MOŘE NÁLEZŮ A ZTRÁT 1

5.

Eleně jako by přes noc narostlo sebevědomí. Ráno s úsměvem posnídala v kuchyni a z domu odešla jako první. Tentokrát to byl Michael, kdo se moc netvářil, když ji spatřil u snídaně. Neustále Elenu probodával pohledem. Nic si z toho nedělala. Naopak. Vychutnávala si, že se teď karta obrátila. Michael ovšem neměl v úmyslu nechat to tak. Čekal jen na vhodnou příležitost, jak jí to vrátit a co možná nejvíc i s úroky.

Měl štěstí. Vhodný okamžik se mu naskytl již ten samý den. Elenina třída skončila vyučování ve stejnou hodinu, a tak se obě třídy sešly společně na obědě ve školní jídelně. Elena si jako obvykle nandala na tác celé menu. Jako už mnohokrát předtím i dnes vzala navíc zákusek pro Terezu, která na něj nechtěla čekat frontu a raději šla hledat místo k sezení. Když pak Elena s plným tácem procházela kolem stolu, kde seděl Jakub se spolužáky, Michael se na ni jen nevraživě podíval a pobaveně pronesl: „To se pak nedivím, že má tak velký zadek!“ Dal si záležet, aby to slyšelo nejenom jeho nejbližší okolí. Elena po jeho poznámce zrudla. Za zády uslyšela tlumený smích.

„Hej, mluvíš o mojí sestře, kreténe!“ hodil Jakub na Michaela rozzlobený pohled. Ten moc dobře věděl, že trochu přestřelil, ale nedal na sobě nic znát a jen se ušklíbl. Navíc, dělalo mu dobře, že ji mohl před ostatními takhle shodit.

Elena se rychle posadila ke stolu k Tereze a celá rudá v obličeji se raději nedívala napravo ani nalevo. Úplně ji přešla chuť k jídlu. Michaelova poznámka se jí samozřejmě dotkla. I Terezu nechala notně naštvanou.

„Co si o sobě myslí?“ lamentovala na jeho adresu. Nevraživě se přitom dívala jeho směrem. „Vůbec si ho nevšímej, debila!“

Ten večer Elena nemohla usnout. Neustále musela myslet na to, jak ji Michael přede všemi ztrapnil. Hlavně přemýšlela, jak mu to stejnou mincí oplatit, a především, jak mu jeho pobyt v Praze co nejvíc znepříjemnit! „Musím na něj něco najít. Musím na něj něco najít,“ opakovala si tiše pro sebe, zatímco ležela na posteli. „Přece musí mít nějakou slabinu!“ přemýšlela usilovně. Náhle svraštila čelo. Vzpomněla si, že pokaždé, když měla s Michaelem konflikt, bylo to poté, co ho viděla s Antonellou. Když ji v kavárně žádal, aby ho před ní nevyzradila, v jeho hlase byla naléhavost a opravdová obava. Nikdy předtím ho takhle neviděla.

Elena se posadila na posteli a sáhla po notebooku, který měla položený na nočním stolku hned vedle postele. Zapnula počítač a do prohlížeče Google napsala Antonellino jméno. Znovu si prohlédla její profil. Snažila se najít něco, čeho si předtím nevšimla. Michael si evidentně udělal vlastní průzkum, než se s ní „náhodně“ potkal v parku a pak na ni zase „náhodně“ narazil v Klubu Italica. „Pěkná náhoda. Celý večer kluky přemlouval, aby tam společně zašli. Určitě věděl, nebo alespoň doufal, že ona tam ten večer bude,“ pomyslila si. Jak se ale dostal dovnitř, když mu ještě nebylo osmnáct, a jak je také možné, že řídí auto? Elena se zadívala zpět na obrazovku počítače.

„Co skrýváš, Michaele LaFayi?“

Zamyslela se a tentokrát napsala do vyhledávače jeho jméno a… Nevěřícně zůstala zírat na obrazovku počítače. Nečekala, že Michael bude mít na internetu podrobný profil jako Antonella. Nicméně dva odkazy, které s ním na první pohled neměly nic společného, a ani čárka o něm samotném, to ji mírně řečeno překvapilo.

„Co to má znamenat?“ zakroutila hlavou. Jeden z výsledků hledání byl čtyři roky starý článek z New York Times. Bylo to oznámení o úmrtí jistého newyorského miliardáře MJ LaFaye. Ve článku se vesměs spekulovalo o tom, kdo zdědí jeho veškerý majetek, vzhledem k tomu, že nejstarší syn zemřel už před lety při autonehodě a mladší dcera Elise za zcela neznámých okolností ve Francii. Ta po sobě zanechala dvě nezletilé dcery, Lorettu a Sandru… Elena článek bez většího zájmu přejela očima a zase se vrátila na předchozí stránku. Tahle zpráva zjevně neměla s Michaelem a Jerrym nic společného. Ti dva přece měli rodiče i prarodiče, nebo alespoň babičku. Elena si vzpomněla, jak to Michael zmínil tehdy před Terezou ve Spektru. Pokračovala tedy v prohlížení internetových odkazů.

„Co mají Michael a Antonella společnýho?“ přemýšlela nahlas. Oba znali italské městečko, kde byla s rodiči na prázdninách, ale spolu se tam nesetkali. Mohla to být také náhoda?

Znenadání pokoj oslnilo světlo z ulice, byly to reflektory projíždějícího auta. Elena zvedla oči od obrazovky počítače a přiblížila se k oknu. Byl to noční taxík. Zastavil na rohu ulice a někdo z něho vystoupil. Tmavá postava zamířila přímo k domu Novákových. I v té tmě mohla rozpoznat, že tou osobou je Michael. Podívala se na hodinky. „Dvě ráno, proboha, to už je hodin!“ zašeptala. Zaklapla notebook a vrátila se pod peřinu. Odkud se to vracel? Tak pozdě a uprostřed týdne, od Antonelly snad? přemýšlela v posteli, než usnula.

🌅

„Jak ten to dělá? To já, když spím méně než osm hodin denně, tak se mnou pak celý den nic není, a to nemluvím o tom, že je to na mně sakra znát! Kruhy pod očima počínajíc, blbou náladou končíc!“ Elena kroutila hlavou, zatímco se dívala na Michaela, který v tu chvíli stál se svými spolužáky na konci chodby. Společně s Terezou seděla na parapetu jednoho z oken u školních šaten a pozorovaly okolní ruch.

„Co, cože?“ Tereza se po ní nechápavě ohlédla.

„Ále, náš panáček si to přisypal domů ve vší tajnosti ve dvě po půlnoci!“ neodpustila si ironický tón Elena.

