Genocida ukrajinských dětí

V jednom ze svých předchozích příspěvků jsem pustil do tématu filtračních táborů na území Ukrajiny. Nelidské podmínky, surové zacházení, mučení, zabíjení – s tím vším se mohou setkat Ukrajinci, kteří se dostanou do filtračních táborů, které Rusové organizují na území, jež momentálně okupují. 

V dnešním příspěvku bych chtěl navázat na to, co již bylo řečeno a proč je důležité nemlčet o zločinech proti lidskosti, kterých se Rusové dopouští na svých sousedech, zejména pak na tom samém ruskojazyčném obyvatelstvu, které se tolik zaklínali chránit. 

Genocida 

Než přistoupím k popisu toho, co vlastně Rusové provádí s dospělými Ukrajinci a jejich dětmi, rád bych zde popsal to, co se rozumí genocidou. Jak se na ní dívá mezinárodní právo. Definici genocidy Úmluvy o zabránění a trestání zločinů genocidy, přijatou rezolucí Valného shromáždění č. 260 A (III) dne 9. 12. 1948.

Článek II Úmluvy přitom stanovuje, co se rozumí pojmem genocida. Patří sem vyvražďování skupiny obyvatel, způsobování silných fyzických nebo psychických útrap členům určité skupin, úmyslné vystavení životním podmínkám, které mají způsobit fyzické zničení celé skupiny nebo její části, vytváření podmínek, které znemožňují početí v rámci určité skupiny a nucené přesuny dětí z jedné skupiny do jiné skupiny. Skupinou se přitom rozumí skupina národnostní, etnická, rasová či náboženská.

Nucené přesuny (transfery) dětí jsou pozůstatkem snahy odborné komise při OSN, která původní význam genocidy navrhovala stanovit mnohem šířeji, než jak je přijat dnes. Nicméně nic to nemění na faktu, že transfer dětí, kterým se vytrhnou z jejích původního životního prostředí, je považován za genocidu pod danou úmluvou. Takový postup totiž má za následek ztrátu jazykového prostředí daného dítěte, ztrátu jeho spojení s jeho rodným územím, ztrátu spojení s rodinou a blízkým okolím, což se nakonec promítá nejen do emoční a spirituální složky, ale přímo do fyzického prostředí dítěte (k tomuto blíže Woolford Andrew: Ontological Redress: The Natural and the Material in Transformative justice for „cultural“ genocide, in Bachman S. Jeffery, Cultural Genocide: Law, Politics and Global Manifestations).

Článek III úmluvy následně stanovuje, že činy naplněné v článku II budou považovány za zločiny genocidia, spolčení k spáchání genocidia, přímého a veřejného podněcování k spáchání genocidia, pokusu spáchání genocidia anebo účastenství na genocidiu. To koneckonců má i odraz v našem trestním zákoníku, konkrétně v § 400 TZ (trestný čin genocidia), kde i náš zákon považuje za genocidium i přesun dětí z jedné skupiny do jiné.

Mějte, prosím, tento krátký a ne zcela vyčerpávající popis toho, co je genocidium, na paměti, až budete číst následující řádky.

Deportace, asimilice a adopce

Před několika dny v naši části internetu rezonovala informace o tom, že Krasnodarský kraj přiznal, že dojde k adopci zhruba 1 000 dětí z Ukrajiny. Pro někoho to možná byla nová informace, Ukrajina však bije na poplach už řadu měsíců. V podstatě od okamžiku, kdy se Rusové dostali na její území.

I sami Rusové nepokrytě přiznávají, že ukrajinské děti deportují na své území, aby jim tam našli „nové rodiny“. Tak například 5. května tohoto roku vyšel článek na webu iz.ru, ve kterém místopředsedkyně ruské Dumy Kuzněcova řekla: 

„Pokud nezletilí nemají příbuzné na Donbase, které jsou ochotni je vychovávat a nejsou zde žádné jiné překážky, potom je možné osvojení/adopce do ruské rodiny. Ale teprve poté, až budou na zákonodárné úrovni vyřešeny všechny náležitosti. Je potřeba synchronizovat zákony Ruska, DNR a LNR“.

