LISTY CYRANOVI (druhá část)

Dva týdny se protáhly na čtyři kousky, promáčené deštěm. Místo v rohu nálevny zůstávalo prázdné a jak vyzvěděl Le Bret, Cyrano se neobjevil ani v divadle, mezi mušketýry, dokonce se nemihnul ani u dvora, kde pohoršená aristokracie škubala na kusy jeho hru. Tehdy ještě nikdo netušil, že mu jednoho dne námět ukradne Moliére, který slízne smetanu, zatímco Cyranovi zbude jen hořkost. Roxana se činila. Ve společnosti zářila, jako labuť mezi slepicemi. Těžila z příběhu lásky svého bratrance, který četní obdivovatelé drbů vyšperkovali o další dějové linky. Teď už nešlo jen o nenaplněnou lásku stárnoucího mušketýra, ale o srdeční souboj mezi Cyranem a krásným mušketýrem, kvůli kterému kráska slavného básníka odvrhla. Nic z těch klepů nebyla pravda, ale příběh žil vlastním životem a jeho aktéři se vezli na vlně lidové popularity.

Cyranova hra se přestala dávat, její úspěch pohasl už třetí týden od uvedení. Ale jemu to zjevně nevadilo. Možná seděl ve svém chladném, plesnivém bytě a psal, i to bylo možné. Když se ponořil do tématu, zapomínal na reálný prostor a čas. Bývalý souputník svého druha znal a miloval i s četnými vadami charakteru, kterými disponoval. Starému válečníkovi nevadilo čekání, ostatně, už čekal mnohokrát na zahájení bitvy, schoulený v plášti, prochladlý, hladový a nevyspalý. Na Cyranovo milostné dobrodružství mohl čekat v klidu domova, provoněného kdouloněmi a rozmarýnem, v měkkých poduškách, s očima, upřenýma na Rubensův zbrusu nový obraz nahé Andromedy. Byla to tedy jen jedna z kopií jeho dílny, ale obraz byl novinkou a Le Bret se mohl kochat zlatavou pokožkou nahé hrdinky, dolíčky na jejích kolenou i představou, jak krásný by musel být její klín, kdyby poodhalila bílou roušku. Majetek skýtal příjemné životní možnosti. Nákup obrazů z Vlám, krajek, upíjení čokolády a vlastnictví několika oddaných, poddajných sluhů, kteří příliš nekřičeli, když je pán nakopal za nesplnění úkolů.

Po čtyřech dlouhých, nudných týdnech se Le Bret dočkal zprávy od jednoho ze svých špehů. Cyrano byl viděn v okolí Saint Germain. Je zpátky a v plné síle. Prý i docela vyšňořený, asi mu nějaký mecenáš poskytl prostředky na nové šaty. Nastal tak dlouho očekávaný čas na historku, o kterou by se Le Bret nenechal nikdy připravit. Ten večer si navlékl novou košili a kabát, dovezený z Anglie, s vyšívanými liliemi. Rozkošně royalistický kousek šatníku!

Sice se mu nechtělo do toho marastu, ve kterém se brodila celá Paříž, ale doma už se opravdu nudil. Zabalil se úžeji do pláště a s příchodem tmy zamířil přes most ke starému městu. Břečka, kterou někteří optimisticky nazývali sněhem, mu smáčela špičky bot, chlad zalézal za bohatě řasený límec a než pán došel do nálevny, byl dočista prokřehlý. Litoval, že se nenechal odvézt, ale vážil pěší pouť.

Jeho nerudnost se ale rozplynula ve chvíli, kdy v měkkém oranžovém světle zahlédl tvář svého starého přítele, který na něj už čekal. Tentokrát povstal a uklonil se. Opravdu byl velice dobře oblečený a vypadal blahobytně. Možná i trochu přibral. Rozhodně nestrádal.

„Le Brete, milý příteli. Patří vám má neskonalá omluva za zdržení. Musel jsem vyřizovat dědictví po zemřelé tetě,“ zahlaholil Cyrano, když se usadili a objednali víno.

„Po tetě, která ani nevěděla, že existujete?“ zajímalo Le Breta.