Tereza povytáhla obočí. „A kdepak flámoval? Nebo lépe – s kým?“

„Jo, to je dobrá otázka. Tipovala bych to na zrzku z obchoďáku.“ Elena se znovu zadívala k místu, kde stál Michael.

„Hmm… To by znamenalo, že Vránová ostrouhala!“ Tereza se zdála být potěšená touto možností a se zaujetím sledovala Bereniku, která se právě objevila na chodbě. Stoupla si se svými kamarádkami kousek od Michaela tak, aby ji nemohl přehlédnout. A také nepřehlédl. Oproti všem očekáváním jí dokonce vyšel vstříc. Chytil Bereniku kolem ramen a přede všemi ji políbil do vlasů. Až do zvonění s ní pak zůstal v družném hovoru. Berenika se tvářila navýsost blaženě a její smích byl slyšet po celé chodbě.

Elena s Terezou na sebe nechápavě koukaly s otevřenou pusou a Tereza se zmohla jen na nevěřícné „To snad není možné…“ Ani Elena nechápala jeho počínání. Proč mu tak záleželo na tom, aby ho neprozradila před Antonellou, když se přede všemi neváhal hlásit k Berenice?

Ten večer Michael vůbec nepřišel domů. David ho při večeři kryl. Jeho absenci omluvil tím, že se zdržel v knihovně, čímž Michael opět nabral body u Eleniných rodičů.

„Pěkná knihovna!“ ušklíbla se Elena.

Ráno pak na Jerryho otázku: „Kde je Michael?“ David pro změnu odpověděl, že odešel už brzy ráno.

„Jistě, aby byl první ve studovně! Tomu tak budeme věřit,“ pronesla Elena v češtině, aby David s Jerrym nerozuměli. Jakub se nad její poznámkou jen ušklíbl a oba si vyměnili významné pohledy. Ani Jerry se nezdál být nadšený z Michaelovy absence a podezřívavě se díval na Davida.

🌅

„Hádej, kdo včera nepřišel na noc domů?“ zeptala se Elena spiklenecky Terezy hned, jak ji spatřila ráno u šaten.

„Né!“ otevřela Tereza pusu v úžasu. Nato se zarazila.

„No, já nevím, ale před chvílí jsem viděla Bereniku. Rozhodně nevypadala jako po noci plné vášně. Měla ovázaný krk, chraptěla a slyšela jsem ji říkat, že už od včerejška bere léky. Jo, a taky si neodpustila poznámku o tom, že jí Michael poslal večer zprávu s přáním brzkého uzdravení! Nebo něco takovýho…“ ušklíbla se Tereza.

„Né!“ otevřela pusu tentokrát Elena. „Takže nebyl s Berenikou, ale s tou zrzkou z obchoďáku!“ Elena nikdy Tereze neřekla, že zná její jméno. „Anebo s nějakou třetí… Vůbec bych se tomu nedivila!“

„A vaši nic nezjistili, předpokládám,“ ušklíbla se Tereza.

„Ani náhodou. Za prvé, David ho kryl, a za druhé, pro naše je Michael svatej!“ udělala nechápavý obličej.

Po odpoledním vyučování Elena vyrazila k domovu jinou cestou než obvykle. Nejprve se chtěla projít jen k nedalekému parku. Byl krásný jarní den a měla chuť se trochu provětrat. Tereza ještě zůstala ve škole, aby dokončila jeden ze školních projektů. Eleně to nevadilo. Chtěla být chvíli sama. To, že v jedné z ulic spatří Michaela přecházet silnici, vůbec nečekala. Málem si leknutím zvrtla kotník o obrubník, když ho uviděla. Celá se zapotácela. Když konečně nabrala rovnováhu, rychle se schovala do nejbližšího výklenku vchodových dveří jednoho z domů v ulici. Oddychla si, když se ujistila, že ji nezpozoroval.

Ani nevěděla, co ji to napadlo. Zcela spontánně se ho rozhodla následovat. Šla za Michaelem v patřičné vzdálenosti, tak aby si jí nemohl všimnout. Nechápala, co dělá sám v téhle části města, a především byla zvědavá, kam má vlastně namířeno. Tak nějak předpokládala, že šel zase na nějaké rande. Jediná otázka, která se jí tedy honila hlavou, byla: S kým asi? V jednu chvíli se musela rychle schovat za široký sloup, to když se Michael náhle zastavil u jednoho ze zaparkovaných aut. Všimla si, že bylo velmi podobné tomu, kterým odjel s Antonellou od kavárny Mánes. K Eleninu překvapení Michael vyndal z kapsy u kalhot klíčky a do auta nasedl.

„Sakra! A co teď,“ prohodila pro sebe a rozhlédla se kolem. Měla štěstí. Ulicí právě projížděl taxík. Rychle na něj zamávala. Na taxikářovu otázku, kam chce zavézt, jen mávla rukou s tím, že ho bude navigovat. Taxikář se na ni nejprve nevěřícně podíval, ale pak, i když trochu neochotně, následoval její instrukce.

Elena v taxíku sledovala Michaelovo auto až na Smíchov. Tam znenadání zastavil na rohu jedné z ulic u malého parčíku. Elena požádala taxikáře, aby zastavil na druhém konci ulice, tam, kde ji Michael nemohl spatřit. Zaplatila 150 korun za cestu a vyrazila k parčíku. Chtěla si co nejrychleji najít vhodný úkryt, a zároveň ho nechtěla ztratit z dohledu. Michael však stále seděl ve svém autě, jako by na někoho čekal. Elena si stoupla za jeden ze vzrostlých stromů a z dálky ho pozorovala. Po chvíli spatřila z jednoho z domů vycházet dívku se zrzavými vlasy.

„Antonella! Aha, tak čeká na Antonellu.“ Elenu tohle zjištění téměř zklamalo. O to větší bylo její překvapení, když Antonella vyrazila úplně jiným směrem, než kde stálo Michaelovo auto. Ten přitom za volantem jen přihlížel, jak Antonella pomalu mizí za rohem. Počkal dalších pět minut, než vystoupil z auta a namířil si to k domu, ze kterého chvíli předtím vyšla. Zazvonil na zvonek u venkovních dveří a vyčkával. Ruce si dal do kapes u kalhot, aby je vzápětí zase vyndal. I z té dálky mohla Elena z jeho chování vycítit jistou nervozitu. Jako kdyby nevěděl, jak si stoupnout, co s rukama… Narychlo si ještě roztaženými prsty upravoval vlasy. Znovu zazvonil na zvonek. Konečně se dveře pohnuly a objevila se v nich postarší dáma v elegantním kostýmku. Něco prohodili a nato pozvala Michaela dál. Elena zůstala stát s otevřenou pusou. Absolutně nic nechápala.

