MOŘE NÁLEZŮ A ZTRÁT 1

1.

Byl příjemný letní podvečer. Elena seděla na pláži nedaleko hotelového resortu, kde trávila letní prázdniny se svými rodiči a starším bratrem Jakubem. Více než polovina pobytu už byla za nimi, a Elena cítila potřebu být alespoň na chvíli sama. Jen ona, pláž a moře. Seděla na bílém písku a tiše naslouchala šumění vln.

Tohle je ten nejlepší moment z celého dne, pomyslela si. Zhluboka se nadechla a lehce přivřela oči. Chtěla si ten okamžik maximálně vychutnat. Žádný spěch, žádné davy turistů, žádní otravní bratrovi kamarádi…

A co bylo podstatné, alespoň chvíli jí nikdo neříká, co má dělat nebo kam může a nemůže jít. To byla především otcova specialita. Jako učitel měl vždy pocit, že by měl mít plnou kontrolu nad tím, jak jeho děti tráví volný čas. Především si zakládal na tom, aby ho trávily, jak sám rád říkal, plnohodnotně a děláním smysluplných věcí.

V praxi to pro sourozence Novákovy znamenalo mít naplánovanou každou minutu dne. Od mala tak všichni tři navštěvovali spoustu zájmových kroužků. O rodinných dovolených to pak pro změnu vypadalo, jako kdyby si rodiče chtěli napravit reputaci a vynahradit dětem ten nedostatek času, který na ně měli během školního roku. Táta tak každý den vymýšlel nové a nové sportovní či kulturní aktivity. To bylo fajn, když bylo Eleně deset, ale v patnácti? Teď chtěla od svého okolí jediné: aby jí všichni dali pokoj!

Přesto právě Elena byla ze sourozenců Novákových ta nejpřizpůsobivější. Bez řečí od malička chodila do hudební školy na hodiny klavíru a zpěvu, i když ji to nijak zvlášť nebavilo. Po prázdninách se pro změnu chystala zapsat na kurzy moderního tance v blízkosti jejich bydliště na okraji Prahy. Také se už nemohla dočkat, až na podzim nastoupí do tanečních. Tajně doufala, že neoblíbený zpěv vymění právě za tanec.

Nejstarší ze sourozenců, devatenáctiletá Natálie, tentokrát odmítla jet na rodinnou dovolenou a raději vyrazila s přáteli na cestu po severní Evropě. Natálie byla z celé rodiny ta nejvzdorovitější a byla ten největší dobrodruh. Po maturitě se chystala odjet do Anglie, kde chtěla nejdříve pracovat a posléze studovat anglickou literaturu.

Se svými plány se svěřila jen Eleně. Rodiče zatím žili v domnění, že jejich nejstarší dcera půjde studovat medicínu, tak jako její matka. A Natálie jen čekala na vhodnou příležitost, kdy a jak rodičům naznačí, že má své vlastní plány. Elena nepochybovala o tom, že si její sestra nakonec prosadí svou. Vždycky Natálii nejen v tomhle obdivovala. Ten její spirit, tak trochu hippie styl a věčně optimistickou náladu. A ten zástup obdivovatelů! Elena rozhodně neměla pocit, že jí svět leží u nohou, jak se smíchem říkávala Natálie.

Začátkem roku Elena oslavila patnácté narozeniny a měla pocit, že už nemůže být víc průměrná. Ani ve škole v žádném předmětu obzvlášť nevynikala. Možná jen v dějepisu. Historie ji docela bavila. Neučila se špatně, ale její vysvědčení bylo většinou plné dvojek místo jedniček. Vždycky něco chybělo k tomu, aby to byla výborná. Ve sportu průměr, v kreslení průměr a při pohledu do zrcadla měla také pocit, že ta krásná v rodině je její sestra. Ona maximálně zdědila po mámě husté kaštanové vlasy a taky křivky, ale to ji zas až tak netrápilo.

Ani o nějakých zástupech obdivovatelů nemohla být řeč. Pravda, ve čtvrté třídě na základní škole měla tajného ctitele, který jí potají každé ráno nechával na školní lavici květiny. Avšak po měsíci a půl se květiny z ničeho nic přestaly objevovat a za další měsíc zaslechla, jak si holky ze 4. B špitaly, že někdo nechal svazek pampelišek na lavici Anety Vomáčkové.

Ani na mezinárodním gymnáziu, které teď navštěvovala, to nebylo o moc lepší. Ne že by se jí nikdo ze školy nelíbil. Naopak. Vždy ale měla pocit, že vedle krásných a super štíhlých spolužaček nemá absolutně žádnou šanci. A být v patnácti nepolíbená, to už přestávala všechna legrace…

Sebevědomím také zrovna neoplývala. Nikdy nevěděla, co v které situaci říct, aby to bylo vtipné. Debatám spolužáků proto spíš přihlížela, aniž by se do nich aktivně zapojovala. Pokaždé měla pocit, že cokoli řekne, bude trapné a ona se jen znemožní. Většinou tedy raději neříkala nic, čímž si vysloužila nálepku „ta tichá“.

Elena si častokrát připadala jako šedá myška, kterou nikdo nebere vážně. A to ji štvalo. Prostě nevěděla, jak se v davu svých vrstevníků prosadit. Přitom stejně jako její kamarádky i ona snila o super klukovi, o tom princi, kterého všechny budou chtít, a on bude mít zájem jenom o ni. Byla však přesvědčená, že tohle by se jí stát nemohlo. Že tohle je něco, co se stává těm druhým.

A tak už několik let alespoň tajně doufala, že si jí snad už konečně všimne Adam Miller, kluk z vedlejší třídy a blízký kamarád jejího o rok staršího bratra Jakuba. Zatím však doufala marně. To byl také jeden z mnoha důvodů, proč se Elena během letního pobytu v Itálii rozhodla myslet víc na sebe a najít si vlastní cestu, něco, co by ji naplňovalo a bavilo. Něco, na co by nepotřebovala nikoho jiného. Jen ještě nevěděla, co přesně by to mělo být. Využívala proto každou možnou chvilku, aby mohla v klidu přemýšlet. A podvečerní pláž byla naprosto ideálním místem.

🌅

Připadala si jako ve snu. Ona, Elena, měla dnes v podvečer schůzku s tím nejúžasnějším klukem na světě… nebo alespoň v tomhle malém italském městě. Celý den si v hlavě přehrávala včerejší setkání. Ty krásné modré oči a ten úsměv! Už jen ta představa, jak jí budou všechny kamarádky závidět, až jim o tom poví. Až jim ukáže jeho fotku. Zblednou závistí. Nic na tom, že ještě žádnou fotku s Antoniem nemá. Na dnešním setkání určitě nějakou pořídí, zasnila se.

Celý den neztratila úsměv z tváře, až se to Jakubovi zdálo podezřelé a musel ji trochu svými řečmi poškádlit. Ignorovala ho. Čekal ji úžasný večer s fantastickým klukem a nikdo, opravdu nikdo, jí to nemohl zkazit. Ani brácha, ani rodiče…

„Sakra, rodiče,“ uvědomila si náhle Elena a úsměv se změnil v postranní škleb. Celým tím sněním úplně zapomněla na podstatný detail, a to, jakou najít smysluplnou výmluvu, proč nestráví dnešní podvečer s rodiči na hotelu. Rozhodně jim nemůže říct o Antoniovi. Okamžitě by jí zakázali se s ním vidět. Pořád pro ně byla malá holka, která má na randění ještě spoustu času. Bylo jí přece teprve patnáct! Jak typické. No právě. Bylo jí už patnáct a byla přesvědčená, že je načase se zamilovat. Skoro všechny její kamarádky už randily, a ona… Eleninu tvář znovu ozdobil široký úsměv.

„Aaaa!“ vypískla náhle. Ze snění ji vytrhla studená sprška vody, která se jí snesla na rozpálené tělo. Naštvaně se rozhlédla kolem. „No jistě, ten idiot Dominik,“ zamumlala si pro sebe. Jeden z Jakubových kamarádů z hotelového resortu, který tam také trávil prázdniny s rodiči, na ni stříkl vodu z bazénu. Proč jen ji nemůžou alespoň na chvíli nechat na pokoji?

