MOŘE NÁLEZŮ A ZTRÁT 1

6.

Každý rok na jaře třídy mezinárodního gymnázia vyrážely na holešovické Výstaviště, aby se tam společně pobavily na atrakcích. Byla to tak trochu školní tradice a ani letos to nebylo jiné. Elena si za normálních okolností podobné akce velmi užívala. Tentokrát jí kazil radost snad jen malý detail jménem Michael LaFaye… Utěšovala se alespoň tím, že Výstaviště je dostatečně velké, a když bude mít štěstí, vůbec ho tam nepotká. Po pravdě řečeno tomu štěstí vehementně napomáhala. Jakmile někde spatřila postavu Jakuba nebo jeho kamarádů, okamžitě s holkami vyrazila opačným směrem. Ty si většinou ničeho nevšimly. Jen Tereza párkrát obrátila oči v sloup, to když Elena zase nesmyslně narychlo změnila plán cesty.

Michael na rozdíl od ní nic neřešil. Po svém si den užíval, nebo to alespoň úspěšně předstíral. Poté, co se na něj přestala věšet Berenika a on byl oficiálně volný, zkoušely své štěstí i ostatní holky a Michael byl zjevně ve svém živlu. Sem tam vzal některou z nich kolem pasu a další pro změnu něco zašeptal do ucha. Společně s partou prošli několik atrakcí, až se zastavili u jedné z řady střelnic. Aby se před holkami vytáhli, začali se kluci předhánět v tom, který pro ně vystřelí lepší cenu. Nejdřív střílel Jakub a Adam. David byl na Michaela pořád naštvaný. Po jejich ostré výměně názorů, po které práskl dveřmi, se mu Michael sice omluvil, ale David mu chtěl dát malou lekci. Nechtěl, aby si myslel, že mu jeho chování vždy tak lehce projde.

„Skóre 15 bodů!“ hlásil David, když si prohlédl svůj terč a předal zbraň Jerrymu. Ten znalecky zamířil a následně hlásil nejvyšší skóre 25 bodů. Už chtěl oslavovat vítězství, ale Adam mu k jeho nelibosti připomenul, že zbývá ještě jeho bratr. Nicméně Michael byl víc zaujatý konverzací s jednou ze spolužaček, a jejich střeleckou soutěž nesledoval. Na Adamovu výzvu jen mávl rukou, že se ani nezúčastní.

Jerry si tedy neodpustil jízlivou poznámku o tom, že se s ním asi bojí prohrát. Byla to výzva, na kterou Michael nechtěl reagovat. Jenže to by pak Jerryho vítězství nemělo takovou váhu. On chtěl být ten nejlepší, což v praxi znamenalo: Být lepší než Michael. Jerry proto zahrál na bratrovo citlivé místo. „Já jen jestli vůbec víš, jak na to. Nebo jsi to už taky zapomněl?“ pronesl ironicky. Moc dobře věděl, jak upoutat jeho pozornost. Michael ho nejprve probodl pohledem. Galantně se omluvil spolužačce, které zrovna věnoval svých pět minut pozornosti, a přistoupil k Jerrymu. Díval se mu přímo do očí. Vzal si od něho zbraň, nabil ji a otočil pohled směrem na terče. Třikrát vystřelil. V tu chvíli se mu zatmělo před očima.

„Wow! Plný počet!“ křičeli kluci nadšením, když uviděli Michaelův terč, a začali ho uznale plácat po zádech. Michael jako by je vůbec nevnímal. Stále zíral před sebe na zavěšené terče a v pravé ruce křečovitě svíral pistoli. Jerry se k němu nahnul.

„Nevěděl jsem, že umíš takhle střílet. Kde že ses to naučil?“ pošeptal. Michael ho znovu probodl nenávistným pohledem. Rychle položil pistoli zpět na pult střelnice a spěšně se kamarádům omluvil, že si musí odskočit. Ti si vzájemně prohlíželi prostřílené terče a nevěnovali mu pozornost. Jen Jerry se za ním zamyšleně díval.

Michael prošel kolem několika stánků a následně zabočil za větší budovu, kam směřovaly ukazatele na sloupku s nápisem „Toalety“. Nezamířil však tam, ale za administrativní budovu s šedou fasádou. Když si byl jistý, že ho nemůže nikdo vidět, nebo alespoň ne jeho spolužáci, rychle si u krku rozepnul košili. Chvíli lapal po vzduchu, jako kdyby se dusil. Oběma dlaněmi si zakryl oči. Opřený o šedou zeď ztěžka oddychoval.

