Léto zlomených srdcí – Marta

3.

„Půjdu se vykoupat do rybníka,“ oznámí Marta babičce, jen co se vrátí z ranního běhu. Už má dost osamělých dnů. Je na čase, aby se přestala skrývat před světem a začala trochu žít. Což v tomto případě znamená vyrazit dál než k nejbližší hrázi nebo okraji lesa a dělat něco jiného mimo zaběhnutou rutinu.

„V ledničce máš sýry a salámy. Na lince jsou čerstvá rajčata a okurky. Udělej si s sebou svačinu. A nezapomeň na pití. Pitný režim je důležitý!“

„Jasně, babi!“ zazubí se Marta.

„Našla jsem v trávě tři žampióny. Udělám je k večeři na kmíně a másle.“

„Super!“

Po rychlé sprše se Marta převlékne do plavek, přes ně si natáhne šortky a volné tričko. Vlasy stáhne do praktického culíku a do velké látkové tašky sbalí nejnutnější věci. Krém na opalování, osušku, hřeben, balíček kapesníčků, tik tacy a… Marta s nechutí pohlédne na sešity na stole. Měla by se učit. Chce se jí brát učení s sebou k rybníku? Nechce. Jenže… Svědomí je svědomí. Marta popadne plastovou složku s vytištěnými kopiemi vypracovaných maturitních otázek, jež jí darovala Soňa, která je z jejích kamarádek ta nejorganizovanější.

„My o vlku,“ zašeptá pro sebe při pohledu na mobil.

SOŇA: Jak ses zabydlela u babičky? Co bys říkala na to, kdybych se za tebou příští víkend stavila?

MARTA: Zabydlení proběhlo bez zádrhelu. Ale asi nejsem příznivec klidu a pohody. Na každým kroku vyhledávám drama. Nebo drama vyhledává mě? Asi obojí.

MARTA: Ohledně příštího víkendu ti dám ještě vědět.

SOŇA: Hlavně se snaž zrelaxovat. Užij si dny volna. Uvidíš, že bude líp.

Soňa složila zkoušku dospělosti na výbornou a nic jí tak nebrání v chystaném studiu fyzioterapie v Karlových Varech. Zato Marta nebyla schopná o maturitním týdnu překročit práh školní budovy ani na výslovnou žádost ředitelky školy. A nepomohlo ani, když se její kamarádky domluvily a společně ji doprovázely na poslední páteční termín. Jak se přibližovaly k cíli, zpotily se jí ruce, mráz jí běhal po zádech a v hlavě sílil nepříjemný hukot. Nedokázala to. Prostě nemohla. Na poslední chvíli si vymyslela výmluvu, že si musí koupit tic tacy pro lepší dech, a zatímco si ty dvě prohlížely zboží v regálech supermarketu, nepozorovaně proklouzla ven a prachsprostě jim utekla. Proč se zachovala tak zbaběle? To kdyby věděla! Tině se Soňou se následně za tenhle husarský kousek několikrát omlouvala. Vysvětlení, proč tak učinila, ale dodnes neměla. Prostě zpanikařila.

Marta vloží mobil do tašky. V kuchyni do ní přidá ještě pití a balíček sušenek se dvěma jablky. Venku popadne kolo opřené o fasádu jednopatrového domku s doškovou střechou a pro jistotu zkontroluje, zda jsou gumy dostatečně nafouknuté. Při jejím štěstí by v opačném případě musela od půli cesty kolo vést. K rybníku s malou plážičkou to sice nemá daleko, ale štrádovat pěšky ve třicetistupňovém horku se jí rozhodně nechce.

Jakmile se ujistí, že má všechno, nasedne na kolo a šlápne do pedálů. Martina babička sice bydlí u hráze menšího chovného rybníka, ale v tom je koupání přísně zakázáno. Vezme to nejprve po prašné cestě kolem nazelenalé vodní plochy a zhruba po sto metrech odbočí doprava. Projede dvě ulice s řadovými domky a pokračuje po silnici mezi poli s kukuřicí, jež následně vede skrz les. Tam po dalších dvě stě metrech zabočí na polní cestu a přejede krátký můstek. Odtud už lze mezi porosty spatřit třpytící se hladinu rybníka, jež místní využívají v letních měsících ke koupání.

Z jedné jeho strany je asi třicet metrů dlouhá a pět metrů široká písčitá pláž. Marta protáhne obličej. I přesto, že sem dorazila poměrně brzy, je tu už nebývale rušno. Opře kolo o kmen vzrostlého stromu, zamkne zámek a osušku rozloží na posekanou trávu v ústraní a tak, aby byla ve stínu košaté koruny.

