kterou musí stihnout vyřešit v určitém časovém limitu. Do lekce ještě zbývá víc než půl hodiny. Ještě mám pořád čas zvrátit svůj neblahý osud. Stačí se dostavit dřív, než se přesypou hodiny. Nic víc. Jak tohle dopadne?🤔Během procházky ulicí se snažím o vysoce neutrální výraz. Letáky jsem samozřejmě zapomněla doma… 😐 Když procházím kolem TOHO domu, dělám, že vůbec nevím, co se tam odehrává. Moje paranoidita se opět citelně projevuje. Měla bych s tím už konečně něco dělat, fakt diagnóza. 🙈 Třeba mi s tím pomůže právě časté navštěvování VIPD? 😊 Každopádně, můj plán je jasný – někam si zalézt, dát si něco k pití a u toho se už konečně rozhodnout. A protože jsem si předsevzala na svém paranoidním já opravdu alespoň částečně pracovat, vyrážím do podniku, kam jsem zašla už před druhou lekcí. Jsem z toho sice nervózní, ale snažím se uklidnit tím, že už je to cca 3 měsíce, a že si mě už rozhodně nemůže nikdo pamatovat. Je tam úplně ta stejná obsluha. Opět si dávám stejný nápoj - pomerančový džus, dokonce si sedám ke stejnému stolu (takhle hustá a odvážná já jsem!) 😄, zdvořile odmítám, když mi nesou příbor. A hádejte, co se stalo? Vůbec nic! 😄U toho se pouštím do úvah na téma „VIPD a blízké okolí“: Pokud není ten dotyčný stejně založený, tak VIPD ani nezná. Pokud zná, je nesjpíš stejně založený a měl by tím pádem pochopení. 😊 A kombinace obojího, tedy, že zná, ale není takto zaměřený, je snad velmi málo pravděpodobná… 🤔 U skleničky džusu pořád váhám. Teď by se mi hodila nějaká květinka, škoda, že je leden a nic nekvete. Přijít pozdě/včas/pozdě/včas… Tak alespoň zkouším „ententýky“ na různé způsoby. Další variantou je hod korunou, nicméně pořád to zkouším znovu, jelikož ani o jedné z variant nejsem stoprocentně přesvědčená. Finální rozhodnutí si tedy nechávám opravdu až na samý závěr. Postupně se mi neuvěřitelným způsobem zvyšuje hladina adrenalinu v krvi. V 11:52 se stane něco, co opravdu nečekám: přijde mi zpráva od Paní Vychovatelky, že klidně můžu přijít dřív, abych nemrzla a nepřemýšlela nad tím, kdo mě vidí, jsem očekávána! Doslova mě zachránila, protože prostě tušila, co zamýšlím. 😊 Smsky si teda všimnu až malinko později, protože mám nastavený tichý režim. Už se mi totiž stalo, že před lekcí se mnou chtěla kolegyně něco „strašně neodkladného“ řešit a vězte, že před vstupem do „VIPD světa“ mi to vážně nemyslí, nedokážu se soustředit, a už vůbec nemám náladu se vykecávat o blbostech, takže pro jistotu... 😅 A taky se snažím chvilku meditovat a dýchat zhluboka. Úplně mi ta zpráva vyrazila dech. Čtu ji asi 3x a přemýšlím, co teď?! V tu chvíli to vnímám jako šanci, která se neodmítá, tedy šanci zachránit se, oddálit hrozbu, která by mě postihla, kdybych zazvonila později. Najednou je mi líto přijít pozdě. Vždyť je to znamení z nebe! Dneska není vhodný den na pozdní příchod! Ano!!! Teď už to vím, teď už jsem definitivně rozhodnutá: NECHCI přijít pozdě! Nechci naštvat Paní Vychovatelku! Chci přijít VČAS a být vzorná! No jo, jenomže tyto mé úvahy mi zabraly skoro tři minuty, je už nějakých 11:56 a já pořád sedím nad stále nedopitým džusem v podniku u parku... 😮V cukuletu si oblékám bundu, na záda házím batoh a mířím střemhlav k východu. Děkujuuu, na shledanou!!!, volám už za běhu. Potřebuji přeběhnout silnici. Počkat, zrovna jede auto. 🙈 Tak ještě jedno, „výborně“… Tak a teď! Rychle!!!! Makeeej!!! Šviheeej!!! V totálním stresu běžím kolem parku jako blázen, jsem celá zadýchaná, bunda mi dost šustí, teď jsem fakt megálně nenápadná! Rychle juknu na mobil, je 11:58 a já jsem teprve dole ulice pod kopečkem, který se mi teď zdá nějaký větší a ulice nějaká delší… 🤔Alespoň píšu Paní Vychovatelce rychlou odpověď „děkuju, už letím“, kdybych to přeci jen nestihla, aby alespoň viděla, že jsem se jakože snažila. No, i když by mi to stejně bylo platné jak chaloupka v Blatné. Pořád ještě zbývá něco málo času, pospíchám, jak jen můžu, ale dělají se mi mžitky před očima, sotva popadám dech, a začínám mít pocit, že mi nohy těžknou a zpomalují, jakoby se přilepily k chodníku! Hrůza! Stěží se přibližuji, ale nemám dost odvahy podívat se na hodinky. Co když už je pozdě?! 😯Já to nechci vědět!!! 🙈Už jen kousíček, támhle jak stojí ta motorka před vchodem, to je ono, snažím se zorientovat v prostoru. Tentokrát se vůbec nezastavuju, neprodýchávám, nic nepromýšlím, okamžitě se vrhám na zvonek. Teprve potom se strachem kontroluji čas a pozor - stihla jsem to!!! Minutu před, možná necelou, ale prostě v limitu!!! Obrovské UFFFFFF!!!! Paní Vychovatelka mě pouští dál a podle hlasu je poznat, že je ráda, že jsem to stihla. 👏😊Tím, jak dobíhám takto doslova na poslední chvíli, nemám moc času nad ničím přemýšlet, což má jednu obrovskou výhodu. Než si stihnu uvědomit, jak nesmírně těžké a stresující je pro mě zazvonit a sejít po schodech, jsem už dole, kde opět stojí usmívající se Paní Vychovatelka. Je na ní vidět, že je ráda za to, jak to nakonec dopadlo. 