„Nejprve musíš zamířit…,“ slyšel v hlavě ne­ustále ten hlas. Byl to hluboký mužský hlas, který mu přátelským tónem vysvětloval, jak střílet z pistole, aby nikdy neminul cíl… Byl to stejný hlas, který slyšel už mnohokrát předtím. A bylo tu zase to jméno, které hlas stále vyslovoval: „Matteo.“ Stejné jméno slyšel znovu, když vystřelil na terč. Tentokrát však znělo jinak: „Matteo! Ne!“ Byl to zoufalý křik. Velmi zoufalý křik pořád stejného mužského hlasu. Michael zavřel oči.

„Why, proč, proč?“ opakoval dokola. Byla to další otázka, na kterou neznal odpověď.

Elena právě vycházela z dámských toalet, když spatřila Michaela opřeného o zadní zeď jedné z budov. Pravou ruku měl opřenou o čelo tak, že mu zakrývala oči, levou se držel na hrudi. Košili měl rozepnutou až k hrudníku a těžce oddychoval. Chtěla na něj zavolat, zda je v pořádku. Na poslední chvíli si to rozmyslela. Udělala pár kroků kupředu a schovala se za křoví, které rostlo u toalet. Z vlastní zkušenosti už věděla, že co se Michaela týká, ne všechno bylo vždy tak, jak se na první pohled zdálo.

„Je mu snad zle, nebo co?“ řekla polohlasem. Michael, vždycky tak arogantní a přehnaně sebevědomý, byl teď v obličeji bledý. Elena si nedokázala představit, že by se taky někdy mohl cítit zle. Proboha, co mu je? Potřebuje snad doktora? Má Elena vylézt ze svého úkrytu a nabídnout mu pomoc, nebo dělat jakoby nic a vrátit se zpět ke kamarádkám, které na ni mezitím čekaly v nedaleké kavárně? Nevěděla, co dělat. Než se stačila rozhodnout, Michael se zhluboka nadechl, oklepal se a z ničeho nic vyrazil k silnici. Šel zpět k místu, kde nechal své kamarády. Elena kroutila nechápavě hlavou. Minutu předtím vypadal, že se na místě zhroutí, a teď… Dívala se za odcházejícím Michaelem. Šel zpříma se vztyčenou hlavou. Zase to byl ten stejný arogantní Michael.

Elena už nevěděla, čemu věřit. Raději se vrátila zpět do kavárny. Nikomu se však nezmínila, čeho byla předtím svědkem, a po zbytek dne se tu příhodu snažila pustit z hlavy. Nechtěla, aby jí myšlenky na Michaela LaFaye zkazily jinak povedený den.

S Michaelem se toho dne potkala až doma u společné večeře. Nenápadně ho pozorovala. Ani na vteřinu na sobě nedal znát, že by něco nebylo v pořádku. Naopak, na matčinu otázku, jak se celý den měli, odpověděl, že super, že si návštěvu Výstaviště moc užili. Elenu celou dobu ignoroval, jako ostatně pokaždé při podobných příležitostech. Před Novákovými si nikdy nedovolil žádnou poznámku na její účet. Na to byl moc chytrý.

Tu noc však Michael nemohl spát. Ani ty následující noci. Hodiny zíral do stropu a hlavou mu probíhaly spousty otázek. Pořád nemohl přijít na to, komu patří ten hlas. Nemohl si vzpomenout… Na nic si nemohl vzpomenout a to ho frustrovalo čím dál tím víc.

🌅

„O vaší nevraživosti si už povídá celá škola,“ prohlásila Tereza, zatímco si v cukrárně pokládala brašnu pod stolek.

„Jo? A co říkají?“ ušklíbla se Elena. Nebyla si však jistá, zda to vůbec chce vědět.

„No, vesměs si myslí, že ty jsi do něj zabouchnutá, on tě odmítl, a tak se mu mstíš.“

„Vážně?“

Ve skutečnosti ji Terezino prohlášení nepřekvapilo.

„A ty si to taky myslíš?“

Tereza jen pokrčila rameny. Tak trošku cítila vinu, že té pomluvě také napomohla, když pomáhala Eleně rozeštvat Michaela s Berenikou.