„Po té. Našli mě nějací právníci a s pompou mi odkázali usedlost v Bretani. Asi poprvé v životě jsem zauvažoval o tom, že budu chovat kozy a vyrábět calvados. Ale moje přirozená lenost zvítězila. Statek jsem prodal pod cenou, kozy přidal zadarmo a nový majitel se mi uvázal, že bude každoročně posílat do Paříže calvados a kůzle. Výhodné.“

„Nerozumné.“

„Ale jednoduché. Volím raději klidné cesty. Ty spletité nechám těm, kdo se vyznají v tajuplném světe spekulací.“

„O spekulace není ve vaše případě nouze. Vážně vám Roxanu přebral nějaký jelimánek s mlékem na bradě?“

Cyrano zavrtěl hlavou: „Prosím vás. Řeči! Ona by rozhodně nevpustila mezi svá stehna někoho, kdo nemá ani na lepší bandalír. Milence si volí podle velikosti.“

„Čeho?“

„Měšce, samozřejmě,“ zněla realistická odpověď. „Nevím, kdo tu zápletku vymyslel, ale zní pitomě. Když do příběhu vložíte třetího, z komedie se stane sladkobolná milostná šlehačka. Nerozmazával bych ji. Už mě nudí. A co vy? Jak jste se měl?“

„Koupil jsem Rubense. Začínám ukládat finance do umění. Už jsem se trochu zorientoval. Vlámové jsou teď poměrně laciní,“ začal vysvětlovat Le Bret, ale Cyrano ho přerušil: „Vaše starosti na moji hlavu.“

„Já vím. Je mi líto vaší hry, Hectore,“ pokýval le Bret smutně hlavou.

Básník ale máchl rukou: „Už je to pryč. napíšu novou, napíšu tisíc takových her. Neúspěch jedné mě netrápí. Píšu svůj román! Bude to hit jara.“

„Myslel jsem si to. Ale i když hořím zvědavostí, přeci jen bych rád slyšel jinou historku. Vy víte, jakou. Na počátku byly dopisy a talent ženy, o které jsme minule spekulovali.“

Cyrano se napil a povolil nápadný opasek. Usadil se pohodlněji a v jeho očích se zalesklo něco mladého, lišáckého, světáckého, když říkal: „Myslel jsem, že už o ní dávno nevíte.“

„Prosím vás. Nezapomínám na skvělé příběhy. Tak jak? Našel jste ji?“

Mušketýr pozvedl koutek. Vypadal spokojeně, jako přežraná, mlsná kočka v teple u krbu. Prohlédl si ulámané nehty na rukou, pohodil hlavou, aby z čela odstranil prameny tmavých vlasů a s povzdechem pronesl: „Našli jsme se, ó, ano, příteli.“

„Nenapínejte!“ Le Bret se celý napjal jako struna.

„Po jejím vlastním poslíčkovi jsem jí poslal odpověď žádné rýmovánky, žádné symboly. Jen čas a místo. Dobu, po kterou jsem ochotný na ni čekat. Dostatečně veřejné místo, na kterém by nemohla příliš zahalit svou totožnost. Pravé poledne. Čekal jsem na ni u Seiny a díval se do těch špinavých vod, které mě vždycky znechucovaly. Přišla včas. Mrholilo a bylo nevlídno, které ženám sluší víc než slunce.“

Odmlčel se a počkal, až Le Bretovo vzrušení vzroste na hranici neúnosnosti, projevené lehkých chvěním konečků jeho prstů. Pak teprve pokračoval: „Byla oblečená důstojně a v černém, myslel jsem, že je vdova.“

„Stará vdova,“ vydechl Le Bret zklamaně, ale básník nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Ani stará, ani vdova. Její šaty byly odlišné, nešlo o Pařížanku. Došlo mi, že jsem se setkal s cizinkou. V její zemi je černá odznakem důstojenství, dodržovala jen styl, ve kterém vynikala bělost její pokožky. Tvář jsem viděl nezřetelně, nezapomněla si ji zakrýt řaseným závojem.“

„Takže mladá. Co řekla?“

„Že ji mohu doprovodit do domu jejích přátel a následovat do budoáru. Prý mě zve na malé občerstvení a hlt kvalitního vína z její země. To pozvání bylo trochu drzé, trochu vyzývavé.  Vzrušoval mě její přízvuk, nikdo neumí zneužít francouzštinu tak, jako vášnivé ženy jihu, v jejichž rtech se naše řeč mění v báseň.“

„Uf,“ odfrknul Leb ret a znovu se napil, tentokrát pořádně. Ani nevěděl, jak víno chutná, před očima měl jen tajemnou siluetu ženy. „Byla štíhlá?“ vyptával se.

„Až moc. Štíhlá a drobná. Při chůzi jemně pohupovala zadečkem, takže jsem měl problém se soustředit na cestu. Mlčeli jsme. Vedla mě podél řeky, která mi najednou připadala mnohem krásnější.“

„Můj bože, setkal jste se s nymfou,“ zanaříkal závistivě starý mušketýr.