😊 „Vítám Tě,….,četla jsi moji zprávu, že můžeš zvonit dřív? Říkala jsem si, že asi provokuješ, když jsi to nechala až takto na poslední chvíli…“ Přivítáme se a mířím do učebny. Vysvlékám si bundu, boty měním za teplé bačkorky a Paní Vychovatelka ještě s potutelným úsměvem prohodí: „Zatopila jsem, aby nám nebyla zima. No, ale Tobě bude stejně za chvilku horko…“ Už teď, když to říká, cítím teplo rozlévající se po celém těle. Ze všech stran na mě koukají nejrůznější výchovné i trestné pomůcky. Slyším, jak se mi smějí a jak se mezi sebou dohadují, kdo z nich půjde první na řadu. Asi z toho už úplně magořím. 😄 Naštěstí mě z těchto podivných halucinací vytrhává Paní Vychovatelka, která mě, ještě než usednu na židli, častuje pochvalou: „Výborně, máš šaty, takhle se mi to líbí! Vidím, že ses připravila, ne jako poprvé…“, naráží na moji první lekci, kdy jsem se docela vykutáleně dostavila v kalhotách. 😄 Paní Vychovatelka bere své záznamy o mé maličkosti a k tomu si ještě otevírá mail, ve kterém jsem pod názvem „kniha hříchů“ poctivě vypsala všechny své přešlapy poslední doby. Paní Vychovatelka se na mě dlouze dívá, má svůj typický vychovatelský výraz, ve kterém se snoubí úsměv, přátelské přijetí, přívětivá péče, ale současně bezbřehá přísnost, důslednost a smysl pro spravedlnost, a pouští se do hloubkové analýzy mého svědomí: „Takže cérko, vidím, že zase budu muset být přísná! Čtu tady “nepozornost v práci“ a “odkládání povinností“?!! Co mi k tomu řekneš?“ Pokrčím rameny. Nemám co, prostě stalo se… „A co na to říkají v práci, že si neplníš dostatečně svoje povinnosti? Respektive že je plníš, ale pozdě?! To se jim asi moc nelíbí, ne?“, ptá se Paní Vychovatelka úderně, nicméně její otázka zůstává bez odpovědi, jelikož ji vyhodnocuji jako řečnickou. „Máte pana ředitele nebo paní ředitelku?“, pokračuje v průzkumu. – „Pana ředitele“, pípnu. „Hm, pana ředitele… Co by asi říkal na to, že za svoje chování dostáváš na zadek?!“ Začervenám se. „Vidíš, už se stydíš!“, komentuje Paní Vychovatelka, které prostě nic neujde. 😄„A stydíš se alespoň, když to odevzdáš pozdě?“ – „Ano“…., odpovím stručně a pravdivě… Nicméně to není zdaleka to nejhorší. Co Paní Vychovatelku skoro zvedne ze židle, jsou moje opakující se pozdní příchody. Nejvíc ji rozlítí ten na zkoušku sboru, kdy jsme nacvičovali vánoční zpěvy: „Počkej?! Chceš mi snad říct, že jsi přišla pozdě už čtyři dny po minulé lekci??!!! Ale vždyť to jsi ještě byla fialová!!!“, vyhrkne přísným a pohoršeným tónem. Ouha… Velmi nešikovně jsem totiž k pozdním příchodům uvedla i datum… Nezbývá mi tedy nic jiného než to přiznat. „A byl to problém? Mělas kvůli tomu průšvih?“, zjišťuje Paní Vychovatelka.
– „Ani ne, ale kdyby to udělal každý, tak to asi nemá cenu“, řeknu nesměle, aby bylo znát, že si svoji chybu plně uvědomuju. Paní Vychovatelka se mnou souhlasí: „Přesně, tohle jsem Ti chtěla taky říct, kdyby se takhle jako Ty chovali všichni, tak nikdy nic nenacvičíte!“, usoudí Paní Vychovatelka, která chce také znát důvod tohoto mého selhání. Zadrmolím něco ve smyslu, že jsme toho dne měli takovou rodinnou sešlost. Tak znáte to, štědrý den za rohem, chystání, výzdoba, rodina se trousí na návštěvy, atd… 😊 Tudíž jsem se trochu zdržela… (můžu já za to, že si se mnou chtěli všichni hrozně povídat?! 😄) Paní Vychovatelka na to sice nic neříká, nicméně se dlouze usmívá a z výrazu jí čtu: A tak co jako??? Nechápu souvislosti??? „Ani nevím, jestli má cenu se obhajovat nebo ne, protože to stejně zní jako výmluvy“, řeknu už docela rezignovaně, protože když vidím pohled Paní Vychovatelky, která má na všechno odpověď, už fakt nevím, už mi úplně dochází slova…😄 „Jistě že ano! Máš nárok se obhájit, třeba najdeme i polehčující okolnost…“ řekne Paní Vychovatelka povzbudivě. Je na ní stejně vidět, že ačkoliv je přirozená autorita, ráda najde i nějakou tu polehčující okolnost, aby mohla výprask trošku zmírnit. Oplývá přísností, ale zároveň má pochopení. Trošku jako u maturity, kdy vás ten jindy přísný vyučující nechce teď, když jde o hodně, úplně potopit, a tak se snaží trošku nasměrovat, aby to pro vás dopadlo co nejlépe. 😊 „Doufám, že jsi dala alespoň vědět, že to nestihneš a že ses omluvila předem…?“, napovídá Paní Vychovatelka, která se vrací k mému pozdnímu příchodu. „Ano, dala jsem vědět…“, řeknu. „A kdy? Minutu po?!“, zkoumá. – „Ne, čtvrthodinku předem“, odpovídám. „No dobrá, tak to budu brát jako polehčující okolnost“. Juchůů!! Posléze Paní Vychovatelka opět nahlédne do záznamů a pobouřeně namítne: „Ale to nebyl jen jeden pozdní příchod, že ne?!! Zase jsi nechala čekat ty své svěřence?! Chudáčci děti!!!“ Přikývnu a je mi trapně. „Vždyť jsem Ti to přece minule už vysvětlila a slíbila jsi, že už se to nebude opakovat! No, vidím, že to asi bylo málo důrazné! Kolik minut jsi je nechala čekat???“
– „Osm“, přiznávám nesměle. „A co jsem Ti minule slibovala za každý pozdní příchod?“
– „Rákosku“, vyslovím nejistě. „Rákosku, správně“, přitakává Paní Vychovatelka. „A kolik?“
– „Patnáct“, říkám nerada a tiše. „Hm, a když máš dva pozdní příchody, kolik to dnes bude???“, zkouší mě Paní Vychovatelka z násobilky. –„Třicet“, říkám opatrně. „No, ano, třicet. To už je docela hodně, že? Ale za tu polehčující okolnost to bude -5, takže klasických 25. No, pětadvacet rákoskou už bude dost citelné“, usoudí Paní Vychovatelka, která mě vyzývá k tabuli. Minule mě trošku mrzelo, že tato část neproběhla, tak tentokrát jsem si psaní na tabuli, které mám ostatně moc ráda, užila do sytosti.

