V lese

1

Představ si, že je neděle odpoledne a ty jsi na procházce v lese. Nikde nikdo, jen ty a stromy. Sluneční paprsky jednoho z posledních krásných podzimních dní probleskují mezi listy a dělají na zemi barevná prasátka. V noci pršelo, takže stezka je rozměklá a občas pokrytá vrstvou bláta, takže jdeš pomalu a opatrně našlapuješ, aby ti to neuklouzlo. Taky cítíš ve vzduchu houby a tak se jen tak trochu po očku rozhlížíš napravo a nalevo, jestli tam náhodou nečeká nějaká babka, která by se dala dát později doma do polévky. Posloucháš hudbu ze sluchátek a díváš se spíš pod nohy a taky po houbách než před sebe.

Najednou koutkem oka zahlédneš, že přímo před tebou někdo stojí. Ztuhneš na místě, protože je velmi blízko a je to mohutná vysoká postava. Je obrovská, dva a půl metru, možná tři. Oděná je v dlouhém tmavém plášti, stojí uprostřed stezky a dívá se přímo na tebe. Jo a taky mluví. Teda aspoň to tak vypadá, otevírá a zavírá pusu a mele s ní jako to děláme při řeči. Ze sluchátek ti stále zní hudba a tak postavě nerozumíš ani slovo. Co uděláš?

Povím ti, co jsem udělala já. Stopla jsem hudbu a sundala si sluchátka z uší. Postava skutečně mluvila nahlas a zrovna byla uprostřed nějakého vysvětlování. Řekla jsem jí, že jsem neslyšela začátek. Postava zvedla oči v sloup a znovu se na mě podívala: “Takže znovu…”

A takhle to pro mě všechno začalo. Pro mě už je pozdě, ale pro tebe ještě ne. Pokud se ti líbí tvůj život tak, jak ho žiješ právě teď, prostě přestaň číst. Zavři tuhle stránku a hlavně nikdy nemluv s divnými postavami v lese. Nejlepší, co můžeš udělat, když potkáš v lese postavu, co se s tebou bude pokoušet navázat konverzaci, je zvýšit hlasitost hudby ve sluchátkách, otočit se opačným směrem a co nejrychleji zmizet z lesa. Nemůžou na tebe, když se s nimi nebavíš. Fajn, jsi v bezpečí mimo les. Měj krásný život a hlavně nechoď do lesa!

Pořád ještě čteš? No jak myslíš, já tě varovala…

“Milá Tamlien, jsem tu, abych tě přivedla zpátky domů. Dost dlouho už jsi se toulala ve světě nevědomí a žila cizí život. Tvůj rod tě potřebuje,” spustila postava a já se při tom jméně trochu rozhlédla, jestli opravdu mluví na mě. Mluvila. Tohle je zřejmě nějaký povedený vtip.

“Koukejte,” přerušila jsem postavu a jí se to evidentně ani trochu nezamlouvalo, nicméně zmlkla. “Já nevím, za koho mě máte, ale já nejsem žádná Tamlien a tohleto divadýlko mě moc nebaví a navíc mi začíná být zima. Tak kdybyste se trochu ráčila pohnout z té stezky, že bychom se vyhnuly, ať můžu dojít svou trasu a jet domů.” A udělala jsem půlkrok směrem k ní. Zpátky to bylo do kopce a hlavně dál, než dopředu, nechtělo se mi otáčet se.

“Tamlien, poslouchej mě…”

“Nejsem Tamlien a odcházím.”

Postava si povzdechla, ale ustoupila z cesty. Rázně jsem vykročila, šlápla do hlubokého bahna a už jsem cítila, jak mi podjely nohy a já se nekontrolovatelně řítila k zemi. Jenže jsem nikdy nedopadla.

2

 Stojím na zablácené lesní stezce a přitom na ní nestojím. Cítím se podivně lehká, nezatížená oblečením ani gravitací. Ta lehká bolest za krkem, která se mi stala nerozlučitelnou společnicí v životě, je najednou pryč. Cítím se, jako kdybych neměla tělo.

Taky nevidím obrys svého nosu a ten přece pořád vidím. Zvednu ruce a podívám se na ně, ale žádné ruce tam nejsou. Zpanikařím, chci se otočit a utíkat po stezce zpátky do kopce, ale nějak mi to nejde, nemůžu najít nic, co bych mohla uvést do pohybu.

Podívám se vyděšeně na postavu a místo ní vidím jen mlhavý obrys rozpíjející se po okrajích do zelené barvy. Obrys promluví.

“Tohle mi snad usnadní vysvětlování.”

“Co jste mi to udělala?” vykřiknu, ale můj hlas zní divně. Jako kdybych mluvila z veliké dálky a ještě přes nějaký tlumič. Zároveň ten hlas ale zůstává dlouho ve vzduchu a zní jakoby odevšud, ne z mé pusy. Jsem z toho celá zmatená, vůbec nevnímám, co mi ta postava říká. Chci se posadit, ale nejde to, nemám tělo. Moje vědomí prostě visí ve vzduchu nad lesní stezkou. Zajímalo by mě, jestli jsem taky obrys rozpitý do zelena…

“Povolala jsem tě zpátky do vědomého světa, ale neboj se, ona se ti paměť postupně vrátí, za chvilku budeš i přirozeně používat magii. Při běžném přivlastnění těla by sis všechno pamatovala celou dobu, ale taky by ses vystavovala riziku odhalení. To jsme nemohly potřebovat, tak jsme část tvé paměti zamkly. Ten zámek jsem před chvílí zrušila, ale je to spíš jako když se upouští přehrada, než že by se ti vrátilo vše najednou.” mluví dál a ta monotónnost pomalu uklidňuje moji paniku. Panika mi nepomůže, potřebuju zjistit, v jaké jsem se ocitla situaci, jen tak dokážu nejlíp najít cestu ven.

Zkusím se otočit a ono to jde jednodušeji, než bych myslela. Jakmile jsem přijala myšlenku, že nemám tělo a nemusím se proto zabývat žádnou gravitací nebo omezeními fyzické schránky, je pohyb vlastně bezva zábava. Zkusím trochu popoletět a ono to funguje. Vyletím nahoru mezi koruny stromů a rozhlížím se po jejich barevných listech. Taková krása. Dokonce cítím vítr, ačkoliv nemám žádnou tvář, kterou by mi ovíval, přesto cítím jak příjemně fouká a nese s sebou podzimní vzduch.

Najednou foukne trochu víc a já už nevisím nad lesem, ale letím s poryvem větru. Ne že bych chtěla, ale nevím, jak to zastavit. Vykřiknu a vtom cítím, jak mě nějaká síla naprosto nepodobná větru stahuje zpátky k zemi. Moje nefyzická forma se vrací tam k té stezce, kde ještě pořád stojí postava, respektive teď se tam místo ní vznáší zelený obrys, a na zemi leží… moje tělo!

3

Moje tělo leží na lesní stezce a má celý bok od bahna, jak sebou švihlo na zem. A nedýchá.