Sotva Elena dorazila domů, vyběhla rychle po schodech do prvního patra. Nevnímala ani svoji matku, která na ni volala z kuchyně. V pokoji popadla notebook a rychle ho zapnula. Teprve pak si sundala kabát a položila ho na židli u psacího stolku. Pořád si v hlavě přehrávala to podivné odpolední setkání, kterého byla nečekaným svědkem. Proč Michael čekal, až Antonella odejde? Proč potom šel sám do toho domu? O čem vlastně mluvil s tou starší dámou a co pak dělal uvnitř celou čtvrt hodinu? Dáma ho rozhodně nepustila do bytu jen proto, aby si mohl odskočit, pomyslila si a znovu zakroutila hlavou.

Teprve když Michael z místa na Smíchově odjel, vylezla Elena konečně ze svého úkrytu za stromem. Ve vší opatrnosti se přiblížila k domu, ze kterého chvíli předtím vyšel. Na zvonku u vchodových dveří stálo jméno: Antonella Rossini. Okamžitě ji napadlo, že to byl byt Michaelovy přítelkyně. Ale že by dvacetiletá studentka měla vlastní byt v centru Prahy? Kdo by pak byla v tom případě ta starší dáma, která tam také bydlela? A proč neměla na zvonku své jméno i ona?

Celou cestu domů o tom přemýšlela. Metro bylo jako vždy narvané. Už na druhé zastávce si raději stoupla a přenechala své místo starší paní s malým dítětem. Podle toho, jak spolu mluvily, tipovala, že to je babička s vnučkou. Chvíli je pozorovala a pak se zamyslila. Co když jméno na zvonku nebylo studentky Antonelly, ale té starší dámy, která mohla být právě její babičkou? V tom případě by nebylo nic zvláštního, pokud by obě měly stejné jméno!

Elena chtěla být co nejrychleji doma, aby si ověřila své tušení. Sedla si s notebookem na postel. Do prohlížeče Google zadala znovu Antonellino jméno a příjmení s dodatkem „Italy“. Chvíli čekala. „Zrovna teď musí blbnout internet,“ řekla si pro sebe a nervózně poposedla. Avšak když se na stránce konečně zobrazila požadovaná data, zklamaně protáhla obličej. Výsledek hledání neukázal nic jiného než odkazy, které už viděla. Znovu se vrátila do vyhledávače. Chvíli popřemýšlela a vymazala slovo Italy. Nahradila ho jménem města, ve kterém byla s rodiči na prázdninách a které Elenu, Michaela a Antonellu nějakým způsobem spojovalo. Kromě již známých odkazů přibyly tentokrát i nové. Žádné ovšem ve spojení s Antonellou Rossini, nýbrž pouze se jménem Rossini.

Bylo zřejmé, že členové rodiny Rossini v té oblasti žili. Elena se snažila najít alespoň nějakou stopu v nalezených odkazech. Něco, co by odkazovalo k Antonelle, k její babičce, nebo dokonce k Michaelovi. Teprve až v šestém článku, který už jen bez zaujetí přejížděla očima, narazila na něco, co upoutalo její pozornost. Byla to fotografie, která doprovázela článek o místní komunitě. Klikla na obrázek, aby ho zvětšila. „To snad –“ zadívala se zblízka na obrazovku. Byl to přesně ten klášter, u kterého s Michaelem tenkrát náhodně zastavili při jejich projížďce po italském venkově. Elena lehce zakroutila hlavou. Na chvíli se jí vrátily vzpomínky na jejich výlet… Jak šťastná se ten den cítila, plná života a iluzí! „Kdybych jen tušila,“ řekla si pro sebe a znovu se zamračila. Uvědomila si, jak bláhová a naivní byla, když v létě nasedla do auta ke zcela neznámému klukovi! Vždyť o něm nic nevěděla. A teď? Měla pocit, že čím víc ho poznává, tím méně o něm ví. Čím dál tím víc se pro ni Michael LaFaye stával záhadou.

Elena se raději soustředila na čtení článku, který souvisel s fotografií kláštera. Hlavní část zprávy byla o ocenění jisté Marii Rossini za její celoživotní práci v místní charitě. Elenu zaujala především ta část, kde byl klášter označen jako poslední místo její působnosti. Četla dále a poslední odstavec si pro jistotu přečetla dvakrát. Byla tam totiž krátká zmínka o švagrové Marie Rossini – Antonelle, která se také věnovala práci s opuštěnými dětmi a dětmi bez domova a víc než třicet let pracovala v římských dětských domovech…

„Ha, Antonella zmínila, že tam žila sestra jejího dědečka!“ Eleně se rozsvítily oči jako dvě žárovičky. „Bingo!“ plácla dlaní o postel. „Co to má ale znamenat?“ opakovala si pro sebe, zatímco zírala na článek. „Klášter, charita, dvě starší švagrové z Itálie, skoro světice… Co s tím vším má společnýho Michael?“ Poposedla si znovu na posteli a snažila se dát dohromady, co vlastně toho dne zjistila. „Antonella má babičku stejného jména. Ta má švagrovou, která pracuje v klášteře, ve kterém jsme se s Michaelem náhodně zastavili, abychom si odskočili…,“ začala vyjmenovávat a ukazovala si přitom na prstech. „Počkat, počkat,“ zarazila se. Vrátila se zpátky na článek a klikla na přiloženou galerii fotek. Kromě snímků budovy a jejích vnitřních prostorů tam byla také fotografie s pracovníky kláštera. Elena se pozorně zadívala na jednu z postav. „Tak tohle je fakt náhoda!“ nemohla uvěřit svým očím.

Ve vzpomínkách se vrátila do okamžiku, kdy se rozhodla následovat Michaela do kláštera. Vybavila si, jak šla za zvukem hlasů, které se nesly kamennou chodbou z otevřených dveří. Také na to, jak viděla Michaela diskutovat s postarší dámou. Tenkrát tomu nevěnovala pozornost. Podle fotografie z článku to byla právě Maria Rossini, švagrová Antonelliny babičky! Vzpomněla si také na cedulku na dveřích, která potvrzovala její domněnky. Teprve teď si dala dvě a dvě dohromady. „Možná mu jen dávala kontakt na někoho v Praze? Třeba se Michael během konverzace s ní zmínil, že se chystá do Prahy, ona na to, že tam bydlí její příbuzná, a nabídla mu na ni kontakt. Nic víc, nic míň…“ Elena nahlas spřádala teorie, kterými by logicky vysvětlila událost z Itálie.