😊Dneska je popsaná speciálně – je tam 47 v srdíčku. „Vidíš, můžeš tady slavit i narozeniny“, seznamuje mě se zajímavými možnostmi VIPD Paní Vychovatelka. (Podle všeho předpokládám, že to byl Leontýnka? Tak dodatečně přeji vše nejlepší! 😉) „Tak si piš: pozdní příchody – to už víš 2x15“, zní první verdikt. „Ale vždyť přece…“, snažím se nenechat se ošidit
a poukázat na již slíbenou polehčující okolnost se včasnou omluvou, která mi strhla 5 ran rákoskou. „No jo, vlastně, těch 25…“, uznává Paní Vychovatelka. Zapisuji tedy -5. „No, cérko, cérko, ještěže sem jsi nepřišla pozdě, to by byla minuta rákoskou!“, oznamuje mi striktně Paní Vychovatelka, čemuž se mi vůbec nechce věřit. – „Ne, minuta ne, to ne?!! Ne??“, snažím se doptat, jenomže Paní Vychovatelka nereaguje, ale zjevně si užívá můj údiv, jen se usmívá, a nechává mě v děsivé nejistotě, asi si říká, mysli si co chceš. 😉Tušila jsem, že ve VIPD jsou sankce poněkud vyšší, ale že hned o tolik?! Pak mi Paní Vychovatelka ukazuje dvě rákosky, které si už na mě připravila na stůl před mým příchodem – moji „milovanou“ rákosku na holky, to už je taková stálice, která nesmí nikdy chybět! 😉A ještě na moji počest vytáhla z archívu takovou speciální tenkou, která se spíš podobá proutku, působí víc neškodně než kdekterá jiná. „Je sice hodně tenká, ale pěkně to s ní štípě…“, varuje mě Paní Vychovatelka. Asi, abych se neradovala předčasně. „Tak to by byly ty Tvoje pozdní příchody. A pod to piš: „odklad povinností a nepozornost v práci“, zní další pokyn. Paní Vychovatelka nahlédne do mobilu, aby si připomněla má konkrétní provinění: „Počkat!!!! Toho teda je!! Takhle to vypadá, že to jsou jen dvě věci, ale pod tím se skrývá ještě dalších 5!“. A začne číst důrazným a pobouřeným hlasem a u toho kroutí nevěřícně hlavou a odpočítává na prstech: „Opomenutí přípravy materiálů - soutěž, odfláknutí přípravy na hodinu, pozdní odevzdání úkolu od vedení, pozdní oprava písemek, pozdní zapisování docházky. No, tak, cérko, to ne, to teda budu ještě přísnější!“, upozorní mě. „Pět prohřešků, tak pět nástrojů?!“, pokládá další řečnickou otázku, ve kterých se podle všeho celkem vyžívá. „Tak to bude: 1. vařečka, 2. řemen, 3. klepač, 4. plácačka a 5. kartáč.“ Vše poctivě zapisuji, i když u řemenu jen velmi obtížně, ten dvakrát neprožívám. „No a počty podle toho…“ (myslela jsem, že jak to budu zvládat) „… podle toho, jak
u toho budeš hezky odpovídat a jak se budeš chovat…“ Aha, tak nic… „A ještě k tomu nakonec těch 25 rákoskou, no máš se na co těšit!“, prohlásí Paní Vychovatelka. „Nebo tím chceš naopak začít? Třeba si chceš zkusit výprask rákoskou bez zahřátí?!“, ptá se zálibně. „Ne, tak já myslím, že když jsem přišla včas, tak bychom to mohly teda vynechat“, odpovím. „Co prosím???“, nechápe Paní Vychovatelka mou odpověď. Uznávám, že jsem se v tom stresu špatně a poněkud nejasně vyjádřila-myslela jsem to tak, že když jsem přišla včas, můžeme vynechat to břímě výprasku bez zahřátí. Bohužel to asi říkám nedostatečně pokorným tónem, jelikož přichází okamžitá reakce Paní Vychovatelky s nevěřícným pohledem: „Ty už jsi zapomněla, jak se tady máš chovat??? Že bys třeba poprosila, když něco chceš?!“ Tak to radši vezmu ještě jednou, ale vzhledem k tomu, že se mi opět chce smát, absolutní pokora mi nejde: „Prosím nejdřív o zahřátí“, vyloudím ze sebe. „No dobrá tedy“, souhlasí Paní Vychovatelka, která už míří ke kanapi. Na to, jak mi bylo od začátku do smíchu, se to teď už docela mění. Začínám se bát. „Je Ti vše jasné? Nechceš si ještě odskočit?“, ptá se Paní Vychovatelka, která si asi všimla změny mého výrazu ve tváři. Zakroutím hlavou. „Dobrá, tak jdeme na to!“ Ještě než se Paní Vychovatelka definitivně posadí na pohovku, posílá mě do výklenku pro vařečku. Můžu si vybrat jakoukoliv kromě děrovaných, protože ty prý ničí prdelky. 😊 Dokonce jsem pochválena za kvalitní výběr: „Hm, tak to bylo dost odborné, skoro to vypadá, že se ve vařečkách vyznáš, tahle je taková lehká, neudělá moc velké stopy, ale zároveň je dostatečně důrazná a hezky štípě“, zhodnotí Paní Vychovatelka zkušeně a u toho si s ní poklepává o dlaň. Tak nějak se nemůžu rozhodnout, jestli to jsou pro mě dobré nebo špatné zprávy. 😄„Tak pojď, však už to znáš“, prohlásí Paní Vychovatelka, která ke mně natahuje ruku a já se pokládám přes její kolena. Vyhrne mi šaty, pohladí letmo zadeček a dá se do díla. Paní Vychovatelka se toho vůbec nebojí, sází jednu za druhou. Už po pár plácnutích se začnu kroutit, pravou rukou se zapírám do kanape, různě uhýbám. „Ty někam jdeš?!“, reaguje na moje pohyby. Nedokážu totiž zůstat v klidu v pozici, dost mě to bolí. Svoji narážku ještě minimálně dvakrát zopakuje. –„Ne“, odpovídám. „No tak“, a nerušeně pokračuje. Po chvilce mi stahuje punčocháče a pokračuje přes kalhotky.
„No tak, uvolni se“, poradí mi. Jak se mám asi v této situaci uvolnit?!, říkám si pro sebe.