Vznáším se nad ním a je mi najednou hrozně líto, že jsem se neotočila a neběžela zpátky do kopce. Leží tady a nedýchá. Jak by taky mohla dýchat, když já visím ve vzduchu nad ní. Jsem její vědomí, tak to je. Nikdo mi to nemusel říct, prostě to vím. Stejně, jako jsem najednou věděla, jak se lítá, přichází ke mně poznání. Pomalu a plíživě, aby mě neporazilo, ale každou minutu toho vím najednou víc a víc. O sobě, o světě, o tomhle světě…

Taky třeba vím, že se moje okraje rozpíjí do fialova. Je to proto, že jsem jedna z vládnoucích ve vědomém světě, tomto světě. Svět, ve kterém nechávám svoje tělo, je svět nevědomí.

Ve světě nevědomí si pohodlně žijí lidé, zatímco kolem nich se po celé Zeměkouli i vesmíru rozprostírá svět vědomí. Tam žijeme my, bytosti bez tělesné schránky. Někteří lidé mají propojení mysli mezi světy a ti nám říkají duše. Nejspíš jsme duše. Ale nejsme nijak mírumilovné. Dokážeme si přivlastnit fyzickou schránku člověka, splynout s jeho osobou, přivlastnit si jeho život, všechny jeho myšlenky, znalosti, vzpomínky, všechno. Akorát že ten člověk jako takový úplně zmizí, jsme už jen my. No a když pak ze schránky vystoupíme, tělo prostě umře. Neseme si s sebou všechny vzpomínky a znalosti, které jsme si přivlastnily i později získaly, ale ten člověk, kterého jsme posedly, to odskáče. Prostě není.

Udělám krok směrem k tělu, teda vlastně lehce popoletím. Třeba ještě není pozdě, třeba se můžu vrátit zpátky a na tuhle nešťastnou historku zapomenout. Ale zároveň moc dobře vím, že to není pravda. Mám před sebou cestu a nebude jednoduchá. Jenže je moje a já se na ni musím vydat. Aspoň mám zatím Hanjechy, jo, to je ta rozpitá do zelena, pomůže mi, než plně nabudu vědomí.

V minulé době jsme si přivlastňovaly těla pořád. Lidský život tehdy neměl velkou cenu ani pro lidi, proč by měl mít cenu pro nás. Od té doby, co se ale kolem každé mrtvoly dělá hrozný rozruch, jsme to dost omezily. Já jsem se do tohoto těla dostala asi před dvaceti lety. Byla to nouzová situace, potřebovaly mě schovat a zamést stopy. Stopy zametly dokonale, nechaly mě zapomenout na celý vědomý svět, žila jsem prostě jako člověk. A teď mi zase berou tento život.

Znovu se zaměřím na tělo na zemi. Nechce se mi ho tu nechat jen tak opuštěné, ale nic jiného s ním dělat nemůžu, vstoupit do mrtvého těla se nedá a magii ještě zpátky nemám, abych ho aspoň někam poponesla. Hanjechy mi pomoct nemůže, její magie je slabá a navíc se dost vyčerpala, když se mi zhmotnila jako ta vysoká postava. Zbytečné teatrální gesto. Ale tak už to tady chodí. Jak já se netěším domů.

“Nech to tělo ležet, však on ho někdo najde. Stejně už jsi z něj moc dlouho pryč, je mrtvé, nech ho být.” řekne Hanjechy, když se pohnu směrem k tělu. V jejím hlase zazní strach, že se přece do těla bude dát ještě vstoupit a ona už nebude mít dost síly mě z něj znovu povolat. Zklamala by, čekal by ji tvrdý trest, možná by ji dokonce rozplynuly. A poslaly za mnou někoho jiného, někoho silnějšího a hrubějšího. Nemá to smysl, stejně by mě to vždycky táhlo do lesa, nakonec by mě získaly třeba násilím.

“Ach jo, ale já jsem na něm měla kérky a moc se mi líbily.” odpovím hloupě, ale celá ta situace je úplně hloupá. Co na tom, že se mi v tom těle líbilo. Že ten život byl pohodlný a jednoduchý oproti tomu, co jsem nechala tady a tak trochu doufala, že se tomu nikdy nebudu muset postavit. Nořím se do svých temných myšlenek, když Hanjechy znovu promluví: “Ber to jako posmrtný život, tam si kérky taky nevezmeš.”

“Posmrtný život není.” pronesu chmurně a vím, že tohle je naposledy, co vidím svoje tělo.

“Tak vidíš. Pojď už.”

4

 Vznesly jsme se nad koruny stromů, dva zářící obrysy, jeden zelený a jeden fialový. Ve skutečnosti nás ale nikdo neviděl stejně, jako nikdo nevnímá vědomý svět.

Daly jsme se pomalu do pohybu a spodním okrajem naší nehmotné formy jsme hladily listy na vrcholcích stromů, které se pod tím dotekem lehce zachvívaly a ještě víc zbarvovaly do podzimní červené, oranžové a žluté barvy. V dálce před námi se rýsovala vysoká hora a já jsem věděla, že přesně tam míříme. Tam je sídlo vládnoucích.

“Palác je ve velkém ohrožení, rebelanti den ze dne sílí a hrozí, že svrhnou vládnoucí a nastolí chaos mezi světy. Hranice je už teď dost oslabená a její kolaps by znamenal naprostou katastrofu. Poslaly mě povolat tě, abys mohla převzít vůdčí roli a vrátit zpět mír a pořádek. Budeš na to potřebovat povolat na pomoc další věrné, které jsou dosud schované v jiných lidských tělech ve světě nevědomí. Ale vše postupně.” vysvětlovala při letu Hanjechy. Poslouchala jsem a mlčela. Všechno, co říkala, dávalo smysl. Ale jako kdyby v tom výkladu něco chybělo. Jako kdyby mi něco záměrně zamlčovala.

“Kolik z paměti se ti už vrátilo?” promluvila po chvíli.

Pokrčila jsem rameny a pak si vzpomněla, že žádná ramena nemám. “Nevím jistě, všechno se postupně vynořuje zpod hladiny zapomnění, ale nevím, kolik toho ještě zůstává skryto.”

“Rozhodně už začínáš mluvit jako vládnoucí.” řekla a já si uvědomila, že můj projev se opravdu změnil. Její se blíží víc neformální lidské mluvě, můj začíná velmi silně připomínat nějakou vznešenou postavu z historického filmu. Jak moc se ve skutečnosti budu lišit od své lidské existence? Zůstane mi vůbec něco?

Letěly jsme chvíli mlčky, když se najednou stalo několik věcí zároveň. První a nejvíc znepokojující byla, že Hanjechy vykřikla a zmizela někde v lese pode mnou. Kdybychom plavaly na vodě, řekla bych, že ji někdo chytil za nohu a stáhnul pod hladinu. Zároveň se odnikud kolem mě objevil větrný vír, který se pomaličku utahoval a zabránil mi v jakémkoliv pohybu. A taky se přede mnou ve vzduchu objevilo oko. Kdybych nebyla tak zaskočená a vyděšená, asi bych se rozesmála.

