Překladatelský dotazník (VI) – Anna Štádlerová

Na deset otázek položených dotazníkovou formou vybraným tuzemským překladatelům a překladatelkám tentokrát odpovídá Anna Štádlerová (* 1993), překladatelka z angličtiny a španělštiny (např. Šest procházek literárními lesy Umberta Eca či Strašlivá závrať Benjamína Labatuta), která za překlad románu pro mládež Víš, že jsem hrozná získala v roce 2022 ocenění Zlatá stuha.

▪ Co vás nasměrovalo na překladatelskou dráhu?

Překladatelství mě napadlo na gymnáziu. Bavily mě jazyky. Nikdy jsem neměla problém přijmout, že stejné věci je třeba v různých řečech vyjádřit jinak, že někdy větu nejen můžete, ale i musíte úplně překopat, chcete-li říct třeba v angličtině totéž co v češtině. Naopak mě to bavilo, ráda jsem si s jazykem hrála, hledala a osahávala si hranice, co ještě dovolí a co už ne. Tak to mám asi doteď. A zároveň mě bavila literatura, skoro až do té míry, že jsem nechápala, jak je možné, že na gymnáziu ve stresovém období před maturitou trávíme několik hodin týdně vyprávěním a interpretací příběhů. Pro mě to bylo za odměnu. Takže studium translatologie na FF UK mi po maturitě vyplynulo logicky. Šla jsem idealisticky po tom, co mě nejvíc bavilo. Dnes už bych do výběru práce zapojila i jiné úvahy, třeba v jakém povolání bych mohla nejvíc pomoct (světu, společnosti) nebo jaké by mi zajistilo důstojnou mzdu, ale to mě tehdy netrápilo. Skutečně mě ale v překladu literatury utvrdily až magisterské semináře se Zuzanou Šťastnou a Anežkou Charvátovou. Naučily mě přemýšlet nad stylem textu, identifikovat jeho nosné prvky, hledat ekvivalentní prostředky v češtině. Obě dokázaly výborně vysvětlit, proč a do jaké míry jsou různá řešení vhodná. Měly to dokonale promyšlené. Tak nějak jsem chtěla být jako ony, až vyrostu.

▪ Jak dlouhá a složitá cesta vedla k vydání první vámi přeložené knihy?

Samotné získání zakázky zase tak složité nebylo. Byla jsem v prvním ročníku na magistru a nakladatelství Paseka tenkrát kontaktovalo paní doktorku Evu Kalivodovou, jestli nezná studenty, kteří by měli zájem pro ně překládat literaturu faktu, protože mají dobrou zkušenost se studenty a absolventy Ústavu translatologie. Přihlásila jsem se, odevzdala zkušební překlad, uspěla jsem a dali mi k překladu titul Strach a svoboda od Keitha Lowea. Spíš proces překladu byl náročný, protože pětisetstránkový titul jsem překládala rok, a do toho jsem stále prezenčně dodělávala druhý ročník magistra, připravovala se na dvouoborové státnice a asi deset hodin týdně pracovala v jazykové škole. Výsledkem byl stav, kdy jsem rok neměla žádný volný víkend, špatně jsem spala a asi po osmi měsících nastaly i zdravotní problémy. Kvůli symptomům jsem si myslela, že to musí být nějaká nemoc, ale byl to „jen“ stres. Po státnicích se můj zdravotní stav postupně zlepšil. Čili pokud si tohle čte nějaký magisterský student překladatelství, ráda bych zdůraznila, že: 1. je v pořádku shánět si první zakázky až po skončení školy, 2. udělejte si vždy a za všech okolností čas na odpočinek, víkendy mají smysl.

▪ Kdy a kde nejčastěji překládáte?

V běžné pracovní době, od půl deváté do pěti nebo do šesti, a doma. Z okna pracovny mám krásný výhled na Jižní spojku.

▪ Co považujete za nutnou výbavu k výkonu překladatelské profese?