U toho mi připomíná důvody jejích úderů: „Jako!!! Malá!!! Nezbedná!!! Holka!!!“, pronáší zvýšeným hlasem a za každé slovo přidá velmi důraznou ránu. „Když už si zase nepamatuje ty následky svého chování, tak jí to tady připomeneme…“ Myslím, že mi to Paní Vychovatelka připomněla zcela mistrně, hned se mi vynořily vzpomínky na bolest z předešlé lekce… 🙈😄Když Paní Vychovatelka vyhodnotí ruční zahřátí jako dostatečné, přichází na scénu vařečka. „Dostaneš jich 30!“, oznámí a pustí se do práce. S vařečkou se umí ohánět naprosto bravurním způsobem. Neskonale to štípe, nemůžu vydržet v pozici, pořád uhýbám, vrtím se. Ruka mi nekontrolovatelně zamíří dozadu. „Máš pěkné nehty, tak doufám nechceš, abych Tě přes ně vzala tou vařečkou?!“ Neee, to vážně nechci! Paní Vychovatelka mi ruku chytne a pokračuje ve velmi svižných úderech doprovázenými slovy: „To aby si to pamatovala!!! Že nemá!!! Chodit!!! Pozdě!!!“ Také nohy se mi neovládnutelně vymrští směrem k zadečku. Na poprvé mi je Paní Vychovatelka jen beze slova vrátí zpět, nicméně po dalších pokusech bránit se výprasku mě přes ně lehce vezme vařečkou, naštěstí jen „jemně“, zato citelně. Tohle je vážně nepříjemné, tak se je radši pokusím držet dole. Rány dopadají v rychlém sledu, vařečka opravdu ani chvilinku nezahálí. Pro mě je to už neúnosné, a je takřka nemožné jen tak nečinně ležet. Paní Vychovatelku to, jak si mě musí pořád posouvat, přidržovat za ruku a upozorňovat, abych tam necpala ty nohy, už asi celkem vyčerpává, a tak mi pohrozí: „Pokud nebudeš hezky držet, budu Tě muset přivázat!“ Také konstatuje: „Měla bys být vděčná ještě za tuhle pozici, nebo chceš dostat v jiné?“ –„Ne, Paní Vychovatelko“, odpovím pro jistotu… A snažím se radši co nejlépe držet až do konce… „Vztyk!“, zazní rozkaz. Zvedám se a jsem hned poslána k tabuli, kde si můžu odškrtnout vařečku. Takhle to můžu dělat po každém nástroji, abych viděla, jak to hezky utíká a jak to šikovně zvládám. 😊 Paní Vychovatelka neztrácí čas. Už chystá prostor pro další jízdu. Jeden polštář umisťuje na stůl, druhý na židli. Už přesně vím, co bude následovat a co se po mně bude chtít. Poklekám na židli. „Vyhrň si ty šaty a polož se na bříško.“ Nechce se mi, ale co už. Načež mi Paní Vychovatelka stahuje kalhotky těsně pod zadeček. V této pozici mi je ještě nikdy nestahovala, je to takové „oficiálnější“. Je mi trapně. Na ten pocit těch sjíždějících kalhotek, které nemůžu jakkoliv zastavit, si asi nezvyknu nikdy. 🙈Paní Vychovatelka si do ruky bere řemen, mimochodem takový ten černý. Myslím, že je to právě ten, který NEMÁM ráda. Ruku do ohně bych za to sice nedala, ale podle pocitu to tak odhaduji. Je velice zajímavé, že se pokaždé záhadně objeví na mé lekci… Asi si mě nějak oblíbil, respektive moji prdelku, jinak si to neumím vysvětlit. 😄 „Dostaneš 10 ran a stejně jako minule u té rákosky mě za každou poprosíš a pak i poděkuješ. A můžeš být fakt ráda, protože si sama určuješ rytmus.“ Děkuju pěkně. „Tak až budeš připravená, můžeš říct jedna, prosím“. Chvilku nechávám ticho, potřebuju se trošku prodýchat a psychicky připravit a pak už se slyším opatrně říct: „Prosím jedna“. To, co následuje je naprosto brutální úder, bolest se rozprostírá v celém mém těle. „Au, děkuju“, řeknu nerada, protože děkovat za rány je neskutečně těžké. Snažím se to moc nenatahovat, jelikož tento svůj neoblíbený typ výprasku chci mít za sebou co nejrychleji, ale také potřebuju nějaké pauzičky na pohlazení zadečku. Jedna rána je obzvlášť au! Byť má Paní Vychovatelka naprosto perfektní trefu, jednou jí to úplně nevyjde a je to hranou nástroje, což je naprosto k zešílení! „Au!!!“, vzlykám. Tentokrát to ale Paní Vychovatelka komentuje slovy: „Tak to máš za to…“ jakože zasloužíš si to, tak nefňukej… 😄 Ran sice není „moc“, pro někoho „jen“ deset, ale asi je to dostatečné. Paní Vychovatelka do toho totiž dává všechno, veškerou energii, pořádně se do toho opírá. Jsem fakt ráda, když už vyslovuji poslední desáté „děkuji“. U stolu mám ještě zůstat, ale teď se o něj jen opřít ve stoje. „Potřebuji, abys měla zadeček uvolněnější“, oznamuje mi Paní Vychovatelka své pohnutky pro změnu pozice
a už se natahuje po klepači, který do VIPD přinesla Paní Veroniqa, takže tímto zdravím Veroniqu! 😊 „Klepač Ti má vyklepat z hlavy tu nepozornost v práci!“, vysvětluje mi důvody výběru tohoto nástroje. Paní Vychovatelka mi poradí, abych se pořádně chytla stolu a nepustila se, že teď to bude v jejím tempu! 😄„Nemusíš teď počítat, udělám to za Tebe. Dostaneš 5 ran“. Na jednu stranu je to od Paní Vychovatelky hezké, že mi radí, jak to zvládnout lépe, ale na druhou stranu mě to trošku uvádí do rozpaků – že by to bylo tak moc drsné, že bych to bez držení nedala?! Jsem celá nervózní z toho, co přijde. Paní Vychovatelka si dává na čas, abych si tu atmosféru napětí pořádně nasála. „Tak držíš se?“ – „Ano“, špitnu. Tak držte si klobouky, jedeme z kopce!!! Pět ran přiletí velmi rychle za sebou. No jo, prostě tempo Paní Vychovatelky! 😊 Projíždí mnou divná bolest, taková jiná, oproti mně již známým nástrojům. Nevím, proč jsem si myslela, že ten klepač ani tolik nebolí? Naivita třetího stupně. A taky zanechává zajímavé a dlouhotrvající stopy, jak jsem si mohla později všimnout. Zatímco opouštím pozici u stolu, Paní Vychovatelka se natahuje pro další nástroj