Na rozdíl od Eleny si její bratr rychle našel kamarády všude, kam přišel. Tuhle vlastnost mu obzvlášť záviděla. Jakub neměl absolutně žádný problém navázat kontakt s úplně cizími lidmi. Vždycky byl velmi vtipný a pohotový a měl spoustu kamarádů, kteří ho často navštěvovali i doma.

Novákovi bydleli v rozlehlé vile obklopené zelení v jedné z okrajových pražských čtvrtí. Nejedna Elenina kamarádka si neodpustila poznámku, jak skvělé to musí být, mít bratra, který má takovou spoustu kamarádů. Problém byl pouze v tom, že všichni Jakubovi kamarádi, a to včetně hezounka Adama, považovali Elenu za „malou sestru“. Rozhodně ji nezvali na rande a ani se s ní vlastně moc nebavili. Elena je pro změnu ignorovala a chodila kolem nich, jako by byli vzduch.

Ani o prázdninách se Elena nemínila začleňovat do společnosti, kterou kolem sebe Jakub vytvořil hned během prvního dne. Byla to směska kluků a holek z různých zemí, kteří trávili stejně jako oni letní dny v Itálii. Po celý den obvykle dováděli kolem bazénu a hráli fotbal nebo volejbal na pláži. Večer pak společně vyráželi na diskotéku, která se nacházela přímo v prostorách hotelového resortu.

Elena neměla chuť ani náladu se k nim přidat. Raději trávila dny posedáváním u jednoho z hotelových bazénů nebo na pláži čtením knížky a sněním. To byla ostatně její nejoblíbenější činnost. Utíkala tím od šedé reality dne a alespoň na chvíli se mohla stát tou osobou, tou dívkou, kterou vždycky chtěla být. Vymýšlela si své vlastní příběhy, kde byla ona ta krásná a obdivovaná a kde to byla ona, kdo hrál hlavní roli.

Občas si také hrála u bazénu s dvouletou Aničkou, dcerou přátel jejích rodičů. Sama se nabízela, že Aničku pohlídá. To jí častokrát sloužilo i jako výmluva, když ji děti z party přemlouvaly, aby s nimi šla hrát nějakou hru. To se ovšem nestávalo moc často. Zpravidla jen když jim zrovna někdo chyběl do počtu. Většinu času si tak Elena připadala jako loser… Totální ztroskotanec.

Dnes se však cítila naprosto výjimečně. Už dlouho se na něco tak netěšila. Dnes totiž měla znovu vidět Antonia. Jen při té představě se celá rozzářila. Elena a Antonio, jak božsky to znělo! Co na tom, že ho znala sotva den, dva. Byla to pro ni láska na první pohled a doufala, že to bylo vzájemné. Že i on to cítil stejně. Elena se zadívala na svůj odraz v zrcadle a lehce nakrabatila čelo. Samozřejmě, že to bylo vzájemné. Proč by nebylo? Přece se domluvili na další schůzce. Pozval ji v podvečer na pláž, aby se spolu dívali na západ slunce… Snažila se zahnat jakékoli pochybnosti. Tohle byl její večer, její chvíle. Nic to nemohlo změnit ani pokazit…

A co když nepřijde? začalo jí najednou vrtat hlavou. S postupujícím dnem se Elena cítila víc a víc nesvá. Začaly ji nahlodávat pochybnosti, jako už mnohokrát předtím. Nemohla se dočkat, až ho zase uvidí. Bylo toho tolik, co se o něm chtěla dozvědět, a hodiny utíkaly tak strašně pomalu!

🌅

Přesvědčit rodiče, aby ji nezačlenili do podvečerních plánů, nebylo nakonec tak těžké. Už byli na její melancholické nálady zvyklí. Neměli tak žádné podezření, když jim sdělila, že se po šesté hodině půjde projít k moři a večer stráví v apartmánu s knihou, tak jako už mnohokrát předtím. Musela jen slíbit, že nepůjde daleko a že se do hotelu vrátí před setměním. Jako obvykle. Elena byla vždy ta zodpovědná, na kterou bylo stoprocentní spolehnutí. Rodiče tak nepojali ani sebemenší podezření, že tentokrát by mělo být něco jinak.

Byl to její poslední večer s Antoniem. Elena si připadala, jako kdyby prožívala sen každé dívky v jejím věku. Bylo to vše, co si vysnila. Nemohlo to být dokonalejší. Jen ještě musí najít ten správný okamžik, jak Antoniovi říct pravdu… Že se nejmenuje Julie, jak se původně představila, ale Elena. A že už vůbec není ze staré ruské aristokratické rodiny, ale z předměstí Prahy. Jak ji to jen mohlo napadnout? Vždyť neumí ani slovo rusky! Nemluvě o tom, že v Rusku v životě nebyla. Nechápala. Takhle lhát! Nikdy neměla nic takového zapotřebí. Jak teď má Antoniovi vysvětlit, že si celou dobu vymýšlela a že to, co mu o sobě napovídala, mělo k realitě hodně daleko… Tedy kromě toho, že studuje na střední škole a že má ráda tanec a historii. To byla asi jediná pravda, kterou o sobě v uplynulých dvou dnech řekla.

Aby toho nebylo málo, sice se Antoniovi zmínila, že chodí do třetího ročníku soukromého mezinárodního gymnázia, nicméně už zapomněla dodat, či lépe řečeno úmyslně zatajila, že jde o třetí ročník šestiletého gymnázia, a že jí tedy není sedmnáct, ale pouze patnáct let… Nechápala, jak jen z ní něco takového mohlo vypadnout a jak je možné, že si tak rychle dokázala vymyslet své vlastní alter ego.

Elena to sváděla na ty jeho oči. Prostě přestala myslet ve chvíli, kdy se na ni podíval tím svým okouzlujícím pohledem. Když se jí při jejich prvním setkání zeptal, odkud je, nebyla schopná ze sebe vydat hlásku.

„Z Ruska?“ zkusil tipnout. Jen přikývla. „A jmenuješ se…“

„Julie,“ vydechla nečekaně. Bylo to to první, co jí přišlo na mysl. Romeo a Julie. Jako hrdinové knihy, kterou si s sebou přivezla do Itálie a jejíž řádky hltala každou noc před spaním. Tohle byl přesně ten moment, problesklo jí tehdy hlavou.

„Antonio, těší mě,“ usmál se na ni poté ten neznámý kluk. „Mluvíš anglicky, ne?“ zeptal se jí.

Znovu přikývla. Bože, ten úsměv! Podlomila se jí kolena. Eleno, ovládej se, musela sama sebe v duchu okřiknout. Nemohla tomu uvěřit. Byl to ten nejhezčí kluk na světě!

„Tak, Julie,“ Antonio se na Elenu zpříma podíval, „copak že místo radovánek v resortu trávíš čas sama na pláži?“

V jeho hlase znělo zjevné pobavení.

„No, mohla bych se tě zeptat úplně na to samé,“ odvětila mu s takovou pohotovostí, až ji to samotnou překvapilo. „A proč si myslíš, že jsem z resortu?“ snažila se zachovat chladnou hlavu. Obávala se, aby si hned nevšiml, jak moc se jí líbí.

Antonio se na ni podíval lišáckým pohledem a s úsměvem odpověděl: „Párkrát jsem tam byl. Viděl jsem tě u hlavního bazénu.“ Elena cítila, jak jí začínají rudnout tváře. „Hrála sis tam s malou holčičkou, zatímco ostatní blbli kolem. To je tvoje mladší sestra?“ Jeho odpověď a následná otázka ji překvapily. Nečekala, že by upoutala něčí pozornost tím, že se stará o malou Aničku. A už vůbec ne kluka jako Antonio.

„Moje sestřenice Anna. Jsem tu na prázdninách s tetou a se strýčkem,“ pokračovala ve lhaní. V tom okamžiku jí přišlo, že tak možná bude pro toho cizího kluka zajímavější. A vzhledem k tomu, že se předtím omylem představila jako Julie, ji ani nic lepšího nenapadlo. Dokonce si pomyslela, že na tom není nic špatného, hrát si chvíli na Julii. Jako ve filmu. Vlastně se tak trochu cítila mimo realitu. Co na tom. Třeba už toho kluka nikdy v životě neuvidí, tak proč na chvíli nepředstírat, že je někdo jiný? Někdo, kdo má zajímavý původ, někdo, kým by chtěla být.