Svlékne se do bikin, na hlavu nasadí kšiltovku a na nos sluneční brýle. Nejraději by se hned zchladila ve studené vodě, ale právě nyní je tam na její vkus příliš mnoho koupajících se dorostenců, kteří se vzájemně potápí, stříkají na sebe vodu nebo skáčou z nedalekého dřevěného mola. Podobně se tu bavila, když byla malá. Tohle bývala její oblíbená část prázdnin u babičky. Zvlášť když s ní ještě jezdíval její o čtyři roky starší bratr Kája. Což bylo naposledy, když jí bylo čtrnáct, připomene si s nostalgií. Chybí jí ta bezstarostnost dětství. Jenže čas nezastaví.

Místo aby se vykoupala, vyndá z tašky maturitní otázky. Není však ještě ani na druhé stránce, když v její blízkosti zazní hlas volající známé jméno.

„Astore! Opovaž se!“

Než stačí zaregistrovat Radkovu postavu, přiřítí se na její osušku čtyřnohý huňáč a radostně jí strčí čumák do tváře.

„Pfuj. Mám chlupy i v puse,“ zaprská.

„Sorry, když tě vidí, ztrácí dobré vychování,“ pronese Radek omluvně, sotva k nim dojde.

Marta podrbe Astora za ušima. „To je dobrý. Aspoň někdo je nadšený z toho, že mě vidí.“

„To musí být většina. Lidí. Co tě vidí. Nadšený z toho vidění.“ Radek skousne spodní ret a sklopí oči.

Marta na něho pobaveně pohlédne přes sluneční brýle.

„Chcete si ke mně přisednout? Mám tu ještě místo,“ ukáže dlaní vedle sebe.

„To je sice zaručeně nejlepší nabídka od dnešního rána, ale zřejmě ji budu muset odmítnout. Kámoši by mi to neodpustili, kdybych jim dal košem kvůli hezký holce.“

„Hm. A Astor na to má jaký názor?“

„Astor ty hezký holky hned olizuje, takže toho se na názor radši vůbec neptám,“ odvětí Radek.

„Nic se neděje. Uvidíme se pak.“

Marta se s novým nádechem ponoří do pročítání textu ve vytištěných kopiích. Radek má už nakročeno k hloučku vrstevníků na osuškách v pravé části pláže, když se na ni opět obrátí čelem.

„A co kdyby ses k nám přidala?“

Marta mírně zakloní hlavu. Paprsky slunce jí přitom zasvítí přímo do slunečních brýlí. Nakrabatí čelo.

„Dávám přednost stínu.“

Mimo zraky ostatních, chce se jí dodat.

„Lidi tady jsou v pohodě. A pokud by měl někdo z nich kecy, Astor si to s dotyčným vyřídí,“ ujistí ji pevným hlasem.

Marta se zadívá na bavící se mládež. Pravda, nechce strávit celé léto v izolaci. Jenže také nechce, aby jí byly předhazovány její ultimátní faily. Navíc. O tom, že neudělala maturitu, ví jen její nejbližší okolí. A spolužáci. Na sítích to nikde neventilovala. Ani nezaznamenala žádnou zmínku online. Prozatím. Což je téměř rovno zázraku.

Astor s vyplazeným jazykem pokývne hlavou.

„Tobě musí být děsný horko,“ pronese k němu. „Co říkáš na to, kdybychom dali společnýho žabáka z támhletoho mola? Tedy já dám žabáka. Ty můžeš klidně šipku,“ zazubí se na psa. Na nic nečeká a vyskočí na nohy. Radkovi vtiskne do ruky kšiltovku a sluneční brýle a rozeběhne se k dřevěné lávce následovaná Astorem.

Tři, dva, jedna… Marta se odpíchne pravačkou a ocitne se ve vzduchu, levým ukazovákem a palcem si zacpe nos a do plic nabere pořádnou dávku vzduchu.

„Hodnej kluk. To bylo žůžo, viď?“ pochválí Astora, když se s ním po vynoření shledá nad hladinou. Následně se spolu poklusem vrátí k Radkovi, který na ně čeká u Martiny osušky.

„Udělal jsem vám pár fotek. Doufám, že to nevadí. Klidně to ale hned smažu.“

Radek nastaví před Martu telefon. Na vteřinu ji tím vyvede z míry.