– plácačku: „Ta je tady, běžně ji používám na zahřátí,“, ukazuje mi Paní Vychovatelka šedobílou tenkou plácačku, se kterou se teprve seznamuji. Ta mi na první dobrou nepřipadá tak strašná, uvidíme, jaké to s ní bude. Ještě než na ni ale dojde, mi Paní Vychovatelka dopřává malou přestávku od výprasku, který se rozhodla proložit důkladným rozhovorem na téma „odkládání povinností a nepozornost v práci“. Posadí se elegantně na kanape a začíná klást otázky: „Tak co to tam máme? Pozdní oprava písemek?! Proč jsi je neopravila včas?!“ –„Nějak jsem to nestihla…“, odpovím. „Jak to?“, pokračuje ve výslechu, protože to zkrátka nebyla dostačující odpověď! „Máme nastavený takový složitý bodovací systém, kde se různě sčítají a odčítají čtvrt body a vždycky, než to spočítám…“, snažím se o chabou obhajobu. „Ale za to jsi taky placená!!! A to odfláknutí přípravy na hodinu? Máš se chystat na výuku i doma, to patří do Tvé pracovní náplně!!“, připomíná mi fakta Paní Vychovatelka. Vím to samozřejmě moc dobře, pojem „nepřímá pedagogická činnost“ mi je znám, ale někdy to prostě nevyjde úplně podle představ… „A uvědomuješ si, že ty děti na to čekaly? A byly třeba nervózní z toho, jak to dopadlo?! A Ty jsi je nechala v takové nejistotě!“ Tak tady z toho nějak tuším, že si to ještě dneska patřičně odskáču… „A to pozdní odevzdání úkolu od vedení? To bylo co? Nebylo Ti hloupé to odevzdat až v momentě, kdy Ti to museli připomínat?“ Nedokážu odpovědět, jen přikyvuji. Paní Vychovatelka mi odpovídá přísným pohledem. „A to pozdní zapisování docházky? Proč?!“ –„No, do systému můžeme zapisovat jen z práce. Žila jsem v domnění, že jsem si to už vyplnila dřív, ale pak jsem zjistila, že vlastně ne, že to bylo ten předešlý měsíc. Sice jsem měla pocit, že bych si to měla ještě radši zkontrolovat, ale už toho bylo ten den hodně a prostě jsem se už viděla doma…“, přiznávám své lidské selhání. „Chápu, že když máš dvě práce, je složité to nějak skloubit, ale nedá se prostě nic dělat, musíš si to lépe zorganizovat, nejdřív musíš dodělat jednu věc a pak teprve začínat další!!! A z čeho si měla největší průšvih?“, zkoumá s neúprosným pohledem Paní Vychovatelka. „S tou docházkou“, přiznávám. „Hm, to docela chápu! Já být teda vaše paní ředitelka, tak by Ti to rozhodně neprošlo!!“ To tak nějak tuším a předpokládám, říkám si pro sebe. 😄Je mi ale dost trapně. Zkrátka a dobře mě Paní Vychovatelka zasypává otázkami, na které jen stěží hledám relevantní odpověď. Uznávám, že to nebylo úplně správné jednání, ale co teď s tím? Také ještě pro jistotu kontroluje, že komunikace s tím jedním nepříjemným kolegou probíhá bez komplikací: „A jak to pokračuje tam s tím kolegou? Domlouváte se, na čem je potřeba?“ –„Ano“, odpovím. „Tak alespoň něco…“ Od té doby se k tomu vždycky Paní Vychovatelka vrací, asi jí to obzvlášť leží na srdci… Vypadá to, že pohovor je u konce. Teď je čas mé prohřešky opět náležitě „ocenit“. Paní Vychovatelka se ve stoje jednou nohou opře o kanape a zve mě blíž. Jsem mírně užaslá výběrem trestné pozice. To fakt??? Z mých úvah mě ale vytrhává Paní Vychovatelka, která mě už hbitým gestem přehýbá a začíná mydlit tou rádoby neškodnou plácačkou. „Jako malou! Zlobivou! Holku! Když dostaneš nějaký úkol, tak ho musíš splnit!“ Je mi neskonale trapně. V téhle pozici si připadám, jako by mi bylo tak o 20 let méně… 😵 Je to naprostá záplava bolesti. Už nemůžu, uhýbám, melu sebou, dávám si ruku za záda, kterou mi opět Paní Vychovatelka drží, a zvládá u toho jet v obdivuhodném tempu. U sedmé rány začnu dost fňukat a naříkat. „Dostaneš jich 24!“, oznamuje nekompromisně. U dvanácté mám pocit, že ještě jednou tolik rozhodně nemůžu vydržet! „Chytni se hezky toho gauče a drž“, slyším říkat Paní Vychovatelku. Snažím se, ale je to fakt brutálně těžké. Ještě prohlásí i něco ve smyslu: „Kdybych chtěla, tak bych Ti je nekompromisně vysázela…“ Jenom si říkám pro sebe - to ještě není ono???! Může to snad být ještě drsnější a nekompromisnější??? To už si asi ani neumím představit… 😯 Dopadá finální 24. rána a Paní Vychovatelka mě propouští z pevného sevření. A to ještě nevím, že to nejhorší mám teprve před sebou… „Dál tam máme co? Kartáč!“, odpovídá si sama nahlas Paní Vychovatelka, která jen narychlo zkontroluje zápis na tabuli a už ve výklenku prohlíží zásobenost VIPD tímto typem nástrojů, a u toho lituje, že se jí její oblíbený kousek nejspíš ztratil: „To mě mrzí, je to fakt škoda, vůbec nevím, kde ho mám. Tak vezmeme zase tento z měkčího dřeva, co jsi měla i minule, a pak ještě zkusíme tenhle velký“, a to už mi ukazuje takový obří kartáč, který už od pohledu budí respekt. „S tím dostaneš posledních 5 ran, aby sis to pořádně pamatovala!“ Skoro to vypadá, že se půjde hned na věc. Ale není tomu tak. Paní Vychovatelka má pro mě připravené ještě takové překvápko! ☝ Uchopí židli a umisťuje ji doprostřed místnosti mezi zrcadlo a kanape. „Sice nemám ráda, když má nezbedník hlavu moc dlouho dole, ale aby sis to pořádně pamatovala a měla čas se nad sebou zamyslet…“ Asi zatím úplně nechápu, co se bude dít. Paní Vychovatelka pokládá polštáře na židli – jeden klasicky na sedátko, druhý na opěradlo a mám se prý přes opěradlo přehnout
a opřít se lokty o židli! 😮 Mimochodem, zadečkem ke katedře, pochopitelně, jak jinak. Tak do téhle pozice se mi ani za mák nechce!! Ale co mám dělat? Nikdo se mě neptal! S obrovským sebezapřením poslechnu. „Tak a teď tady takhle zůstaneš a budeš přemýšlet. Až se budeš cítit připravená, můžeš mě poprosit o výprask kartáčem, pak Ti dovolím vstát. A můžeš si vybrat
i pozici – buď tuto nebo otk. A já se rozhodnu podle toho, jak se mi Tvá prosba bude líbit, tak si dej záležet.“ Tak tohle je teda fakt mazec! Zlatý hrášek!!! Minule mi bylo žinantní klečet na hrachu obličejem k Paní Vychovatelce, tak teď je to naopak. Doslova. To je ještě horší přece!!! Paní Vychovatelka vždycky přijde ještě s daleko těžším kalibrem. Disponuje totiž nejrůznějšími prostředky k dosažení disciplíny! Co bych teď dala za to, kdybych mohla „jen“ klečet na hrachu…