„A ty? Taky na prázdninách?“ navázala spontánně na konverzaci. Antonio se zadíval směrem k moři a jeho tvář zvážněla.

„Já tu jsem za trest,“ zamumlal a hleděl kamsi do dáli. Elena se na něj nechápavě podívala. Uvědomil si její pohled a lehce se ošil. „Chci říct, pracuju tu,“ dodal rychle a začal se zvedat z písku. „Což mi připomíná, že se už musím vrátit.“

Antonio se na Elenu podíval trochu provinile. „Promiň, že jsem tě vyrušil z tvého podvečerního rozjímání,“ usmál se na ni.

To ne! zděsila se Elena. Teď přece nemůže odejít! Rychle něco udělej, řekni něco! problesklo jí hlavou. Bohužel nic smysluplného ji v ten moment nenapadlo. Jen zakroutila hlavou a pokrčila lehce rameny, jako že se nic neděje.

„Tak těšilo mě, Julie z Ruska!“ oklepal si Antonio písek z kalhot, usmál se na ni a zamířil směrem k plážové promenádě.

„Tak snad zase někdy…“ špitla Elena. Asi to ani neslyšel, protože bez povšimnutí pokračoval v cestě. Tak snad zase někdy? Proboha! Co ji to napadlo? Musel si myslet, že jsem úplně blbá! nešetřila sebekritikou a plácla se dlaní do čela. Sebedůvěra opravdu nebyla její silná stránka.

Chvíli zůstala stát a dívala se za odcházejícím Antoniem. Byla zklamaná. Škoda, že už musel jít, svraštila čelo. Po zbytek večera se pak snažila toto letmé setkání rychle pustit z hlavy. Vždyť se zase tolik nestalo, pomyslila si. Co o něm vlastně věděla? Nebylo toho mnoho. Měl krásné, neuvěřitelně modré oči, ve kterých se utopila ve chvíli, kdy do nich poprvé pohlédla. Byl vysoký, s vypracovanou atletickou postavou. Měl krátké tmavé vlasy, které mu nesmírně slušely. Při jejich rozhovoru mu je vítr sfoukával lehce do čela. Párkrát si je proto musel rukou odhrnout zpět na místo. Když se usmál, na tvářích se mu objevily dva dolíčky, podle Eleny neodolatelné. Mluvil navíc skvěle anglicky. Neměl ani typický italský přízvuk.

Byl místní, alespoň si to myslela. Řekl, že tam pracuje, ale přitom ho v resortu předtím neviděla. Rozhodně by ho nepřehlédla. O jeho přítomnosti by se případně dozvěděla i od těch puberťaček, co s nimi kamarádil její bratr. Ty trávily celé dny u bazénu a neustále se snažily upoutat pozornost místních kluků. Musel tedy pracovat v jiném hotelu, napadlo ji. Pravděpodobně, udělala si závěr Elena.

Nedalo jí to, a pořád na to krátké setkání musela myslet. Neustále si ho v hlavě přehrávala minutu po minutě. Přemýšlela, co mohla udělat lépe, co měla v daném okamžiku říct, a čím dál tím více jí přišlo absurdní to, že se představila jako někdo jiný. Proč proboha?! Ještě že se o tom nikdy nikdo nedozví, uklidňovala se.

Následující den se Elena snažila na celou příhodu zapomenout. Dokonce souhlasila, že zajede s Jakubovou partou z resortu na nákupy do města. Tentokrát nechtěla zůstat na hotelu sama. Měla chuť se provětrat a po dlouhé době zatoužila i po nějaké společnosti. Vypadalo to, že i někteří Jakubovi kamarádi byli potěšeni nečekanou Eleninou přítomností.

„Už jsme si mysleli, že jsi asi pěkně namyšlená,“ poznamenal jeden z nich.

„Vážně? A proč?“ zeptala se trochu překvapeně.

„Nikdy ses s námi nechtěla pořádně bavit. Stěží jsi nás pozdravila,“ prohodil světlovlasý kluk v jejím věku. Jeho slova ji zaskočila. Až se jí jeho upřímnost mírně dotkla. Nikdy by ji nenapadlo, že by na někoho mohla působit namyšleně nebo sobecky. Třeba tak působila i na toho kluka na pláži, blesklo jí hlavou a vůbec se jí ta myšlenka nelíbila.

Den probíhal nad Elenino očekávání. Bavilo ji jen tak chodit po obchodech s oblečením a se suvenýry. Překvapilo ji, jak dobře si rozuměla hlavně se dvěma z dívek, s Laurou z Litvy a Andreou z Rumunska. Celou dobu se ty tři něčemu smály.

Elena už na epizodu s Antoniem skoro zapomněla, když tu náhle spatřila známou postavu. Zrovna s holkami se smíchem vycházely z dalšího obchodu, kde si zkoušely sluneční brýle. Elena měla na hlavě nový slaměný klobouk, který si koupila v předešlém obchodě. Prodavač neustále dokola opakoval: „Bella, bellissima!“ Takže poté, co jí Laura s Andreou potvrdily, že jí opravdu, ale opravdu sluší, si klobouk nakonec koupila. Laura vycházela ze dveří obchodu s brýlemi a zrovna vyprávěla veselou příhodu, která se jí stala během pobytu. Elena ji však z ničeho nic přestala vnímat. Byla si jistá, že na rohu ulice spatřila Antonia.

Stál u zaparkovaného sportovního auta a hovořil s někým po telefonu. Co teď? problesklo jí hlavou. Nemohla se k němu jen tak přiblížit. Byla přece s partou. Těžko by jim vysvětlovala, kdo je Antonio a proč ji oslovuje Julie. To by byl trapas! Znejistěla a polilo ji horko. Naštěstí byl Antonio příliš zabraný do telefonátu, aby si jich všiml. Elena si oddychla. Namísto úlevy však cítila zklamání. Něco nevysvětlitelného ji k němu přitahovalo. Co když už nebude mít další příležitost ho vidět? Jejich pobyt se blížil ke konci a ta představa se náhle stala nesnesitelnou. Musí něco udělat. A to rychle. Další takovou šanci už mít nejspíš nebude.

„Girls!“ zavolala Elena na své nové kamarádky. Obě se na ni naráz otočily. „Tak skvěle se bavím, že jsem úplně zapomněla na čas. Slíbila jsem totiž od dvou odpoledne hlídat malou Aničku a už je skoro půl druhé. Budu vás tu muset nechat, i když moc nerada, a utíkám zpátky do hotelu,“ vyhrkla rychle Elena, jako by si zrovna v ten moment vzpomněla. Snažila se podle svých slov i tvářit. „Je to fakt škoda, kdybych věděla, jaká to s vámi bude zábava, nic bych neslibovala!“ Radši už skonči, nebo se do toho zase pěkně zapleteš! musela se v duchu napomenout. Lhaní Eleně nikdy moc nešlo. Laura s Andreou udělaly zklamaný obličej.

„Opravdu už musíš? A nemůžeš jim třeba poslat zprávu, že přijdeš později?“ zkoušely ji přemluvit.

„Slíbila jsem to. Můžeme se pak sejít večer u bazénu a pokecat?“ snažila se rychle vykroutit. „Tak zatím!“ objala je spěšně. Elena holkám nechtěla dát další příležitost k přemlouvání a vyrazila směrem k autobusové zastávce, která se nacházela na hlavní třídě, jen dva bloky odtud.

Jakmile si byla jistá, že ji holky ani nikdo z party už nemůže vidět, namířila si to směrem k Antoniovi. Měla štěstí. Stále telefonoval. Rychle se zkontrolovala ve výloze obchodu, který zrovna míjela. Měla na sobě bílé šortky a vzdušné letní tričko s modrými podélnými pruhy. Nový slaměný klobouk pak skvěle doplňoval její letní model. Musela se sama pro sebe za svůj vzhled pochválit. Čím blíže pak byla k rohu ulice, tím nervózněji se cítila.

Co mu jen řekne? Přece na něj nemůže jen tak vybafnout? Třeba si ji ani nebude pamatovat? To by byl teprve trapas, proběhlo jí hlavou, a trochu zmírnila krok.

