Prezidentskou kampaň na Slovensku jste asi viděl, že? Nebylo to nic hezkého. Lži všudypřítomné a ten proruský narativ od hlavního politického proudu vládnoucí strany jsme mohli cítit až tady. Než se někdo pustí do toho, aby Slovákům uděloval rady, jak si příště mají tohle vyřešit, měli bychom se zaměřit na to, abychom nedopadli podobně. Už před rokem a čtvrt jsme měli takovou hezkou ochutnávku toho, že někdo „nechce válku“ ale „mír“.
Mohli jsme se posmívat Stropnického „spravedlivému míru“, ve kterém Ukrajinu vyzýval, aby v podstatě rezignovala a vzdala se. Proč posmívat? Protože ač v našich kruzích (myšleno internetovo-twitterových) jeho výzva „rezonovala“, neměl v reálném světě větší dosah. Jenže narativ toho, že bychom se měli bavit „o míru ne o válce“, začínají stále častěji opakovat také dva největší opoziční subjekty.
Jeden z parlamentního fašistického hnutí, Tomio Okamura, který v naprosto otřesném rozhovoru nazval Ukrajince nacisty a doporučil jim se vzdát a ve svém důsledku se nechat zgenocidovat, aniž by jeho šílené názory byly relevantně konfrontovány. Druhý hlas ale zaznívá od subjektu, který si dělá zálusk na návrat k moci. A má skutečnou šanci toho dosáhnout.
Co vlastně parlamentní hnutí ANO, prostřednictvím svých čelních představitelů, tvrdí? Že by měl existovat plán B pro Ukrajinu. Situace se prý nevyvíjí dobře, Rusové postupují a je potřeba začít jednat. Upřímně řečeno, začínám z toho argumentu dostávat osypky. Proč? Pojďme si to vysvětlit.
Nejdříve si zopakujeme, jak se na válku a její závěr dívají sami Ukrajinci. Čemu věří, jaká je podpora napříč regiony a jaký by si představovali závěr. Následně si to konfrontujeme s vyjádřeními představitelů, kteří volají po jednání. A to vše si dáme do kontextu toho, jak se k vyjednávání staví samotný agresor, tedy fašistické Rusko.
Ukrajinské veřejné mínění
Dva roky trvající války se podepisují i na tom, jak Ukrajinci smýšlí. Na jedné straně samozřejmě trvá odhodlání nadále bojovat, na straně druhé, stále méně Ukrajinců je přesvědčeno o tom, že se Kyjevu podaří osvobodit všechna ukrajinská území, včetně Donbasu a Krymu. Pojďme si podívat na několik čísel.
Nejnovější průzkumy veřejného mínění mluví o tom, že necelých 70 % Ukrajinců chce obnovení státních hranic z roku 1991, tedy osvobození jak okupovaných území po 24. únoru 2022, tak i okupovaných částí Donbasu a poloostrova Krym. Naproti tomu pouze čtvrtina Ukrajinců je ochotna pustit Krym výměnou za jasné záruky ze strany Západu a jeho dostatečnou pomoc.
Navzdory ruským argumentům o tom, že „osm let bombardovali Donbas“, který reprodukují různé zdejší hlasné trouby Kremlu, postoj k osvobození podporuje většina Ukrajinců z východu (64 %) a jihu (62 %), tedy dříve celkem jasná převažující ruskojazyčná část Ukrajiny. Jak jsem psal v jednom ze svých dřívějších příspěvků, Ukrajinci z jihu a východu velkou většinou podporují vstup Ukrajiny do NATO a Evropské unie, což je počin, který by se bez Putinovy agrese zcela jistě nestal.
Toto je také argument těm lidem, kteří nepřípustnost ruského útoku na Ukrajinu snižují tím, že někdy v minulosti obyvatelé daných regionů volili Viktora Janukovyče a ve vztahu k Severoatlantické alianci a EU byli spíše vlažní.
Ony dvě třetiny jsou samozřejmě nižším ukazatelem než v prvních měsících války. Je to dáno jednak neúspěšnou protiofenzívou na jihu Ukrajiny, stejně jako délkou konfliktu. Navzdory tomu, velká většina Ukrajinců není připravená na to, aby jejich země postupovala Rusku jakékoli území (ukazatel je zhruba stejný).