„Hm, takže nakonec já jsem za blbku a on je pořád super hrdina! Skvělý!“ Elena zapíchla lžičku do čokoládové zmrzliny ve svém poháru a nabrala si pořádnou porci.

„Co proti němu vlastně máš?“ I Tereza olízla lžičku od zmrzliny a spokojeně si povzdychla. „Proč ho prostě jen neignoruješ? Nikdo neříká, že se s ním musíš bavit.“

„Nic, jen mi na něm pořád něco nesedí,“ odvětila jí zamyšleně Elena a zalovila znovu v poháru.

Tereza jen zakroutila hlavou: „Ty si prostě nedáš pokoj! Já neříkám, že s ním nemáš pravdu… Je to hajzl. Krásnej, ale hajzl. Ale stejně si myslím, že ti nestojí ani za minutu tvýho času. Věř mi!“ Elena věděla, že Tereza má pravdu. Na Michaelově chování bylo však něco, co nedokázala pochopit, natož popsat slovy. A to ji svým způsobem přitahovalo.

„Tak, a teď nákupy!“ navrhla Tereza, hned jak vyprázdnila svůj zmrzlinový pohár. „Ty se potřebuješ odreagovat a já potřebuju nový plavky! Léto se blíží!“ mrkla na Elenu a popadla ji za ruku, aby nemohla protestovat. Tereza ji pak vláčela z jednoho obchodu do druhého. „A co ty? Ty si nebudeš pořizovat nový bikiny na následující letní sezónu?“ ptala se Eleny, zatímco prohlížela vystavené plavky už ve třetím obchodě. Elena ještě nebyla naladěná na prázdninovou notu a jen bez zájmu prohodila, že si vystačí s tím,
co má.

„Kam letos pojedete? Zase Itálie?“ ptala se dál Tereza, aniž by zvedla oči od stojanu.

„Kdo ví… Je mi to docela jedno,“ ušklíbla se Elena. „Hlavně ať je to co nejdál od Michaela LaFaye!“ procedila ještě mezi zuby.

„Cos říkala?“ Tereza konečně zvedla oči od vystavených plavek.

„Ale nic,“ povzdychla si otráveně Elena.

„Tyhle červený, nebo ty modrý?“ Tereza vzala do každé ruky jedny plavky a otočila se na Elenu.

„Ty červený! Rozhodně ty červený!“ ukázala na plavky v Terezině pravé ruce. Ta se na ně podívala a souhlasně přikývla.

„Jo, taky si myslím. A zkusím ještě tyhle, tyhle… a tamty!“ Popadla další troje plavky a zamířila ke zkušebním kabinkám.

Elena si mezitím šla prohlížet letní trička.

„Julie?“ uslyšela náhle za sebou, a tak zvedla oči od stojanu s vystaveným oblečením. Ten hlas jí byl povědomý. Ohlédla se teprve, když jí někdo zaklepal prstem na pravé rameno. „Julie?“ Elena se otočila za hlasem a s překvapením koukala na dívku se zrzavými vlasy. „Já jsem Antonella, potkaly jsme se v kavárně Mánes,“ snažila se jí připomenout. Vzhledem k Elenině překvapenému výrazu si asi nebyla jistá, zda si na ni pamatuje. Samozřejmě ji hned poznala.

„Jo, jasně… Ahoj. Jak se máš?“ Elena se jakoby rozpomněla a snažila se tvářit co nejpřirozeněji. Rychlým pohledem přejela obchod, zda tam uvidí také Michaela. Tak nějak automaticky předpokládala, že teď, když nebyl s Berenikou, se už nebude muset s Antonellou schovávat.

Zdálo se však, že tam je Antonella sama. „Taky na nákupech?“ snažila se tedy prolomit nastalé ticho. Antonella přitakala. Prý léto se blíží, tak je třeba obměnit šatník. Obě se tomu zasmály.

„Pojedeš na prázdniny do Itálie?“ zeptala se Elena ze zdvořilosti, i když ji to ve skutečnosti vůbec nezajímalo.

„Nejspíš nikam,“ odpověděla Antonella. S povzdechem pak dodala, že s největší pravděpodobností bude muset zůstat v Praze a starat se o babičku z Itálie. „Chudák, měla nedávno nehodu. No nic,“ znovu si nahlas povzdechla. „Takže s novou garderobou budu nejspíš dělat parádu ve Žlutých lázních místo někde na italské pláži!“ snažila se nakonec trochu zavtipkovat. Elenu však daleko víc zaujala informace o nehodě Antonelliny babičky.