Bylo už ale pozdě na to, aby se jen tak otočila a šla jiným směrem, aniž by to bylo nápadné. Dokonce už mohla slyšet i jeho hlas. Nerozuměla však ani slovo. Mluvil italsky. Podle jeho gestikulace a výrazu v tváři to vypadalo, že to zřejmě není zrovna přátelský hovor. Tohle asi opravdu nebude ten nejlepší okamžik, pomyslela si Elena. Začala litovat, že vůbec měla tenhle pitomý nápad.

Narychlo se rozhodla změnit plán: Prostě jen kolem Antonia projde, vůbec se na něj nepodívá, bude pokračovat dolů ulicí a zapadne do prvního obchodu, který uvidí. Přesně to udělá. A pak… Rychle přemýšlela. Mohla by najít nějakou vhodnou výmluvu, vrátit se k partě a užít si zbytek dne ve městě s Laurou a Andreou, uvažovala. Nebo se může vrátit zpátky do resortu a strávit čas u bazénu. Cokoli, jen ne další trapné setkání!

Dívala se stále před sebe. Ve chvíli, kdy míjela jeho auto, Antonio právě ukončil telefonní hovor. Naštvaně odhodil mobil na přední sedadlo. Opřel se oběma rukama o kapotu a sklonil hlavu. Zůstal tak několik sekund. Pak vztekle bouchl pravou rukou do rámu auta. Otevřel zprudka přední dveře a nasedl dovnitř.

Elena už byla několik metrů od Antonia, tudíž nemohla vidět scénu, která se za jejími zády odehrála. Jen se neohlédnout a pokračovat v cestě, to bylo to jediné, na co myslela. Popravdě si trochu oddychla, když Antonia minula, aniž by si jí všiml. Byla tak soustředěná na své myšlenky, že nevnímala okolí, a začala přecházet ulici, zatímco na semaforu svítila červená.

Z přemítání ji vytrhl náhlý nepříjemný zvuk skřípějících brzd. Leknutím uskočila. Auto zastavilo jen pár centimetrů od ní. Byla naprosto v šoku. Proboha, přehlédla jsem červenou, došlo jí.

„Are you ok? Jsi v pořádku?“ ozvalo se za ní. „Neumíš koukat na cestu? Sakra! Mohl jsem tě srazit! Shit! To se mi snad jenom zdá!“ pokračoval hlas. „Haló, jsi v pořádku? Are you ok?“ Evidentně to byl řidič auta, protože za volantem v té chvíli nikdo neseděl. Elena ještě v šoku pohlédla směrem, odkud přicházel rozzlobený hlas. Ten náhle změnil tón.

„Julie?“

Elena zůstala jako opařená. Byl to Antonio.

„Jsi v pořádku? Are you ok?“ zeptal se znovu a starostlivě jí položil ruku na levé rameno. Zloba se z jeho hlasu zcela vytratila.

„Jo, jo, v pořádku. Omlouvám se, byla to moje chyba, nějak jsem přehlédla, že naskočila červená,“ vysoukala ze sebe zmatená Elena. Nevěděla, jestli je víc v šoku z té situace, nebo ze skutečnosti, že za volantem seděl právě Antonio.

„Pojď, nasedni, zavezu tě do hotelu!“ Antonio ji vzal kolem ramen a zavedl ji k přednímu sedadlu. Nechtěl zůstávat dlouho na místě, kde se už začali shromažďovat kolemjdoucí zvědavci. To poslední, co Antonio chtěl, bylo budit v tomhle malém italském městě příliš pozornosti. Měl své důvody. Elena bez řečí nasedla na sedadlo spolujezdce a Antonio za ní rychle zabouchl dveře.

Mlčky projížděli přes město. Antonio po očku kontroloval Elenu, která po celou dobu neřekla ani slovo. Myslel si, že je stále v šoku. To byla pravda, ovšem ne kvůli tomu, co se stalo na křižovatce, ale z faktu, že se ocitla sama s Antoniem v jeho autě. Prostě nevěděla, co říct. Musí mu být alespoň osmnáct, když řídí auto, šrotovalo jí v hlavě. Teď mu rozhodně nemůže říct, kolik jí opravdu je. A říkal, že ji zaveze do hotelu. Jen to ne! uvědomila si a podívala se na Antonia. Ten se na ni také krátce zahleděl. Usmála se na něj.

„To už je lepší. Už jsem se obával, že jsem tě vyděsil až k smrti,“ prohodil jakoby mimochodem a také se na ni usmál. Má nádherný úsměv, to bylo jediné, na co v tu chvíli myslela.

„Promiň, vypadá to, že už se cítíš líp.“ Antonio se na ni zpříma podíval, až Elenu polilo horko. „Vlastně vůbec nevím, kam jsi měla namířeno. Chceš, abych tě odvezl do hotelu, ne?“ pokračoval.

„Ne, do hotelu ne,“ vydechla Elena. „Můžeš zastavit, prosím?“ požádala ho. Antonio otočil volantem a zastavil u obrubníku.

„Promiň, děkuju moc za nabídnutí odvozu. Už jsem asi v pohodě.“ Elena mluvila pomalu. Musela rychle vymyslet, co řekne. „Vlastně jsem dneska měla v plánu prohlídku historického centra. Za celé dva týdny jsem se tam nedostala a pozítří už odjíždíme zpátky domů. Chtěla jsem toho dneska vidět co nejvíc,“ vychrlila ze sebe a pohlédla nejistě na Antonia. „Kdyby ti to tedy nevadilo, mohl bys mě místo do hotelu zavézt na hlavní náměstí? Jestli tedy máš čas…“

Antonio sundal pravou ruku z volantu, opřel se do sedadla a usmál se na Elenu: „No problem.“

Už sahal po volantu, ale než zařadil, znovu na ni pohlédl.

„A co že zase sama?“ zeptal se.

„Cože?“ podívala se na něj překvapeně.

„To ses vydala do města sama?“ zopakoval svou zvědavou otázku a nespouštěl z Eleny oči.

Sakra, teď vymyslet další inteligentní výmluvu, aby si nemyslel, že jsem nějaká samotářka, problesklo Eleně hlavou. Na chvilku znervózněla.

„Samozřejmě, že ne!“ Alespoň v tomhle nemusela lhát. „Přijela jsem s kamarády z hotelu. Prošli jsme pár obchodů, ale jak už jsem řekla, chtěla jsem taky vidět historické centrum. Oni se rozhodli pokračovat v nákupech. A to je celé,“ prohodila Elena co nejklidnějším hlasem.

„Takže slečna samostatná,“ usmál se na ni Antonio. „To se mi líbí!“ dodal. Elena věděla, že zabodovala, a v duchu zajásala.

„Ty jsi místní?“ zeptala se na oplátku.

„Tak nějak.“

„Tak nějak?“ pohlédla na Antonia překvapeně.

„Proč se ptáš?“ odpověděl otázkou, zatímco sledoval cestu před sebou.

„Jen konverzační otázka. Možná bys mi mohl doporučit nějaké zajímavé místo, které bych rozhodně neměla vynechat.“ Elena se při hovoru snažila tvářit co nejklidněji. Ve skutečnosti jí srdce tlouklo o sto šest.

Antonio se nejprve nahlas zasmál. „Ok,“ pravil. Mluvil pomalu, jako by pečlivě zvažoval svá slova. „Hlavní náměstí, katedrála, muzeum umění…“ Antonio vyjmenoval většinu hlavních turistických památek města, které už i tak Elena znala z knižního průvodce. To samozřejmě před Antoniem nezmínila. „A taky staré tržiště je poměrně zajímavé,“ pokračoval mezitím ve výčtu míst Antonio.

„Staré tržiště? Je to daleko od hlavního náměstí?“

„Docela jo,“ zamyslel se Antonio. Aniž by se na ni podíval, dodal: „Chceš, abych tě zavezl nejprve tam?“

„Říkáš, že to opravdu stojí za vidění?“

Jejich oči se na vteřinu setkaly.

„Já bych ti nedoporučil nic, co by za to nestálo,“ mrknul na ni.

„To říkáš ty, ale jak já to mám vědět? Znám tě sotva půl hodiny,“ odvětila se smíchem Elena. Podívala se krátce na hodinky. „Oprava: deset minut plus asi dvě minuty ze včerejška!“ upřesnila.

Antonio se znovu nahlas zasmál a zavrtěl hlavou. „Mně můžeš důvěřovat,“ řekl trochu vážněji. Jejich oči se tentokrát setkaly na delší dobu. Elenu polilo horko. Sklopila hlavu a podívala se před sebe na cestu. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mu opravdu věřila.