Vzhledem k vývoji na frontě také méně Ukrajinců věří tomu, že se jejich armádě podaří osvobodit všechna svá území. Čísla z konce února ukazují, že v takový vývoj situace věří 65 % Ukrajinců, v roce 2022 to přitom bylo 71 %. Pád sice není až tak velký, ale přesto pozorovatelný.
Velmi důležitým ukazatelem však je, že přes 70 % Ukrajinců je připraveno vydržet tak dlouho, jak dlouho to bude nutné. To je velký rozdíl oproti nám v Evropě, kteří bychom chtěli radit, jestli by se náhodou národ neměl vzdát a postoupit svá území. Je celkem paradoxní, že navzdory tomu, že civilistům padají rakety na hlavu prakticky denně, jsou to právě tito lidé, kteří se nemíní vzdávat. Neměli bychom se tak trochu chytnout za nos? Nám na hlavu nic nepadá a tu pomoc, kterou Kyjevu poskytujeme, nemáme šanci v běžném životě pocítit (na rozdíl toho, kdyby Ukrajina padla a Kreml přistoupil k útoku na některého z členů NATO).
Tento náš laxní přístup se odráží v ukrajinském veřejném mínění na pomoc ze strany Západu. Zatímco na začátku války drtivá většina Ukrajinců věřila v to, že Západ pomáhá tak, jak může, nyní je situace diametrálně odlišná. Téměř polovina lidí se domnívá, že západní státy jsou z pomoci unavené a mají za to, že budou chtít Kyjev dotlačit k územním ústupkům. Pokud tedy chceme Ukrajince ztratit, děláme to nejlepší možnou cestou (zvláštní pozornost bych věnoval Spojeným státům, které jsou svojí hlasitou menšinou naprosto paralyzované).
Ale my chceme mír
Máme tedy čísla z Ukrajiny, která ukazují, že tamní obyvatelstvo je připraveno bojovat nadále. Je nadále ochotné trpět, pokud to přinese vítězství. Je ochotné stát tváří tvář v nepříteli. A jaké rady z pohodlí Západu dostávají? Orbán, Fico a nyní u nás například Havlíček tvrdí, že bychom měli „aktivovat plán B“. A co je tím plánem? Sednout k jednacímu stolu.
Aby to však nebylo prvoplánové, Havlíček navrhuje, aby potenciální ústupky byly v zájmu Ukrajiny. Slyšíte, jak absurdně tohle zní? Sednout k jednacímu stolu a donutit Ukrajinu, aby část svého území předala, navzdory tomu, že tamní obyvatelstvo nic odevzdávat nechce? Budou to navrhovat naši politici, potomci těch, kdo utrpěl Mnichovem?
I kdyby však nakrásně Ukrajina sedla ke stolu, nebude tam náhodou sama? Nedokážu pochopit tu naprostou neinformovanost ze strany našich opozičních politiků, kteří snad záměrně ignorují fakt, že Rusko o ničem jednat nechce. Pokud oficiální ruští představitele tvrdí, že neuznávají státnost Ukrajiny, o čem s ním má jako Kyjev jednat? Pokud Rus destruuje vše, co mu stojí v cestě, proč by Ukrajina měla složit ruce?
Proč je část naší opozice natolik vystrašená, že by raději dala agresivnímu fašistickému režimu to, co chce, namísto toho, aby násobila snahy vlády a zapojovala své vlastní kontakty? Proč plánem B podle Havlíčka, a zřejmě i hnutí ANO, není pomocná ruka naší vládě? Proč Andrej Babiš nezapojí své kontakty z řád miliardářů? Kdy vlastně vůbec někdo z hnutí ANO nebo SPD v Ukrajině byl a podíval na zkázu vlastníma očima? Proč sedí v Praze a radí do Kyjeva, co mají dělat? Zvlášť v situaci, kdy Kyjev nutí k tomu, aby se to všechno raději uklidnilo. Prostě umírejte a moc nás s tím neobtěžujte. A když už budete umírat, tak umírejte potichu. Hezky pod botou ruského Burjata, co vám ukradl hajzl, znásilnil vaše ženy a rozbombardoval vše, co jste celý svůj život budovali. Když už teda dáváte takové rady a argumentujete například východní Ukrajinou (jako třeba ty Tomio) tak na ten východ jeďte a řekněte to tamní populaci.