Lehla si na postel a položila svůj notebook vedle sebe. S hlavou na polštáři sledovala strop pokoje. Stále přemýšlela. „Jak mohl Michael v létě vědět, že následující rok pojede na studijní pobyt do Prahy? Konkurzy se přece vypisovaly až na podzim!“ Elena díky otci moc dobře věděla, že obě školy podepsaly konečnou smlouvu těsně před letními prázdninami. Její otec byl tenkrát velmi nervózní, aby se vše stihlo připravit pro následující školní rok. Její pracně vymyšlená teorie tak vzala rychle za své. „Třeba se Michael s Marií Rossini odněkud znal? Jo, jasně. Se ženou, která se věnovala celý život charitě a pracovala v klášteře.“ Elena zakroutila hlavou a položila si levou dlaň na čelo. Každá nová teorie jí přišla ještě absurdnější než ta předešlá. Tak moc chtěla na Michaela něco najít, že se rozhodně nechtěla smířit s myšlenkou, že by to vše byla jen jedna obrovská náhoda… Přesto mezi ním a Antonellinou babičkou marně hledala jiné spojení.

🌅

„Jezdíte často do Itálie?“ zeptala se Elena Jerryho, když po večeři zůstali sami dva v jídelně. „Cože?“ pohlédl na ni překvapeně. Za celý měsíc, co u nich bydlel, se ti dva spíš bez většího zájmu míjeli. Elena byla příliš zabraná Michaelovou kauzou a ani ji nenapadlo navazovat jakoukoli konverzaci s jeho bratrem. Vlastně je hned na počátku hodila do jednoho pytle a předpokládala, že Jerry je stejný nafoukanec.

Později si všimla, že ti dva spolu ve skutečnosti vůbec nekomunikují, a pokud, tak jedině jeden na druhého vypustí nějakou tu ironickou poznámku. Jednou dokonce byla svědkem jejich krátké výměny názorů v italštině. David to tehdy okomentoval slovy: „Vítej v mém světě!“ Překvapené Eleně pak vysvětlil, že si už poměrně zvykl na to, že bratři LaFayové se spolu občas hádají i italsky. Prý v Itálii vyrostli, vysvětlil jí krátce. „Už jsem si říkal, že bych se měl taky začít učit jazyky,“ dodal pobaveně, zatímco zpovzdálí sledoval bratry.

„Tak začni třeba s češtinou, nikdy nevíš. Třeba se ti jednou bude hodit!“ mrkla na Davida.

„Možná,“ usmál se na ni.

Elena už věděla, že Michael mluví plynně italsky. Sám jí potvrdil, že se v Itálii narodil. Avšak poté, co se ve svém pátrání dostala do slepé uličky, napadlo ji zkusit štěstí právě u Jerryho. Chtěla využít jejich vzájemné nevraživosti. Doufala, že by jí mohl poskytnout nějakou důležitou informaci, která by vedla ke spojení mezi Michaelem a starou paní Rossini. Během sobotní večeře přemýšlela, jak s Jerrym zavést hovor na dané téma. Nakonec se rozhodla jít na to zpříma, a bez okolků se ho zeptala na Itálii.

„Do Itálie?“ Jerry na ni hleděl překvapeně, jako kdyby nechápal, na co se ho ptá.

„Jo. Itálie. Narodili jste se tam, ne?“ Elena mírně znervózněla nad jeho reakcí. Najednou začala o všem pochybovat. Tím spíš, že se jí Jerry namísto odpovědi zeptal, kdo že jí tuhle informaci poskytl. Jako kdyby to bylo nějaké tajemství. Když zmínila Michaelovo jméno, Jerry jen povytáhl obočí, napil se ze sklenice a zkoumavě se na ni zadíval. Musel by být úplně slepý, kdyby neviděl vzájemnou odtažitost mezi těmi dvěma. O to víc mu přišlo podezřelé, že by jeho bratr poskytl jakoukoli osobní informaci právě Eleně. Opřel se do opěradla židle a lehce se na ni usmál. „Co že ses ptala?“

„Zajímalo mě, jak často jezdíte do Itálie,“ zopakovala. Jerry jí však znovu odpověděl otázkou. „A proč se ptáš?“

A proč mi prostě neodpovíš, na co se tě ptám? pomyslila si pro sebe Elena. Aby na sobě nedala znát zklamání z rozhovoru, široce se na něj usmála. „Ále, loni v létě jsme byli v Itálii. Moc se mi tam líbilo a ráda bych se tam o prázdninách zase vrátila. Třeba bys mi mohl doporučit nějaký zajímavý místo, když to tam znáš!“ Sama sebe musela pochválit za poměrně pohotovou odpověď.

„Když myslíš,“ Jerry pokrčil rameny.

Teda z tebe aby člověk ty odpovědi přímo tahal, pomyslila si zase Elena. Raději se ho iniciativně zeptala, ve které části Itálie žili.

„V Římě,“ zněla jeho jednoslovná odpověď.

„A navštívili jste také jiná místa, třeba víc na severu, u Benátek?“ nevzdávala se.

„Not really,“ zakroutil hlavou.

„A jezdíte tam pravidelně na návštěvu?“ nepolevila a snažila se dál.

„Ani ne.“

Další super krátká odpověď. Elena se zhluboka nadechla. Jerryho odpovědi ji vytáčely. Naštěstí mu došlo, že nebyl moc sdílný, a po chvilce ještě dodal, že v Itálii nebyl od doby, co se přestěhovali do New Yorku.

„Takže to bude už víc než rok, co jste nebyli v Itálii?“ vrátila se znovu k vyzvídání Elena. Připadala si, jako by mluvila s malým dítětem, a tudíž musela formulovat krátké a specifické dotazy, pokud z něho chtěla vypáčit potřebné odpovědi.

Jerry se jen na půl pusy usmál. „Rozhodně víc než rok!“ Krátce se zamyslel. „Vlastně to už budou čtyři roky,“ dodal a zadíval se zamyšleně do dálky.

„A Michael?“ plácla bez přemýšlení Elena. Jerryho tím zaskočila.

„Co je s ním?“ podíval se na ni nechápavě.

„Taky tam tak dlouho nebyl?“ vykoktala. Zdálo se jí, že Jerry na vteřinu zaváhal. „Ne, ani ten ne!“ dodal stručně. Znovu se zkoumavě zadíval na Elenu a ta se mírně začervenala. Tohle byl rozhodně nejdelší oční kontakt, který kdy mezi sebou měli. Jerry byl navíc také velmi hezký. Měl daleko jemnější rysy obličeje než Michael, a jakmile se na ni zahleděl svýma oříškovýma očima, dostal ji do mírných rozpaků nejen kvůli krátkým odpovědím. Soustřeď se, Eleno! napomenula sama sebe a raději uhnula jeho pohledu. „A nestýská se ti?“ položila mu rychle další otázku, jen aby si nevšiml, jak moc ji v ten moment znervóznil.