„Cože? Říkáš nehodu? To je mi moc líto. Co se jí stalo?“

Antonella jen pokrčila rameny. „Upadla, když přecházela ulici na Smíchově. Málem ji srazilo auto.“

„Auto? Vážně?“

„No představ si to! Naštěstí ji jeden z projíždějících řidičů vzal do nejbližší nemocnice. Nechali si ji tam pár hodin na pozorování. Pro jistotu. Přece jenom, babička už není nejmladší. Ten prevít, co ji málem srazil, samozřejmě ujel!“

„Páni! To je hned, trocha nepozornosti a… Něco podobnýho se mi stalo o prázdninách v It…,“ Elena nedořekla. „To není důležitý. Hlavní je, že je tvoje babička v pořádku!“ mávla rukou a sklopila oči. Svraštila čelo. Nechápala, proč si zrovna teď vzpomněla na příhodu z Itálie. Tam ji málem srazilo Michaelovo auto, když kvůli své nepozornosti přecházela ulici na červenou…

„To jo,“ přitakala znovu Antonella, „škoda jen, že nevím, kdo byl ten řidič, co jí pomohl. Nemůžu mu tak ani poděkovat!“ Aniž by si všimla Elenina lehce zachmuřeného obličeje, znovu si povzdychla. „Jo, a ke všemu se to stalo přesně v den, co Antonio odletěl domů! Když se daří, tak se holt daří…“

„Cože?“ Elena znovu zpozorněla.

„Jo, přesně tak! Taková blbá náhoda! Víš přece, že Antonio už není v Praze, ne? Nebo tvůj bratr se ti o tom nezmínil?“ Antonella si dala jednu ruku v bok a druhou udělala nechápavé gesto.

Zaskočená Elena jen prohodila, že si matně vzpomíná, že se o tom Jakub snad jednou zmínil.

„A neříkal ti náhodou, proč musel Antonio tak narychlo odletět?“ zeptala se Antonella s takovou dychtivostí, až tím Elenu mírně vyděsila. Jako kdyby to bylo důležitější než to, že její babička měla nehodu. Elena pokrčila rameny. Za prvé to byla zase jedna z Michaelových lží a za druhé vůbec nechápala smysl toho všeho. Na to opravdu nebylo co říct! Antonella si nanovo povzdychla. „Hmm. Jeden den mi volá, že mě musí rychle vidět. Půlhodiny pak na něj čekám u Mánesu. Volám mu, kde je, a on se omlouvá, že to nestíhá. Že zavolá později. A místo toho mi pak druhý den pošle jen další zprávu, že se ten samý den musí z rodinných důvodů vrátit zpět do Itálie! Chápeš to? Typický Ital!“ zhodnotila celou situaci Antonella. Eleně tak nechtěně prozradila víc, než by si možná původně přála. Přece jen pro ni byla Elena naprosto cizí.

„A to o něm od té doby nic nevíš?“ zeptala se z čisté zvědavosti. Antonella jen zakroutila hlavou. „Už je to víc jak týden. Poslala jsem mu pár zpráv, ale žádná odpověď. A víš co, já mám teď jiné starosti než čekat, až nějaký Antonio zavolá!“ snažila se přitom udělat lhostejný obličej, ale moc jí to nešlo. Bylo na ní znát, že se s náhlým rozchodem jen těžko vyrovnává. Pořád na něho byla naštvaná kvůli tomu, jakým způsobem to udělal.

„Myslíš tím svoji babičku?“

Eleně pořád nepřestávala vrtat hlavou informace o nehodě staré paní Rossini.

„Jo, to taky,“ přitakala Antonella, „a kromě toho se blíží zkouškové období!“ Obrátila oči v sloup a dala si obě ruce v bok. „A víš, co je na tom nejpodivnější?“ Elena jen zakroutila hlavou. „Při mojí návštěvě v nemocnici, ještě než ji propustili do domácího léčení, se mě babička na Antonia ptala!“

Elena překvapením otevřela pusu. „Ona Antonia znala? Chci říct, chodil k vám domů často?“

„Oh, to ne! Babička bydlí sama, já s rodiči. Nikdy ho neviděla. Jen jsem tenkrát zrovna byla u ní na návštěvě, když mi volal, že mě chce vidět… Mluvili jsme italsky, tak se babička zajímala, kdo Antonio je.“

„Ten den před nehodou?“ přerušila ji Elena.