Myslíte duševní výbavu? V tom případě rozhodně schopnost být dobrým čtenářem, umět identifikovat, jaké pocity ve mně text vyvolává a proč, a jakými mechanismy jich autor dosahuje. Stále se to učím. A pořádnou mentální knihovnu, z níž můžete čerpat vhodné prostředky k převedení těch mechanismů do češtiny. Také na jejím rozšiřování stále pracuju. Ještě bych zmínila určitý sociokulturní rozhled, znalost výchozího prostředí i čtenářstva, schopnost chápat, pro koho je kniha psaná a pro koho může být v českém prostředí určen překlad. A pak samozřejmě k vhodné výbavě patří i skvělá znalost výchozího a cílového jazyka, ale musím říct, že mi cédvojka v angličtině a španělštině připadá možná až druhořadá. Asi jako výborně umět noty, když chcete skvěle hrát na klavír – hodí se to, samozřejmě to pomůže, možná je to i základní předpoklad, ale ani náhodou to nestačí. A pokud jste měl na mysli spíš výbavu ve smyslu „věci, které se hodí mít při překládání“, tak: počítač se dvěma monitory a připojením na internet. Šmírbuch jazyka českého od Patrika Ouředníka. A kupu kamarádů překladatelů, kteří vám zasvěceně poradí, když se nemůžete rozhodnout mezi několika řešeními, případně vám sami vymyslí něco geniálního. Také se občas ptám ChatGPT, ale chatovou skupinku s mými kamarádkami z Ústavu translatologie mi zatím nenahradil.

▪ Jak hodnotíte současné aktivity a přínos Obce překladatelů? A jste její členkou?

Jsem zcela čerstvou členkou, přidala jsem se k Obci před pár týdny, takže je nejspíš příliš brzy hodnotit, jaké změny to do mého překladatelského života vnese. Zatím je můj dojem takový, že OP si vede dobře v pořádání kulturních akcí pro milovníky literatury a ve zvyšování povědomí o překladové literatuře – třeba cyklus Poznejte svého překladatele se mi zdá moc fajn. Super je také právní poradna pro členy OP. A jako velmi záslužné hodnotím, že se podílela na nedávném výzkumu, jak se žije českým spisovatelům a překladatelům, a pomohla tak připravit podklady k projednání statusu umělce. Co mi ze strany OP chybí, je větší tematizace současného vývoje velkých jazykových modelů (teď se nejvíce mluví o chatbotu ChatGPT) a jejich vlivu na překladatelský trh, protože si myslím, že ho v horizontu příštích několika let dost promění. Mám okolo sebe spoustu sečtělých a inteligentních lidí v mém věku, kteří překladatelství kvůli rozvoji nástrojů umělé inteligence považují za prakticky mrtvý obor, a ačkoliv sama mám v téhle otázce méně dramatické odhady, mrzí mě, že největší překladatelská profesní organizace k tomu více méně mlčí. Také proto jsem s kolegou Ondrou Hráchem (a jeho vzdělávacím projektem Aignos) připravila pod záštitou Obce překladatelů letos na Světě knihy debatu "Umělá inteligence v literárním překladu", kde jsme se pokusili mj. poskytnout kolegům překladatelům ukázky, čeho jsou současné AI nástroje schopny a v čem můžou překladatelům konkurovat. (Pokud jsem ale OP kritizovala za nedostatek aktivity v této oblasti, je třeba na druhou stranu říct, že předsedkyně OP Anežka Charvátová nám okamžitě vyšla vstříc, když jsme jí tento program navrhli, a pozvala nás s přednáškou i na Ústav translatologie.) A pak je také potřeba zmínit, že Překladatelé Severu měli na Světě knihy vlastní debatu o strojovém překladu, z čehož mám radost. Připadá mi to důležité, nemají-li profesionální překladatelé zvenku vypadat, že ignorují technologický vývoj, případně se současným nástrojům a priori vysmívají a nechtějí si připustit, kam může tato technologie pokročit třeba za tři roky.

▪ Co by podle vás pomohlo situaci tuzemských překladatelů ještě zlepšit?