„Cože?“

„Jako jestli ti chybí Itálie, tvoji kamarádi z dětství a tak?“ dodala spěšně.

„Jo tak…“ Jerry se opět zamyslel. Jako by se ho místo na dětství ptala na nějakou složitou věc ohledně dopadu historických souvislostí na současnou italskou ekonomiku. Dle jeho výrazu v obličeji to dokonce vypadalo, že řekne něco dost jízlivého, ale na poslední chvíli se zarazil. Místo toho nasadil lehký úsměv a jen prohodil, že mu Itálie samozřejmě chybí a že s kamarády z Říma je stále v kontaktu. Takže to není tak hrozné, jak by se na první pohled zdálo, a vůbec. Přišlo jí, že to byla na Jerryho až podezřele rozvinutá odpověď. Nevěděla, že lhát mu jde lépe než říkat pravdu…

„Ty se o tu Itálii nějak moc zajímáš!“

Než mohla Elena cokoli odpovědět, dveře se otevřely a do místnosti vstoupil Michael. Oba s Jerrym naráz obrátili oči v sloup.

„Copak, procvičujete si oční gymnastiku?“ podíval se na ně ironicky. „Slyšel jsem, že je to dobrý na vrásky kolem očí!“ dodal a mrknul na Elenu. Ta se na něj jen kysele zatvářila.

„Jo, Michael je vždycky velmi vtipný,“ řekl s jízlivostí v hlase Jerry a Michael ho probodl pohledem. Raději se otočil a odešel. Elena s Jerrym se na sebe podívali a usmáli se. Alespoň něco měli společného. Co se týkalo Michaela, oba to cítili stejně.

Elena si uvědomila, že to bylo snad poprvé, co viděla Jerryho se takhle usmívat. Obvykle byl zakaboněný, obličej měl mírně zamračený a většinu času se tvářil otráveně. O nic se moc nezajímal. Vypadal, jako by jen přežíval ze dne na den a počítal dny, kdy se zase vrátí zpátky domů do New Yorku.

„Proč jsi vlastně tady? Myslím tady v Praze?“ Elena raději změnila téma, aby Jerry nepojal žádné podezření a nehledal za jejími otázkami něco víc. Znovu se na ni nechápavě podíval. Ani na další jednoduchou otázku nebyl schopný odpovědět přímo.

„No, jednou, když jsem se tě zeptala, jsi řekl, že jsi tu za trest… A pokud mám být upřímná, opravdu mi to tak někdy připadá. Rozhodně nevypadáš, že by sis to tu užíval tak jako tamten!“ Elena pohodila hlavou směrem ke dveřím, za kterými chvíli předtím zmizel Michael.

Jerry se ušklíbl: „Dobrá otázka.“ Chvíli popřemýšlel, než jí odpověděl. „Máš pravdu, nebyl to můj nápad, tenhle studijní pobyt!“ zakroutil hlavou.

„Tak proč jsi sem jel?“ zeptala se se zaujetím.

„Musel jsem.“ Jerry se odmlčel a jeho tvář zvážněla.

„Proč?“

„Ty jsi nějak zvědavá,“ usmál se na ni znovu.

Jen pokrčila rameny. Jinou odpověď tak rychle nenašla. Jerry si prohrábl světlé polodlouhé vlasy a uchopil do ruky sklenici s vodou, která stála na stole. Bez toho, aby se z ní napil, jen lehce poklepával prsty druhé ruky o sklo. „Rodiče nechtěli nechat Michaela jet samotného. Tak jsem musel s ním,“ povzdychl si, „aby na něj někdo dohlédl… Jako kdyby nestačilo, že jel i jeho věrný druh David!“ Elena se nad tím termínem pousmála. David se opravdu choval jako Michaelův loajální pejsek. Pořád byl s ním, kryl ho, když bylo třeba, a nikdy by snad o něm neřekl křivé slovo.

„To nechápu, proč tedy?“ zakroutila hlavou.

„Náš Michael rád přitahuje problémy,“ dodal ironicky a lehce přimhouřil oči. Elena v tu chvíli zadoufala, že se od něj konečně dozví nějakou pikantnost, kterou by pak mohla proti Michaelovi použít.

„Proč chtěl jet zrovna do Prahy?“

„On ti to neřekl?“ Jerry se na ni znovu zadíval. Prsty levé ruky nepřestával bubnovat o obvod sklenice.

„Tak blízký si zase nejsme!“ ušklíbla se. Ani to nemusela dodávat. Jerry taky věděl svoje. Nicméně z jeho výrazu mohla vyčíst, že ani sám neví, proč právě Praha. „Asi sis už všimla, že ani my se jeden druhému nesvěřujeme,“ dodal s notnou dávkou ironie v hlase.

„Jo, všimla,“ usmála se. Napadlo ji zkusit to odjinud.

„Vůbec mi to k tobě nepřipadá fér!“ řekla a se zaujetím sledovala Jerryho reakci. „Vem si to. Ty jsi otrávený z toho, že tu musíš být, a Michaelovi to je zjevně jedno, a co víc… Naopak si to tu plně užívá!“ Teprve teď se k ní Jerry naplno otočil. Položil přitom loket pravé ruky na opěradlo židle. Eleně jen problesklo hlavou, jak rozdílní bratři jsou. Zatímco Michael byl vždy perfektně oháknutý a měl skříň plnou značkového oblečení, Jerryho styl byl daleko víc střízlivý. Co se oblečení týkalo, vystačil si s pár džíny a tričky s potiskem. I tak mu to podle Eleny slušelo. Byl teď také daleko uvolněnější, když s ní mluvil.

Jerrymu však neušel náhlý zájem v jejích očích. Sám si teď připadal pod intenzivním drobnohledem a nervózně se ošil.

„Sorry, jen jsem se zamyslela,“ pronesla, aby zamluvila trapný okamžik. Semkla rty k sobě a zadívala se do místnosti. „Já jen, že jste, ty a Michael, tak rozdílní!“

„Hm…“ Jerry se ušklíbl a znovu se zatvářil otráveně. Neměl rád, když ho kdokoli srovnával právě s Michaelem. „Co jsi tím chtěla říct, že si to tu Michael plně užívá?“ vrátil se raději k předchozí rozpravě.