„Přesně tak!“ potvrdila Antonella. Ani jí nepřišel divný ten náhlý Elenin zájem.

„A co vlastně tvoje babička chtěla o Antoniovi vědět?“ Elena se sice obávala, aby vším tím vyptáváním nebyla příliš nápadná, ale nemohla si pomoct.

Antonella se zamyslela. „Je to divný. Nejdřív se mě zeptala, jestli se s Antoniem stále vídám. Jako kdyby měla nějaké tušení. Pak jen dodala, že o tom přemýšlela a že to bylo druhého května. Že mu mám říct druhého května!“ Antonella nechápavě rozpřáhla ruce. „Myslím, že musela být pořád v šoku z té nehody!“

„Jo, asi jo. Chudák tvoje babička,“ snažila se Elena tvářit účastně.

„No nic. Nebudu tě už zdržovat od nákupů,“ prolomila chvilkové ticho Antonella. „Tak se měj, Julie, a možná zase někdy!“ usmála se na Elenu a vyrazila ven z obchodu.

„Jasně! Měj se!“ Elena zvedla ruku na pozdrav a zahleděla se za odcházející Antonellou. V hlavě jí to vřelo. Snažila se vzpamatovat z nečekaného a tak trochu bizarního setkání.

Tereza mezitím vyšla z kabinky a vrátila zkoušené plavky prodavačce.

„Nelíbí?“ obrátila se na ni Elena.

„Pořád stejná story,“ ušklíbla se otráveně Tereza, „spodek dobrý, vršek odstává.“

„Nezapomeň, co je malé, to je…“

„Tobě se to říká,“ přerušila Elenu Tereza. „Malé možná, ale neexistující?“ Výmluvně si povzdychla. „Asi si je budu muset začít sama navrhovat i šít. Jinak to nevidím,“ zakroutila hlavou. Hned nato se zájmem ukázala směrem k východu z obchodu. „Nebyla to Michaelova přítelkyně? Ta zrzka, se kterou jsme ho tu tenkrát spolu viděly?“

„Evidentně už ne!“ odpověděla jí stále zamyšlená Elena.

„Cože?“ Tereza otevřela pusu.

„Jo, slyšíš dobře. Taky bývalka.“ Elena si okamžitě uvědomila, že Tereza neví nic o jejím předešlém setkání s Antonellou. „Přišla s nějakým blonďákem a vypadali, že k sobě patří. Proto usuzuju, že už s Michaelem není!“ zalhala. „To nechápu!“ dodala ještě.

„Jo, já si taky začínám myslet, že nic, co Michael LaFaye dělá, vlastně nemá žádnou logiku!“ ironicky prohodila Tereza. „Tak pojď, nech už to být!“ popadla Elenu za loket a táhla ji ven z obchodu. „Hele, vlastně to není zas tak blbej nápad.“

„Co tím myslíš?“

„To s těma plavkama přece!“ Tereza, stále zaháknutá za Elenin loket, přemýšlela nahlas. „Vsadím se, že spousta holek má stejný problém jako já!“

„Ty moje obchodnice,“ zazubila se na ni Elena. „Tak víš co? Ty budeš navrhovat plavky a ze mě bude stylistka!“ Obě se zastavily a zasněně se zadívaly před sebe do dáli.

„Jo, rozhodně to nezní špatně,“ prohodila přitom Tereza.

🌅

Ani následující dny Elena nemohla dostat z hlavy rozhovor s Antonellou. Hlavně to načasování. Je možné, že její babička měla nehodu den poté, co ji Michael navštívil v jejím bytě na Smíchově? Stále před sebou viděla stejnou scénu. Když Michael odcházel od bytu k zaparkovanému autu, paní Rossini si stoupla mezi dveře a ostřížím zrakem ho sledovala. Ten zvláštní pohled, kterým se za ním dívala! Její čelo bylo svraštěné, oči zúžené, takové podezřívavé. Vypadala, jako kdyby o něčem hluboce přemýšlela…

Bylo to bláznivé, ale Elena měla dojem, jako by se ti dva znali. Co tam v tom bytě vlastně víc než čtvrt hodiny dělal? Antonella o tom neměla ani ponětí, a přesto tam Michael jel najisto. Dokonce počkal, až odejde z bytu pryč, a teprve pak zazvonil na zvonek u dveří. Antonella jí sama potvrdila, že si s ní Michael dal schůzku na druhém břehu řeky. Měl tak jistotu, že paní Rossini bude sama. Ale proč? Co tam hledal? Proč Antonelle lhal? Proč si dal tu práci a vymýšlel si, že narychlo odjíždí do Itálie? To se s ní nemohl jen tak rozejít? Nedělalo mu to přece žádný problém, vzhledem k tomu, že veřejný rozchod s Berenikou ho vůbec netrápil. Že paní Rossini málem srazilo auto?