Než došlo k příslušné úpravě, nebylo možné, aby ruské rodiny adoptovaly/osvojily si děti z jiných států. Za tímto účelem proto ruské úřady upravily příslušné právní normy. Cynickým faktem nicméně je, že teroristická uskupení DNR a LNR, která ovládají části Doněcké a Luhanské oblasti, nejsou státní útvary a s výjimkou Ruska a dalších rouge states, které se nachází v diplomatické izolaci, nikdo nemá zájem je jako státy uznat. Neučinil tak ani jediný ruský spojenec v regionu, Bělorusko.

Ale zpátky k adopcím a únosům ukrajinských dětí. Ve výše citovaném článku Rusové sami a oficiálně přiznávají, že děti jsou vyváženy v podstatě od konce února. A není to pouze z území, která jsou okupována po 24. únoru. Pokud si vzpomenete na dny před začátkem invaze, teroristé z DNR a LNR vyhlásili masovou evakuaci z území Doněcké a Luhanské oblasti. Samozřejmě, že spolu s dospělými bylo na území Ruska vyvezena spousta dětí. 

O tom kolik, se vlastně pořádně ani neví. Čísla se různí, někdy jsou uváděny stovky tisíc dětí (koneckonců jen z území Mariupolu bylo deportováno několik set tisíc lidí na ruské území), přičemž podle zplnomocněnkyně pro lidská práva Denisové jde o 130 000 lidí.

Ukrajinský parlament v této otázce bil na poplach už v červnu, kdy se obrátil na OSN s prosbou o pomoc při řešení této otázky. Jaký je výsledek, můžeme vidět dnes, v podstatě nic se nepohnulo a situace se jenom zhoršuje.

Je to přitom samotné Rusko, které denně prezentuje čísla lidí, které vyveze na své území. Tak například 4. července v jejich médiích zaznělo, že „evakuováno“ bylo celkem 2,3 milionů lidí, přičemž 375 tisíc z toho byly děti. Jsme nicméně v situaci, kdy není možné zcela ověřit, kolik dětí, se reálně na ruské území nachází, jestli mají dospělý doprovod, případně kdo je tímto doprovodem a jaký je jejich další osud. Ruské úřady a teroristé z DNR a LNR totiž lidem berou pasy v okamžiku, kde je posílají do filtračních táborů.

Ukrajina ke konci července dokázala identifikovat zhruba unesených 5 600 dětí. Na tiskové konferenci 27. července náměstkyně ukrajinského ministra vnitra Pavličenko řekla:

„Podle Národní informační agentury, bylo identifikováno více než 5 600 dětí, které byly deportovány na území státu agresora. Chceme nicméně dodat, že toto číslo deportovaných dětí je ve skutečnosti mnohem větší“.

Čímž se vracím ke zprávě, která zazněla před několik dny, kdy Krasnodarský kraj přiznal, že ruským rodinám přenechá k adopci/osvojení několik set dětí z Mariupolu. Starosta Mariupolu v exilu Andrjuščenko k tomu napsal: 

„Největším ruským zločinem Ruska v Mariupolu není bombardování divadla. Největším zločinem jsou únosy ukrajinských dětí, Mariupolců, které Rusové vydávají za sirotky, aniž by si skutečně zjišťovali jejich status. Tito děti tak přichází o právo zůstat se svými rodinami. Nemají právo na svoji vlastní zemi“.

To je koneckonců jedním ze zásadních problémů. Rusové se snaží prezentovat, že adoptovány budou děti, které nemají příbuzné, kteří by se o ně mohli postarat (tzn. nejsou zde rodiče, ani širší rodina, která by měla možnosti, schopnosti a zájem si „osiřelého nezletilého vzít). Jenže to není tak úplně pravda. Uvedu to jednom z mnoha příkladů (viz níže).

„Vzdělávací“ systém

Od června tohoto roku se můžeme v ruskojazyčném segmentu internetu setkávat s informacemi o tom, že na okupovaných územích dochází k přípravě na nový školní rok. Týkat se má celého vzdělávacího systému. Od základních škol, až po ty vysoké. Jenže by to nebyli Rusové, kdyby svůj pohled na svět nechtěli zasadit do všech vrstev obyvatelstva a vtloukat do dětí svůj vlastní výklad historie a událostí.

Ukrajinské obyvatelstvo, které se nachází na okupovaných územích (a které se nestihlo evakuovat), je však k okupační správě a místním kolaborantům velmi nepřátelské. Vůle posílat své děti, aby se učili dle ruských osnov, není vysoké. Toho si jsou samozřejmě okupanti velmi dobře vědomi, a proto se snaží místní populaci zastrašovat.