Oko nebylo nijak strašidelné ani morbidní, působilo spíš jako z komixu. Bílé kolo s černou zorničkou uprostřed, která se pohybovala, zvětšovala a zmenšovala a taky občas změnila tvar.

“Tamlien!” Zaburácelo ve větrném víru, až mi to málem utrhlo hlavu (kdybych teda nějakou měla). “Já věděla, že tě cítím!”

“Ferguse?” napovědělo mi moje vědomí a zároveň mě ujistilo, že je to správně. Ferguse byla divoká přírodní bytost. Nepatřila k duším, byla zřejmě daleko starší než my, nebo možná o hodně hodně mladší… Uměla ovládat lokální počasí a dělala těžkou hlavu lidským meteorologům. To ji bavilo ze všeho nejvíc. Taky se uměla nenuceně promítat jako různé předměty. Teď zrovna se promítala jako komixové oko, ale když se hodně nudila, byla třeba Yetti nebo Lochneska.

Ferguse byla můj nejlepší přítel, pokud jsou vůbec duše schopné něčeho tak emocionálního, jako je přátelství. Byla nezkrocená a divoká přírodní síla, kterou by vládnoucí nejradši připoutali k nějakému jezeru a tam ji nechaly topit zbloudilé plavce a dělat vlnky za bezvětrného dne, ale nemohla by to místo opustit. Jenže Ferguse potkala mě a já se do její svobody a dravosti zamilovala. Tak se stala mým chráněncem a žádná duše ji nemohla spoutat ani jí ublížit.

Ferguse toho náležitě zneužívala. A já měla pošetilou radost, že se mi aspoň trochu daří rebelovat proti úzkoprsosti a elitářství duší. Poprvé od chvíle, co mě Hanjechy povolala z lidského těla, jsem cítila, že i v tomhle světě na mě čeká nějaká radost.

5

 Po několika dalších hlasitých projevech štěstí, že mě zase vidí, rozpustila Ferguse vír a promítla se jako šťastně poskakující pes s plandajícíma ušima a jazykem vlajícím z mordy. V této své formě začala postupně klesat mezi stromy na mýtinu, kam jsem ji následovala.

Hanjechy se vznášela kousek nad zemí na mýtině a vypadala naštvaně (pokud to zelený rozpitý obrys dokáže). Rozhodně jsem velmi dobře vnímala, že je naštvaná. Nikdy Ferguse neschvalovala a když už ji musela trpět jako mého chráněnce, aspoň by uvítala, kdyby se Ferguse řídila nějakými základními pravidly slušného chování. Třeba že nemusíš doprovod odtáhnout za nohu na mýtinu, když si chceš promluvit o samotě s doprovázeným. Ferguse všechna pravidla znala, v tom problém nebyl. Problém byl v tom, že čím líp je znala, tím víc si dávala záležet na jejich okázalém porušování.

Ferguse taky moc dobře věděla, že Hanjechy je naštvaná. Seskákala jako rozjívené psisko po větvích stromů a vrhla se k zelenavému obrysu v pokusu působit roztomile a rozpustit tím mraky hněvu, které se v Hanjechy sbíraly. Nezabralo to. Nezabralo ani, když pes při pokusu o panáčkování zratil rovnováhu a svalil se na mýtinu na záda. Hanjechy vydala něco jako odfrknutí a poodletěla na opačný konec mýtiny.

Pes se ohlédl za vzdalujícím se zeleným obrysem, naklonil hlavu na stranu, kouknul na mě, přetočil se na břicho a jak se zvedal na všechny čtyři, měnila se projekce ze psa v postavu. V rámci pravé povahy Ferguse to byla postava komixová, nějaký méně známý superhrdina v přiléhavém kostýmu s kápí, ale ve 2D, takže ze strany nebylo vidět nic, jako když se díváte z boku na list papíru. Ferguse se po mně podívala, ušklíbla se a nenuceně se opřela o nejbližší strom.

Přiletěla jsem vedle Ferguse. Než půjdu hledat Hanjechy, potřebuju se dozvědět, co se tu skutečně dělo celou dobu, co jsem byla ve světě nevědomí. Jenže Ferguse se zrovna nechtělo podávat podrobnou zprávu. Chtěla se bavit. Na každou mou otázku jen promítla nad svou hlavou komixovou bublinu s citoslovcem. Za chvilku jsem to vzdala a nabídla, že si půjdeme zaplavat do jezera. Hanjechy ještě stále trucovala na druhém konci mýtiny, takže jsme s Ferguse vyrazily samy.

Ferguse změnila svou projekci v malé autíčko s dlouhými mechanickými nohami místo kol a v naprosté vážnosti a grotesknosti kráčela lesem vedle mě, vznášejícího se fialového obrysu. Pustila jsem zlomek svého vědomí o kus dál od nás, abych se pobavila tím pohledem. Pomalu se mi vracely všechny vzpomínky na vylomeniny, co jsme s Ferguse vyváděly. Taky jsem si vzpomněla, kdo žije právě v tomto jezeře.

Žije tam vyhnaná duše, kterou vládnoucí k jezeru připoutaly a oněměly. Ferguse ji objevila, přivedla mě k ní a já jí sundala magický roubík. Od té doby jsem za ní chodila pro rady. Než mě uklidili do světa nevědomí. Začínalo mi postupně docházet, že každá mince má dvě strany a nic není černobílé.

6

 Do jezera jsme vkročily bez zaváhání. Voda byla temná a jako kdyby trochu vazká, vklouzly jsme do ní jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Myslela jsem si, že si moje oči budou muset pod vodou chvíli zvykat na tmu, ale viděla jsem okamžitě všechno bez problémů a stejně ostře jako nad hladinou. Pak mi došlo, že nemám oči, zůstaly v mém těle.

Vyhnaná duše Ensibuko nás vycítila okamžitě, jakmile jsme se dotkly vody. A já cítila ji. Ferguse mě nemusela vést, věděla jsem kudy se dát. Jakmile jsme se k ní přiblížily, bylo jasné, že nás očekává již dlouho.

Snažila jsem se z paměti vylovit uctivý pozdravný rituál, kterým bych mohla Ensibuko uctít, ale ještě se mi zdaleka vše nevrátilo, tak jsem se jen pozvolna a uctivě přiblížila do jejího útočiště. Alespoň bych se poklonila nebo pokývla hlavou, kdybych nějakou měla, ale takhle naprosto bez těla jsem si nevěděla ve společenských situacích vůbec rady.

Vyhnaná duše se nahlas rozesmála a pak promluvila: “Ach moje milá Tamlien, vidím, že tě schovaly opravdu dobře, máš trápení najít sama sebe. Ale ono to všechno přejde, neměj obavu. Jen tě zatím musíme držet dál od vládnoucích a palácových, kteří mohou tvou slabou mysl nyní jednoduše ovlivňovat. Postavit se jim můžeš, jakmile nabudeš opět své původní velikosti.” Pohnula se a zavlnila, jako kdyby nás zvala dál do vykotlaného břehu, ve kterém se ukrývala. Zářila jantarově a příjemně hřála. Pod ní se na bahnitém dně jezera hemžili obojživelníci, kteří přišli vstřebat trochu tepla do svých chladnokrevných těl a voda kolem ní se jemně vlnila, jak jezero vyrovnávalo teploty.

