DOKLIDU #4 Speciál: Panické ataky. Ty taky? Já taky

Chtělo by to něco speciálního. ❣️ Je tady v řadě už 4. newsletter DOKLIDU. Tak co kdybychom si poslední newsletter v sérii udělali něčím výjimečný? 🤔

Dej mi vědět do komentáře jestli tě tenhle typ blog postů baví. 🤫 A teď už…

✱ Jak jsem se stala učednicí Shaolinu

Buší mi srdce. Zpocená jsem až na pr***i. Snažím se zhluboka dýchat, ale moc to nejde, a už vůbec to nepomáhá. Proč sakra?

Mluví na mě organizátor. Měla bych vylézt zpoza paravanu a povídat si s lidmi. Upřímně ho moc nevnímám... Pokládám sklenici vody. Jediné, co se v ten moment snažím matně vnímat, je světlo vycházející z kraje sálu. Znamená totiž nejkratší možnou cestu ven.

✱ Trpět je normální

Nevím, jestli je to dobou, místem, kde žijeme, tím, že jsme zažili komunismus, socialismus a další „ismy”…

Mám štěstí. Ani do jednoho z těchto režimů jsem se (těsně) nenarodila. I tak mám ale pocit, že si určitou systémovou zarputilost nesu pořád v sobě.

U nás doma bylo „normální” chodit vytočenej z práce. Bylo „normální” bejt ztrhanej jak kůň. Do práce se přeci chodí makat – vydělávat peníze. Nechodí se tam pro zábavu.

No jo, jenže co s tím, když si nesete tuhletu rodovou bagáž na zádech a z druhé strany posloucháte, že „každý z nás je „výjimečný” a práce tě může nedej bože bavit?

(Metr Pára před nějakým časem vydal na tohle téma video k zamyšlení.)

✱ Děti Nagana

Jsem ročník 96. Zažila jsem Nagano 🏒, takže přeci musím o životě něco vědět (who cares, že mi byl tou dobou rok a půl). Občas tak maximálně čumím jako puk. Jednou nohou jsem totiž mileniál, tou druhou generace Z.

„Jsem v tzv. šedé zóně mezigenerační propasti.”

Jsem v tzv. šedé zóně mezigenerační propasti. Boomer-mileniál. Pojďme si říct, že v některých ohledech je to propast macochních rozměrů… Ale na druhou stranu je gen Z ve spoustě věcech mnohem dál, než my. 🐢

Spousta věcí:

• starají se o své duševní zdraví a pohodu

• dají výpověď, když se někde necítí dobře

• do práce nechodí nemocní

• jsou upřímní (až to bolí)

• nebojí se být sami sebou

• mají názor (i když je třeba úplně blbej, ale mají)

• respektují pracovní dobu a work-life balance

• chtějí být (a často i jsou) u důležitých rozhodnutí

A teď ruku na srdce, kdo z nás tohle (u)dělá? Kde se to v nich bere? Učí se to snad dneska na školách (a můžu tam chodit taky)?

Na jednu stranu se od nich máme co učit. Na stranu druhou, práce a komunikace s nimi občas prostě trochu bolí…

Strašně se těším, až se za pár desítek let promění generace ve vysokých pozicích. Až z nich budou poslanci, stakeholdeři, CEOs a členové boardů.

Z kohoutků poteče matcha proudem a místo výpovědi člověk dostane MEME na WhatsAppu. 💀 *(v překladu tenhle emoji 😂)

A bude to skvělý.

Btw. Spořka se o něco podobného teď pokouší v rámci projektu #silnější budoucnost.

Je to cool.

✱ Zdravý, nemocný

7 z 10 lidí trpí stresem z práce. Alespoň to vyplývá z posledního výzkumu Masarykovy Univerzity – CELSPAC. 

Jako nebudeme si říkat, že to je dobrý. Prostě není normální být z toho, co denně děláme, v háji.

Blbý je, že když takhle člověk žije dlouho, vybere si to na něm daň. Ať chce, nebo ne. Většinou v ten nejvíc nejhorší moment.

Stres si můžeme rozdělit na dvě roviny. Ten, který k životu potřebujeme, a ten, který nám škodí. Otužování je například pro naše tělo stres prospěšný.

Dotahování prezentace do 3 ráno (překvapivě) – ne.

Stres se (svině) rychle dokáže přehoupnout v úzkost. Úzkost ale už dvě roviny nemá. Je to prostě úzkost. A stojí za prd.