Paní Vychovatelka se prvně chvilku prochází po učebně, pak dojde až ke mně a zadeček mi zblízka prohlíží a přejíždí stopy. Krve by se ve mně nedořezal! Potom si jde sednout za mě???!!! Jakože vážně???!!! Ke stolu. Takže má super výhled, a ještě komentuje moji prdelku!!! 🙈To je tak nesmírně pokořující!!! Pro takového stydlína jako jsem já fakt hrůza! Jenom se mi honí hlavou, jak je to nedůstojné, a jen tiše doufám, že není vidět nic víc… To bych totiž rozhodně nepřežila! 🙈Doufám, že mám kalhotky pod zadečkem nainstalované tak, že ne. Každopádně to radši nechci vědět!!! Můj Bože! Takhle trapně mi dlouho nebylo. Kromě toho, že je ta pozice hodně ponižující, je i celkem nepříjemná. Mám tendenci si ji trošku ulehčit – opírám se jen pravým loktem a druhou ruku mám volněji, a tím pádem jsem celkově trošku víc nakřivo. Je to i z důvodu, že mám pocit, že prostě toho nebude tolik vidět, když budu v jiném úhlu… Chvilku mi to prochází, nicméně po nějaké době mě Paní Vychovatelka okřikne: „No tak! Jsi nějak nakřivo! Co jsem Ti říkala?! Že se budeš hezky opírat o lokty! Hezky ten zadeček vystrč! Jinak Ti to tady vysázím v téhle pozici rychle po sobě a nebudu se s Tebou o tom vůbec bavit!“, varuje mě Paní Vychovatelka a už slyším, jak vstává ze židle a míří ke mně. „Neee!!!“, vyhrknu ze sebe
a okamžitě se rovnám, zaujímám žádanou pozici s opřením se hezky poslušně o oba lokty, aby si to Paní Vychovatelka ještě rozmyslela. Už stojí zase u mě. „No tak! Vidíš, že to jde! Tak takhle zůstaň a nech ten zadeček hezky vystrčený!“ Teď už mi ani nic jiného nezbývá. Opět mi po něm trošku přejede a pohladí stopy, které se tam zatím udělaly. Následně se vrací do svého křesla u katedry a užívá si můj pocit trapnosti. Čeká na moji prosbu o výprask. Byť je mi neskutečně trapně, snažím se o absolutní koncentraci, abych větu složila správně, podle představ Paní Vychovatelky. Nádech výdech a vyslovuji opatrně: „Paní Vychovatelko…?“, - „Ano, chceš mi něco říct?“, zeptá se rádoby překvapeně. „Ano, Paní Vychovatelko“, odpovím hezky spisovně. „Tak můžeš vstát“, dovoluje mi a vykročí směrem ke mně. „Tak Tě poslouchám“. „Paní Vychovatelko…“, řeknu s pohledem do očí, který je neskutečně obtížný, a vzhledem ke směšnosti celé situace mě naráz přepadne malý záchvat smíchu, tak potřebuji chvilinku, abych se uklidnila. Do ruky beru mezitím kartáč, který leží na kanapi. Když Paní Vychovatelka vidí, že se směju, začne se smát taky. Tak se chvilku smějeme, a pak zase střih a už opět na vážno očekává mou co nejkajícnější a nejslušnější žádost o potrestání. „Paní Vychovatelko, prosím, abyste mě potrestala za odkládání povinností a nepozornost v práci tady kartáčem“, řeknu s velkým sebezáporem a podávám jí ho. „Správně, a ještě pozici?!“. –„Prosím otk“, řeknu, protože přes tu židli se už vracet nechci… Nikdy. „Dobře, tak jdeme na to“, stvrzuje Paní Vychovatelka moji prosbu a už si sedá na kanape a gesty mi naznačuje, abych se jí položila přes kolena. „Takže to bude pětadvacet“, oznamuje mi, a ještě než se vůbec stihnu vzpamatovat, mi preventivně řekne: „Radši mi rovnou dej tu ruku sem.“ Paní Vychovatelka jakoby vytuší, že to nezvládnu bez toho, aniž bych se nesnažila krýt rukama, a podává mi tu svoji: „Tak chytneme se za ruce a jedem!“, prohlásí a v tom začne solit jednu za druhou, a u toho mi opakuje, proč to dělá (kdybych to náhodou zapomněla). Neuvěřitelně to bolí, Paní Vychovatelka jede bomby, vůbec nedokážu ležet nehybně, šiju sebou, druhou rukou se zapírám o kanape, Paní Vychovatelka si mě musí pořád posouvat. To držení za ruku mi ale dnes moc pomáhá. Chvilkama mám pocit, že Paní Vychovatelce umačkám ruku (i když mě to stejně přece jenom bolí asi o kapánek víc…😉) Toto gesto jasně ukazuje, že Paní Vychovatelka je sice přísná a umí člověku vysolit opravdu slušné pecky, ale na straně druhé v sobě má i nesmírnou empatii a dobrotu, takže člověka podporuje v tom, aby to vydržel a zvládl s co největší ctí. ☺Toho si právě moc vážím, a je to ten důvod, proč se do VIPD ráda vracím – že to tam má obrovský lidský rozměr! Lekce není o tom, že by Paní Vychovatelka člověka seřezala „na hromadu“ a vykopla ven, ale každého si váží a pomáhá mu, aby to pro něj bylo co nejlepší. ☺🙏 Rány dopadají strašně rychle po sobě, že to ani nestíhám počítat. Když jich přistane už několik, Paní Vychovatelka se teprve zeptá: „Kolik jich je?“ – „Nevím, nepočítám to“, řeknu vyděšeně, protože jsem žádné konkrétní instrukce nedostala. „Tak ještě jednou od začátku! A počítej si to, protože se Tě potom zeptám“, oznamuje mi Paní Vychovatelka, která vypadá, že jí vůbec nevadí střihnout si to ještě raz! 😄Když to končí, zadeček mám v jednom ohni. „Teď už Ti do smíchu moc není, že?“, ptá se Paní Vychovatelka škodolibě. Zavrtím hlavou. „No, ani nebude“.
A nastává zlatý hřeb dnešního odpoledne – sólo pro rákosku v podání Paní Vychovatelky. Nejprve se nám představí pružná tenká bezejmenná. Následně si vychutnáme starou dobrou klasiku - rákosku na holky! Ještě předtím se ale Paní Vychovatelka rozhodne zpestřit mi očekávání na tento obávaný umělecký zážitek. Dneska jsem si asi hanby a pokoření užila málo, málo jsem si prosila o výprask, nebo to ještě asi nebylo ono?! 😄 Tak abych měla příležitost se v této oblasti zdokonalovat a abych nevyšla ze cviku, jsem opět poslána na hanbu vedle zrcadla přemýšlet nad svým chováním. Tento poziční trest má být tedy zakončen co nejkvalitnější a nejpokornější prosbou o potrestání rákoskou, které jsem jen schopna. Musím u toho mít vyhrnuté šaty a stát čelem ke zdi. „Tak osm minut“, řekne lakonicky Paní Vychovatelka. „To je dlouho, že?“. Tím naráží na to, že když jsem „svá“ nebohá koťátka nechala na sebe čekat osm minut, tak stejně dlouhou dobu budu čekat já na výprask rákoskou. „Však těch pětadvacet Ti pak vysázím během minuty, neboj“, snaží se mě falešně uklidnit Paní Vychovatelka. Ve VIPD učebně zavládne hrobové ticho. Sem tam ho přeruší Paní Vychovatelka, která se mě z pohodlí svého gauče doptává, jestli už budu chodit včas, jestli si to už budu pamatovat nebo jen konstatuje, jak je to vlastně dlouhé a nepříjemné. „Nejhorší je ticho, jak přemýšlíš a čekáš na ten trest a myslíš na to, jaké to bude, že?