Michael řídil auto. Přitom podle pasu, který našla v jeho pokoji, mu bylo pouze sedmnáct let. Jak si ho tedy obstaral a jak to, že o tom nevěděl ani Jerry, ani jeho nejlepší kamarád David? Proč vlastně? Na co v Praze potřeboval auto? Aby jím ohromoval starší holky, když jim pak stejně vykládal lži? A mohlo to být Michaelovo auto, které málem srazilo Antonellinu babičku? To byla otázka, která Elenu zneklidňovala snad nejvíc. Jaký by ale k něčemu takovému měl vůbec důvod?

Otázka za otázkou, a žádné odpovědi. Elena se dívala z okna pokoje na předzahrádku, kde její bratr o něčem mluvil s Davidem a Jerrym. Michael stál nezúčastněně vedle nich. Byl ležérně opřený o zídku plotu a jen přihlížel jejich diskusi. Elena se snažila číst z jeho výrazu. Nevypadal, že by se choval jinak než obvykle. „Co skrýváš, Michaele? Proč je kolem tebe tolik záhad?“ ptala se sama pro sebe polohlasem a schovaná za záclonou nespouštěla z Michaela oči.

🌅

Po večeři si Elena přisedla na pohovku k Jerrymu. „Čteš Monte Christa?“ ukázala na otevřenou knížku v jeho rukách.

„Jo, je v angličtině. Půjčil jsem si ji z vaší knihovny,“ ukázal na jednu z polic na zdi v obývacím pokoji. „Doufám, že to nevadí.“

„No problem.“ Elena se jemně hryzla do spodního rtu. „Hele, co jsi myslel tím, že Michael je trabl? Není třeba společensky nebezpečnej nebo tak něco?“ zeptala se ho narovinu. Všichni ostatní už odešli a oni dva zůstali v místnosti sami.

„Cože?“ Jerry zvedl oči od knihy a podíval se na ni s notně překvapeným výrazem.

„Já jen, jak jsi tuhle říkal,“ snažila se mu připomenout jejich předešlý rozhovor.

„Jo tohle.“ Jerry jako by se rozpomněl, na co narážela. „Michael? Společensky nebezpečnej?“

Elena jen bezradně pokrčila rameny. „Jen že tu bydlíme pod jednou střechou, tak by bylo dobrý vědět, s čím se můžeme potenciálně setkat,“ snažila se vymyslet nějakou smysluplnou výmluvu, proč ho takhle vyslýchá.

„Společensky nebezpečnej…“ zopakoval Jerry znovu její slova. „Jak se to vezme,“ dodal pobaveně a podíval se na Elenu.

„Jak se to vezme?“ teď to byla pro změnu Elena, kdo zopakoval Jerryho slova. „Myslím tím, měl někdy problémy s policií, s drogama nebo s alkoholem?“ Když vyjmenovala několik deliktů, Jerry krátce zamrkal. Pootočil k ní hlavu a na půl pusy se ušklíbl. „Proč takový náhlý zájem?“

A proč mi zase nemůžeš jednoduše odpovědět na to, na co se tě ptám? pomyslila si a nasadila co nejlhostejnější výraz. „Já jen, že nedávno jsem potkala Michaelovu bývalou přítelkyni, nebo jak ji nazvat. Antonella se jmenovala. Antonella Rossini… No tu, kterou jsem minule zmiňovala… No nic, to je jedno,“ mávla rukou. Raději pokračovala v tom, co měla na jazyku. „Tak ta mi třeba říkala, že jí Michael poslal zprávu, že musí z rodinných důvodů odjet do Itálie, a pak se jí už nikdy neozval.“ Elena pozorně sledovala Jerryho reakci, ale ten udělal jen nechápavé gesto.

„And? Tak si vymyslel blbou výmluvu, jak to s tou…“

„Antonellou,“ pomohla mu.

