Trump jako konec NATO?

Nebudu vás chránit

„Pokud nebudeme dávat dost na obranu a Rusko na nás zaútočí, ochráníte nás?“

„Řekl jsem: takže jste neplatili? Jste delikventi? On řekl, „ano, stalo se tak“. Ne, nebudu vás chránit. Vlastně budu je (Rusko) budu pobízet, aby si dělali, co jen budou chtít. Musíte platit.“

Ne, není to nějaký film nebo nějaká televizní show. I když je to vlastně je. Pro (staro)nového kandidáta republikánů Donalda Trumpa. Slova, která pronesl, korespondují s tím, co vyšlo na povrch v polovině letošního ledna, kdy měl Trump evropským spojencům říct, že by jim Amerika na pomoc nepřišla.

Nebudu teď dlouze polemizovat nad tím, že evropské státy dlouhé roky zanedbávaly svoji obranu. Nebudu ani polemizovat nad tím, že jsme mohli dělat víc. Že naši politici nás neměli strašit tím, když rozpočet na obranu i v časech míru bude mít 2 % HDP, jak se to opakovaně dohadovalo na různých summitech Severoatlantické aliance. Ani nebudu psát, že když Trump prvně naznačoval, že prostě musíme na obranu dávat víc, tak v jeho slovech byl kus pravdy. Ale tento kus pravdy byl i u jiných amerických prezidentů.

Trochu historie

Když jsem před lety psal svoji diplomovou práci, ve které jsem zkoumal možnosti založení společné evropské obrany (čistě teoreticky by to vlastně šlo relativně snadno, a přitom bychom nemuseli potopit NATO, ale o tom třeba jindy), četl jsem i dobové články a vyjádření amerických prezidentů včetně Bude staršího.

Téma větších výdajů ze strany evropského křídla NATO je na stole už téměř 35 let. Naší chybou (a velkou) v Evropě je to, že jsme nebrali svoji obranyschopnost vážně. Ať už z důvodu nepochopení nových reálií světa, kdy se někteří fakt viděli na konci dějin, protože přece „dobro porazilo zlo“ či neschopnosti prodat veřejnosti myšlenku, že naše ozbrojené síly musíme udržovat v relativní bojové připravenosti. Protože co by kdyby. A ono, co by kdyby přišlo.

Jak říkám, nechci dlouho polemizovat nad analýzou chyb, kterých jsme se v minulosti dopustili a které teď musíme napravovat s násobně větším úsilím za tlaku ruské ofenzívy v Ukrajině. To, nad čím bych ale polemizovat chtěl, je samotný důvod existence Severoatlantické aliance a principu kolektivní obrany.

Spojené státy na odchodu?

Málo se o tom mluví, ale Severoatlantická aliance byla zakládána paralelně s probíhajícími procesy evropské bezpečnostní integrace. Rovněž se o tom tolik nemluví, ale byly to Spojené státy, které velmi silně tlačily na vznik evropského integrovaného obranného pilíře. Kdyby se vnitropolitická situace ve Francii v padesátých letech minulého století stočila ve prospěch podporovatelů společné evropské obrany, zřejmě bychom dnes měli nejen ekonomicky, ale i vojensky integrovanou Evropu.

Je otázkou, jakou formu by dnes mělo NATO. Nejspíš by se sestávalo ze dvou pilířů. Jednoho evropského a jednoho amerického. Spojené státy by jistojistě dávaly na obranu o něco méně, než dávají dnes a my v Evropě bychom měli efektivnější vynakládání nákladů na společnou bezpečnost. Jenže to je možná paralelní historie. Ta naše se otočila jiným směrem.

Evropská obrana nakonec nevznikla (a její další pokusy byly až do přijetí Lisabonské smlouvy spíše střelbou slepými náboji) a Spojené státy se staly dominantní vojenskou silou jak na americkém kontinentu, tak i na tom evropském. Washington získal přístup k naší infrastruktuře, postavil si v Evropě řadu základen a například v Německu rozmístil své jaderné hlavice. Evropské státy, které byly součástí jak evropského ekonomického integračního procesu, tak i součástí NATO, začaly sjednocovat své standardy, přizpůsobovat infrastrukturu pro těžkou vojenskou techniku. Po dobu studené války, kdy se Evropa (zejména Západní Německo) bála, že by mohl přijít sovětský útok, se vynakládaly i relativně vysoké náklady na svoji vlastní obranu. Na čem ale tato obrana stála? Nebudu se pouštět do vojenské tématiky, nejsem vojenský analytik. Jsem však právník, a tak čtu smlouvy a sleduju jejich vývoj.