“ Je to vážně moc divné. A aby nebylo takové trapné ticho příliš dlouho, Paní Vychovatelka občas švihne prudce rákoskou do vzduchu, aby zvýšila moje obavy a respekt. Viditelně si užívá ten zvuk a občas jen tak pro radost do něčeho práskne neuvěřitelnou intenzitou (zatím jen do kanape nebo do polštáře), což způsobí lehké rozletění se prachových molekul po prostoru. Sice to nevidím, protože musím celou dobu koukat do zdi, ale podle zvuku je to poznat. „Aaa, vidím, že bych zase měla utřít prach“, směje se Paní Vychovatelka. Když už ji švihání rákosek omrzí, rozhodne se dát mi je do rukou, abych si jejich blízkou přítomnost mohla také vychutnat plnými doušky. „Ta rákoska na holky se na Tebe už moc těší“, oznamuje mi se škodolibým úsměvem. Ticho se rozprostírá po místnosti takovým způsobem, že je slyšet upadnout špendlík. Po nějaké době už Paní Vychovatelka prolamuje hradbu mlčení otázkou: „Tak co, už jsi připravená?“ Nejsem, ale čekat mě taky nebaví, což si myslím, že platí i o Paní Vychovatelce. Tuším, že se nemůže dočkat, až se bude ohánět rákoskou v blízkosti mé prdelky. Nicméně do žádosti se mi taky vůbec nechce. Paní Vychovatelka se ptá znovu. Po pár nadechnutích se už konečně osmělím, otočím se k Paní Vychovatelce, a snažím se ze sebe vydolovat žádost o výprask rákoskou. Je to nevěřitelně těžké, navíc s pohledem do očí mi to nejde už vůbec. Ale Paní Vychovatelka to nakonec i tak uznává. Asi se to dá udělat i lépe, třeba časem se v tom zdokonalím. 😉Žádost přijímá a je čas pustit se do díla jako tradičně u stolu v klasické pozici. „Teď rány počítat nemusíš,“ oznamuje mi Paní Vychovatelka, což oceňuji. Až na to, že v závěsu za tím dodává: „Chci, aby sis pořádně užila každou ránu, a taky si je budu dávat podle sebe ve svém tempu.“ Tohle už mi zas tak skvělé nepřipadá. No nic, jdeme na věc! Paní Vychovatelka to ještě dělá napínavé, stojí za mnou a švihá jen tak na prázdno do vzduchu tou tenčí bezejmennou rákoskou, asi se rozcvičuje, „ladí rákosku“ i když bych řekla, že dneska už musí být rozcvičená dostatečně. Vtom přiletí první švihnutí. Au! Pak další. Touhle dostanu prvních 10 ran. Neskutečně to bolí a štípe. Dneska mám už dost. Trošku u toho pofňukávám a nohy mi nekontrolovatelně vylétávají směrem k zadečku, což se Paní Vychovatelce vůbec nelíbí a hned mě upozorňuje, že takhle teda ne!! „Ty nohy dolů!“. Sice poslechnu, jenomže při další ráně se scénář opakuje. Nemůžu si pomoct. „No tak, co jsem Ti říkala?!!!“, prohlásí Paní Vychovatelka už celkem rozčileně. Na třetí varování už reaguje poněkud svéráznějším způsobem – párkrát mě švihne přes chodidla! 😔 Ale jen tak varovně, lehce, protože kdyby to měla dělat stejnou intenzitou jako na zadek, tak bych si nejspíš musela někde po cestě domů sehnat berle či co. Když se i přes tato varování mé nohy vymrští směrem k rákoskou zkoušené prdelce, Paní Vychovatelka už se vážně naštve, vezme rákosku na holky, položí mi ji na zadní stranu chodidel a prohlásí: „Pokud Ti spadne, tak s ní dostaneš pět ran navíc“! – „Nee!!“, reaguji sice spontánně, zato velmi neuváženě. „Chceš snad odmlouvat?!“, zeptá se výstražně Paní Vychovatelka. Tak radši už nic neříkám, jen si tiše fňukám. Rány navíc k tomu všemu nechci, to už nezvládnu. Mám pocit, že tato bitva je předem prohraná. Je přece nemožné při takové bolesti ležet nehybně na stole…! Nicméně se rozhodnu udělat své maximum. Vydoluji ze sebe poslední zbytky síly, pevně se zapřu o stůl, a snažím se držet. K velkému překvapení mému a myslím, že i Paní Vychovatelky, to přeci jen nakonec zvládnu, tudíž pět navíc se nekoná! Heč! „Sice se trochu pohnula, ale nespadla“, komentuje docela pobaveně Paní Vychovatelka. Pak ji ze mě tedy odnímá, odkládá předešlou a já chápu, že to znamená jediné – že přišel čas na rákosku na holky! Teď už ji opět zažiju v akci, už nebude jen odpočívat, ale pořádně se nadře. „Tak do teď to bylo jen takové ty, ty, ty“, říká s ledovým výrazem Paní Vychovatelka. „To hlavní teprve přijde“. Uvnitř mě to křičí, že bych měla utéct, ale nejde to. Paní Vychovatelka mě se značným zaujetím nechává čekat. Několikrát výstražně švihá do vzduchu a imituje rány, což mé obavy a očekávání spolehlivě zvyšuje a u toho komentuje moje reakce: „Vidíš, jak se té rákosky bojíš, škoda, že se taky nebojíš chodit pozdě!“ Naráz přiletí neskutečně silná rána. Ostrá bolest mnou projíždí jako náklaďák, rozlévá se ve mně jako rozbouřená řeka, cítím ji v každičkém kousíčku svého těla, úplně mě dohání k šílenství. Už nemůžu! Takhle to pořád pokračuje. Docela u toho naříkám. Paní Vychovatelka tuto svoji rákoskovou symfonii prokládá pochopitelně údernými otázkami na moji adresu týkající se té mé nešťastné nedochvilnosti! Odpovídám takovým hodně načatým hlasem, občas fňuknu, což Paní Vychovatelka s potěšením imituje. Bolest je natolik neúnosná, že opět dávám nohy k zadečku, a taky si tam snažím dávat ruce. Paní Vychovatelka si stoupne blíž a ruce mi opět přidržuje za zády, aby měla lepší manévrovací prostor. „Pořádně se zapři a prodýchávej si to“, radí mi přes to všechno empaticky. Konečně dělá pauzu a zadeček mi trochu pohladí. „Když to se nedá vydržet“, postěžuju si uvzlykaným hlasem. Paní Vychovatelka se ke mně nakloní, jakoby mě zezadu obejme a šeptá: „Ale když chceš, tak to vydržíš, že? Ta rákoska Ti taky nakonec nespadla, protože jsi nechtěla pět navíc…“ Posléze se opět rozmáchne a výprask už docela rychle dokončí. Nakonec rákosku odkládá po 20. ráně s tím, že na finálních pět si tedy vezme ten obří kartáč. „Těch posledních pět bude pořádně, aby si to děvče pamatovalo!“, rozhodne se nahlas Paní Vychovatelka. A také to uvede do praxe. Pět brutálních ran co nejrychleji po sobě! Pak už konec, aplaus, úleva! Když je po všem, jsem úplně mimo, ještě pořád ovládnuta bolestí, takže mi to moc nemyslí. Mám pocit, že zazněla nějaká otázka, ale ani moc nevím jaká. Asi jestli mám dost nebo jestli si to už budu pamatovat? Jenomže tím, jak můj mozek ještě nestačil včas obnovit svoji činnost, odpovídám maximálně spontánně, aniž bych si to uvědomila. Najednou Paní Vychovatelka uchopí překotně rákosku na holky a dvakrát mě prudce vší silou rozčileně švihne! Vůbec nechápu, co se děje. Proč?! 😯😥 Jsem v šoku, nepobírám to. „Tak to bylo za to Tvoje jo!“, vysvětluje mi Paní Vychovatelka. Snažím se vybavit si poslední vteřiny a nemůžu si pomoct, ale toho jo jsem si nějak nevšimla. „Ty už jsi zapomněla, jak se tady odpovídá?! Přece tu nejsi poprvé!“, zlobí se naoko Paní Vychovatelka skoro jako by to byl nějaký vulgarismus?! Navíc si říkám, že proč hned dvě rány za jedno slovíčko? Podle počtu písmen? Jsem vážně mimo. Budu se muset zatraceně soustředit na to, co říkám. 😄Nicméně svůj trest mám za sebou. Poctivě jsem si ho vytrpěla. Teď už můžu vstát. V ruce Paní Vychovatelky zahlédnu zázračnou mastičku, kterou mi následně nanáší v klasické pozici otk na zbitou prdelku, a také mi dopřává chvilku klidu a prohlíží stopy, přejíždí po nich a nahlas to komentuje: „To nebude zas tak hrozné, akorát tady budeš mít obří modřinu