„To je boží!“ rozzáří se, jakmile si prohlédne zmíněné snímky z jejich rozběhu a následného skoku a vynoření se.

„Jsi skvělý fotograf,“ pochválí Radka.

„Spíš objekty před kamerou byly ultra fotogenický.“

„Chceš říct Astor.“

„Kdo jiný?“ zeptá se se šibalským úsměvem.

„Ty fotky jsou vážně super. Měl by ses tomu věnovat. Pokud to tedy ještě neděláš.“ Marta to myslí naprosto upřímně. Překvapilo ji, jak přirozeně jsou na nich zachyceni. Kompozice působí vtipně a vkusně zároveň.

„Focení je jen hobby. Dneska je profi fotograf každý, kdo má lepší telefon a umí pracovat s editačními filtry.“

„Každý ne. Viděls někdy výsledky mýho focení?“

„Nope. V rámci zachování dekora to popřu. Protože nechci vypadat, jako že tě stalkuju na sítích a tak,“ zavrtí Radek hlavou. Astor ho napodobí. Jako na povel se otřese a ocákne oba vodou odstřikující z dlouhých chlupů.

„A já ti to v rámci zachování dekora budu věřit,“ ujistí ho Marta po nečekané sprše.

„Děkuju.“

„Nemáš zač.“

Oba se naráz rozesmějí. Tohle je přesně to, co Marta potřebuje. Pravidelné procvičování bránice a pauzu od řešení té kupy problémů, která se na ni za poslední měsíce navalily. Tak jako tak je bude muset jeden po druhém řešit. Proč by to ale muselo být dnes? Nebo zítra? Pozítří je také den, řekne si.

MARTA: 👋 Jak jde letní prokrastinace?

TINA: Excelentně. Nejspíš tvoji pozvánku vezmu v úvahu, protože zatím to vypadá, že mě čeká dost chudý (čti nezáživný) léto. Sama bych potřebovala někam aspoň na pár dní zalézt a stát se neviditelnou. Co mám pořád na ty sítě dávat, když se v mým životě nic (jako že vůbec nic) neděje?

MARTA: Napiš, že si dáváš měsíc online detox a je to. Budeš vypadat cool.

TINA: Jsem srab. Nechci pokoušet štěstí a zjistit, že nikomu nebudu chybět. Algoritmus by mě okamžitě pohřbil.

MARTA: Kdybych s tebou nebyla měsíc v kontaktu, rozhodně by se mi po tobě stýskalo.

TINA: Díky, zlato.

TINA: A helemese, kdo je online.

ANET: Jsem permanentně online. I když spím.

ANET: O co jsem přišla?

TINA: Marta mě ujistila, že kdybych na měsíc zmizela z online světa, tak bych jí chyběla.

ANET: Jak zmizet z online světa? Co bych dělala bez tvých každodenních updatů?

TINA: Začala bys sledovat jinou devatenáctiletou zrzku, která tančí a dává rady, jak upcyklovat šatník, když jsi bez peněz a chceš žít podle principů udržitelné módy?

ANET: Blázníš? Jsi nenahraditelná.

TINA: Anet, je u tebe všechno v pořádku?

Anet: Proč?

TINA: Tolik lichotek na moji osobu. 🙀 Nespletla sis mě s Martou?

MARTA: Hele, vy dvě. Přestaňte se kočkovat.

ANET: Ale to my se kočkujeme rády, že jo, Tinko.

TINA: 😽

MARTA: Chybíte mi.

ANET: Óh, Marta řekla, že jí chybím.

TINA: Chybíte. Množné číslo.

ANET: Vždyť jo. Zahrnula i mě.

MARTA: Ok, vy dvě. Kočkujte se dál, jdu pokračovat s otázkami z literatury. 😘 😘

„Májovci. Karolína Světlá,“ povzdychne si nahlas. Místo do kopií vypracovaných otázek se ale znovu zadívá do mobilu.

janenotausten: Nový námět: Rybář chytá ryby, škodí mu přitom obyvatelé rybníka a pytláci.

spislokinezthor: Páni, každodenní studnice nápadů.

janenotausten: Spíš letní inspirace na každém kroku.

janenotausten: Je to vůbec k něčemu?

„Co hraješ?“

„Jednu hru,“ odpoví Marta Radkovi na půl pusy, aniž by zvedla zrak od malého displeje.

