MOŘE NÁLEZŮ A ZTRÁT 1

PROLOG

„Tak pojď a necourej se pořád!“

Mladá vychovatelka pobízela vyhublého černovlasého chlapce, když spolu procházeli kamennou chodbou staré klášterní budovy. Měla naspěch. Po práci se měla sejít s přáteli a nechtěla zase přijít pozdě. Její kamarádky už si z ní kvůli její ustavičné nedochvilnosti dělaly legraci. A jako naschvál ji její nadřízená zrovna dneska poslala vyzvednout na nádraží tohohle kluka, který se pořád u všeho zastavoval a ze všeho byl vyjevený a ze kterého ona za celou cestu nedostala slovo.

Začala pochybovat, jestli vůbec rozumí italsky. Raději ho vzala za ruku, jinak by jim cesta z nádraží trvala snad celý den. Snažila se zvýšit tempo, ale chvílemi měla pocit, že kluka za sebou spíše vláčí. S despektem na něho znovu pohlédla. Může mu být tak jedenáct, dvanáct let, odhadovala. Měl velmi hezký obličej a neuvěřitelně modré oči. Ostatně to bylo také to první, co ji na něm zaujalo. Když ho na nádraží přebírala, sehnula se k němu, aby si ho lépe prohlédla. Chudák dítě, pomyslela si. Jak vůbec někdo může takové dítě nechtít? Zakroutila hlavou, znovu se napřímila a poděkovala starší ženě, která ho doprovázela.

Její nadřízená jí vlastně ani neřekla důvod, proč byl přeložen do svaté Agnes, domova pro chlapce bez rodin, který se nacházel v budově bývalého kláštera na předměstí Říma. Když konečně došli do cíle a zastavili se před masivními dveřmi ředitelny, viditelně si oddychla. Pohlédla nervózně na hodinky: „Sakra…“

Její pohled se znovu zastavil na chlapci, který se jí křečovitě držel za ruku. „Zase přijdu pozdě!“ Nadzdvihla obočí a nanovo zaklepala na dveře, tentokrát s větší silou.

„Dále!“ ozvalo se konečně zevnitř.

Oba vstoupili do prostorné místnosti s velkým dominantním stolem u okna. Kolem stěn byly vysoké regály plné knih a šanonů.

„Tak pojď blíž. Mě se nemusíš bát.“

Za stolem seděla starší žena a vlídně se na chlapce usmála. Ten trochu vystrašeně pohlédl na mladou vychovatelku. Musela ho lehce postrčit, aby udělal alespoň dva kroky směrem k její nadřízené.

„Takže tobě říkají Antonio? Antonio Decastello, je to tak?“

Chlapec chvíli těkal očima ze strany na stranu, pak lehce přikývl.

„Výborně,“ řekla starší žena za stolem a nervózně si poposedla. Pohlédla přes brýle na chlapce, a aniž by řekla cokoli jiného, zadívala se do papírů na stole.

Znenadání se z chodby ozval dupot nohou a dětský křik. Několik chlapců v Antoniově věku proběhlo kolem pootevřených dveří ředitelny.

„Sakra, kolikrát jim budu říkat, že po chodbách se neběhá!“ pronesla s povzdechem žena za stolem. Zadívala se směrem ke dveřím a mohutným hlasem zavolala: „Luisi! Okamžitě do kanceláře!“ Její hlas zaduněl místností, až sebou Antonio trhl leknutím. Netrvalo dlouho a ve dveřích kanceláře se objevil rozcuchaný dvanáctiletý kluk.

„Á, tady je. Místní náčelník!“ Ředitelka se na něho podívala přísným pohledem a kluk se jen zazubil: „Brý den, signora Rossini!“

„Kolikrát jsem vám říkala, že po chodbách…“

„… se neběhá!“ dořekl místo ní Luis s úsměvem od ucha k uchu.

„No, hlavně, že to víš!“ podotkla ředitelka dětského domova paní Rossini a narovnala si brýle na nose.

Luis se však nedal. „Já jim to říkám pořád, signora Rossini, ale znáte je…,“ zavrtěl hlavou a významně pokrčil rameny. Ředitelka Rossini nasadila co nejpřísnější tvář. Nechtěla dát na sobě znát, že ji jeho odpověď vlastně pobavila.

„No dobrá, Luisi. – Tohle je Antonio,“ ukázala směrem k chlapci, který stál ještě pořád bez hnutí v koutě místnosti.

Luis se jen letmo podíval jeho směrem.

„Chci, abys tady Antonia provedl a ukázal mu jeho nový pokoj. Bude bydlet na pětce,“ pokračovala paní Rossini.

„Na pětce? My přece chtěli, aby se k nám přestěhoval Mario. Slíbila jste nám to…!“ Luis na protest rozhodil ruce.

„To ale bylo předtím, než k nám přišel Antonio,“ přerušila ho paní Rossini. „A já věřím,“ pravila důrazně, „že Antonia přijmete mezi sebe. Spoléhám na tebe, Luisi!“

„Hmm…,“ sklopil Luis zklamaně hlavu a mírně otráveně se podíval na toho nového kluka. Jeho oči se přitom na moment zúžily. „Tak pojď, ať tu nevystojíš důlek,“ pobídl Antonia a oba vyšli z ředitelny zpět na chodbu.