a ukazuje na dané místo. Ale tos mě naštvala s tím jooo, to máš za to!!!“ 😄Paní Vychovatelka
u tématu (ne)korektních odpovědí ve VIPD ještě zůstává, a u toho opět přechází k ruční domluvě: "Jo se tady neříká!!! Takhle přece na Moravě nemluvíte!“ –„Jo, mluvíme...“, odpovím opět neuváženě. „Jo?!“, slyším ironický tón Paní Vychovatelky, která se do ran se ještě víc obuje. „Já Ti dám jooo!!! Naučíš se správně odpovídat!“ –„Ano, Paní Vychovatelko“, říkám už bezchybně. „No tak, vidíš, že to jde! A co jsme si dnes řekly?“ položí otázku, ale mé reakce se nedočká. „Že už nebudeš nic odkládat, budeš si hlídat svoje povinnosti, a hlavně už budeš chodit včas! Jasné?“,
a přidává několik rychlých ran. -„Ano, Paní Vychovatelko“, odpovídám ukázkově. „Pokud Tě mám ve VIPD, tak nebudeš chodit pozdě!!! Budeš si to už pamatovat??“ –„Ano, Paní Vychovatelko“. Navzdory správné odpovědi Paní Vychovatelka v úderech stále pokračuje a nějak nevypadá, že by chtěla jen tak přestat. Kdy tohle skončí?! „Ještě něco čekám“, řekne Paní Vychovatelka jakoby mi četla myšlenky. Bohužel mi to nedochází, takže dopady ruky na zbědovanou prdelku pokračují. Paní Vychovatelka napovídá jako ve škole: „Neboť to dělám pro Tvoje…“ – „Dobro?!“, doplňuji, „správně, pro Tvoje dobro, očekávám poděkování“, říká Paní Vychovatelka. – „Děkuji“, odpovídám už docela zdrchaně. „Děkuješ za co? Hezky celou větou!“, vyhrkne. Tak se nadechnu a s maximální soustředěností vyslovuji: „Děkuji za trest.“ –„Ale ne! Trest byl přece jenom jedna malá část, tohle je především Tvoje výchova!!!!“, oznamuje mi s lehkým pohoršením Paní Vychovatelka, která mi za nesprávnou odpověď uštědří několik svižných plácnutí. Tak to zkusím znovu: „Děkuji za péči“. Tahle odpověď je už evidentně o dost lepší: „Výborně, pěkně řečeno, tak jsem ráda, že si rozumíme!“, prohlásí Paní Vychovatelka, která se tomu zasměje a dovoluje mi vstát.😊Jako tradičně mě posílá k zrcadlu, kde se můžu pokochat stopami její znamenité práce. Opravdu, hodně slušné! 😄Oblékám se, a ještě si chvíli s Paní Vychovatelkou povídáme, hodnotíme dnešní lekci, je tam milo, jako vždy. 😊 Když se znovu dívám na zápis na tabuli, jsem dost překvapená, jakou nakládačku jsem dneska zvládla! Paní Vychovatelka se ještě pozastaví nad počtem ran plácačkou: „To bylo jen 24?! Proč jsem Ti jich nedala 25?!“ Nevím, ale ani mi to nějak nevadí. 😄 „Tak tu jednu ošizenou Ti schovám na příště.“ Tak jo. Také se vracíme k tomu mému dnešnímu pokusu o pozdní příchod. Paní Vychovatelka mě upozorňuje, že pokud přijdu příště (nebo kdykoliv jindy) pozdě, dostanu tou bezejmennou rákoskou minutový výprask!!! Nemůžu tomu uvěřit. Tohle snad ne?! To by mi přece Paní Vychovatelka neudělala?!, probleskne mi hlavou, a tak mám nejspíš poněkud vyjevený výraz a snažím se dostat z Paní Vychovatelky odpověď, že si dělá jen srandu. Nicméně Paní Vychovatelka mě vyvádí z omylu: „Ale ano! Už se známe, jsi tu už počtvrté, tak co bys chtěla? Prostě to tak bude!“ U toho se sice tváří přísně, ale na pozadí se jakoby pořád usmívá, takže moc nevím, jestli tomu fakt věřit. Co když Paní Vychovatelka zase jen vtipkuje? Jak to mám poznat, když Paní Vychovatelka vtipkuje ráda a často? Na druhou stranu bych ji ale nepodceňovala, smysl pro humor má, ale zároveň vždycky drží slovo. A tento typ výprasku mě neuvěřitelně děsí, protože se obávám, že na tohle nejsem stavěná… Každopádně jsem rozhodnuta to zatím moc nepokoušet a nezjišťovat. Zvědavost a touhu přijít někdy pozdě na lekci zatím odkládám na neurčito…😉Když se s Paní Vychovatelkou loučíme a já se vydávám vstříc té zimě zpět do „normálního“ světa, cítím nesmírnou úlevu a bezstarostnost. 😊Vždycky z tama vyletím jak namydlený blesk, jen, aby mě hlavně nikdo neviděl. 😄Když jsem mimo inkriminovanou ulici, trošku zvolním tempo, a je mi moc dobře a lehce, mám tendenci se usmívat na všechny strany. Pokud tedy někdy potkáte někoho, kdo se bezdůvodně usmívá a jakoby se vznáší ulicí, i když je třeba zima a nevlídno, někde na kraji Žižkova směrem k nádraží, tak vězte, že s největší pravděpodobností jde od Paní Vychovatelky!😊Doma okamžitě mířím k zrcadlu zkontrolovat stopy po dnešním výletu. Na pohled je to celkem brutální. Budu znít divně, ale mám z toho radost a cítím se úžasně! 😊 Ale nebudeme si lhát do kapsy, fakt to bolí a pozůstatky na sobě pociťuji ještě dlouho, déle než obvykle. Po fyzické stránce jsem na tom tentokrát tedy malinko hůř, přece jen jsem zkusila více nástrojů a bezpochyby to byl můj zatím největší výprask v životě! Zajímavé je lezení do postele, a hlavně pak vstávání. Následující ráno cítím zvláštní bolest a jakoby jsem přes noc zapomněla, jaká je toho příčina… Aha vlastně, „divím se“ po ránu.😄Po fyzické stránce jsem prostě taková rozbitá, připomíná mi to, jak jsem před nějakou dobou cvičila 30denní výzvu s Jillian Michaels - také jsem byla taková zničená a měla „těžká rána“, ale byla jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla, že jsem pro sebe udělala něco dobrého, prospěšného a cítila se radostně, šťastně. Teď to mám stejně! 😊 I když stopy ještě úplně nevymizely, už se zase těším na další lekci! 😊 Jen doufám, že si to s tím pozdním příchodem k Paní Vychovatelce do příště nerozmyslím...?! 🤔😉