„Ale vždyť víš,“ udělala Elena nevýznamné gesto. „Nemyslím, že bych tady byla jediná, která nevěří na to, že Michael tráví hodiny po knihovnách a chodí pozdě domů jen kvůli zájmu o studium!“ podívala se zpříma na Jerryho a snažila se mu něco vyčíst z tváře. On však nehnul ani brvou a jen se jí zeptal, co tím myslí, že chodí pozdě domů. Napadlo ji trochu Jerryho poškádlit. S předstíraným překvapením se ho zeptala, zda se mu David nezmínil o tom, že se Michael často vrací až dlouho po půlnoci. Zřejmě o tom neměl tušení, protože jen zakroutil hlavou a se zájmem se k ní naklonil blíž.

„A to víš, že tuhle nepřišel vůbec?“ Elena doufala, že tím Michaelovi alespoň trochu zavaří. A zdálo se, že Jerryho tahle informace opravdu zaujala. „Vážně? A kdepak podle tebe strávil noc?“ Tentokrát to však byl Jerry, kdo předstíral překvapení. Nechtěl to před Elenou přiznat, ale tušil, že David Michaela v něčem kryje. Jen si nebyl jistý, co za tím je. Přišlo mu vlastně vhod, že s ním Elena zavedla rozhovor na dané téma. Doufal, že ví něco víc. Jak se ukázalo, jeho tušení bylo správné. Elena neváhala a pospíšila si s odpovědí. „Nejspíš u Antonelly,“ řekla a odmlčela se v očekávání Jerryho reakce.

„Antonelly?“ Zdálo se, že to jméno slyšel poprvé.

„Jo, nějaká Antonella Rossini, nebo tak nějak. Prý je to napůl Italka a snad už studuje na vejšce nebo co… Aspoň takhle jsem to zaslechla,“ snažila se mlžit fakt, že toho o Antonelle ví mnohem víc, než byla ochotná přiznat. Zároveň doufala, že Jerry nebude vyzvídat, odkud tuhle informaci vlastně má. Naštěstí se to nestalo. Jerry jen dvakrát polohlasem zopakoval Antonellino jméno a příjmení a bez zájmu pokrčil rameny. Na nic víc se jí nezeptal. Následně jen ironicky dodal, že Michael má široký fanklub všude, kam přijde. „Měla by sis taky dát pozor!“ mrknul na ni spiklenecky.

„Není můj typ! Věř mi. Tvůj bratr je ten poslední, s kým bych chtěla něco mít!“ důrazně odmítla Elena a zakabonila se. Jerry se jen pousmál. Vstal a měl se k odchodu. Elena se dívala, jak odchází. Musela uznat, že ani postavu neměl špatnou. „Proč jsem si toho nevšimla dřív?“ usmála se pro sebe. Zapřela se zády o opěradlo židle a zavřela na chvíli oči. Rychle si v hlavě přehrála krátký rozhovor s Jerrym. Co jí vlastně řekl. Na Antonellino jméno nereagoval. Prý žili v Římě, ale oblast na severu, kde byla s rodiči na prázdninách a kde poznala Michaela, neznal. A co že to říkal, že nebyli v Itálii už víc než tři roky? Copak zapomněl, že tam Michael v létě pracoval? Elena otevřela oči. Někdo neříkal pravdu… Ale proč by jí Jerry lhal? On přece taky Michaela nemusel a neměl sebemenší důvod, aby ho kryl!

🌅

Jerry se po rozhovoru s Elenou vracel v zamyšlení do svého pokoje. Nedíval se na cestu, a na chodbě málem vrazil do bratra. „Co tady vlastně děláme?“ obořil se na něho okamžitě. Michael se bez zájmu otočil. „O čem to mluvíš?“ pronesl a chtěl pokračovat v cestě do pokoje. Jerry mu ale zastoupil cestu. Strčil do něj a rukou ho přitiskl zády ke zdi.

„Nedělej se!“ jeho oči zkoumaly Michaelův obličej. „Proč jsme tady?“

„Nevím jak ty, ale já jsem na studijním pobytu,“ zatvářil se Michael navýsost znuděně. Nebránil se. V Jerrym bobtnal vztek, ale on zůstával v klidu.

„Ty moc dobře víš, na co se ptám!“ Jerry se zpříma podíval na Michaela a přimhouřil oči. „Proč jsme v Praze?“

„A proč ne?“ pokrčil Michael rameny. Napřímil se a povytáhl lehce obočí. Rozhodně se nenechal bratrem zastrašit.

„Tak jinak… Kde trávíš večery? Vím moc dobře, že se domů vracíš až po půlnoci a tuhle jsi nepřišel vůbec!“ procedil mezi zuby Jerry.

„A co tě to zajímá?“ odpověděl mu arogantně Michael. „Copak, chceš snad, abych ti vyprávěl detaily?“ dodal posměšně.

„Tvý avantýry jsou mi ukradený!“ vrátil mu stejným tónem Jerry. „Ale co mi není jedno, je, pokud se jedna z tvých milenek jmenuje Antonella Rossini. To mi fakt není jedno!“ zdůraznil poslední slova.

„Odkud to víš?“ Michael jen těžko skrýval překvapení.

„To je jedno,“ odsekl Jerry. „Sakra, Michaele, co tady děláš? Proč jsi v Praze? A jak ses, sakra, dostal ke vnučce ředitelky Rossini? Hlavně na mě nezkoušej nějaký náhody!“

Jerry se snažil co nejvíc ovládat, ale v nitru zuřil. Jen oni dva věděli proč.

Michael se samolibě usmál: „Závidíš snad, že, na rozdíl od tebe, já se jenom nedívám?“

„Závidět, a tobě? Jak jsi na tohle proboha přišel?“

Michael si dal obě ruce do kapes kalhot a ještě více se napřímil. „Jo, vzpomínám si, jak jsi o ní pořád fantazíroval…“ Naklonil se k Jerrymu tak, že jejich obličeje oddělovaly jen centimetry. „Jo, a mezi námi,“ koutky mu cukly do stran, „je lepší, než si vůbec dokážeš představit!“

Jerry zaťal pravou ruku v pěst. Z plných sil se snažil zklidnit. Nechtěl dát na sobě znát, jak moc ho bratrova slova vytočila a zároveň ranila.

„Jsi nechutnej!“ vmetl Michaelovi do tváře. „Jestli nás dostaneš do průšvihu, tak…“ pohrozil mu. „To ti nedochází, jak je tohle nebezpečný?“

„Jak jsem řekl, nevím, o čem to mluvíš!“ odpověděl zcela klidným hlasem Michael a znuděně se mu znovu podíval do očí. To byla pro Jerryho ta poslední kapka. Měl po krk Michaelova sobeckého chování. Chytil bratra pod krkem a přitiskl ho ještě víc ke zdi.