Neschovávejte se za nějaký besedy někde v Zakarpatské oblasti někde v roce 2015. Vyrazte na Donbas, kterým se zaklínáte a řekněte to ruskojazyčným Ukrajinců. Vpalte jim do tváře, že se mají vzdát a přestat nás tady na Západě obtěžovat, protože to „není naše válka“. Přeji hodně štěstí. Já vím, chcete mír. Ale jestli tohle váš návrh na mír, tak si ho jeďte obhájit před těmi, koho se to týká.
Okupant nemíní přestávat
Já už jsem to tak trochu nakousl nahoře, ale k jednání potřebujete dvě strany. Jak řekl finský prezident: „nejdříve začíná dialog a poté se nastavují jeho parametry“. Kde se, k čertu, vzal v Okamurovi, Havlíčkovi, Rajchlovi nebo Stropnickém pocit, že Rusko je připraveno k dialogu? A ne, neuznávám ty nesmyslné požadavky o totální redukci ukrajinské armády, postoupení Krymu a neexistujících bezpečnostních zárukách, které Rusko nabízelo, aby se boje zastavily.
A neuznávali to jak Ukrajinci, tak ani Západ. Zcela správně. Když teda jednat, tak se ptám, kde je ta ruská vůle jednat? V tom, že vystoupí Medvěděv a řekne, že Ukrajina bude rozdělena mezi okolní státy? Nebo v tom, když Putin vykládá o pokračující denacifikaci? Nebo v tom, když Peskov po dvou letech války cynicky přizná, že probíhá válka?
Je ruská vůle k dialogu tehdy, když Charkovu zlikvidují kritickou infrastrukturu? Nebo ji můžeme nalézt v raketách dopadajících na Lvov? Kdo Ukrajině nabídl jednání? Těch 100 000 nových vojáků, kterými se Rusové chlubí, že je nabrali? Nebo to jsou mírové KABy a FABy, které nediskriminačně decimují ukrajinské civilní pozice?
S kým na druhé straně jednat? S někým, kdo vám drží pistoli u hlavy? A proč by ji dával pryč, když ho v tom jeho lidi podporují. Téměř 80 % Rusů válku podporuje a jen třetina z nich má pocit, že za válku nesou morální odpovědnost. Znovu se ptám, protože stále nedostávám odpověď. Kdo je tím partnerem na druhé straně, se kterým se dá mír domluvit? Vy ho někde vidíte? Protože já nikoli.
Závěr
Upřímně řečeno, všechny ty „plány B“, které rýsují hloupí marketingoví poradci, postupování území a poraženecké řeči mi už lezou krkem. My tady neumíráme. Na hlavu nám nepadají rakety. Naše armáda neválčí. Životní úroveň nám může závidět téměř celý svět.
Kdo tedy některým našim politikům dal právo radit lidem, kteří musí denně snášet smrt blízkých, smrt synů a dcer, vnuků a vnuček, kteří na frontě bojují nejen o svůj národ, ale také chrání Evropu, která ve své pohodlnosti není schopná ani po dvou letech války dostatečně nastartovat své vojenské kapacity? Vážení, nevymýšlejte plány B, když nejste schopni obstát v plánu A. Váš plán B a jeho výsledky by byly stejně slabé, ustrašené a nedůstojné, jakým je váš nynější přístup.
---------
Líbí se Vám mé články a chtěli byste mě podpořit například "pozváním na kafe"? Pokud ano, klikněte na ikonku [$] dole pod textem. Kdybyste mě chtěli pozvat na "dvě kafe" a podporovat tvorbu pravidelně, zvažte předplatné na mém profilu zde na forendors. Všem mockrát děkuji!