Vstoupila jsem do jeskyně a všimla si, že Ferguse zůstala venku, promítla se do žáby a teď si hraje s ostatními. Nejspíš nechtěla rušit naši rozmluvu. Nebo se nudila.

Ensibuko se zastavila v nejkrajnějším koutě jeskyně a udělala několik složitých pohybů, při kterých její obrys párkrát změnil tvar a zase se vrátil do původního. “Teď můžeme mluvit otevřeně”, řekla a já věděla, že nad námi rozprostřela magickou ochranu proti odposlechnutí.

Ptala jsem se a ona odpovídala, pak mluvila víceméně sama a souvisle mi vyprávěla všechno, co jsem zapomněla, na co jsem si ještě neupamatovala a také všechno to, co se stalo za mojí nepřítomnosti. Ensibuko byla prastará a pamatující mnoho vládnoucích, znala svět vědomí stejně jako znala své jezero, ve kterém už byla desítky let násilím uvězněna. Přesto dokázala vidět za vody svého žaláře a navíc to dělala tak, aby vládnoucí nic netušily.

Mluvila o rebelantech, o jejich vzpouře proti vládnoucím a o tom, jak jsou tvrdě stíhány a při dopadení bez milosti rozplynuty. Rebelanti jsou odpadlé duše, které se snaží narušit hranici mezi světem vědomí a nevědomí, aby se mohly propojit s lidmi a společnými silami zachránit přírodu a vše živé na této planetě. Situace je vážná a jako jediné řešení záchrany života zde se ukazuje vypuštění magie ze světa vědomí a vytvoření světa jednoho. Co se stane pak, to nikdo netuší. Magie se nejspíš divoce odpoutá a bude nezkrotná a syrová. Ale postupně se snad podaří ji znovu navázat a použít. Také se ale celkem snadno může stát, že po zrušení hranice mezi světy se magie odpoutá takovou silou, která duším vezme životy.

“To je však vysoce nepravděpodobné.” ujistila mě hřejivě Ensibuko a dala tak jasně najevo svou podporu rebelantů a názor, na kterou stranu se mám přidat já. Bylo mi z toho všelijak, nechtěla jsem se přidávat na žádnou stranu. Alespoň ne předtím, než si pečlivě vyslechnu argumenty obou. V tu chvíli mi moje paměť přehrála další z odemčených útržků a já najednou s jistotou věděla, že rebelanty jsem založila já. Proto mě vládnoucí uklidily. A teď doufají, že se rozhodnu jinak? Možná doufají, že se neupamatuju…

7

 Byla to pravda, založila jsem rebelanty a myšlenka stržení hranice byla taky moje. Moje myšlenky se vířily vysokou rychlostí, kdybych měla hlavu, mohla by se mi teď bolestí rozskočit. Naštěstí se už o problémy tělesné schránky nemusím starat. Aspoň nějaká výhoda.

Vládnoucí se snaží stůj co stůj hranici zachovat, ale není to proto, že by se bály smrti. Smrt pro ně nic neznamená stejně, jako pro ně nikdy nic neznamenal život. Emoce jsou nemoc, emoce mají slabí (třeba já) a existenci duší může ukončit jen rozplynutí, jinak jsou na světě navždy. Nesmrtelní nikdy nepochopí cenu života.

Hranici se snaží zachovat kvůli zachování moci. Teď mají absolutní kontrolu nad světem vědomí a svázaly většinu magie, donutily ji sloužit, porobily ji. Zároveň teď mohou vstupovat do lidí a nikdo o nich neví, o tuhle možnost by přišly propojením světů a odhalením vědomého světa nevědomému. Po zničení hranice by se uvolnilo obrovské množství magie a rozprsklo se po obyvatelích světa nevědomí, kteří by ji mohli začít ovládat. A oni by dříve nebo později začali. Adaptovali by se. Síly by se přeskupily. Duše by se staly jen jednou z dalších prastarých ras na zemském povrchu, v ústraní a zapomenuté. Vládnoucí by přišly o vládu.

Jenže mladé duše už nechcou žít v tomhle vězení, které svazuje, zakazuje a přikazuje a nedává nic zpět. Nemění se spolu s tím, jak se mění svět, sedí v temném koutě a čeká, až se venku přeženou změny a vše se zase vrátí ke starému dobrému. Skutečně je všechno staré automaticky dobré?

Tamlien byla první rebelant. Tehdy to slovo začala užívat, aby vysvětlila ostatním podobně smýšlejícím duším svoje vize pro budoucnost obou světů. Nahlas zpochybňovala řády a pravidla, hledala odpovědi, ptala se neustále na důvody fungování světa vědomí a proč, proč to musí být zrovna takto. Zároveň v tichosti pracovala na jiné budoucnosti, odlišné od diktátu vládnoucích. Založila skrytou základnu rebelantů a obehnala ji mocnou magií. Nikdo, kdo nebyl v přímém spojení myslí s vůdcem rebelantů, ji nemohl objevit.

Tohle všechno mi Ensibuko vyprávěla a mně se postupně vynořovaly další a další obrazy vzpomínek. Pamatovala jsem se na to obrovské množství magie, kterou jsem vložila do utajení základny. Pamatovala jsem se na spojování myslí s dalšími dušemi, které se rozhodly přidat. Najednou mě zabolela myšlenka a já si pamatovala na to, jak vládnoucí systematicky lovily duše se mnou spojené, řezaly naše spojení a protože nad nimi přetrvávala moje ochrana a nebylo je možné rozplynout, nechávaly vládnoucí moje rebelanty zapomenout, zamykaly jim paměti a umisťovaly je proti jejich vůli do lidí. Nakonec přistoupily k nejdrastičtějšímu kroku, který byl přímo v rozporu s tradicemi vládnoucích. Udělaly to samé mně, nástupci trůnu, duši nejčistší vládnoucí linie. Myslela jsem si, že to udělat nemůžou, že jim v tom historické vazby vládnoucích rodů zamezí, proto jsem se nijak neskrývala a veřejně vystupovala se svými názory. Ale vládnoucí našly cestu. Zamkly mou paměť a schovaly mě do člověka. Dokonce mi implantovaly vzpomínku, která se mi po odstranění zámku vynořila mezi prvními, že to udělaly proto, abych byla v bezpečí před rebelanty. 

A teď mě povolávají zpět. Hanjechy má určitě za úkol korekci mé paměti, bude zachytávat moje vzpomínky, jak se mi budou vynořovat a bude je alternovat nebo se některých zcela zbavovat. Bolestivé a pravdivé vzpomínky se mi volně vracely, ochrana Ensibuko působila a její příjemné teplo proces urychlovalo. Neznamenalo to, že by mě zbavila bolesti, o to nejde, duše ustojí mnoho psychické zátěže. Ale chránila mou paměť před vnějšími vlivy a urychlovala její návrat. Přehrada se protrhla a do mého vědomí naplno proudilo všechno, co bylo složitě a pečlivě zamknuto a co se mělo uvolňovat jen tak pomalu, aby se dalo alternovat.