„Má to nějaký název?“

„Má, ale tobě to nic neřekne. Je to prototyp. Testuju její funkce a dávám jejím tvůrcům zpětnou vazbu, aby vychytali případný mouchy.“

„To zní zajímavě.“

„Dostala jsem se k tomu tak trochu jako slepý k houslím. Ale baví mě to. Kupodivu. Nestřílí se v nich ani tam nepobíhají napůl svlečený amazonky. Je to spíš něco ve stylu Super Mario Bros. Prostě hezká, veselá grafika a zábavný plnění úkolů. Ideální pro chvilkový vypnutí mozku, zabití nudy při čekání na cokoli nebo cestu tramvají, když nechceš zrovna číst nebo koukat do blba.“ Páni, zní jako reklamní poutač, napadne ji.

Radek se uvelebí na ručníku vedle ní. „Můžu to taky zkusit?“

„Předpokládám, že můžeš.“ Podá mu svůj mobil a ukáže mu rozehranou hru. „Zrovna jsem jim psala, že by mohli udělat další kolo z prostředí rybníka.“

„Jako chytání ryb a tak?“

„Přesně! Co?“ reaguje na Radkovo povytažené obočí.

„Nic… Jen mě nepřestáváš překvapovat.“

„V dobrém, předpokládám.“

„Samozřejmě.“

„A víš co? Teď překvapím sama sebe.“ Vloží mobil do tašky, vstane a popojde blíž k vodní ploše. Radek ji následuje. Jakmile jsou po kolena ve vodě, otočí se k ní čelem a znenadání ji zchladí studenou sprchou. Marta uskočí dozadu, aby se vyhnula novému cákanci. To už ale Radek stojí za ní a popostrčí ji do vody. Nic mu nedaruje a pořádně ho za to zcáká. Smějí se z plných plic a od břehu je přitom doprovází Astorův štěkot.

„Ahoj tati.“ Jen co se vrátí zpátky na osušku osvěžená a v dobré náladě, Marta přijme hovor, který by za jiných okolností zřejmě nechala spadnout do hlasové schránky. „Cos říkal? Jsem u rybníka. Není tu moc dobrý signál.“

„Volám, abych se zeptal, jak je.“ odpoví táta v telefonu. „A taky abych se zeptal na tvůj verdikt. Je začátek července. Stále můžeš naskočit do rozjetý sezóny. Není to ideální, dva měsíce jsi pořádně netrénovala, ale vše se dá ještě dohonit. Můžeme domluvit trénink na místním stadionu, pokud se nechceš vracet do Prahy. Ctirad za tebou může čtyřikrát pětkrát týdně dojíždět.“
„A proč ne ty?“
„Nejsem zastánce rodičů v roli trenérů.“
„Pravda. Já už taky ne.“
„Marto… Nikdy jsem tě do ničeho nenutil. Nebuď nefér…“
„Tohle nemá smysl. Titul obhajovat nebudu.“
„Ale Marto…“
„Už jsem se rozhodla. Respektuj to prosím.“ Marta se zadívá k rybníku a pokývne hlavou na Astora. Ten na ni v odpovědi zaštěká. „Promiň, už musí běžet,“ zvolá, a než táta stačí cokoli dodat, telefon uloží do tašky a rozběhne se zpátky do vody.

„Nemusíš mě doprovázet,“ prohodí Marta k Radkovi, který se společně s ní po čtvrté odpolední zvedl k odchodu.

„Astor už má dneska dost,“ odvětí. Batoh hodí na záda a pomůže jí vyklepat osušku. Jakmile odemknou kola zapřená o kmen stromu, vydají se pěšky k nedaleké polní cestě.

„A co že trávíš prázdniny v Třeboni?“ Uvědomí si, že se ho na to ještě nezeptala.

„Mám tu brigádu. Na zámku.“

„Páni. Provázíš turisty, nebo jsi součástí expozice?“

„Ani jedno. Pracuju v kavárně.“

„Celé léto?“

„Celé léto.“

Radek vytáhne z kapsy mobil a za chůze si přečte došlou zprávu. Koutky se mu přitom výrazně rozjedou do stran.

„Copak, dobré zprávy?“ zeptá se Marta ze zvědavosti.

„Anička mi poslala vtipný video. Um… Anička je moje holka. Do konce srpna pracuje na farmě v rakouských Alpách. Původně jsme tam měli jet spolu, ale neměl jsem nikoho, kdo by se postaral o Astora, tak… Máma přes den pracuje, a když nejsem doma, dávám ho k sousedce. Má velký dvůr a dva větší psy. Tahle plemena nejsou ráda sama a Astor miluje společnost.“

„Pokud potřebuješ, můžu ho občas pohlídat, když budeš v práci,“ navrhne Marta spontánně.