„Jo, s ní… Prostě jak se jí zbavit! To, že se Michael neumí s holkama rozcházet, to už víme dávno,“ posměšně se ušklíbl. „To z něj ještě nedělá nebezpečnou osobu, ne?“ Bylo na něm znát, že tématem hovoru nebyl zrovna dvakrát nadšený. Nechápal, proč se chtěla Elena zase bavit o jeho bratrovi.

„No to ne. Jasně,“ zareagovala rychle. „Chudák holka. Představ si, že její babičku v ten samý den málem srazilo auto. Skončila prý kvůli tomu v nemocnici. Chci tím říct, že to pak od Michaela nebylo dvakrát citlivý, takhle ji tahat za nos!“ vysypala ze sebe jen tak mimochodem. Žádné nečekané reakce se však od Jerryho nedočkala.

„Neříkala jsi, že ta holka byla z Itálie?“ zeptal se jen.

„Jo. Proč?“

„To jako její rodina žije v Praze?“

„Co vím, tak tu žije s rodiči a je tu i její italská babička…“

„Zajímavý.“ Jerry si přejel prstem po rtech a upřeně se na Elenu zadíval. Jeho pohled ji na chvíli vyvedl z míry.

„Ale tak moc toho o ní zase nevím. Je to jen, co jsem zaslechla z druhé nebo třetí ruky. Znáš to, jak tyhle drby fungují,“ zazmatkovala Elena. Měla pocit, že se do svých lží tak trochu zamotala. Všichni věděli, že ona přece Michaela nesnáší. Jak tedy může znát osobní informace o jeho přítelkyních? Začala mít obavy, aby se před Jerrym neprozradila. „No nic, to je nepodstatný, a asi máš pravdu. Michael je jen jeden z těch, co se neumí rozcházet,“ dodala rychle. Lhostejně se ušklíbla a raději změnila téma. „A co ty?“ obrátila se na Jerryho, aby tak odvedla pozornost od předchozího rozhovoru.

„Co já?“

„Jak ty se rozcházíš s holkama?“

Jerry na ni vytřeštil oči. Tuhle otázku rozhodně nečekal.

„Nedělej se! Pověz, ať se přiučím!“ pobízela ho Elena, a přitom se na něj spiklenecky usmívala. Novou otázkou ho dostala do rozpaků. Jen krčil rameny.

„Ty máš v Americe přítelkyni?“ Mohla přísahat, že se mírně začervenal. Nicméně po chvilce ošívání zakroutil hlavou. Elenu jeho přiznání překvapilo. Najednou jí byl daleko sympatičtější. Bratři LaFayové už nemohli být rozdílnější. Strávila pak s Jerrym příjemnou půlhodinu rozhovorem o zcela běžných věcech. Bavili se o škole, životě v New Yorku a v Praze, a Elena zjistila, jaký je Jerry ve skutečnosti milý a nesmělý kluk.

Společně poté vyšli po schodech do prvního patra. „Jerry, ještě něco,“ zastavila ho, než odešel do pokoje. Omluvila se mu předem, že se zase vrací k počátečnímu tématu jejich rozhovoru. „Co jsi myslel tím, jak se to vezme?“ Vrátila se k otázce o Michaelovi, která zůstala stále nezodpovězená. Jerry nejprve sklonil hlavu.

Vypadalo to, že přemýšlí, co na to říct. Potom se na Elenu na vteřinu upřeně zadíval. Z jeho výrazu mohla vyčíst zklamání nad tím, že se zase ptala na Michaela. Jako kdyby mu v tu chvíli došlo, že co se týká soutěže o Eleninu pozornost, vyhrál na plné čáře jeho bratr.

„Už jsi někdy přemýšlela nad tím, proč si nikdy nesundá ten náramek z předloktí?“ odpověděl jí místo toho otázkou. Otočil se a bez rozloučení odešel. Elena nechápavě svraštila čelo. „Co s tím vším má společného jeho náramek?“

🌅

Michael se snažil soustředit na úkol, který měli vypracovat do následujícího dne. Do jeho pokoje, který osvětlovala pouze lampa na psacím stole, nečekaně a bez zaklepání vstoupil Jerry.

„David je v koupelně,“ pronesl k němu na půl pusy Michael a věnoval se dál svému sešitu.

„Vím,“ odpověděl Jerry. Bez hnutí pozoroval Michaela sedícího za stolem. Ten ještě chvíli hleděl do sešitu. Když se Jerry neměl k odchodu, Michael položil tužku na stůl a zadíval se před sebe. Teprve poté Jerry promluvil.