„Neustálý strach ze selhání, z opuštění. Napětí, kombinace emocí, vize nejhorších možných scénářů.” 

Úzkost může trvat krátce, nebo s tebou být klidně i celý život. 

Projevuje se jako neustálý strach ze selhání, z opuštění. Napětí, změť nevysvětlitelných emocí, vize nejhorších možných scénářů.

Můžou se ti klepat ruce, bušit ti srdce. Můžeš klidně i zvracet a sotva popadat dech. Úzkost se neptá. Prostě tu je.

Třetím levlem jsou panické ataky. Bohužel tohohle „bosse” fakt potkat nechceš. Představ si ho (pro gamer geeky), jako Malenii z Elden Ringu, nebo Eredina ze Zaklínače.

Panická ataka je náhlý a intenzivní záchvat strachu, který s sebou přináší silnou tělesnou odezvu, i když ti ve skutečnosti nic nehrozí. Aka máš pocit, že se po****š strachy, ale nevíš proč.

Ataky často přicházejí jako důsledek dlouhodobého psychického vyčerpání nebo ve chvílích, kdy jsme vystaveni extrémnímu tlaku, přemíře podnětů nebo nekonečnému seznamu úkolů.

Většinou se taky moc neptaj, jestli můžou dál. 

✱ Klub, kam nikdo dobrovolně nechce – 3,8 ★★★★

Cestu ven z přednášecího sálu jsem nakonec našla. Moje kroky směřovaly na nejbližší záchody.

Radí se zhluboka dýchat, lehnout si, nebo si sednout na zem, myslet na něco jinýho, napsat si pocity na papír… Blbý je, že v danej moment jste dost často sami (a přitom mezi lidmi).

Rady hezký, ale většina z toho je v tom momentu úplně k prdu. Sednout si na zem trochu pomáhá. Dýchat – taky trochu. 

Nicméně zkuste svý hlavě vysvětlit, že má myslet na něco jinýho, když si myslí, že umírá…

Bohužel členů do tohle klubu, kam nikdo dobrovolně nechce, každoročně přibývá čím dál tím víc. Poslední dobou hlavně těch mladších.

Když jsem se zhruba po 20 minutách vypotácela ze záchodu a dala slíbený rozhovor, otevřela jsem aplikaci s hodnocením přednášek.

Stálo tam 3,8 ★★★★ (wtf, jsem snad nějakej zasranej Uber, abych dostávala hvězdičky?).

Někomu se to může zdát málo. Fér. Beru pár konstruktivních připomínek. Na moji obranu, psát anotaci přednášky půl roku dopředu bez jediného slidu v prezentaci je trošku blbý. Příště si to ohlídám.

Na druhou stranu pro mě každá z těch hvězdiček znamená jednu malou vyhranou bitvu. 💪🏻

Padnutí na držku, dennodenní boj s úzkostí, imposter syndrom, panické ataky, být nemocná dvakrát do měsíce, nebo třeba přednášet pro 500 lidí. Nejsi a nestojíš „jen” za 3,8 hvězdíček!

I z tohohle důvodu jsem vytvořila projekt DOKLIDU. Pro všechny unavený a upracovaný holky, který zahodily svůj osobní život a jejich highlight dne je, že dorazí domů z práce.

„Doufám, že každej den vyhráváš svoje tajný bitvy, o kterých nikomu neříkáš. – m.milenka”

Úzkosti nejsou vidět. Dějou se někde v nás. Uvidíš, že se i ty postupně staneš shaolinským mistrem a naučís se odvrátit každou ataku. Nejsi v tom sama.

Třeba, až se ti to zase (nebo poprvé) stane, vzpomeneš si na tenhle článek.

Snad ti pomůže. ♥️

_____________💌_____________

Pokud se ti newsletter líbil, budu ráda, když ho budeš dál odebírat a doporučíš ho o email dál 🔔.

Připoj se taky do našeho Tired Clubu na Discordu 👾 a Facebooku. 💬

DOKLIDU najdeš také na webu doklidu.me a jako vždy na Instagramu, stejně jako mě. 👋🏼

Jsem Olie a pomáhám značkám vyprávět příběhy přes sociální sítě. Lidem zase najít klid a odvahu probudit své zapomenuté já. 🫵🏼

Vedla jsem social v agentuře a píšu lehce satirický newsletter pro unavený a přepracovaný holky – DOKLIDU.

Děkuji za tvoji podporu.

Napočtenou příště! 💌