„To po tobě nemůžu chtít.“

„Proč ne? Docela jsme se skamarádili. Už před sebou nemáme žádná tajemství, že jo, Astore!“ Odpovědí je jí psí zaštěkání. „Máš smůlu. Astora jsem právě adoptovala.“

„Ok. Můžeme to zkusit.“ Nezdá se být přesvědčený.

„K babičce na dvorek ho ale vzít nemůžu. Ještě by bafnul na super nosnici a bylo by po vejcích.“

„Neříkalas, že má tvoje babička taky psa?“

„Má. Ťuldu. Je třikrát menší než Astor, třikrát tak starší a je to takový ňouma. Podle babičky by zloděje nejen pustil dovnitř, ale ještě by je provedl po celém domě a ukázal jim, kde jsou jaké poklady. Kdyby tam nějaký byly.“

„Astor je taky dobrák od kosti.“

„Kolik mu je?“

„Dva.“

„Tak to je ještě skoro štěně.“

„Zkus si to štěně potěžkat.“

„Počkej, až mu bude deset nebo patnáct, tak jako babiččině kokršpanělovi. To bude teprve pašák.“

Radkův pohled znenadání posmutní.

„Řekla jsem něco špatně?“

„Ne. Vůbec.“ Radek se ohlédne za svým psem, načež se nostalgicky pousměje. „Když se narodil, málem umřel. Kdybych se ho neujal a nevypiplal ho, nedožil by se ani pár měsíců. Před rokem mu veterinář diagnostikoval rakovinu. Ušetřím tě detailů, ale byly to dost těžký měsíce. Teda pro mě. On to tak nevnímal. Jen bral prášky, chodil častěji na vyšetření a tak. Psi tyhle věci vnímají jinak než lidi.“

Marta se zachmuřeným obličejem následuje jeho pohled.

„A už je v pořádku?“ Skoro se na to bojí zeptat.

„Poslední testy dopadly dobře, tak…“

„Nikdy jsem neviděla šťastnějšího psa. Vážně ne.“

„Naštěstí má strašně pozitivní povahu.“

„Je to úžasný společník. Třeba bych mu mohla pomoct najít nějakou družku. Byl by přímo hřích tuhle horu štěstí nemultiplikovat!“

„Po léčbě je neplodný,“ zašeptá Radek téměř neslyšně.

„Upsss,“ zasyčí Marta a zúčastněně se zadívá na Astora. „Pravda, dohazovačku jsem dělala jen jednou a dopadlo to katastrofálně.“

„Copak. Jeden druhýho zamordovali?“

„Proboha, to ne.“

„Přinesl jí na schůzku růži a ona měla alergii na kytky?“ zkusil to Radek odjinud.

„Ne.“

„Na první schůzce zjistili, že jejich znamení nejsou kompatibilní?“

„Co to vůbec znamená?“

„Anička četla článek, ve kterým psali, že je to prý big deal. Z nějakýho důvodu mi ho přeposlala. Naštěstí se k sobě podle hvězd hodíme.“ Radek předstírá, že si úlevou stírá pot z čela.

„Já na tyhle věci moc nevěřím,“ přizná Marta.

„Ok, tak když v tom nebyla ani alergie, ani špatné konstelace hvězd, tak poté, co si vyšli, zjistili, že chtějí být pouze kamarády?“

„Ne, začali spolu chodit.“

„A po dvou měsících se pohádali a viní z toho tebe, protože to ty jsi je dala dohromady?“

„Nedávno oslavili roční výročí.“

„Tak proč zníš tak pohřebně?“

„Jo, jsem hrozně nepřejícná osoba,“ vzdychne Marta.

„To si nemyslím.“

Marta zastaví kroky a opře kolo o nejbližší kmen stromu. „Mám nápad, stoupni si támhle a zapózuj mi,“ pobídne Radka, aby změnila téma hovoru.

„Zapózovat? Jako proč?“

„Udělám ti fotku pro Aničku. Vztah na dálku musíte nějak živit.“

Radek sice předvede utrápený obličej, nakonec ale následuje Martiny instrukce, dokud není s výsledným snímkem spokojená. Dojdou pak společně až k hrázi rybníka, kde se rozloučí.

Koneckonců to nebyl vůbec špatný den, usměje se pro sebe a kvituje svůj nápad vylézt konečně z ulity.

4. kapitola >>>