„Jak se pak z toho tržiště dostanu na náměstí, dá se jít pěšky?“ snažila se navázat na předchozí konverzaci.

Antonio se zhluboka nadechl. „Mám návrh.“ Elena se na něj překvapeně podívala, zatímco on stále sledoval cestu před sebou. „Cítím se trochu zodpovědný za to, jak jsem tě předtím vyděsil,“ pohlédl na ni krátce. Elena už chtěla namítnout, že to nebyla jeho chyba, že to ona vstoupila do vozovky na červenou, ale sotva otevřela pusu, zase ji zavřela. Antonio tedy bez přerušení pokračoval:

„Nabízím se tedy, pokud nemáš nic proti doprovodu, že ti ukážu tržiště a ostatní místní historické skvosty a pak tě pozvu na drink na náměstí!“ Zase se na ni krátce podíval. „Já jen, že pro mladou slečnu je lepší mít doprovod, když prochází městem… Znáš přece Italy, ne?“ dodal spěšně a oba koutky mu cukly do stran.

Elena v nitru začala skákat radostí. Pro jistotu semkla rty pevně k sobě, aby se nezačala nekontrolovatelně culit jako malá holka a aby se nadšení, které teď cítila, neprojevilo i navenek. Před Antoniem chtěla zůstat maximálně klidná a jakoby nad věcí. I když to v jeho přítomnosti nebylo vůbec lehké.

Odpoledne probíhalo skvěle. Lépe by to snad Elena ani nemohla vymyslet. Antonio ji provedl starým tržištěm, kde prodávali vše od starožitností až po nové extravagantní kousky nábytku a věci do domácnosti. Také nějaké oblečení a květiny. Elenu okouzlilo i staré historické centrum s katedrálou. Antonio se snažil být co nejlepší průvodce. Neustále jí vyprávěl nějaké historky, snažil se ji rozesmát a byl neuvěřitelně pozorný. Dokonce jí na tržišti koupil květinu. Oranžovou gerberu. Prý mu svým zabarvením připomínala barvu zapadajícího slunce…

„A tenhle dům je z poloviny čtrnáctého století a patřil jednomu z nejbohatších obchodníků v kraji, který ho nechal postavit pro svoji milenku Isabellu…“

„Počkat, počkat. Mám takový pocit, že jsem v průvodci četla něco trochu jiného.“

Elena hrábla do tašky a vytáhla z ní malý knižní průvodce. Už už v něm chtěla zalistovat, když jí ho Antonio znenadání vytrhl z ruky a hodil ho do nejbližšího odpadkového koše. Nevěřícně zalapala po dechu. Nejdřív se podívala na prázdné ruce a poté na místo, kde skončila kniha. Nebyla schopná slova.

„To jsou jen žvásty pro turisty,“ prohodil na vysvětlenou Antonio a s lišáckým úsměvem ji pobídl, aby ho následovala.

Nebylo ani půl čtvrté odpoledne, když zasedli do pohodlných křesílek restaurace přímo na prosluněném náměstí, kterému dominovala kamenná kašna ze třináctého století. Elena si objednala broskvový džus a Antonio kolu.

Mluvili o všem možném. Lépe řečeno Antonio se ptal a Elena odpovídala. Chtěl vědět všechno. O její rodině, zájmech, o tom, jak se žije v Rusku, i o jejích plánech do budoucna. A Elena mluvila a mluvila. S tím, že chtě nechtě musela pokračovat ve lži z předešlého dne. Pro Antonia byla Julií z ruského Petrohradu. Mluvila tedy o tom, jak vyrůstala v ruské aristokratické rodině, o prestižní internátní škole, kterou si vymyslela, a o tom, jak si plánovala zakoupit šaty na abiturientský večírek přímo v Miláně. Tvářila se přitom co nejsebevědoměji, přesně tak, jak to viděla u turistek z Ruska, když procházela centrem Prahy. A Antonio jí trpělivě naslouchal. Líbila se mu její zanícenost i její východoevropský přízvuk. O čem však Elena neměla ponětí, bylo, že v tu chvíli tak trochu lhali oba…

„Taky se zajímáš o historii?“ snažila se ho Elena zapojit do konverzace, aby přerušila svůj monolog.

„Historii?“ zopakoval po ní Antonio. Lehce svraštil čelo a na chvíli se zamyslel. „Vlastně jo… Historie a minulost… Jo, to mě zajímá,“ řekl záhadně a lehce přitom přikyvoval.

Elena měla pocit, že v jeho hlasu zaslechla i trochu ironie. Byla zrovna uprostřed dalšího vyprávění, když Antoniovi začal zvonit telefon. Antonio nejprve zkontroloval volající číslo. Eleně se pohledem omluvil za přerušení v půlce věty a hovor přijal. Raději vstal od stolu. Otočil se k Eleně zády tak, aby mu neviděla do tváře, a levou ruku strčil do kapsy u kalhot. Vedl hovor v italštině, takže Elena neměla tušení, o čem mluví. Vlastně ji to ani nezajímalo. Italština v Antoniově podání jí přišla velmi sexy. Alespoň si ho konečně mohla pořádně prohlédnout, i když jen zezadu. Obdivně hleděla na jeho široká ramena, vypracovanou atletickou postavu… V šedobílé letní košili s krátkými rukávy jí připadal velmi elegantní. Elena nemohla uvěřit svému štěstí. Jen se hlavně moc nezaplést do všech těch výmyslů a neprořeknout se! běželo jí stále hlavou.

Když Antonio ukončil hovor, posadil se zpět k Eleně. Byl zamyšlený a tvářil se daleko vážněji než předtím.

Zdálo se, že Elena to vůbec nepostřehla. Byla příliš soustředěná na ten svůj nový vymyšlený svět. „Kde jsme to skončili… Jo, vyprávěla jsem ti o…“

Antonio však její slova vůbec nevnímal. Jako by byl myšlenkami někde jinde. Krátce po telefonátu mu přišla zpráva. Vypadalo to, že ji očekával. Nervózně si ji přečetl. Zastrčil telefon zpět do kapsy a přejel si rukou po bradě, jako by přemýšlel, co říct.

„Promiň, na co ses to ptala?“ všiml si Antonio Elenina pohledu, který napovídal, že mu zřejmě chvíli předtím položila nějakou otázku.

„Jestli si ještě něco dáme. Servírka se ptala,“ pohodila Elena hlavou směrem k číšnici, která procházela mezi stoly.

„Ach tak…“ Antonio svraštil čelo. Očima přivolal číšnici a naznačil jí, aby mu přinesla účet. „Julie,“ oslovil Elenu vzápětí. „Nevím, jaké máš plány na zbytek odpoledne, ale říkala jsi, že tě zajímá historie. Tak mě napadlo…“ Antonio se opřel do křesílka a zadíval se na Elenu. Nato jí navrhl, že zajedou mimo město k nedalekému zámečku. Elena, aniž by nad jeho návrhem dvakrát přemýšlela, souhlasila.

Jeli mlčky krajinou. Antonio byl soustředěný na řízení a jen občas sledoval GPS navigaci, která mu ukazovala cestu. Elena pozorovala okolí. Chvílemi si musela přidržovat svůj nový klobouk, aby jí náhodou neodlétl. Nejeli rychle, ale v otevřeném kabrioletu je přece jen trochu ovíval lehký vítr.

Elena si připadala jako ve scéně z nějakého romantického filmu. Cítila se jako filmová hvězda na projížďce s krásným neznámým… Už jen myšlenka na to, jak by její spolužačky zbledly závistí, kdyby ji teď viděly, ji naplňovala neuvěřitelným uspokojením. Nemluvě o tom, že tohle nebyl žádný sen, žádná představa. Ona opravdu seděla v Antoniově autě a jeli spolu na výlet! S lehkým úsměvem na rtech se snažila vychutnat si na maximum každou minutu jejich jízdy.

Poté, co si krátce prohlédli kouzelný zámeček z osmnáctého století, který se nacházel jen půl hodiny jízdy od města, se Antonio z nějakého důvodu vydal zpět po jiné silnici, než po které přijeli. Prý aby cesta nebyla tak nudná… Eleně to bylo jedno. Naopak jí od Antonia přišlo milé, že se o ni tak staral. Cítila se báječně. Ani jí nevadilo, že toho příliš nenamluvili. Po chvilce však Antonio přece jen prolomil ticho.