Cyrano maličko zaklonil hlavu a přivřel oči. Byl ve svém živlu. „Došli jsme do paláce, kde byla ubytovaná. Přivítalo nás jen služebnictvo a zavedlo do smutné, sychravé zahrady, ponořené do mlžného oparu. V budoáru byla připravená malá, ale tak lákavá svačina, že jsem oněměl. Olivy, velké, jako holubí vejce, plněné mandlemi a ančovičkami, tenké plátky kůzlečího masa, solený sýr, papričky, Ach, Le Brete, kdybyste viděl ohnivou barvu těch papriček…“

„Dejte pokoj s papričkami. Chci lásku, ne příběh vašeho nenasytného břicha,“ zamračil se starší muž a Cyrano se upřímně rozesmál. Chtěl svého přítele trápit, líbilo se mu, jak si svou novou loutku vodí na nitkách imaginace. Ale přece jen se nechal uprosit a odvrátil zrak od vzpomínky na papričky: „Ona usedla a odhalila černé, perfektně střižené šaty, které obepínaly dokonalou postavu s okrouhlými, takřka dívčími ňadry. Přísahám, že jsem viděl okraje sladce růžových bradavek!“

Le Bred polknul naprázdno a ústa už nezavřel. Civěl strnule na přítele, který vyprávěl: "Měla štíhlé paže, podobné labutímu peří. Seděla vznosně, jako královna ze Sáby. V dekoltu se jí třpytil medailon se svatým archandělem Michaelem, vyvedený v detailním emailu, s drobnými briliantovými úlomky. Černý lesk jejích šatů kontrastoval s bělostí kůže a perlami, těsně obepínajícími útlou šíji. Když znovu promluvila, ve slabinách mě bodlo tak, že jsem si musel poněkud přehodit nohu přes nohu, abych dámu nevyděsil svým mohutným ztopořením.“

„Ty prasáku,“ vydechl Le Bret zasněně, „ty básníku!“

„Řekla mi, že toužila po tomto setkání a snila o něm den, co den. Že už ve chvíli, kdy jen zaslechla o mé sečtělosti a poezii, zahořela touhou mě spatřit. Pak mě prý viděla v divadle a musela si do záňadří vylít sklenku vína, aby se zchladila. V promáčených šatech mě pak následovala přes půlku Paříže jako omámená.“

Prošedivělému muži se objevila v koutku rtů lesklá slina. Ani nedýchal, koulel očima a hltal každičké slovo.

„Potom mi začala psát verše. Hledala cesty, jak mi je doručit, věděla, že musí zachovat především nevšednost, aby mě zaujala. Napsala dokonce celou hru o mé maličkosti,“ Cyrano nadmul hruď, „a nazvala ji: Endymión ve spárech měsíční bohyně.“

„Dala vám ji přečíst?“

Cyrano odmítl: „To jsem ani nepožadoval. Nesnáším ženský styl psaní dramat. Dokážu si představit dobrý text, aniž bych si kazil dojem cizími vlivy. Ale potěšila mě. když mluvila, nenápadně si povytáhla lem černých šatů, takže jsem viděl její bělostný, dokonale utvářený kotník.“

„Kotník!“ zachrčel le Bret jako v transu.

Nicméně básník pokračoval: „Nadhodil jsem nějaký náhodný citát z Ovidia, odpověděla mi bezchybnou latinou a dodala větu z Homéra, která Ovidia vysvětlovala. V řečtině. V tak dokonalé řečtině, že nebylo pochyb. Jste Řekyně, obvinil jsem ji a ona sklopila oči. Trefil jsem to, byla z požehnané Hellady, znala klasiky své země, dokonale se orientovala v mytologii. Ale jak jsem zjistil, znala také okultismus a mystické náznaky, četla o alchymii a kupodivu, víte co? Skoro hodinu jsme se bavili o válečné strategii Alexandra Velikého.“

„Neuvěřitelné! To nemůže být skutečná žena.“ Le Bret si musel povolit límec, který mu zaškrcoval naběhlé žíly. Žena ze Cyranova vyprávění dalece převyšovala krásu Rubensova obrazu.

„Ano, vyzná se ve vojenství, umění, literatuře, dokonce projevila i špetku inteligence v otázkách geometrických.“

„Sen o ženě budoucnosti má tvar. A jméno?“ vyptával se lačně Le Bret.

„Elpis. Titul už bych nezopakoval, ale její jméno…“

„Šumí olivovými háji a zpívá hlasy exotického ptactva,“ doplnil posluchač.