Z přízemí se ozvaly hlasy. Paní Nováková volala na Elenu, aby si s sebou do pokoje vzala nějaké ovoce. Ta byla přitisknutá ve výklenku pod schody, kam se schovala, když spatřila bratry LaFaye při vypjaté diskusi na konci schodiště. Bohužel z jejich rozhovoru nic neslyšela. Z toho, jak se oba tvářili, a z jejich postojů jí však bylo jasné, že se v žádném případě nejednalo o přátelskou výměnu názorů. Bylo to kvůli tomu, co Jerrymu řekla chvíli předtím v kuchyni, nebo jen jedna z jejich obvyklých šarvátek? Když vystoupala po schodech nahoru, nikdo tam už nestál. Oba zmizeli v pokojích. Elena se zamyšleně ohlédla do pravé části chodby, aby následně pokračovala opačným směrem do svého pokoje. Čím dál tím víc přestávala všemu rozumět…

„Proč jsi řekl Jerrymu, že chodím pozdě domů?“ obořil se Michael na Davida, sotva vešel do pokoje.

„Cože?“ David nechápal, proč ten zvýšený tón.

„Jerry ví, že jsem tady tuhle v noci nespal, a taky ví o Antonelle!“ zlostně se na něho podíval. David si to však nenechal líbit. Vstal ze židle a stoupl si přímo před Michaela.

„Tak za prvý, Jerrymu jsem nic neřekl. Za druhý, on není blbej. Ani se nedivím, že přišel na tvý noční výlety, o kterých já (David zdůraznil slovo „já“) taky nemám nic vědět! Sorry, ale ty mi nikdy nic neříkáš! Vzpomínáš? A za třetí. Vyprošuju si, abys se mnou takhle mluvil! Nezapomeň, že jsem tu jen kvůli tobě a že jsem to já, kdo věčně musí omlouvat tvoje absence u večeří! Sakra! Zapomněl jsi snad? Já jsem na tvojí straně! A mimochodem, kdo je Antonella?“ David máchl rukou do prázdna. Nečekal na odpověď, sebral se a práskl za sebou dveřmi. Michael zůstal stát uprostřed místnosti. Nečekal tak prudkou reakci. Ne od Davida. Nikdy předtím ho neviděl tak rozčileného. „Do hajzlu!“ prohodil po chvíli a dal si ruce v bok. David samozřejmě nevěděl nic o Antonelle, zato Elena ano! Jerry to musel mít od ní. Sám ty dva viděl, jak se spolu po večeři baví. „Do hajzlu, já jí snad…!“ zopakoval zlostně. „Ta holka mi už fakt pije krev!“

🌅

„Ty si prostě nedáš pokoj!“ Následující školní den Michael zastoupil Eleně cestu, když šla o velké přestávce do školního bufetu. Ráno při snídani ji sice ignoroval, ale to jen proto, že čekal na vhodnou příležitost, aby se jí zase pomstil. Elena dělala, že neví, o čem to mluví, a chtěla pokračovat v cestě. Michael ji ovšem nechtěl nechat jen tak odejít.

„Dovolíš? Jdu do přízemí,“ ukázala rukou směrem ke schodišti.

„Nedovolím, už tě totiž začínám mít plný zuby!“ nenávistně se na ni podíval.

„A co chceš teda udělat?“ posměšně zvedla hlavu. Chtěla mu dát najevo, že se ho rozhodně nebojí. Chodba se pomalu začala zaplňovat studenty.

„Přestaň už za mnou dolejzat! Kolikrát ti to mám zopakovat, že o tebe nemám zájem!“ Michael naschvál zvýšil hlas, aby jeho slova slyšeli i ti, kdo v tu chvíli procházeli kolem. Několik studentů se po nich zvědavě otočilo.

„Jsi odpornej!“ vmetla mu okamžitě do tváře, ale Michael se jen arogantně usmál. Obešla ho tedy a s naštvaným výrazem si to namířila ke schodům. Studenti, kolem kterých procházela, na ni zvědavě koukali a něco si spolu špitali. Snažila se je ignorovat.

„Co je?“ Tereza na Eleně hned poznala, že je zase z něčeho nebo někoho pořádně naštvaná. Ale než jí kamarádka stačila cokoli odpovědět, dodala: „Ne, nic neříkej! Jeho jméno začíná na „M“ a příjmení na „L“! Správně tušila, odkud vítr vane. „Vy dva si prostě nedáte pokoj!“ zakroutila hlavou. Elena se jen kysele ušklíbla a zaplula do lavice. „Tak tohle je válka!“ špitla.

🌅

Ve školní jídelně bylo zase jako vždy narváno. Eleně to chvíli trvalo, než mezi stoly našla Terezu. Bohužel místo vedle ní už bylo obsazené. Tereza se na ni omluvně podívala a pokrčila rameny. Ač nerada, musela si Elena hledat jiné místo. Chvíli kličkovala s plným podnosem mezi stoly a nakonec našla jedno volné v rohu místnosti. Sotva dosedla, ostatní se od stolu zvedli a odešli. „Coincidence. Náhoda… Nebudu si to brát osobně,“ okomentovala si to pro sebe a zahleděla se na svůj tác. „Zase svíčková,“ ohrnula nos a rozhlédla se kolem. Měla pocit, že ji všichni pozorují. Drby se vždycky šíří rychlostí blesku. Zvláště na střední škole. Někdo něco řekne v jednom rohu a za minutu se o tom ví na opačném konci místnosti.

Elena si povzdychla. Přeběhla pohledem po školní jídelně. Její pozornost upoutal stůl, kde seděla Tereza. Pozorovala spolužačky, jak se mezi sebou baví. Zrovna se něčemu smály. U stejného stolu s Terezou seděla i Bereničina kamarádka Simona. Elena nakrčila čelo. Zase dostala nápad. Sáhla do brašny, vytáhla z ní telefon a vytočila Terezino číslo. Tereza zpočátku nechápala, proč jí Elena vůbec volá, a očima ji hledala mezi sedícími studenty.

„Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptala se jí trochu záhadně Elena.

„Jasně! Povídej…“ Tereza se nenechala dlouho pobízet a vyslechla si její plán.

Pak odložila mobil a nahlas si povzdychla.

„Co je?“ nedala na sebe čekat reakce spolužaček u stolu.

„Ále, volala mi Elena, abych jí vyzvedla nějaký knížky ze studovny,“ prohodila rádoby otráveným hlasem.