Finanční situace českých literárních překladatelů je tristní a neudržitelná. Důvody dobře vysvětluje Michal Švec v nedávném rozhovoru pro H7O. Překladatelům, kteří pracují na náročné a umělecky hodnotné literatuře, by možná mohla pomoci státní podpora vyplývající ze statusu umělce. Někdo by mohl namítnout, že případná finanční závislost překladatelů na státu je cesta do pekel, ale pokud platí to, co říkal Michal Švec ve zmíněném rozhovoru, tedy že nelze spoléhat ani na hromadné zvýšení cen knih ze strany nakladatelů, ani na to, že začnou knihy vydávat v mnohem větším nákladu, nenapadá mě, kudy jinudy z toho ven. Kontaktovat nějakého knihomilného miliardáře, který by vybraným kvalitním překladatelům dorovnával honoráře za překlad nejlepší současné literatury do důstojné mzdy? Mrk mrk, nečte tenhle rozhovor náhodou někdo takový? Samozřejmě, že na zvýšení sazeb můžeme tlačit i my jako jednotlivci, ale já se přiznám, že se výš než na 200 Kč za NS zpravidla nedostanu, přestože to zkouším, protože „nakladatelství je na tom zkrátka momentálně špatně“. Což je smutné, když víte, že sazba za tu práci by měla být minimálně dvojnásobná, a máte s magisterským titulem honorář odpovídající skladníkovi ve šroubárně (něco mi ale říká, že i ten na tom bude co do platu lépe, protože si nemusí platit sociální a zdravotní pojištění). Dopadá to na čím dál více lidí, kteří obor opouštějí, resp. si ho nechávají jako činnost na několik hodin týdně, a je otázka, co se stane, pokud trh dobrým překladatelům úplně znemožní pracovat. Uvědomí si čtenáři, že chtějí číst kvalitní překlady, a začnou být ochotni platit za knihy víc? Chytnou se nakladatelé za nos? Nahradí nás umělá inteligence? Současné nástroje k tomu na dostatečné úrovni nejsou, ale kdo ví, co nás čeká. Můj odhad je, že menší množství prestižních překladatelů by si i v konkurenci pokročilých jazykových modelů mohlo zachovat „značku“ a překládat dál (podobně jako profesionálové v jiných tvůrčích oborech), s čímž by snad mohl být spojen i důstojnější honorář. Ale těžko říct.

▪ Podle čeho si vybíráte knihy k překladu?

Teď už v první řadě podle stylu, jakým je napsaná. Myslím tím, jestli je stylisticky inovativní, zajímavá, šťavnatá, jestli pro mě bude výzva hledat podobný styl v češtině, jestli to bude zábava, jestli bude v překladu prostor si vyhrát. Až v druhé řadě podle tématu. Také samozřejmě podle nakladatelství, které mi knížku nabízí. Od toho se odvíjí, jestli je pravděpodobné, že dostanu zkušeného redaktora nebo redaktorku, jestli dodrží podmínky smlouvy apod.

▪ Co je dnes hlavním zdrojem vaší obživy?

V tuhle chvíli zrovna skutečně jen literární překladatelství, ale udržitelné to není. Od podzimu mám v plánu hledat si něco na půl úvazku a zkusím se překladatelství věnovat aspoň ve zbylém čase.

▪ Kterou knihu byste chtěla v budoucnu přeložit a proč?

Glory od zimbabwské spisovatelky NoViolet Bulawayo. Vyšla loni a hned si vysloužila zařazení do užšího výběru Mezinárodní Bookerovy ceny. Je to alegorie na režim Roberta Mugabeho inspirovaná Farmou zvířat, jednotlivé postavy jsou zvířata. Mugabe je starý kůň a hlavní hrdinka je koza. Jde o knihu s tragickými tématy propletenou úžasně vtipnými, sarkastickými pasážemi. Autorka angličtinu ohýbá, jak může, hraje si s ní, vkládá do ní prvky jazyka ndebele i dalších, styl vyprávění přizpůsobuje postavě, o níž zrovna mluví, míchá vypravěčské hlasy. Překlad by byl ohromná zábava. Navíc si myslím, že by pro české čtenáře mohla být zajímavá, protože sami máme zkušenosti s životem v nesvobodě a české publikum by mohlo rezonovat s autorčiným výsměchem autoritám, ale zároveň toho víme – aspoň podle mého dojmu – o africké literatuře stále dost málo.

▪ Na čem právě pracujete?

Překládám pro nakladatelství Argo naprosto parádní titul Las Malas argentinské autorky Camily Sosy Villady. Je o trans prostitutkách žijících okolo roku 2000 v argentinské Córdobě a zakládá se na autorčině životní zkušenosti (sama je trans a v určitou dobu se živila prostitucí). Postavy v knize jsou poznamenané násilím a prosáklé bolestí, ale vypravěčka o nich mluví tak něžně, že si je musíte zamilovat. Jsou tam nádherné obrazy, občas děj mírně přechází do fantastična, ale člověka vlastně mnohem víc zarazí skutečné vypravěččiny zkušenosti, které bývají mnohem surreálnější než to, že se třeba jedna z postav promění v ptáka. Z jazykového hlediska je to také zábava, plno slangu a živočišného, nekorektního výraziva argentinských travestis. Bude to pecka.