Léto zlomených srdcí – Marta

2. 

„Proboha, co se ti to stalo na čele?“ zhrozí se babička, když spatří mírně vystouplou nafialovělou kouli nad Martiným levým obočím.

„Setkání třetího druhu,“ zamumlá Marta. „Prý než se vdám, tak to bude pryč.“

„Hlavně ať tě takhle nevidí máma. Ještě si řekne, že se o tebe nestarám,“ pronese babička zachmuřele. Nato ukáže na košík s vajíčky.

„Dneska patnáct. Kvočna bez kohouta přestala kvokat a stala se z ní přebornice ve snášení.“

„No vidíš, to je důkaz toho, že bez testosteronového pokolení je nám líp,“ zazubí se Marta. Nato přijme hovor.

„Tinko, zrovna jsem na tebe myslela!“

„V jaké souvislosti?“ zeptá se Tina v telefonu.

„To je nepodstatný.“ Rozhodně není třeba nejlepší kamarádce připomínat, že ani jedna neměla poslední dobou štěstí nejen v lásce. „Podařilo se ti sehnat tanečníka na to soustředění mistrů republiky?“

„Kde nic, tu nic. Buď jsou všichni spárovaný, nebo na léto někde fuč. Žádný decentní single tanečník, který by byl ochotný jet se mnou na tři týdny vylepšit si techniku latiny, se v našich luzích a hájích očividně nevyskytuje.“

„Co Kamil? Nechce se mu na léto domů?“

„Kamilovi je dobře u klokanů a na mě už zřejmě zapomněl.“

I přesto, že se Tina snaží znít vesele, v tónu jejího hlasu se nezapře zjevná ironie.

„Hlavně to nevzdávej.“

„Co přesně? Taneční nadšence, nebo utečence k protinožcům?“

„Oboje.“

„Přihlášky je třeba odeslat dneska do půlnoci.“

„Aj, tak to bude asi problém.“

„Během následujících dvanácti hodin by se musel stát zázrak. A při mojí letošní smůle…“ povzdychne Tina.

„Co práce? Mimochodem, super videa. Nechápu, jak to děláš. Navázala jsi novou spolupráci?“

„Myslíš ty opalovací krémy? Jo, to je jednorázovka. Taneční lekce ani cestu do Londýna mi to ale nezaplatí. Nejspíš budu muset vzít zavděk brigádou u mámy v obchodě. Kdo by to byl řekl, že pomaturitní léto bude takový terno? A to jsem se na něj těšila už od konce třeťáku.“

„Jo, jenže to jsme nemohly tušit, co nám ten následující rok přinese.“

„To ne. Dvě devatenáctky k politování.“

„Kdepak, dvě úchvatné devatenáctky stojící na životní křižovatce,“ opraví ji Marta. „Prostě musíme jen pokračovat dál vpřed za nosem a věci se nějak vyvrbí.“

„Dělat to samé a doufat v jiný výsledek je prý definicí bláznovství. Co když jsou moje trable s hledáním tanečníka znamení, že mám závodní tancování pověsit na hřebík? Třeba bych místo toho svoji energii a čas měla věnovat natáčení tanečních videí. Možná v tom je moje budoucnost.“

„Kdo ví. I babiččina kvočna si našla novou kariéru, ve který může excelovat.“

„Tak to mi dává jistou naději,“ uchechtne se Tina.

Obě se na začátku pomaturitního léta prodírají řekou zklamání. Plácají se na místě ve snaze nabrat nový dech. Chytit příhodnou vlnu, která je navede k tomu správnému břehu. Tina se nedostala na vysněná práva, kvůli zranění nohy musela na delší dobu přestat tancovat. A milostný život? Samotným je jim taky dobře, ujišťují se navzájem.

Během hovoru s Tinou dojde až do svého pokoje a plácne sebou zády na postel. Po chvilce dovnitř nakoukne babička.

„Napadlo mě zajít natrhat pár borůvek na okraj lesa. Co ty na to? Nebo máš na dnešní odpoledne nějaký plán?“

„Plán nemám. Nejsou už ale vysbíraný?“

„Tam, kam na ně chodím, tolik lidí nepřijde.“

„Není to někde ve stráni, kam budu muset slaňovat?“

„Vypadám jako horolezec?“

„Co já vím, třeba sis našla nový hobby…“ Martina babička i v pokročilém věku chodí pravidelně na hodiny aerobiku pro seniory a dvakrát týdně plavat do Bertiných lázní. V knihovně, kde pracovala přes třicet let, stále vede knižní klub a po odchodu do důchodu se začala učit francouzsky.

„Lezení po stěně jsem zkoušela před dvaceti lety, ale nijak mě to nechytlo. Dostala jsem poukázku k narozeninám od táty. To si ale nemůžeš pamatovat, protože jsi byla ještě v mámině břiše. Tak co říkáš na borůvky? Za dvacet minut?“ Marta přikývne. „Obleč si dlouhé kalhoty a nezapomeň na repelent!“

„Au!“ Martino zaúpění doprovází plesknutí do krku pod pravým uchem. „A máš to,“ pronese k rozmáčklému tělu komára, který utkvěl uprostřed dlaně. Se zhnuseným výrazem ho setře kapesníčkem.

Nato pohlédne na z poloviny naplněnou bandasku. Jsou tam sotva půl hodiny, a už toho má tak akorát dost. Trpělivé sbírání malých plodů rozhodně není relaxační činností, jak si původně představovala. Za á se musí pohybovat v nepřirozené póze v podřepu a za bé si na sebe nejspíš nenastříkala repelent, ale hmyzí feromon.

„Kolik ještě?“

„Až po okraj!“ Babička je od ní dobrých deset metrů. Její prsty hbitě očesávají od malých plodů nízké keříčky.