Princip kolektivní obrany

Obrana v rámci Severoatlantické aliance stojí na principu kolektivní obrany. Co to znamená? V zásadě panuje shoda na tom, že pokud některý z členů vojenské aliance byl napaden, přijdou mu ostatní členové na pomoc. Jde o onen známý článek 5 Washingtonské smlouvy (smlouvy o NATO).

Co tento článek říká? Říká to, že v případě, že jeden nebo více států v Evropě nebo Severní Americe bude napaden, bude se tento útok považovat za útok proti všem členům Aliance. Jaké budou následky pro agresora? Kterýkoli stát v rámci aliance může přijít takovému státu na pomoc (včetně použít ozbrojené síly). Jedním z prvních důležitých bodů, které by zde chtěl vytknout je absence výslovného uvedení, že pomoc musí mít vojenský charakter.

Pro zajímavost bych chtěl uvést, že podobný princip kolektivní obrány je dán i v rámci Evropské unie. V článku 42 odstavci 7 Smlouvy o Evropské unii je napsáno, že „pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci“.

Proč jsou tyto principy důležité (a jsou mimochodem dovoleny Chartou OSN, konkrétně čl. 51)? Z několika důvodů. Vítězové druhé světové války nechtěli dovolit, aby se opakovaly stjené hrůzy. Proto byla ustanovena Rada bezpečnosti, proto existují principy zdržení se užití vojenské síly v případě sporů, zákaz změny hranic vojenskou silou, nicméně jsou ale dané celkem jasné podmínky, za kterých se může síla použít. Charta OSN reflektovala i existenci sfér vlivů a de facto rozdělení světa (tehdy na dva velké póly – americký a sovětský).

Jak jsem popisoval výše, Severoatlantický blok je blokem, který je veden Spojenými státy (a my jsme s tím jako Evropané souhlasili). Spojené státy a Evropa tímto multiplikují svoji vojenskou sílu a multiplikují tím schopnost vojenského odstrašení potenciálního nepřítele ještě před tím, než ho napadne na některého z členů NATO (i EU) zaútočit. Princip naší společné obrany, která je vedena Spojenými státy, byl natolik odstrašující, že nikoho ani nenapadlo, že by mohl na některého z členů přijít s konvenční válkou.

Tomu odpovídá i to, kolikrát byl článek 5 za pětasedmdesátiletou historii NATO aktivován. Stalo se tak pouze jednou, kdy ho aktivovaly Spojené státy po útoku 11. září 2001. Následně došlo k invazi do Afghánistánu, do kterého se zapojila Amerika i její alianční spojenci. Tohle nepíšu jen tak pro nic za nic. Navzdory tomu, že tehdejší výdaje na evropskou bezpečnosti nastupovaly na sestupnou trajektorii, evropští spojenci nenechaly USA osamocené. Koneckonců – útok na jednoho člena je útokem na všechny.

Odporuje to slovům Donalda Trumpa, který svým voličům vykládal, že bychom Americe nepřišli na pomoc. Pokud pomineme hloupé komentáře Emmanuela Macrona, který sní o evropské obraně pod vedením Francie (ano, zní to paradoxně, protože právě kvůli Paříži společnou evropskou obranu nemáme), nikoho ze státníků v zásadě nenapadlo článek 5 zpochybnit (ano, musíme pominout také lobotomické komentáře Andreje Babiše během volební kampaně, ten totiž není schopen sledovat myšlenky tazatelů, aby neodpovídal pouze naučené marketingové fráze).