Jedním z případů je Pogolovský rajón Zaporožské oblasti. Ukrajinská rozvědka už na začátku července přišla s informací, dle které rodiče, kteří odmítnou posílat své děti do škol, mohou zbavovat rodičovských práv.

„V případě nesouhlasu rodičů [posílat děti do škol] okupační administrativa vyhrožuje odebírat děti a dávat je do internátů. Rodičům hrozí tresty ve správních řízeních, muže budou posílat do „armády DNR“ a ženy nutit pracovat v městských službách, aby tam pomáhaly s uklidem,“ stojí ve zprávě GUR.

Před pár dny chersonský aktivista Molčanov přišel s informací, že část rodičů nakonec podlehla tlaku Rusů a Chersonské oblasti a pošle své děti do školy. Podle Molčanova okupanti chodí dům po domu a vyhrožují místním obyvatelům. Velmi si přitom dávají záležet zejména na venkově. 

Že nejde o žádnou náhodu a exces okupační správy, potvrzují i zprávy z okupovaného Melitopolu. Tamní starosta v exilu, Ivan Fedorov, uvedl, že se Rusové připravují na nový školní rok a vozí učitelé ze vzdálených regionů Ruska. Problém je nicméně s tím, že není dostatečný počet žáků, protože rodiče nemají zájem, aby jejich děti učili právě podle ruských osnov.

„Je tu nedostatek žáků. Okupanti proto při řešení tohoto problému jdou dvěma cestami. Zaprvé se snaží rodiče zastrašit tím, že ti, kteří nepošlou své děti do školy, mohou dostat pokutu až 40 tisíc rublů. Zadruhé se je ale snaží motivovat tím, že ti, kdo své děti do škol pošlou, dostanou jednorázovou pomoc ve výši 10 tisíc rublů na nákup školních pomůcek.“

O tom, že situace má systematický a dlouhotrvající charakter, svědčí i poslední zprávy z Chersonské a Zaporožské oblasti. Představitel ukrajinského ministerstva zahraničí Nikolenko vyzval UNESCO, aby reagovalo na ruské vydíraní místní populace.

„Rusové narazili na odpor a vyhrožují rodičům dětí v Chersonské a Zaporožské oblasti. Říkají jim, že jejich děti pošlou do dětských domovů, pokud je nebudou posílat do škol, které jsou pod ruskou okupační správou. Moskva využívá vzdělání jako nástroj pro útlak.“

Podobnou zprávu si můžeme přečíst také z Mariupolu. Tam vyučující z Ruska posílají rodičům zprávy, ve kterých jim vyhrožují, že pokud nepošlou své děti do škol, budou napomenuti, následně pokutováni, a nakonec jim mohou být děti odebrány a oni mohou přijít o rodičovská práva.

Proč je tohle důležité? Vraťme se zpátky k úpravě ruských zákonů a tomu, jaké děti vlastně mohou být adoptovány/osvojeny. Buď může jít o sirotky bez příbuzných, anebo o děti, jejichž rodiče byli zbaveni rodičovské odpovědnosti. Dostáváme se tak tedy do situace, kdy Rusko naprosto cíleně, pro své vlastní politické účely využívá výhrůžky deportací a odebráním dětí těm rodičům, kteří s nimi nechtějí spolupracovat.

Děti vojáků a lidí, kteří (ne)prošli filtračními tábory

Zdaleka však nejde pouze o děti rodičů, kteří nechtějí posílat své děti do školy. Systematicky dochází také k únosům dětí ukrajinských vojáků, které se nachází na Rusy okupovaných územích. Už v červnu vyšla zpráva vedení ukrajinské rozvědky. Rusové se bohužel dostávají k databázím se jmény ukrajinských vojáků a všech jejich příbuzných (zejména díky kolaborantům).

Otázkou taky zůstává, co se děje s dětmi rodičů, kteří nedokázali projít procesem filtrace. Podle ukrajinských představitelů se ví jen velmi málo o tom, jaký je osud lidí, kteří nemají správný politický profil (např. "nesprávné" tetování, "nesprávné" názory). V minulém příspěvku o filtračních táborech jsem psal, že z kusých informací víme, že ti to lidé končí ve vazebních věznicích nedaleko Doněcku. Nikde však není k dohledání ucelená informace o tom, jaký osud potkává děti takových lidí.