„Nevadilo by ti, kdybychom zastavili u tamhle toho kláštera? Potřeboval bych si odskočit,“ podíval se omluvně na Elenu. Samozřejmě neměla nic proti. Zastavili na malém parkovišti hned u vchodu do staré kamenné budovy. „Budu hned zpátky,“ řekl Antonio. Vyskočil z auta, a než se Elena stačila nadechnout, zaklaply za ním vstupní dveře.

Elena se zvědavě rozhlédla kolem sebe. Italský venkov ji nadchnul. Všude spousta zeleně, a ta vůně! Zaklonila hlavu, zhluboka se nadechla a zadívala se do nebe. Byl nádherný letní den. Náhle se podívala zase před sebe. Antonio zmizel tak rychle, že se jí ani nezeptal, zda si také ona nepotřebuje odskočit. Vzhledem k tomu, že je čekala ještě cesta zpátky do města, rozhodla se ho následovat. Hned za vstupními dveřmi uviděla směrovku k toaletám. Šipky ukazovaly do pravé části dlouhé chodby.

Sotva Elena vyšla z dámských toalet zpět do chladné kamenné chodby, zaslechla v dáli tlumené hlasy. Nikde však nikoho neviděla. Ze zvědavosti popošla blíže za zvukem. Jedny ze dveří po levé straně chodby byly pootevřeny a vycházelo z nich světlo. Pomalu po špičkách došla až do jejich blízkosti. Hlasy byly teď daleko zřetelnější. Slovům na ceduli na dveřích nerozuměla, snad jen, že to byla nějaká „oficina“. Na menší bílé cedulce pak stálo jméno: Maria Rossini.

Škvírkou pohlédla dovnitř. Ke svému překvapení tam zahlédla Antonia v rozhovoru se starší dámou. Stál před mohutným dřevěným stolem a sledoval ženu, jak něco hledá v hoře papírů, které ležely různě rozložené po stole. Celou tu dobu o něčem diskutovali. Elena nerozuměla scéně, která se před ní odehrávala, a popravdě řečeno ji to ani trochu nezajímalo. Raději se tiše otočila a vrátila se nazpět k autu.

Opřená o kapotu auta vychutnávala slunečný den a čekala na Antonia. Ten se objevil ani ne po pěti minutách s lahví vody v pravé ruce a s omluvným výrazem ve tváři.

„Promiň, napadlo mě se tam zeptat, jestli nemají vodu, abychom měli co pít, než dojedeme zpátky. Chvíli trvalo, než jsem někoho našel,“ zvedl Antonio výmluvně ruku s vodou a zaplul do hnědého koženého sedadla.

„No problem,“ prohodila Elena a posadila se vedle něho. To, co řekl, jí sice neladilo se scénou, kterou viděla předtím v klášteře, ale rychle to pustila z hlavy. Důležité bylo, že byla opět v jeho přítomnosti. Antonio se na ni usmál, zařadil rychlost a vyjel z malého parkoviště na hlavní silnici.

Při zpáteční cestě ho Elena nenápadně sledovala. Antonio byl opět velmi soustředěný na cestu. Ostré rysy jeho obličeje tak byly ještě zřetelnější. Všimla si teď i jeho rukou. Byly svalnaté a opálené. Na levém zápěstí měl mohutné, draze vypadající hodinky a na pravém, ve velkém kontrastu s hodinkami, měl navlečený asi tři centimetry široký kožený pásek s úzkým kovovým plíškem uprostřed. Na plíšku bylo cosi napsáno, ale z té dálky to nebylo k přečtení. Antoniovi neušlo, že ho Elena pozoruje.

„Nikdy předtím jsem neviděla Itala s modrýma očima,“ snažila se rychle vykroutit z trapného momentu.

„Cože?“

„Tvoji rodiče mají také modré oči?“ podívala se na Antonia zvědavě. Ten však pouze na sucho polkl a dál upřeně hleděl na cestu.

„Víš co?“ změnil téma, aniž by Eleně odpověděl na otázku, „začínám mít hlad. Co takhle koupit pizzu a sníst ji na pláži? Pokud tedy nemáš jiné plány. Nerad bych ti ukradl celé odpoledne!“ pohlédl krátce na Elenu. Ta si při zmínce o pizze uvědomila, že také od snídaně nic nejedla. Kromě toho, pizza na pláži jí připadala jako opravdu skvělý nápad. Okamžitě souhlasila. Samozřejmě se přitom snažila vypadat co nejvíc nad věcí. V duchu však opět skákala radostí. Byla přesvědčená, že tohle byl, bez jakýchkoli pochybností, ten nejlepší den jejího života. A zdaleka ještě nekončil.

Nelenila a poslala rodičům zprávu, že je stále ve městě. Nechtěla, aby o ni měli strach, a hlavně a především, aby je nenapadlo jí náhodou zavolat. V pizzerii u plážové promenády pak společně koupili jednu velkou pizzu Hawai a vydali se na pláž. Elena vzala své kožené sandály do ruky a zabořila nohy do teplého písku. Slunce už tak nepálilo a pláž byla liduprázdná. Když našli to správné místo, usedli přímo na písek a otevřeli krabici s pizzou. Antoniovi se líbilo, že Elena nedělala žádné scény a vůbec se nestrachovala, že si umaže oblečení. Oba jedli a hleděli na moře.

„Miluju tenhle pohled. Mohl bych takhle sedět hodiny,“ zasnil se Antonio.

Elena si pomyslela to samé. Slabě se usmála.

„Jsou ale dny, kdy bych se nejraději na všechno vykašlal a nasedl na loď nebo do auta a odjel. Pryč od všeho.“

Antonio sklonil hlavu. Zapřel bradu o ruce, které měl zkřížené a opřené o pokrčená kolena.

Elena si nebyla jistá, co tím chtěl Antonio říct, a jen se na něj zadívala. Zdálo se jí, že jeho oči výrazně posmutněly. Antonio se lehce pousmál a sáhl po dalším kousku pizzy.

„Napadlo tě někdy, jak vůbec někdo mohl vymyslet pizzu Hawai?“ změnil rychle téma.

Elena překvapeně zavrtěla hlavou.

„Jen si to představ. Ty bys dala dohromady ananas a šunku? Dvě naprosto neslučitelné ingredience? A přitom na téhle pizze jdou překvapivě skvěle dohromady.“ Antonio se znovu zadíval na svůj kousek pizzy a Eleně cukly koutky do stran. Musela mu dát opět za pravdu. „Ne, vážně,“ pokračoval pobaveně Antonio, „je to jako spojení čokolády a chilli! A tuhle jsem zase jinde viděl, jak někdo jedl rybu a zapíjel ji pomerančovým džusem.“

Elena udělala znechucený obličej.

„Proboha, a nebyla náhodou těhotná? Těhotné ženy prý mají podivné chutě!“

„Byl to chlap!“ odpověděl a oba se rozesmáli. „Dovolíš?“ Antonio natáhl ruku k Elenině obličeji. „Máš tu trochu rajčatového protlaku.“

Palcem jí ho jemně setřel z koutku horního rtu. Začervenala se a raději si sama ještě jednou utřela pusu rukou.

„Dobrý?“ našpulila rty.

„Perfektní,“ pronesl a zůstal na ni chvíli hledět. Jeho pohled ji znervóznil.

„Říkal jsi, že tu pracuješ. Co vlastně děláš? Promiň, celé odpoledne jsem ti vyprávěla o sobě, a ani jsem ti nedala prostor cokoli říct. Doufám, že ses moc nenudil. Můj život není zas tak úchvatný. Promiň. Moc mluvím. Já vím…“ vysypala ze sebe omluvně.

„Za prvé, vůbec jsem se nenudil, a za druhé…“ Antonio udělal krátkou pauzu. Jeho oči se setkaly s Eleninými. „Moc mluvíš.“ Naklonil se k Eleně a políbil ji na rty. Jen lehce. Pak se jí opět zadíval do očí, jako kdyby chtěl zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Jako by čekal na její souhlas. Elena překvapením nebyla schopna žádné reakce. Rozhodně si nebyla jistá, zda byla připravena na to, co předpokládala, že bude následovat. Nikdy nebyla v podobné situaci, nikdy předtím ji žádný kluk nepolíbil. Připadala si jako ve snu, ze kterého se nechtěla probudit. Antonio ji znovu políbil. Tentokrát dlouze. Přitom ji levou rukou zezadu objal a pomalu ji pokládal na teplý písek.