O dva vrchovaté hrníčky borůvek později Marta vstane, aby se protáhla. S hlubokým nádechem si vychutná vůni lesa. „Aspoň je tu klid.“ Sotva to dořekne, ozve se vyzváněcí tón jejího mobilu. Spěšně přijme příchozí hovor, aby ho utišila.

„Kde jsem tě zastihla?“ ozve se z telefonu Anetin hlas.

„V lese,“ sykne Marta.

„Kde?“

„V lese,“ zopakuje víc nahlas.

„Pídíš se po houbičkách?“

„Borůvkách.“

„Plod lesa jako plod lesa. Hlavně se nenech ukecat žádným převlečeným vlkem. Vlci s uvázaným šátkem jsou no-go.“

„Ani když se nabídne, že za mě dosbírá konvici borůvek?“

„Jako že bys ho využila na neplacenou práci? Zajímavý. To by mě nenapadlo. Na vytváření scénářů je spíš Bibi. V každém případě se přesvědč, že jsou v dohledu nějací sliční mužíci v zeleném.“

„Vodníci?“

„Myslivci!“

Marta pobaveně zakroutí hlavou. Neví, jak to ta Anet dělá, ale pokaždé ji dokáže svými řečmi vykouzlit úsměv na tváři. I když občas plácá páté přes deváté, její nespoutaná energie je nakažlivá.

„Beru na vědomí. Vlk jedině s myslivcem. Jo, a až budeš mluvit s Bibi, řekni jí, že jsem začala poslouchat její knihu.“

„Super. Povím jí, že tě vtáhla do děje. Že i přes pomalejší rozjezd to nabralo grády a…“

„Mě ale vážně zaujala! Má to zajímavý námět a rozjezd není pomalý. Jen hodně popisný, což mi nevadí, protože romance Jane Austenový jsou přesně takové.“

„Tak jí pak nezapomeň nechat pochvalný komentář v knižní databázi. Moc ji to potěší.“

„Neboj, už teď má ode mě pět hvězdiček.“

„Jsi zlatíčko. Muak. Hlavně jí nezmiňuj, že jsem tě k tomu navedla.“

„Ani jsi to nemusela zmiňovat.“

„Já vím, jen…“

„Anet, jsi dobrá kamarádka.“

„Snažím se.“

A Marta ví, že to její bývalá rivalka z Cool Girl! myslí zcela upřímně. Po hovoru s ní má však ještě menší chuť vrátit se k borůvkám. Jenže slíbila pomoc, tak… S hlubokým výdechem podřepne k nízkému porostu, jenž je jimi přímo obsypán. Sotva však hodí pár kuliček do kovového hrnečku, dostane nápad, který si vyloženě říká o zaznamenání. Hned teď. Znovu popadne telefon a naťuká zprávu.

janenotausten: Hlásím nový návrh na hru. Název: Sesbírej vajíčka. Místo: Oplocený dvorek s králíkárnou, vyskládaným dřevem u jedné ze zdí, kurníkem, seníkem, chlév s krávou a prasetem.

spislokinezthor: Takže se už nestrefujeme po kohoutovi a bojovné kvočně?

janenotausten: Tohle bude druhý level Babiččiny chalupy. Kvočnu a její armádu ponechat. Jako škoditelé se můžou přidat muchomůrky, po jejichž požití slepice zdechne.

spislokinezthor: Slepice jí houby?

janenotausten: 🤔

janenotausten: A za bedly body navíc.

spislokinezthor: Nemá to být o sběru vajec? Proč do toho mícháš houby?

janenotausten: :))) Na smaženici! A hned máš cíl hry!

spislokinezthor: 🤦‍♂️

janenotausten: Dyť je to dobrý nápad!

Martin poťouchlý úsměv rázem zamrzne, když se jí na malém displeji objeví oznámení o příchozí zprávě.

CTIRAD: Jak dlouho mě budeš ignorovat?

„Dlouho,“ špitne a telefon zastrčí do přední kapsy teplákovky. „Odskočím si,“ zvolá k babičce.

Popojde do povzdálí za stromy k hustému porostu a dřepne si, aby se vyčůrala. Náhle však před ní cosi zachrastí, a než se naděje, ve výšce očí se jí zjeví psí čumák.

Marta vyjekne, div holým zadkem nezahučí do porostu. Naštěstí dřep vybalancuje.

„Zase ty?“ Nevěřícně vydechne při pohledu na Astora. Kolem huňatého krku má uvázaný kostkovaný šátek, který tam ráno neměl. V mysli ji naskočí předchozí konverzace s Anet. V každém případě se přesvědč, že jsou v dohledu nějací sliční mužíci v zeleném. A sakra, dojde Martě. Než stačí adekvátně zareagovat, její obava se naplní v celé své bizarnosti.

„Kam ses zase…“ Radek v olivově zeleném tričku a khaki kalhotách se při pohledu na přikrčenou Martu se staženými kalhotami nejprve zarazí. Vytřeštěné oči nato spěšně zakryje dlaní. „Promiň. Promiň. Nic jsem neviděl. A Astor taky ne.“

Marta se zadívá do nevinných psí očí, které z ní nespouštějí pohled.

„Astore! Kuš. Nech ji na pokoji. Sorry! Astore!!“ Teprve na nové naléhání páníčka, který se odporoučel do patřičné vzdálenosti, psisko zareaguje a odběhne. Marta semkne rty do úzké čárky a spěšně si natáhne kalhoty.

Může se cítit ještě trapněji?

„Au vajs!“ pleskne se do čela. Kromě komára trefí i bolavé místo s boulí. „Auu váájs,“ zaúpí znovu.

3. kapitola >>>