Že to nebude nic hezkého můžeme usuzovat ze vztahu okupantů k dětem ukrajinských uprchlíků. Chtěl bych zde uvést jeden otřesný případ. Před pád dny vyšla zpráva o rodině se dvěma dětmi, jejich rodiče byli zastaveni na checkpointu a následně museli projít procesem filtrace. Zatímco jejich rodiče odvedli, dvě malé děti ve věku čtyř a šesti let musely samy sedět osm hodin v horku v autě, kdy nevěděly, jestli se k nim rodiče vůbec vrátí.

Vymývání mozků mladých Ukrajinců

Ruská propaganda v dubnu vydala článek, ve kterém nastínila, jak si vlastně představuje poválečné uspořádání Ukrajiny. Je strašidelný, ale ukazuje nám, že Rusko už teď začalo s naplňováním toho, co by nejraději udělalo v rámci celé Ukrajiny.

Mluví se o „denacifikaci“ a „deukrajinizaci“, o tom, že Ukrajina jako stát nemá právo na existenci a že ukrajinství nemůže být národností. Za tímto účelem ruská propaganda navrhuje odstranění mj. nesprávných učebnic ze školského systému vzdělávání a práce s mládeží. Jak si Rusové představují vzdělávání mladých Ukrajinců jsem popsal výše, níže bych chtěl názorně ukázat, jak se „pracuje s mládeží“. Konkrétně v Mariupolu.

Z města zůstaly v podstatě trosky, většina populace je pryč a ti, co přežívají, musí přežívat v podmínkách ruského teroru a propagandy.

Mariupolský starosta už na konci června psal o tom, že okupanti ve městě vytvářejí oddíly tzv. Junarmije. Jde de facto o Putinjugend, mládežnickou ideologickou a zároveň militaristickou organizaci, ve které děti prochází nejen střeleckými kurzy, ale zejména s nimi pracuje propagandisté, kteří jim vtloukají do hlavy lži o Západu a Ukrajině, kterou se snaží démonizovat.

Ve zprávě se píše, že rodiče své děti do organizace příliš posílat nechtějí, ale že ani mladí Ukrajinci nejsou nadšení z myšlenky, že by trávili čas hráním si na válku, zejména pak v situaci, kdy si válku na vlastní kůži zažily.

Včera Mariupolská městská rada přišla s informací, že okupanti a místní kolaboranti vybudovali celý tábor Junarmije nedaleko od Mariupolu. V prohlášení rady stojí:

„Okupanti pokračují s uplatňováním metodiky nacistů. Kolaboranti se snaží proměnit mariupolské děti v hitlerjugend. V Melekino postavili tábor, kde dětem vymývají mozky, učí je střílet a nenávidět Ukrajinu.“

Členství v podobných organizacích ale může být opravdu životu nebezpečné. Už na jaře tohoto roku zplnomocněnkyně pro lidská práva Denisová psala o tom, že právě z podobných „patriotických“ organizací Rusové mobilizovali nezletilé (na okupovaných územích Doněcké a Luhanské oblasti), přičemž někteří z nich padli. Asi není nutné připomínat, že takový postup v žádném případě nemůže být v souladu s mezinárodním humanitárním právem.

I toto je jedna z ukázek nástrojů, kterými se Rusové snaží likvidovat nejmladší generaci Ukrajinců.

Závěr

Vím, že toto čtení opravdu nebylo jednoduché. Stejně jako pro mě nebylo jednoduché o tom psát. Jenže taková je bohužel realita. Rusové se neštítí naprosto ničeho, co by mohlo dál poškozovat Ukrajinu. Jsou kvůli tomu schopní unášet děti, vyhrožovat jejich rodičům či mladé Ukrajince přímo posílat do války. 

Na začátku toho článku jsem vám představil jednu z definic genocidy dle mezinárodního práva. To, co Rusko dělá, je přímo ukázkovým naplněním této definice, přičemž má zcela evidentně systematický charakter a naprosto zapadá do toho, jakou představu má Rusko o poválečném uspořádání Ukrajiny. 

Proto Kreml, Putin a Rusové, kteří podporují válku, nesmí za žádnou cenu vyhrát. To, co provádí teď, je jen jakýmsi strašidelným preview toho, co by páchalo na čtyřiceti milionech Ukrajincích.