Vydral se ze mě zoufalý výkřik. Bolest byla téměř nesnesitelná. Kam se hrabe ta nejhorší migréna, kterou jsem zažila v lidském těle. Byla to čistá psychická bolest a neměla nic společného s bolestí fyzickou, kterou jsem ve své nové formě stejně nebyla schopná cítit. O to však byla surovější a hrůzostrašnější. Tuhle bolest by žádný člověk nesnesl. Jenže já nebyla žádný člověk. Už ne. Byla jsem duše. Vládnoucí duše. Musela jsem tím projít, jediná cesta je skrz.

Představuju si, že jsem se zoufale chytila za hlavu, zlomila se v pase, padla na kolena a položila čelo na zem. Ve skutečnosti jsem neměla žádnou z těchto tělesných částí, takže se můj fialově rozpitý obrys jen šíleně roztřásl a zmítal se po celé jeskyni, odrážel se od neviditelného deštníku magické ochrany Ensibuko, která ji udržovala silnou a čekala. Čekala na plný návrat jediné vládnoucí, které kdy mohla věřit. Tamlien už byla skoro zpět.

8

 Bolest skončila stejně rychle jako začala. Otevřu pomalu oči, respektive začnu znovu vnímat okolí. Jsem pořád ve stejné jeskyni, Ensibuko stále září a sálá v nejzazším konci jeskyně. Ale něco je jinak. Já jsem jinak. Jsem zpět.

Ohlédnu se k ústí jeskyně. Tam stojí Ferguse proměněná v animovanou kočičku s obrovskýma očima a dívá se starostlivě na mě. Vyšlu k ní upokojivou myšlenku a ona ji přijme. V zápětí se myslí spojím s Ensibuko, abychom ke komunikaci nemusely používat hlas a ona mohla zrušit magickou ochranu. Zároveň vyšlu část své mysli ven z jezera, abych zjistila polohu Hanjechy a současně s tím, jak dál vedu rozhovor s Ensibuko, plánuji další kroky a cesty, kterými se z jezera můžeme vydat. Jsem opravdu zpět.

“Vítej, Tamlien,” řekne Ensibuko nahlas a já vím, že tento hlas vysílá do světa, aby se rozletěl ke všem, co se mají dozvědět o mém návratu. Nejsem si úplně jistá, jestli je to nejrozumnější, ale nezastavím ji. Spěchá, je netrpělivá, všichni jsou, čekali na mě příliš dlouho. Jenže já jsem plně zpátky teprve pár vteřin a radši bych si vše v klidu prohlédla, vyslechla a promyslela. Situace ale taková není, není čas rozjímat, je potřeba jednat. Vládnoucí pro mě poslaly opravdu na poslední chvíli, napětí vrcholí a ticho před bouří už je tak ohlušující, že neslyšíš vlastní myšlenky. Boj už začal, ačkoliv ještě nepadla první rána. Musím se zbavit své hlídačky Hanjechy a vydat se za rebelanty. Hned teď. 

Prohledávám okolí jezera a hledám Hanjechy, nedokážu ji cítit, což je zvláštní, měla bych toho být schopná. Najednou se něco stane, už se dost stmívá, ale přece je poznat, že nebe zalil nějaký hustý a chladný stín. Stín se začne pohybovat, jako když se bouřková mračna převalují jedno přes druhé a chystají velkou podívanou. Najednou ze stínu vyšlehne blesk a já v jeho světle zahlédnu zelenkavý obrys. Hanjechy je přímo uprostřed nejtemnějšího vnitřku stínu, chvěje se po okrajích a snaží se vymanit, ale jako kdyby se prodírala přes želé, pohyb jí jde pomaleji a pomaleji, až zcela znehybní a visí ve vzduchu v převalujících se mračnech.

Stín ještě chvíli bouří kolem Hanjechy, potom ji nechá viset nehybnou na pozadí stále více potemňujícího nebe a sestupuje pomalu ke hladině jezera. Při svém sestupu se postupně zmenšuje a zhutňuje. Než dorazí ke hladině, je z něj obrys velikosti člověka, který se po krajích rozpíjí do černošeda a bez ustání se v něm bíle a modře blýská, jako kdyby jím probíjela elektřina. Kibujakha si pro mě přišla osobně.

Ucítím drobné lupnutí. Kdybych měla uši, myslela bych si, že mi levé zalehlo. Ale uši nemám. To lupnutí znamená spojení mysli. Kibujakha, současný vůdce rebelantů, se se mnou spojila. Už vím, kam musí vést moje další cesta.

9

 Svištíme společně nad vrcholky stromů směrem k základně. Cestou mi Kibujakha předává znalosti o všem, co se událo, zatímco jsem byla pryč. Vládnoucí přešly do ofenzívy a aktivně vyhledávají a rozplývají rebelanty. Dokonce vytahují z lidí duše do nich dříve uvězněné, nad kterými již pominula moje ochrana. Konvertují ty, které jsou zesláblé a podvolí se, ostatní rozplývají bez milosti.

Základna je ukryta v odlehlém koutě lesa mezi neschůdnými skalisky. Letí se k ní přes širokou řeku plnou života, který cítím celou svou osobností a plním se tím pocitem, jako když žíznivý pes chlemtá z misky vodu.

Přistaneme na malinké mýtince přímo před úzkým vstupem do jeskyně. Vypadá jako otevřená huba démona plná špičatých nebezpečných zubů. Vůbec nepůsobí přívětivým dojmem. Temnota uvnitř se přelévá jako hustá tmavá povidla vařící se v kotli na kamnech, která občas udělají mazlavou bublinu na povrchu. Když bublina pukne, postříká okolí rozpálenou, ubližující, ale tak sladkou a chutnou směsí. Dychtivě ji olizuješ ze své kůže a pálení čerstvého zranění na ruce ti přijde jako adekvátní platba za tento požitek. Dál pak stojíš u plotny a zároveň se bojíš dalšího stříkance a zároveň to chceš znovu zažít. Nebezpečí, bolest, rozkoš, slast, všechno najednou.

Tma uvnitř jeskyně je magnetická a zlověstná. Je naplněná obrovskou mocí, energií čekající na spoutání, svobodou a zároveň dýchá zlými úmysly. Víš, že tě snadno ovládne a pak budeš dělat věci, které nechceš. Všechno ve mně mi říká, že se mám otočit a co nejrychleji zmizet co nejdál. Přesto se nedá odolat. Vyrazím kupředu a v plné rychlosti vpluju dovnitř.

Kibujakha zatáhla za záchranou brzdu snad ještě včas a povolala všechny zbylé do základny. Je tu přecpáno, ale základna je malá. Oproti paláci, jak si ho pamatuji, jsme v obrovské početní nevýhodě.

Cítím v mysli ťukání, jak se mi do ní dobývají všichni rebelanti naráz a žádají o spojení. Otevřu se okamžitě všem a trochu se ve vzduchu zapotácím. Takový příval jsem nečekala. Ze všech stran mé mysli zní hlasy, které mě vítají, radují se, vyptávají se na minulost a chtějí znát budoucnost. Roztřídím je, vyslechnu a pustím se do uklidňování, když zasáhne Kibujakha.