Ostýchavě se ho dotkla na zádech. Z jeho těla sálalo teplo a s každým dalším polibkem ji opouštěl ostych. Sama mu vycházela vstříc. Pootevřela ústa a umožnila tak, aby se jejich jazyky propletly. Byl to nepopsatelný, elektrizuící okamžik. Asi přitom slastně zamručela, protože cítila, jak se Antonio usmál.

Náhle přestal. Z čista jasna se napřímil a rozhlédl se kolem sebe. Elena se překvapením také posadila. Pláž byla klidná. Jediné, co prolamovalo zvuk šumění vln, byl křik rodiny, která kolem nich právě procházela.

„Matteo, nechoď tak blízko,“ volal v italštině otec na svého malého syna, který se spontánně rozběhl k vodě.

Elena pohlédla na Antonia. Díval se do země, jeho rty byly semknuté a oči do široka otevřené.

„Stalo se něco?“ Elena nevěděla, co si má myslet. Byla zmatená. Udělala snad něco špatně?

Antonio se pokusil pousmát.

„Julie, promiň. To není kvůli tobě. Já… já…“ hledal ta správná slova. „Jsi moc fajn holka. Vážně. Opravdu rád bych tu s tebou zůstal až do západu slunce, ale úplně jsem zapomněl na čas a na to, že… Na to, že jsem slíbil pomoct kolegovi v práci,“ soukal ze sebe.

„Nic se neděje,“ odvětila mu zklamaná a stále ještě zmatená Elena.

Antonio vstal. Podal jí ruku, aby pomohl na nohy také jí. Elena si oklepala písek z bílých šortek. Měla pocit, že ho má všude. Ve vlasech, na obličeji, a dokonce i v prádle. V tu chvíli jí to bylo úplně jedno. Na promenádě se jí Antonio ještě omluvil za to, že ji nemůže zavézt nazpět do hotelu. Musela ho ubezpečit, že se na něj nezlobí.

„Tak zítra v sedm na tomhle místě? Slibuju, že zítra si na ten západ slunce už počkáme!“ rozloučil se s ní a zamířil k autu.

Eleně bylo líto, že ji Antonio tak náhle opustil. Na druhou stranu, vidina dalšího setkání jí okamžitě zvedla náladu. Celá rozzářená a plná dojmů se vracela po plážové promenádě zpět k hotelu. Tvář jí zdobil ohromný úsměv a nohám se chtělo tančit.

Antonio vyjel z parkoviště a zamířil opačným směrem, než odešla Elena. Jel po silnici podél pláže. Neusmíval se. Naopak. Jeho tvář byla zcela kamenná. Znovu si všiml rodiny, která kolem nich chvíli předtím prošla po pláži. Antonio zastavil u chodníku a zíral na ně, zatímco oni nerušeně pokračovali v podvečerní procházce. Asi desetiletá dívenka běžela za svým mladším bráškou a volala na něj: „Matteo, aspetta! Matteo, počkej!“ Antonio pevně svíral volant a sklonil hlavu mezi lokty.

„Matteo! Matteo…“ znělo mu nepřetržitě v hlavě.

🌅

Než Elena vyrazila na schůzku s Antoniem, nejméně třikrát se převlékla. Nic z toho, co našla ve skříni, nebylo pro dnešní schůzku dost dobré a vzít si to samé, co měla předešlý den, nepřipadalo v úvahu. Nakonec zvolila lehkou bílou halenku a dlouhou vzdušnou sněhově bílou sukni, kterou jen přepásala hnědým koženým páskem. Bílá barva tak dala skvěle vyniknout jejímu opálení.

Znovu se na sebe zadívala do zrcadla. Nos na kulatém obličeji vypadal jako knoflík, a co je tohle? „Proboha,“ zamračila se a zadívala se zblízka na narůžovělý pupínek v pravé horní části čela. „To mi ještě scházelo!“ zděsila se a rychle hrábla po brašně. Vytáhla z ní malou kosmetickou taštičku na zip. Mezi líčidly nalezla podélnou narůžovělou tubičku s mastičkou, kterou zlehka nanesla na pupínek. „A ať tě ani nenapadne se zvětšit!“ pronesla přitom. Pro jistotu místo ještě zapudrovala. S našpulenými rty pak chvíli zkoumala v zrcadle pleť. Následně rukou prohrábla vlasy a jeden z pramenů sčísla do čela. „Alespoň se dá zakamuflovat!“ vydechla spokojeně. Stále se však nebyla schopná rozhodnout, zda o sobě Antoniovi řekne pravdu. Bála se, aby se pak na ni nezlobil. Měl by na to právo, připustila si nerada. Vždyť mu ve skutečnosti celou dobu lhala!

Na smluvené místo přišla přesně na sedmou. Antonio tam ještě nebyl. Opřela se o lavičku na plážové promenádě a dívala se směrem k moři. Nechtěla vypadat, že někoho vyhlíží. Jenže jí to nedalo a každou chvíli nenápadně kontrolovala hodinky. Po čtvrt hodině čekání mírně znervózněla. Co když opravdu nepřijde? Ani po dalších deseti minutách se Antonio neukázal. Každá další minuta jí pak připadala jako věčnost. Rozhodla se, že na něj počká na pláži. Byla přesvědčená, že z promenády by ji měl bez problémů vidět.

Eleně začalo být chladno. Znovu pohlédla na hodinky. Bylo přesně osm hodin. Vstala a oklepala si písek ze sukně. Připadala si hloupě. Hlavou jí probíhala spousta myšlenek. Třeba musel zůstat v práci a nemohl jí dát vědět. Nemá přece její číslo. Sakra. Proč mu jen nedala svůj telefon? zlobila se sama na sebe. Třeba přišel, ale neviděl ji, tak šel pryč. Třeba. Napadlo ji snad tisíc důvodů.

„Sakra!“ Elena se zděšeně podívala na svůj levý kotník. Zrovna dorazila zpět do apartmánu a zouvala si sandály. Nikdo z rodiny tam ještě nebyl. Začala se zmateně rozhlížet kolem sebe.

„To ne, to ne, to ne!“ opakovala pořád dokola. Sedla si na bobek a rukama přejížděla po zemi. Najednou to na ni všechno dolehlo. Nejenže Antonio ten večer nepřišel, ale ke všemu někde ztratila i svůj oblíbený řetízek, který nosila omotaný kolem kotníku. Pro štěstí. Byl to dárek od sestry k jejím patnáctinám. Stříbrný řetízek s malým přívěškem ve tvaru klíče. Natálie se tenkrát smála, že je to klíč k jejímu srdci. Prý aby ho opatrovala a dala ho tomu, komu jednou dá své srdce. A teď? Uběhlo sotva půl roku, a ona ho ztratila! Proč ho jen nosila na kotníku? A ke všemu, když šla na pláž? Co ji to napadlo? Elena dřepěla na podlaze apartmánu, oči zalité slzami. Měla na sebe vztek.

Tu noc nemohla spát. Když zavřela oči, stále před sebou viděla Antoniův pohled těsně předtím, než ji na pláži políbil. Byla to její poslední noc v Itálii a s největší pravděpodobností ho už nikdy neuvidí. Ta představa pro ni byla nesnesitelná. Neměla na něj žádný kontakt. Ani nevěděla, kde přesně pracuje nebo bydlí, takže ho nemohla jít hledat… Třeba za ní sám zítra přijde do hotelu? Vždyť ví, že odjíždí. Přece by ji nenechal odjet, aniž by se alespoň rozloučil! Určitě musel mít nějaký vážný důvod, proč navečer nepřišel na pláž. Nechtěla si ani připustit jinou myšlenku. S novou nadějí pak konečně usnula.

🌅

Hned ráno po snídani si Elena zkontrolovala, zda má všechno sbaleno. Namluvila rodičům, že se jde rozloučit s Laurou a Andreou a že se pak zajde jen na chvíli naposled projít po pláži.