„Copak Nováková si z tebe teď dělá poskoka?“ ušklíbla se Simona. Tereza jen pokrčila rameny. „Mně to vlastně nevadí. Nicméně je pravda, že poslední dobou s Elenou není moc řeč.“ Tereza se nahnula blíže k holkám a snížila hlas. „Myslím, že se jí líbí Michael. Ale jako bych vám nic neřekla…“ Získala si tím jejich pozornost. Všechny včetně Simony se k ní nahnuly, aby lépe slyšely, a Tereza spiklenecky pokračovala. „Proto má Elena hroznou pifku na Bereniku.“

Simona se při zmínce o kamarádce pousmála a jen prohodila: „No to je logický, ne?“ Od stolu se ozval tlumený smích.

„Hm… Taky se nedivím, hlavně když Michael tráví s Berenikou večery a teď i noci,“ pokračovala trochu záhadně Tereza. Holky se zase uchechtly.

„To jsi nám, Simono, nevyprávěla, že už jsou tak daleko!“ Alena, Terezina spolužačka, která seděla hned naproti ní, se zvědavě otočila na Simonu. Ta si nervózně poposedla a jen pokrčila rameny. „Přece vám Berenika nebude všechno vykládat!“ ohrnula nad nimi nos.

„A jak o tom ví Nováková?“ zeptala se další dívka od stolu.

„Přece s ním bydlí pod jednou střechou,“ zakroutila hlavou nad takovou samozřejmostí Tereza. „Michael se prý často vrací domů až po půlnoci a tuhle, myslím, že to bylo ve čtvrtek, říkala, že nepřišel vůbec!“ neváhala přidat další perličku.

„Jak – nepřišel vůbec?“

Tereza obrátila oči v sloup nad Aleninou otázkou. „No prostě spal někde jinde. A kde jinde by asi spal?“ nechala viset ve vzduchu otázku, na kterou si všechny uměly samy odpovědět.

„U Bereniky!“ Kamila, drobná blondýnka s brýlemi, si dala ruku přes pusu, jako kdyby z ní vypustila něco šokujícího. Všechny se otočily na Simonu, ale ta dělala jakoby nic. Navíc, dělalo jí dobře, že se ocitla ve středu pozornosti. Všem dala najevo, že ona rozhodně důvěru své kamarádky nezklame. Nic jim nepotvrdila, ale také jejich domněnky nevyvrátila. Následně se děvčatům omluvila, sebrala svůj tác a odnesla ho. Hned po jejím odchodu se Tereza ohlédla po Eleně. Ta ji celou dobu skrytě pozorovala. Když viděla Simonu spěšně opustit stůl, ukázala Tereze zvednutý palec. „Dobrá práce!“ pronesla potichu. Tereza na ni na oplátku mrkla a spokojeně se usmála.

Netrvalo dlouho a Simona si přisedla k Ivetě. Něco jí zašeptala do ucha a Iveta jen otevřela překvapením pusu. Společně se zvedly a šly najít Bereniku. Tereza mezitím také změnila místo a přistála s poloprázdným podnosem vedle Eleny. Štěstí jim v tu chvíli hrálo do karet. Jakubova třída právě dorazila do jídelny a události nabraly rychlý spád! Ještě než si Berenika stačila nandat jídlo na tác, přitočily se k ní Simona s Ivetou a hned jí vyklopily, co se chvíli předtím dozvěděly. Bereničina reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Elenin plán fungoval dokonale. Berenika si to namířila rovnou ke stolu, na který si zrovna v tu chvíli pokládali tácy její spolužáci.

„Co je? Něco se děje?“ Michael se na ni lehce usmál, když k němu celá nasupená přistoupila. Nemusel být žádný vystudovaný psycholog, aby z jejího výrazu rychle vyčetl, že se asi opravdu něco dělo. Byla celá rudá v obličeji a zaujala až bojové postavení. Místo na Michaela se však otočila na Davida, který už seděl u stolu a chystal se pustit do svého oběda. Když uviděl Bereniku, raději příbor na chvíli odložil.

„Davide,“ promluvila na něho pomalu, „ty víš, kde Michael spal ve čtvrtek v noci?“

David vytřeštil oči. Za prvé nečekal, že by Berenika po něm něco chtěla. Nikdy předtím na něj vlastně ani nepromluvila. Většinou dělala, že ho nevidí. Dokonce i když byl s Michaelem, ho zcela ignorovala. A za druhé, nečekal tuhle otázku. Nevěděl, co odpovědět. Berenika nadzdvihla obočí. „No, já…,“ polkl nervózně, „u tebe, ne?“ vysoukal ze sebe tichým hlasem a nervózně se otočil na Michaela. Berenika po jeho slovech udělala dva rázné kroky směrem k jeho spolubydlícímu.

„Takže je to pravda, že jsi nespal doma!“ vydechla. „A to, že se často vracíš domů po půlnoci? To je taky pravda?“ marně se snažila nezvýšit hlas. Nicméně studenti v celé místnosti už zaznamenali nečekanou scénku a zvědavě po nich pokukovali. Michael stál zpříma, měl ruce v kapsách a stále nic neříkal. „Takže je to pravda!“ vyštěkla znovu. Vytočilo ji i jeho mlčení. Rozmáchla se a vlepila mu facku. Snad každý slyšel tu ránu, když Bereničina dlaň dopadla na Michaelovu levou tvář. Celá jídelna ztichla a všichni se dívali k jejich stolu.

„Ta sedla!“ spokojeně okomentovala facku Tereza a pod stolem si s Elenou nenápadně plácly. „Královna dokralovala!“ neodpustila si ještě, když pozorovala Bereniku, která se celá rudá rozčilením otočila a se vztyčenou hlavou odkráčela z jídelny následovaná dvorními dámami Simonou a Ivetou. „Pá pá,“ zamávala jim prsty pravé ruky na odchod. Také Elena cítila sladké zadostiučinění. Nebyla si však jistá, jestli to ve skutečnosti bylo vítězství, a hlavně nebylo jisté, nad kým.

Michael nehnul brvou. Jen se lehce ušklíbl, jako kdyby si z toho nic nedělal. S komentářem „Tak, a konečně se můžeme najíst,“ zasedl ke stolu vedle Davida. Elena ho z dálky pozorovala, jak se láduje knedlíky. Na tváři se mu ještě lehce rýsoval otisk Bereničiny ruky, ale on se přitom tvářil, že je mu to jedno. V jednu chvíli zvedl hlavu od talíře a jeho oči se na pár vteřin setkaly s Eleninými. Rychle je sklopila. Michael sice neměl žádný důkaz, ale tušil, odkud vítr vane. S lehkým úsměvem si na moment vychutnal její rozpaky. A Eleně bohužel rychle došlo, že ho dramatický rozchod s Berenikou příliš netrápí. Naopak. Bylo mu to opravdu jedno…

6. kapitola >>>