Trump tak přišel z něčím, co v zásadě nemá obdoby – řekl, že článek 5 nemusí platit. To je ale do přímého rozporu se zněním Severoatlantické smlouvy, na rozdíl třeba od oněch 2 % HDP na obranu, které jsou vyjádřeny pouze v deklaracích po závěrečných summitech (to říkám proto, kdybych si chtěl hrát na ďáblova advokáta). Dvě procenta jsou nepsaným konsensem, de facto ústní smlouvou (byť nejde o právzní závaznost). A je naší chybou, že tuto smlouvu (byť nepsanou) jsme nebyli schopni plnit. Dává to ale Trumpovi právo zahodit vše, co Amerika 80 let budovala? Kdo mu dává právo pobízet naše nepřátele, aby na nás útočili? Otázka je čistě rétorická.

Evropa ze se svého dlouhého spánku evidentně probouzí a slova, která Trump pronáší, zkrátka neodpovídají snahám, které nyní po téměř celé Evropě vidíme. Ve velké spoustě svých článků jsem psal o tom, jak pokračují snahy evropských spojenců získat větší obranyschopnost, navyšovat výrobní zbrojní kapacity. Evropa je nyní centrem vojenské a finanční pomoci Ukrajině, zatímco Spojené státy jsou paralyzováni právě Trumpovými lidmi.

Naše spojenectví tu není od toho, abychom si měřili pindíky v tom, kdo dává víc peněz na obranu. A znovu, nebráním to, že jsme zaspali, nebráním ani alibistický přístup Německa před válkou a nebráním ani to, že výsměšné komentáře na Trumpův účet, byly ze strany některých evropských spojenců nemístné až kontraproduktivní.

Chceme udělat naše partnerství takové, aby více odpovídalo naší ekonomické síle? Ok, já nejsem proti. Pojďme se o tom bavit. Zároveň se ale tedy pojďme bavit o tom, jak toho vlastně chceme dosáhnout. A také se pojďme bavit o tom, kdo má vůbec stát ve vedení naší země. Má to být člověk typu Andreje Babiše, který už teď torpéduje F-35 a Alena Schillerová, která říká, že si obranu „zajistíme cestami“? Má to být Tomio Okamura, jehož postoje snad ani nemusím rozvádět? A co jiné země v Evropě?

Jakou podobu mají tyto výdaje mít? Začneme provádět společné akvizice v rámci Aliance? Nebo budeme dávat více peněz přes unijní struktury typu PESCO, EDA a EPF? Jaké pravomoci má vlastně Unie v této oblasti mít? Pokud někdo souhlasí s Trumpem, musí říct, jakým způsobem budeme postupovat. Kde je plán? Toto jsou všechno věci, o kterých se dá bavit, o kterých můžeme diskutovat a stanovovat s technické parametry.

O čem se ale bavit nemůžeme je existence a aplikace článku pět. Neexistuje zde žádný kompromis. Pokud má být Aliance stále největší vojenskou sílou této planety (a ano, NATO s USA je mnohem silnější než samotné USA), pak se o článku 5 nedá vyjednávat. Nedá se vyjednávat o tom, za jakých podmínek se budou členové navzájem chránit, protože na tom jsme se dohodli před 75 lety. Článek 5 má platit vždy. Jde o vojensky, psychologický a preventivní efekt. Ano, takhle jednoduché to je.

Trumpova slova a jeho vyjadřování si v zásadě nezadají s přístupem mafiánů někde v Rusku nebo Bělorusku. Vzájemná ochrana není předmětem vyjednávání a tím méně vydírání. Neplatíme nějaké výpalné, ale vzájemné spolupracujeme. Nemotivujeme se výhrůžkami a zastrašováním.

Jsme nicméně postavení před možnost, že americkým prezidentem bude člověk, který z principů win-win nevychází a tomu musíme přizpůsobit naše chování. Pokud zůstaneme v roli pasivního pozorovatele, může se stát, že jednoho dne se probudíme nepřipravení, až na Tallinn poletí ruské Kinžaly. Na toto však připravení být musíme a na útok odpovědět ještě větší silou. Ať už s Amerikou či bez ní.

Líbí se Vám mé články a chtěli byste mě podpořit například "pozváním na kafe"? Pokud ano, klikněte na ikonku [$] dole pod textem. Kdybyste mě chtěli pozvat na "dvě kafe" a podporovat tvorbu pravidelně, zvažte předplatné na mém profilu zde na forendors. Všem mockrát děkuji!