Využije svého spojení se mnou a skrze mne zesílí své sdělení. Dozvím se spolu s ostatními obsah plánu na zhroucení hranice. Plánu útoku na palác vládnoucích, kde je ohnisko hranice neustále magicky udržované vyvolenými, strážci hranice. Vyvolení jsou všichni bez výjimky vybírány z vládnoucích, jejich schopnosti jsou monitorovány od jejich prapůvodu a celou svou existenci směřují k tomu, že jednoho dne splynou s hranicí, aby do konce svých věků udržovaly její pevnost. Já jsem byla předurčena stát se jedním z nich.

Možná i proto jsem založila rebelanty. Z naprosto sobeckých důvodů. Protože jsem se nechtěla vzdát létání po lese. Nechtěla jsem zbytek své existence strávit zavřená v jeskyni připoutaná ke hranici. Radši nechám hranici zhroutit, než abych se obětovala pro její záchranu. Teď už si najednou nejsem tak jistá svým postojem.

Kibujakha vycítí mé váhání a přidá na síle sdělení. Přebije mé váhání a dostává se v plánu k bodu, kdy vtrhneme do paláce a bez milosti rozplyneme všechny, které se nám postaví. Stejný osud samozřejmě potká i strážce hranice. U nich se už snad ani nedá mluvit o rozplynutí, svůj život ztratily ve chvíli, kdy splynuly s hranicí.

Co se stane po zhroucení hranice mezi světem vědomí a světem nevědomí, není nikomu zcela jasné. Nikdo to ještě nikdy nezkusil, jak by tedy mohlo. Magie se zřejmě uvolní a rozprskne po celém světě. Síly se přeskupí.

Jakmile se usadí magický prach z tohoto výbuchu, navážeme v ideálním případě dialog s lidmi, který povede ke společné snaze zachránit planetu před zničením. Duše toho umí mnoho nabídnout. Jsme svázány s přírodou, dokážeme cítit, co potřebuje a kudy kam dojít. Lidé to ve své odpojenosti a nevědomosti nedokážou, ale je to zčásti důsledek rozdělení světů a uzamčení magie jen v jednom z nich. Po zhroucení hranice budeme moci mluvit s lidmi přímo. Pokud tou dobou budeme ještě existovat. Pokud nás magická vlna nespláchne. Pak by to zbylo jen na lidech samotných bez naší moudrosti a pomoci.

Zkusili jsme se s lidmi domluvit už dříve pomocí vstupování do nich a přímé komunikaci, ale nefungovalo to. Lidé jsou jako hluší a slepí nejen k magii, ale nechcou vidět ani zřejmé znaky toho, kam se řítí planeta a všechno na ní. Zhroucení hranice je poslední naděje ještě situaci zachránit. Jiná už nezbývá.

10

 Do svítání zbývá ještě několik hodin a všichni se pomalu chystáme na cestu k paláci. Nevím, jestli duše někdy spí, zdá se mi, že ne, že to nepotřebujeme. Tuto noc každopádně nespí nikdo.

Pohybuji se těkavě po základně a pomáhám mladším a slabším duším navazovat magii z kořenů hory a z lesa. Nabíjíme se před bojem stejně, jako si lidští vojáci chystají zbraně a náboje. My nemáme těla, takže na pohled to v jeskyni vypadá jen jako klidné vlny přelévajících se různobarevných obrysů ze strany na stranu. V našem vědomí však probíhá tvrdá příprava a všichni napínají síly na hranice svých možností. Nikdo s nikým nemluví, kakofonie hlasů v mé mysli utichla, aniž bych ji musela tlumit. Mlčky očekáváme nejtemnější hodinu před svítáním, která může být dost dobře poslední hodinou naší existence.

Cítím strach. Nebojí se už jen Ferguse, která stále ještě leží stočená do klubíčka a pravidelně oddechuje. Bojíme se všichni. Zároveň všichni víme, že jinou možnost nemáme. Jediná cesta je skrz.

Nejsem si už jistá vůbec ničím. Nechci být loutka v něčí hře. Rozhodně se nechci stát strážcem hranice, když nejsem přesvědčená, že její zachování je správná volba. Ale zároveň se Kibujakha chová dominantně a tvrdě, ne nesrovnatelně s vládnoucími. Má svou pravdu a svůj cíl a udělá pro jeho naplnění cokoliv. Naprosto cokoliv.

Konečně přijde očekávaná hodina. Vyrojíme se ze základny a už v těchto místech se rozprostřeme do širokého okolí. Víme o sobě, udržujeme spojení myslí a řítíme se šílenou rychlostí lesem. Nebereme už ohled na překážky a hrneme se skrz cokoliv, co se nám postaví do cesty. Zvířata jsou zmatená a rozprchávají se do všech stran. Cítí nás, ale nevidí. Neví, co cítí, ale ví, že to není nic dobrého. Naše kolektivní zloba s cílem zabíjet zaplní celé okolí jako mrak štiplavého čoudu z lesního požáru, který vzniknul pod zemí a postupně si propracoval cestu na povrch. Hoří, pálí a polyká všechno živé. Už není úniku.

Dorazíme k paláci. Mýtina před ním je osvětlená posledními paprsky měsíce a za horou se objevuje první náznak svítání. Poslední den na Zemi, jak ji známe, právě nastává.

Rebelanti se tiše a klidně rozptýlí do stínů stromů kolem mýtiny a všechny upřou pozornost svých myslí ke mně. Moje chvíle právě nadešla. Poslední chybějící článek v jejich plánu. Vypluji ze stínu na mýtinu.

Nic se nestane. Část mě čekala, že v tuto chvíli aspoň zahřmí. Pomalu se pohybuji k bráně paláce a na mýtinu za mnou dopadají první paprsky slunce, svítání přichází spolu se mnou. Jsem ještě daleko od brány, ale ta už se otevře a v jejích křídlech stojí hlavní vládnoucí, moje nejbližší rodina, jestli se o duších dá něco takového říct.

Jsou tři, všechny obrysy velikosti člověka rozpité po stranách do fialové barvy. Jejich fialová je hutná a každá maličko jiná, ale není sporu, že je to fialová. Stejně jako moje. Barva vládnoucích.

Spojí se myslí se mnou a vřele mě vítají. Vyjadřují strach, co se mi stalo, když jsem ztratila ochranu Hanjechy. Ohmatávají moji mysl něžně a starostlivě, jako matka prohmatává ruku svému děcku, které zrovna spadlo, aby zjistila, že si nic nezlomilo. Jejich počínání je uklidňující a upokojuje mě. Skoro zapomínám na to, proč jsem vlastně přišla. Zapomínám, že právě tyhle duše se mě na dlouhá léta zbavily a teď jsem zpátky jen proto, že mě potřebují.

Jako ve snu pluji za nimi a vejdu do paláce. Za branou čeká Hanjechy a ani trochu se nezlobí. Je šťastná, že mě vidí. Já jsem ráda, že je v pořádku. Vypadá to, že se jí nic nestalo. Možná vládnoucí nebudou tak krutí. Možná si to všechno můžeme ještě v poklidu vysvětlit a najít společnou řeč.