„Zkontaktovali jsme policii, nemocnice, ostatní domovy, sirotčince, a nic. Nikdo o něm nic neví. Nikdo ho nepostrádá. A ani to jméno, Antonio Decastello…, jako by nikdy neexistoval.“ Ředitelka Rossini se opřela do pohodlného koženého křesla a zamyšleně se zadívala z okna.

„Kde že ho našli?“ přerušila nastalé ticho svou zvědavou otázkou mladá vychovatelka.

„Neměla jste náhodou naspěch?“ Paní Rossini odvrátila pohled od okna a otočila se zpět do místnosti. Podívala se přes brýle na svou mladou kolegyni. Ta jen pokrčila rameny.

„Měla, ale tak jako tak už přijdu pozdě…“ Měla pocit, že její nadřízená spíše přemýšlela nahlas. Raději tedy změnila téma, aniž by čekala odpověď na svoji předcházející otázku. „A Luis? Jaký je jeho příběh?“ zeptala se. Paní Rossini se s povzdechem znovu zadívala ven na zelený parčík za okny její pracovny. Byl zrovna jeden z těch horkých prosluněných červnových dnů, který přímo vyzýval k odpolední procházce, ale na paní Rossini ten den čekala ještě spousta práce.

„Luis je s námi od pěti let,“ nadechla se k vyprávění. „Přivedla ho k nám moje stará známá. Ona sama nemohla mít děti. Jednoho dne našla na prahu kostela, kde pracovala, miminko jen v zavinovačce. Rozhodla se vzít dítě k sobě a vychovat ho jako svého syna. Myslela si, že to bylo boží znamení…“ povzdechla si nahlas paní Rossini a pokračovala ve vyprávění. „Nikomu nic neřekla, odstěhovala se a začala nový život ve vzdálené vesnici v horách. Dítě pojmenovala Luis, podle jména, které mělo vyšité modrou nití na zavinovačce. Vůbec jí to tehdy nepřišlo divné, a už vůbec ne podezřelé. Zaregistrovala Luise pod svým jménem. Měla za to, že když ho někdo odložil, automaticky to znamená, že nemá žádnou rodinu, že ho nikdo nechce. Bohužel po pěti letech onemocněla.“

Paní Rossini se na chvíli odmlčela.

„Když se dozvěděla, že jí není pomoci, zavolala mi. Chtěla, abych se o Luise postarala… Bohužel pro něho, jeho adopce mou přítelkyní nebyla legální. Vzhledem k tomu, že už mu bylo pět let, bylo téměř nemožné najít mu náhradní rodinu. A tak tu s námi zůstal dodnes.“ Na tváři paní Rossini se objevil lehký nostalgický úsměv. „On ale patří k těm, kdo si nestěžují. Na mou přítelkyni si už nepamatuje a jinou rodinu nikdy nepoznal,“ dodala spěšně. Znovu se zhluboka nadechla a vrátila se zpět k deskám s dokumenty.

Mladá vychovatelka to pochopila jako výzvu k odchodu. Lehce se pousmála a se skloněnou hlavou za sebou tiše zavřela dveře ředitelny. Po jejím odchodu si paní Rossini sundala brýle a promnula si oči. Z nějakého důvodu jí příchod Antonia připomněl první setkání s Luisem. Bylo to již sedm let. Nikdy jí však nepřestalo vrtat hlavou, jak ho někdo mohl jen tak odložit na prahu kostela během studené zimní noci. Nedokázala si představit matku, která by se tímto způsobem chtěla zbavit svého právě narozeného syna. A Antonio… Proč se po něm nikdo neshání? Nikdo se přece jen tak nezjeví odnikud?

Podívala se na malý kalendář na stole. „Rok 2000. Nové milénium, říkali,“ povzdychla si nanovo a lehce ohrnula nos. Od letošního roku očekávala mnohé. Výhru v loterii i nepředvídatelné přírodní katastrofy. Jen dalšího Luise ne. Paní Rossini zakroutila hlavou, znovu si nasadila brýle a pokračovala v práci.

Luis kráčel se vztyčenou hlavou a dva kroky za ním cupital Antonio. Chlapci, kteří je míjeli, se na něj jen pošklebovali.

„Kam ho vedeš?“ zeptal se Luise jeden z nich, když procházeli dlouhou chodbou.

„Na pětku…“ utrousil s notnou dávkou nelibosti v hlase Luis.

„Cože?!“

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Kluk se postavil před Antonia a zatarasil mu cestu. Další kluk z party pak do Antonia zezadu strčil tak, že ten málem upadl.

„Nechte ho!“ okřikl oba Luis a pohrdavě Antonia přejel pohledem: „Však my už se postaráme, abys tu moc dlouho nezůstal!“

Antonio nechápal nic z toho, co se kolem něj dělo. Jedna věc mu však byla naprosto jasná, a to, že tenhle kluk, který teď před ním stojí, rozhodně není jeho přítel.

1. kapitola >>>