„Signora Rossini prý měla nehodu, málem ji srazilo auto. Prý někdy před týdnem…“

„Cože?“ Michael překvapením pootočil hlavu směrem, kde postával Jerry. „Kde jsi k tomu přišel?“ podíval se přes rameno na bratra.

„To je jedno. Ty s tím, doufám, nemáš nic společnýho?“ zeptal se Jerry vážným tónem.

„Proboha, jak jsi na tohle přišel? Co si o mně, sakra, myslíš?“

„To nechceš vědět, věř mi,“ ironicky se ušklíbl Jerry. „Já jen chtěl mít jistotu…“

„Jo, jistě.“ Michael znovu zakroutil hlavou a popadl opět tužku do ruky. Jeho odpověď však Jerryho neuspokojila.

„Jak jsi věděl, že signora Rossini je v Praze?“ Jerry se nehnul z místa ani poté, co Michael zabořil svůj pohled zpátky do sešitu.

„A kdo říká, že jsem o tom věděl předem?“ odpověděl mu Michael, aniž by zvedl zrak.

„Myslíš snad, že budu věřit tomu, že jsi na Antonellu narazil náhodně na Karlově mostě při odpolední procházce, když ses vracel z knihovny? Nejsem idiot.“

„Věř si, čemu chceš,“ odsekl otráveně Michael a začal nervózně poklepávat koncem tužky na desku stolu. „A s tím idiotem bych si taky nebyl jistej,“ pronesl ještě na bratrovu adresu. Ten však po jeho poznámce nehnul ani brvou.

„Takže jsi ředitelku Rossini vůbec neviděl?“

„Ne!“ neotálel s odpovědí Michael. „Proč bych to dělal?“ dodal posměšně.

„To se taky ptám. Pořád by na tebe mohla zavolat policii, i tady v Česku.“

„Nápodobně!“ reagoval na bratrova slova Michael a znovu se zadíval před sebe.

Jerry jen lehce ohrnul nos. Stále nebyl bratrovými odpověďmi přesvědčený, ale neměl ani žádný důkaz o opaku. „Mimochodem, slyšel jsem, že už jsi Antonellu odkopnul!“ rýpnul si pro změnu.

„And?“

„Nothing.“

„Kvůli tobě to rozhodně nebylo,“ dodal Michael a zapsal něco do sešitu.

„Jo, slyšel jsem, že jsi jí navykládal, že musíš z rodinných důvodů odjet do Itálie,“ pronesl pobaveně Jerry. „Takhle lhát…“ zakroutil hlavou.

Michael vypadal, že mu pomalu, ale jistě dochází trpělivost. Svraštil čelo a znovu se zadíval před sebe. „Sakra, kde jsi to vlastně vzal? Nikdo o tom neví.“

Jerry se na půl pusy ušklíbl: „Někdo asi jo.“ Stále se zájmem pozoroval Michaela za psacím stolem.

„Elena!“ vydechl Michael a prudce klepl tužkou do stolu. „Že mě to vůbec ještě překvapuje!“ řekl si spíš pro sebe.

„Můžeš mi, sakra, vysvětlit, jak ta se zná s Antonellou? A především, od kdy ty dvě spolu vedou důvěrný hovory?“ rozzlobeně procedil přes zuby Jerry a zkřížil ruce na prsou. Michael se kousl do spodního rtu.

„Dlouhá historie… Radši se neptej.“ Nicméně ani on sám netušil, jak se mohla Elena znovu dostat k Antonelle.

„To se mi snad jenom zdá! No, hlavně, že máš všechno pod kontrolou!“ nevěřícně zakroutil hlavou Jerry a v jeho hlase byl cítit despekt. „Jako vždy…“

Víc už Jerry nestačil říct. Do místnosti vstoupil David a překvapeně na něho pohlédl. Jeho přítomnost rozhodně nečekal.

„Takže z pátý a šestý kapitoly, jo?“ zeptal se narychlo Jerry, sklopil zrak a prošel kolem Davida ven z pokoje.

„Co chtěl?“ zeptal se David, sotva za Jerrym zaklaply dveře.

„Slyšels. Zapomněl, co máme mít na biologii,“ odpověděl mu bez zájmu Michael. Se zamyšleným výrazem hleděl stále před sebe a lehce si přitom poklepával tužkou.

„Biologii…?“ zopakoval nevěřícně David.

7. kapitola >>>