Jen mi tohle prolétne neopatrně myslí, stane se najednou několik věcí. Jedna ze tří vládnoucích vykřikne a rozplyne se na místě. Prostě zmizí. Za ní se děsivou rychlostí vynoří Kibujakha a blýská na všechny strany. Hanjechy se pohne přede mě a šeptne mi do mysli “Utíkej, Tamlien, zachraň se.” Na mýtinu se mezitím vyhrnou rebelanti a valí se k otevřené bráně. Strážní, které byly do té doby u otevřených křídel brány, se nyní všemožně snaží ji zavřít. Začal nepřehledný zmatek, který nemá jen tak skončit.

11

 Do svítání zbývá ještě několik hodin a všichni se pomalu chystáme na cestu k paláci. Nevím, jestli duše někdy spí, zdá se mi, že ne, že to nepotřebujeme. Tuto noc každopádně nespí nikdo.

Pohybuji se těkavě po základně a pomáhám mladším a slabším duším navazovat magii z kořenů hory a z lesa. Nabíjíme se před bojem stejně, jako si lidští vojáci chystají zbraně a náboje. My nemáme těla, takže na pohled to v jeskyni vypadá jen jako klidné vlny přelévajících se různobarevných obrysů ze strany na stranu. V našem vědomí však probíhá tvrdá příprava a všichni napínají síly na hranice svých možností. Nikdo s nikým nemluví, kakofonie hlasů v mé mysli utichla, aniž bych ji musela tlumit. Mlčky očekáváme nejtemnější hodinu před svítáním, která může být dost dobře poslední hodinou naší existence.

Cítím strach. Nebojí se už jen Ferguse, která stále ještě leží stočená do klubíčka a pravidelně oddechuje. Bojíme se všichni. Zároveň všichni víme, že jinou možnost nemáme. Jediná cesta je skrz.

Nejsem si už jistá vůbec ničím. Nechci být loutka v něčí hře. Rozhodně se nechci stát strážcem hranice, když nejsem přesvědčená, že její zachování je správná volba. Ale zároveň se Kibujakha chová dominantně a tvrdě, ne nesrovnatelně s vládnoucími. Má svou pravdu a svůj cíl a udělá pro jeho naplnění cokoliv. Naprosto cokoliv.

Konečně přijde očekávaná hodina. Vyrojíme se ze základny a už v těchto místech se rozprostřeme do širokého okolí. Víme o sobě, udržujeme spojení myslí a řítíme se šílenou rychlostí lesem. Nebereme už ohled na překážky a hrneme se skrz cokoliv, co se nám postaví do cesty. Zvířata jsou zmatená a rozprchávají se do všech stran. Cítí nás, ale nevidí. Neví, co cítí, ale ví, že to není nic dobrého. Naše kolektivní zloba s cílem zabíjet zaplní celé okolí jako mrak štiplavého čoudu z lesního požáru, který vzniknul pod zemí a postupně si propracoval cestu na povrch. Hoří, pálí a polyká všechno živé. Už není úniku.

Dorazíme k paláci. Mýtina před ním je osvětlená posledními paprsky měsíce a za horou se objevuje první náznak svítání. Poslední den na Zemi, jak ji známe, právě nastává.

Rebelanti se tiše a klidně rozptýlí do stínů stromů kolem mýtiny a všechny upřou pozornost svých myslí ke mně. Moje chvíle právě nadešla. Poslední chybějící článek v jejich plánu. Vypluji ze stínu na mýtinu.

Nic se nestane. Část mě čekala, že v tuto chvíli aspoň zahřmí. Pomalu se pohybuji k bráně paláce a na mýtinu za mnou dopadají první paprsky slunce, svítání přichází spolu se mnou. Jsem ještě daleko od brány, ale ta už se otevře a v jejích křídlech stojí hlavní vládnoucí, moje nejbližší rodina, jestli se o duších dá něco takového říct.

Jsou tři, všechny obrysy velikosti člověka rozpité po stranách do fialové barvy. Jejich fialová je hutná a každá maličko jiná, ale není sporu, že je to fialová. Stejně jako moje. Barva vládnoucích.

Spojí se myslí se mnou a vřele mě vítají. Vyjadřují strach, co se mi stalo, když jsem ztratila ochranu Hanjechy. Ohmatávají moji mysl něžně a starostlivě, jako matka prohmatává ruku svému děcku, které zrovna spadlo, aby zjistila, že si nic nezlomilo. Jejich počínání je uklidňující a upokojuje mě. Skoro zapomínám na to, proč jsem vlastně přišla. Zapomínám, že právě tyhle duše se mě na dlouhá léta zbavily a teď jsem zpátky jen proto, že mě potřebují.

Jako ve snu pluji za nimi a vejdu do paláce. Za branou čeká Hanjechy a ani trochu se nezlobí. Je šťastná, že mě vidí. Já jsem ráda, že je v pořádku. Vypadá to, že se jí nic nestalo. Možná vládnoucí nebudou tak krutí. Možná si to všechno můžeme ještě v poklidu vysvětlit a najít společnou řeč.

Jen mi tohle prolétne neopatrně myslí, stane se najednou několik věcí. Jedna ze tří vládnoucích vykřikne a rozplyne se na místě. Prostě zmizí. Za ní se děsivou rychlostí vynoří Kibujakha a blýská na všechny strany. Hanjechy se pohne přede mě a šeptne mi do mysli “Utíkej, Tamlien, zachraň se.” Na mýtinu se mezitím vyhrnou rebelanti a valí se k otevřené bráně. Strážní, které byly do té doby u otevřených křídel brány, se nyní všemožně snaží ji zavřít. Začal nepřehledný zmatek, který nemá jen tak skončit.

12

 Stojím uprostřed absolutního zmatku a nedokážu se rozhodnout, co mám udělat. Vládnoucí se právě postavily na odpor Kibujakha a zatlačují ji ven z brány. Ona se snaží je rozplynout svými blesky, ale vládnoucí jsou mocné a udržují před sebou magický štít.

Strážní zavírají bránu a zatlačují dorážející rebelanty dál na mýtinu. Různobarevné obrysy na mýtině se chvějí a blyští v ranním slunci. Nastává nádherný den zaplněný sluneční září a s oblohou bez mráčku. Ideální podmínky pro zničení světa.

Z útrob paláce přibývají další a další strážní, posilují štít, zavírají bránu a pouští se do boje proti rebelantům. První duše na mýtině se začnou rozplývat pod jejich útokem. Proberu se z transu.

Otočím se ke strážným. V tom cítím, jako kdyby mě někdo chytil za rameno. Je to jen pocit, žádné rameno nemám. Ohlédnu se a tam je ještě stále Hanjechy, která se do boje nezapojuje a snaží se i mně zabránit v zapojení.

“Oplýváš velikou mocí, Tamlien.” slyším její hlas a vím, že do něj vkládá sílu manipulace. Snažím se ji vyhnat se své mysli, ale všechen ten zmatek kolem, vjemy a vzájemné propojení mě zaměstnává natolik, že to nedokážu. Hanjechy je sice slabá v magii, ale je velmi silná v ovládání druhých.