Chtěla být sama. Nechtěla jen čekat v hotelu, jestli Antonio přijde. Pokud se ještě někdy mají vidět, určitě se setkají, přesvědčovala sebe sama. Romanticky věřila na osud. A pokud byl Antonio její osud, pak se přece nemusela ničeho obávat. Prostě se zase někde potkají… Letmo pohlédla na obal knížky Romeo a Julie, lehce se pousmála a vložila knihu do batůžku.

Zamyšleně se procházela po promenádě. Míjela davy turistů, kteří směřovali na pláž. Ráno slibovalo další slunečný den. Už se chystala stočit své kroky na pláž, aby naposledy zabořila nohy do měkkého písku, když tu něco upoutalo její pozornost.

„To přece…“ Elena nemohla uvěřit svým očím. Přes ulici zahlédla zaparkované Antoniovo auto! Nebo přinejmenším auto velmi podobné. Rozhlédla se na obě strany a rychle přeběhla ulici. Modrý sporťák vypadal přesně jako ten Antoniův. Tenhle měl sice přetaženou střechu, když ale pohlédla přes sklo dovnitř, byla si téměř jistá, že je jeho. Podívala se na budovu, u které bylo zaparkované. Z velké kovové cedule u vstupních dveří zjistila, že stojí před luxusním lázeňským sanatoriem s hotelem.

Elena na nic nečekala. Téměř vběhla do vstupní haly přepychové budovy. Srdce jí začalo bít vzrušením. Bez zaváhání zamířila přímo k recepci.

„Promiňte,“ pohlédla na tmavovlasou recepční. „Nevíte, kde bych našla Antonia…“ v tu chvíli se zarazila. Uvědomila si, že nezná jeho příjmení. Navíc, Antonio je poměrně běžné italské jméno.

„How may I help you? Jak vám mohu pomoci?“ čekala na odpověď usměvavá recepční. Elena se jen omluvila, odstoupila pár kroků od recepce a rozhlédla se kolem sebe. Byl to obrovský komplex, možná ještě větší než hotelový resort, ve kterém bydlela s rodiči. Všude byla spousta lidí, většina z nich zřejmě pacienti sanatoria. „Kdybych tak alespoň věděla, v jakém oddělení pracuje,“ zamumlala tiše. Měla teď na sebe zlost. Tak moc mluvila o sobě, nebo lépe řečeno o svém alter egu Julii, a úplně se Antonia zapomněla zeptat na tak základní věci.

Nic naplat. Elena musela rychle jednat. Tolik času jí zase nezbývalo. Za hodinu měla s rodiči odjíždět na letiště. Rozběhla se skrz prosklené dvojité dveře, které podle ukazatelů vedly k hotelovému bazénu. Doběhla až na širokou terasu, opřela se o mramorové zábradlí a rozhlížela se kolem sebe. Pod ní se rýsovala kaskáda různě velkých bazénů. „Páni, takový luxus na sanatorium,“ pomyslila si. Sem tam mezi hosty zahlédla i nějaké zaměstnance. Antonia ale nikde neviděla.

Scházela pomalu po venkovním schodišti a neustále těkala očima z jedné strany na druhou. Prošla kolem bazénů a ocitla se na další prostorné, z části zastřešené terase s krásným výhledem na moře. Na mramorové podlaze bylo několik vzrostlých keříků zasazených ve zdobných květináčích. Ty byly nahodile rozmístěné mezi čtyřmi bílými sloupy, které se nacházely ve středu půlkruhové terasy. „Nádhera,“ vydechla Elena a zase se zasnila. Věděla, že už se bude muset vrátit. Už neměla čas dál hledat.

„To snad ne, už zase. Jak on to jenom dělá?“

Asi dva metry od sebe zaslechla mužský hlas. Ohlédla se. U jednoho z květináčů spatřila dva mladé hotelové zřízence, jak si pro sebe něco tlumeně komentují. Zjevně nebyli místní, protože se bavili anglicky.

„On snad svede každou holku. To nechápu. Včera jsem ho viděl s Rosou z nočního baru. Já jí přitom nadbíhám už týdny, ale ona pořád, že nemá čas,“ rozčiloval se jeden z nich a druhý jen s úšklebkem dodal: „Ty taky na rozdíl od něj nevypadáš jako Casanova. Tomuhle holky samy dávají telefonní čísla. Ten si o ně nemusí říkat jako ty.“ Hotelový zřízenec nato pošťouchl svého kolegu. Oba se tiše zasmáli a pokračovali ve své práci.

Elena se bez velkého přemýšlení či zájmu podívala tím směrem. Na konci terasy u zábradlí zahlédla dvě siluety, muže a ženu v družném hovoru. Už se chtěla odvrátit, ale zarazila se. Znovu se na ty dvě postavy zadívala.

„To snad ne! To nemůže být on!“ popošla o pár kroků blíž. Mohla je teď vidět zcela jasně. Nebylo pochyb. Byl to Antonio!

Něco jí na tom všem nesedělo. Přikrčila se za jedním z keříků v květináči. Teprve nyní mohla zřetelně vidět celou scénu před sebou. Antonio byl ve velmi intimním rozhovoru s nějakou dívkou. Ona byla vysoká, štíhlá s tmavými kratšími vlasy. Se širokým úsměvem se dívala na Antonia, který se lehce dotýkal jejích vlasů. Něco jí přitom říkal a ona byla evidentně potěšena jeho pozorností. „Včera jsem ho viděl s Rosou z nočního baru,“ zněla jí v hlavě slova z náhodně zaslechnutého rozhovoru. Včera, když ona na něj čekala na pláži! A on byl místo toho s nějakou… Krve by se v ní nedořezal. Jak jen mohl… Nemohla to pochopit. „Jak jen mohl,“ vydechla znovu.

Eleně se zatmělo před očima. Čím déle tam stála a pozorovala scénu před sebou, tím víc zloby a ponížení cítila. Terasa se pomalu začala zaplňovat hosty a jí nezbývalo moc času. Tohle mu jen tak lehce neprojde! Elena zaťala pěsti a vyrazila směrem ke dvojici před sebou. Antonio si jí všiml až v poslední chvíli. Než stačil cokoli říct, rozmáchla se a vlepila mu facku. Tak silně, že mu zůstal na levé tváři otisk její ruky.

Antonio na ni zůstal nechápavě zírat. Elena na nic nečekala. Aniž by se podívala na jeho společnici, začala na něho anglicky křičet: „Byla jsem u doktora a vypadá to, že jsem od tebe něco chytla! Mám ti vzkázat, aby ses taky nechal co nejdřív vyšetřit! Mohl bys totiž nakazit i další holky. Jo, a měl bys informovat všechny předešlé milenky. To je prý obzvlášť důležité!“ vychrlila ze sebe. Bylo to to první, co jí přišlo na mysl. Slyšela, jak se na tohle téma jednou bavila její matka s kamarádkou, která byla u nich doma na odpolední kávě. Sama byla překvapená, že si ještě pamatovala i anglický název té nemoci. Zjevně to v italštině znělo podobně, protože všichni na terase náhle zmlkli a sledovali nečekanou podívanou.

Elena nečekala na Antoniovu reakci. Otočila se na podpatku a se vztyčenou hlavou odkráčela pryč. Rychlým krokem vyšla na ulici. Neměla tušení, kde vzala tu kuráž, ale alespoň na chvíli cítila jistou úlevu a zadostiučinění. Jak jen mohl… Snažila se zadržet slzy.

Antonio zůstal stát s otevřenou pusou. Jakmile se vzpamatoval, zmohl se jen na nechápavé gesto směrem ke své společnici. Ta však nečekala na žádné vysvětlení. Vlepila mu druhou facku a naštvaně odešla. Antonio nevěřil svým očím. Teprve teď si uvědomil, že se všichni dívají jeho směrem. Terasa byla plná lidí. Křik přilákal spoustu pozorovatelů, které zaujalo neobvyklé divadlo. Antonio se otočil, sklopil hlavu a rázným krokem vyrazil k nejbližšímu východu. Ta kráva pitomá! Zešílela snad? nechápal. Co jí to vlítlo do hlavy? A co tam vůbec dělala? Chtěl zmizet co nejdříve, co nejdál. Doufal, že tu příšernou hysterickou holku už nikdy v životě neuvidí!

Ten pocit byl vzájemný.

2. kapitola >>>