Cyrano přitakal: „Ano, i jméno měla nádherné. Napsal bych podle ní hru. Zosobňovala starý, homérský typ heroiny dávných věků. Žádná laciná Pařížanka, ale důstojná matróna zašlých dní.“

Le Bret syknul: „Takže vdaná.“

„Ano, vdaná. O manželovi pronesla zhruba dvě věty, prý je příliš tělesný a nemiluje divadlo. Dál jsme se jím nezabývali. Jejích dvacet let rozhodně vyžadovalo zájem někoho, kdo umí docenit moudrost a zkušenost.“

V nálevně se strhla nějaká hádka, kdosi se dožadoval svých peněz a kalhot. I když to vypadalo na pikantní při, Le Bret se nacházel v budoáru, kde tajuplná kráska recituje Homéra. Nezajímalo ho to, co definovalo Paříž, sprostota, špína, hádky a necudnosti. Ona byla jiná, cudná, přitom lákavě vášnivá. Tonul v touze ji poznat víc. „Doufám, že jste nemarnil čas jídlem,“ pozvedl obočí a jeho přítel odhalil nepravidelné zuby: „To víte, že ne. Jsem kavalír, ne pojídač. Když začala recitovat Polyeukta, vrhnul jsem se na ní a začal vyhrnovat tu záplavu černé krajky. Naprosto se nebránila. Měla perfektní nohy, bez jediné vady. Ta stehna, Le Brete, ta stehna!“

„Už je vidím. Pokračujte! A nevynechejte tu recitaci.“

„Nevynechám žádný detail, nebojte se. bil jsem se jako lev, jako dobyvatel před hradbami. Moje arkebuza si vybojovala prostor v nepřátelském poli a střílela jako divá.“

Druhý muž prudce vydechnul a zaklonil hlavu. doslova cítil šustění tmavé látky na své tváři. A další slova vnímal jen z dálky: „Ani jeden z nás už se potom nezmínil o poezii, tohle byla čirá próza, příteli, válečný manuál, recitovaný v pochodovém rytmu. Pracovala na mém uspokojení jako skutečná amazonka a já se věnoval jen tomu, v čem jsem tak dobrý. Když se konečně mohla nadechnout, byla mírně rozcuchaná a přes okolní chlad jsem si všiml, že se jí orosil dekolt.“

„Jste hrdý syn Francie. Jsem na vás tak pyšný,“ zavrkal Le Bret.

„Děkuji. Vím, že jsem podal dobrý výkon, na který mohu být hrdý. Musel jsem položit vavřín básníka na oltář vlasti a dostát pověsti pařížských mušketýrů, pane.“

„Hrdino!“

Cyrano se nadmul a jeho pyšným úsměvem zkrásněla celá tvář, ozářená zpola ohněm z krbu. Měl skutečně heroický výraz, prozářený vnitřním přísvitem. Na chvíli se tak podobal samotnému králi.

„Krásné, krásné,“ opakoval Le Bret, „takový příběh, tak vzrušující a skvělý. Jsem dojatý. Doufám, že onu dámu znovu přesvědčíte o krásách naší Francie a zmnožíte tak své slavné úspěchy. Kdy se znovu uvidíte?“

Zář zmizela a Cyranův obličej nečekaně zevšedněl. Básník našpulil rty, chvíli přemýšlel a potom prohodil: „Vždyť jsem vám říkal, že byla Řekyně. Víte, jak obří nosy mají jejich ženy? Nesnesl bych delší pobyt v přítomnosti něčeho tak ohavného. Víte, příteli, ženy s velkými nosy mě odpuzují.“

Ruka sáhla po poháru. Oba muži si připili a ponořili se do zamyšleného ticha, které přerušil až po dlouhé době Le Bret: „Máte pravdu. K čemu Homér, když se pyšníte takovou okrasou. Přeci jen, Pařížanky mají delikátní nosíky.“

„Ano, jsou souměrné a přiměřené. Řecké klasiky znám. Na jejich recitaci nepotřebuji ženu. Tu žádám především pro její dokonalou krásu, nezohyzděnou něčím tak…“

„Zůstaňte u Roxany, příteli,“ poradil mu Le Bret a oba přátelé si objednali další džbán.

Promrzlá Paříž se choulila do paláců a domů, pohupovala se v bocích, hrdě vypínala hruď, ozdobený věncem krys, koster neviňátek a hnijícími odpadky, na ulici se smála nějaká stařena, oblečená do nočního úboru a špinavá řeka nesla do dáli nafouklé tělo utopence. V okolí Louvru se šeptal příběh lásky Roxany a Cyrana, tak půvabný, tak dojemný, tak francouzský.