“Ještě to můžeš zachránit, můžeš všechny zachránit. Pojď se mnou k hranici. Až s ní splyneš, všechno přestane. To přece chceš. Nenechat umírat nevinné.” mluví a já se pomalu dávám do pohybu směrem do nitra paláce. Chci to šílenství zastavit. Jediná možnost je posílit hranici.

V tu chvíli bitevní vřavu přeruší pronikavé sloní zatroubení. Otočím se k bráně, kterou se strážným dosud nepodařilo zavřít. Na mýtinu přibíhá obrovský bitevní slon a řítí se směrem k paláci. Ferguse.

“Ne!” křiknu a vrhnu se k bráně, ale je pozdě. Jedna z vládnoucích právě vyslala mocné kouzlo a slon několik metrů od brány padá na zem, ale zem jako kdyby ho hroznou rychlostí vsakovala. Nedopadne na ni, propadá se mýtinou dál a dál, až celý zmizí v zemi. Nezbyde po něm ani stopy. Tráva vypadá, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Ferguse se rozplynula.

Obrátím veškerý svůj žal a hněv na strážné a jednou mocnou vlnou je všechny omráčím a srazím k zemi. Bariéra před rebelanty naráz povolí a oni vtrhnou do paláce v čele s Kibujakha, která zuří a blýská blesky na všechny strany. Rozplyne všechny omráčené strážné a žene se do útrob paláce, kam bleskově zmizely obě zbývající vládnoucí. Ostatní rebelanti za ní. Všichni kolem sebe víří magií a zneškodňují vše a všechny, kteří se jim připletou do cesty. Kdybychom nebyli nehmotní, byla by to krvavá řež. Ani takhle to ale není příjemná podívaná.

Stojím u otevřeného vstupu kousek od místa, kde ještě před chviličkou byla jedna ze strážných. Teď po ní nezbylo vůbec nic, když nepočítám opálený kus skály, který zasáhla Kibujakha bleskem. Cítím se, jako kdyby někdo omráčil mě. Nemůžu se vůbec pohnout. Taková obrovská zloba, taková agrese vtrhla do paláce a nechává za sebou jen zkázu. Vládnoucí mají daleko k dokonalosti a rozhodně by potřebovali v mnoha věcech rázně otevřít oči, ale naprostá likvidace je snad až příliš. A nejhorší ze všeho je, že jsem tohle všechno dopustila já.

Teď už si konečně vzpomínám, co byl můj cíl, než mě uklidili do světa nevědomí. Chtěla jsem být mediátor, chtěla jsem fungovat jako prostředník a nedopustit násilí. A teď jsem udělala přesný opak.

13

 Nevím, jak dlouho tam nečinně a nehybně stojím, zatímco se kolem mě jako zpomalený film hrnou barevné obrysy. Nedokážu se pohnout. Ferguse je mrtvá a je to moje vina. Neměla jsem vůbec dopustit, aby rebelanti táhli na palác. Měla jsem to zastavit dřív, než to začalo. A teď je na všechno pozdě.

Proberu se rázně z tranzu. Možná ještě není pozdě.

Pustím se do útrob paláce. Chci zastavit Kibujakha, než rozplyne všechny vyvolené, co udržují hranici. Možná má hranice padnout a možná bude lepší vypustit magii, ale ne za cenu zničení tolika duší. Musí být jiná cesta. Musím ji zastavit.

Doženu ji před vstupem k ohnisku, kde se udržuje síla hranice.

“Zadrž, tohle je šílenství!” křiknu jí do mysli a ona se opravdu zastaví. Velice pomaličku se její černošedý obrys prokvetlý blesky otočí ke mně a já v tu chvíli vím, že si povídat nebudeme.

Uhnu prvnímu blesku, který po mně vrhne. Zaryje se do skály za mnou a významný kus jí ulomí. Chytím Kibujakha magií kolem jejího nehmotného těla a přitlačím ji na zeď. Chci ji znehybnit a přinutit k rozhovoru.

Vypálí do mé magie elektrikou díry, osvobodí se a než stihnu reagovat, metne po mně dalším bleskem. Tentokrát mě zasáhne. Cítím v místech, kde bych jako člověk měla hruď, obrovský tlak a náhlou paniku. Podívám se na Kibujahka, která se teď vznáší nade mnou. Seberu další magii k útoku, ale ona ji dalším bleskem přibije k podlaze. Jsem daleko mocnější, oplývám silnější magiií a také jí mám víc. Jenže ona je rychlá a na tohle roky trénovala. Něco mi říká, že věděla, že se se mnou bude muset utkat. A velmi dobře se na to připravila.

“Nedělej to horší, než to musí být, má milá Tamlien. O Ferguse už jsi přišla, vládnoucí jsem taky rozplynula, nenuť mě udělat to samé i tobě.” mluví ke mně a já si v tu chvíli uvědomuji, že to, co skutečně porazilo slona, byl blesk. Jen to v tu chvíli vypadalo, že to byla jedna z vládnoucích, ale ve skutečnosti to byla Kibujakha. Viděla, že potřebují moji pomoc a zároveň cítila, že váhám. Využila mě. Teď už mě nepotřebuje.

Seberu se k poslednímu pokusu o odpor, ale je to marné. Kibujakha mě dalším bleskem zcela paralyzuje a odmrští mě daleko od vstupu k ohnisku. Směje se, když si neodpustí dovětek: “Vždycky jsi byla rozmazlená, ó vládnoucí, ale nakonec jsi mi celkem dobře posloužila.” a zmizí ve vstupu k ohnisku.

Ležím na zemi a nemůžu se pohnout. Ačkoliv nemám tělo, mám pocit, jako kdyby na mně stála celá hora svou plnou vahou a tlačila mě k zemi. Zkusím posbírat nějakou magii, ale jsem moc raněná na to, abych něco takového dokázala. A potom to začne.

Nejdřív to jsou vzdálené tupé rány přicházející z hloubi země, velmi rychle se ale změní v zemětřesení a to stále sílí, až se celý palác třese jako sulc. Moje nehmotná existence se bolestivě třese spolu s ní a mysl se mi může rozskočit náhlým přívalem nekontrolované magie, jak Kibujakha rozplývá všechny vyvolené jednu po druhé a z nich se uvolňuje životní síla a magie, kterou v sobě mají navázanou.

Myslím si, že už nemůže být hůř a ze všeho nejvíc si přeju, aby mě na místě taky někdo rozplynul a konečně utnul moji ubohou existenci. A pak to praskne.

Lupne to jako lupne někdy bolestivě v uchu při střídání tlaků. Tlumené všudypřítomné a ubližující “lup” zaplní svět a jako kdyby z něj na chvilku zmizel veškerý zvuk. Hranice je prolomena.

Setinu sekundy se nic neděje. A pak se stane všechno najednou. Surová nespoutaná magie zalije svět a ten v okamžení zešílí v kakofonii zvuků a nesnesitelné břitkosti barev. Není cesty zpět.

Konec